Odkaz Gabriela Garcíi Márqueze: Čarodějná moc obrazného jazyka

Historie bájného města Maconda z románu Sto roků samoty nedávno zesnulého kolumbijského spisovatele byla pochopena jako velkolepá alegorie latinskoamerických dějin, dokonce jako návod k jejich výkladu – zrodil se „macondismus“.

Kolumbijské ministerstvo kultury uspořádalo po úmrtí laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982 čtení jeho děl v celé zemi. Odehrálo se i v jedné ze středních škol v hlavním městě Bogotě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kolumbijské ministerstvo kultury uspořádalo po úmrtí laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982 čtení jeho děl v celé zemi. Odehrálo se i v jedné ze středních škol v hlavním městě Bogotě. | foto: ČTK
Gabriel García Márquez

Kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky Gabriel García Márquez, který zemřel 17. dubna v 87 letech, je často považován za nejdůležitějšího představitele takzvaného magického realismu. Nad odkazem tohoto nositele Nobelovy cena za literaturu za rok 1982 se v širších souvislostech zamýšlí hispanista a překladatel Márqueze Josef Forbelský.

Gabriel García Márquez, který na sebe v posledních dnech svým odchodem ze světa soustředil světový zájem, se narodil v roce 1927 v obci Aracataca na atlantickém břehu latinskoamerického státu Kolumbie. Jeho rodná země až do 19. století, než se stala republikou, patřila ke španělskému místokrálovství Nová Granada, sdružujícího severní oblast latinskoamerického subkontinentu.

Svým novodobým názvem Márquezova vlast připomíná objevitelskou dobu Krištofa Kolumba. V době Kolumbových objevů v Čechách vládli Jagellonci, jejichž éra se zvěčnila v jagellonské gotice. Ve stylu, ve kterém se středověká gotika stýkala s nastupující renesancí. S takovými dobovými představami ve svých hlavách Evropané narazili na exotickou, nevídanou skutečnost dosud neznámého, nového světa. Jiná byla příroda, jiný byl mrav a jazyk obyvatelů.

Kolumbus si ve své korespondenci „ztěžoval“, že se dají obtížně pojmenovat. Evropané si proto vypomáhali přenosem vlastních bájí do nepojmenovatelného prostředí, třebas pověstí o Amazonkách. Jisté je, že valná část nově objeveného a podrobeného světa byla zahalena do jednotného jazykového pláště připlouvajících Evropanů – do španělštiny.

Jazyk jako vidění světa

Slavný německý lingvista Wilhelm von Humboldt, bratr neméně slavného cestovatele Alexandra a iniciátor Berlínské univerzity, razil teorii, jež zhruba tvrdí, že příslušný jazyk je svého druhu světonázorem, způsobem vidění světa. Jestliže Latinská Amerika byla ve své většině pojmenována evropskou španělštinou, zároveň byla pojmenována původní antickou latinou, z níž se španělština v raném středověku rodila.

Znásobená kulturní vrstva takto Latinskou Ameriku pokryla a překryla a podle četných latinskoamerických intelektuálů je třeba k její pravé tváři kriticky proniknout. Márquezovo dílo bylo přijímáno jako vyjevování této autentické latinskoamerické podoby.

Tisíce lidí vzdaly poslední poctu zesnulému kolumbijskému spisovateli.

Zpočátku mělo skromnou povídkovou formu, koneckonců bylo psáno mladým mužem, který z právnického studia sběhl k novinářství a postupem doby neodvolatelně podlehl romanopisectví. Po knihách Spoušť a Zlá hodina (1961) se v roce 1967 dostavil Márquezův světový úspěch v podobě románu Sto roků samoty, reálné a zároveň fantaskní ságy rodiny Buendíů, jež utkvěla v přízračném městečku Macondo.

Román tehdy pronikl do světa nikoli jako výkon osamělého tvůrce, nýbrž s plejádou již zvučných latinskoamerických jmen – Carlos Fuentes, Juan Rulfo, Julio Cortázar, Mario Vargas Llosa. Španělská Amerika, jazykem zdánlivě stále evropská, se v jejich knihách ozvala v šedesátých letech minulého století vlastním estetickým sdělením a obsahem, odpoutaným od evropských akademií.

Osobitý jev Latinské Ameriky – diktátor

U Márqueze zazněl tento obsah silným historickým a sociálním rejstříkem. Spisovatel byl stoupencem kubánské revoluce v roce 1959 a do smrti zůstal přítelem jejího nejvyššího vůdce Fidela Castra. Ostatně Latinská Amerika jako prostor možné autentické revoluční proměny vábila tenkrát i evropské filozofy kategorie Jeana-Paula Sartra.

Jenomže literární popis sociální tváře této části Ameriky byl už pořizován nebo vykonán jinými autory, například „indigenisty“ soustředěnými na úděl indiánů, nebo stoupenci „negrismu“. Kromě toho koncem šedesátých let bylo také pod vlivem moderní lingvistiky zřejmé, že spisovatel může být revolucionářem leda v prostředí stylu a jazyka, kdežto přímá ideologická služebnost oslabuje jeho umělecké cíle.

Čarodějnou moc obrazného jazyka předvedl Márquez v dalším románu – Podzimu patriarchy (1975). Tematicky jím do fantasmagorických rozměrů zpracoval osobitý jev Latinské Ameriky – postavu místního diktátora. Metafora, procvičená evropskou literární tradicí, zde byla Márquezem přivedena až k tomu, aby stejně mocně navodila pustošivou moc a zkázu způsobenou karibským tornádem – smrtí diktátorského patriarchy vykreslila ve finále obraz blízký středověkým „tancům smrti“.

Předloha pro prozaiky

Následovaly další Márquezovy tvůrčí činy, například novela Kronika ohlášené smrti (1981) nebo román Láska za časů cholery (1985), mezi nimiž byl úspěšný autor v roce 1982 poctěn Nobelovou cenou. A po nich se Márquezův styl, pro který se svého času razilo dnes přežilé označení „magický realismus“, stal pro řadu latinskoamerických prozaiků a intelektuálů předlohou.

Historie bájného Maconda z románu Sto roků samoty byla pochopena jako sama velkolepá alegorie latinskoamerických dějin, dokonce jako návod k jejich výkladu. Pro vnímání dějin Latinské Ameriky, zmítající se mezi takzvanou modernitou a postmodernitou, se zrodil interpretační termín „macondismus“. Kulturními a sociálními konotacemi tohoto pojmu se obírá ve studii „Cesta z Argiropole do Maconda“ profesor Emil Volek, absolvent Karlovy univerzity a později profesor na státní Arizonské univerzitě.

Poté, co podal defilé latinskoamerických myslitelů – počínaje Argentincem Domingem Faustinem Sarmientem, autorem eseje Argiropolis –, kteří usilovali o postižení latinskoamerické identity, Volek upozorňuje, jak Márquezův obraz ustrnulé komunity, sugestivně vylíčený v románu Sto roků samoty, přispěl k představě Latinské Ameriky jako racionálně nepostižitelné skutečnosti, jako prostoru utopických projektů, a jak se „macondismus“ v posledku vyjevil jako „rub nevydařeného procesu modernizace Latinské Ameriky“.

Je zřejmé, že Volkova analýza zpochybňuje kontrastní mýtus dvojí Ameriky, původně formulovaný uruguayským myslitelem José Enriquem Rodó, kdy proti Kalibánu, utilitární a technicky vyspělé Americe Severní, stojí Ariel, andělské ztělesnění racionalismem dosud nepřetvořené Ameriky Latinské.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.