Od lásky k avantgardě k fascinaci „paneláky“

Americká architektka a historička architektury Kimberly Elman Zarecorová se naučila česky a vydala se do Prahy zkoumat panelová sídliště. Výsledkem jejího více než desetiletého bádání je kniha o bydlení v Československu v letech 1945 až 1960.

Milovala vilu Tugendhat, nakonec Kimberly Elman Zarecorová studovala zdejší... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milovala vilu Tugendhat, nakonec Kimberly Elman Zarecorová studovala zdejší... | foto:  František Vlček, MAFRA
Milovala vilu Tugendhat, nakonec Kimberly Elman Zarecorová studovala zdejší...

Kimberly Elman Zarecorová vždy měla slabost pro avantgardní architekturu. Tím spíš nemohla pochopit, jak je možné, že země s bohatou a jedinečnou architekturou meziválečného období radikálně změnila přístup ke stavění a nechala vzniknout panelová sídliště, která byla dlouho považována za neštěstí. Rok života strávila v prostorách pražského Národního archivu se slovníkem a spoustou materiálů v češtině, aby na tuto otázku našla odpověď.

„Nevěřili, že to myslím vážně,“ vzpomíná na reakce českých kolegů, když s výzkumem začínala. Dnes, po třinácti letech, už o ní nikdo nepochybuje. České architektuře se věnuje nadále, další její kniha zmapuje architekturu od padesátých let až do současnosti v Ostravě.

LN: Jak se stane, že se americká studentka začne učit česky a zasvětí svůj život panelovým sídlištím?

ZARECOROVÁ: Studovala jsem historii architektury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a musela jsem si vybrat téma disertační práce. Jako každý doktorand jsem hledala nějaké zaměření a chtěla jsem něco speciálního, a tak jsem si vybrala českou architekturu. Učit se česky a žít v Evropě, v zemi, o které toho lidé příliš nevědí, mi přišlo jako skvělý nápad.

LN: A z české architektury vás nadchly zrovna panelové domy?

Mezi domy na Zelené lišce v Praze se vyjímá dům postavený jednou z nejpokrokovějších metod – z panelů, praví dobový text u snímku z roku 1955.

Mezi domy na Zelené lišce v Praze se vyjímá dům postavený jednou z nejpokrokovějších metod – z panelů, praví dobový text u snímku z roku 1955.

ZARECOROVÁ: Původně jsem chtěla psát o avantgardní architektuře v Brně. Zamilovala jsem si vilu Tugendhat. Chtěla jsem ale bydlet v Praze, protože mi přišla jako zajímavější a živější město, a plánovala jsem do Brna dojíždět.

Nevím, jestli to nazvat štěstím, nebo smůlou, ale když jsem v září 2002 přijela do Prahy konečně zahájit svůj výzkum, bylo zrovna krátce po povodních. Archiv Národního technického muzea, ze kterého jsem se chystala čerpat, byl pod vodou a musela jsem se přemístit do archivu na Chodovci. Jak jsem se probírala materiály, začala mě stále více zajímat otázka bydlení a to mě dovedlo k panelovým sídlištím.

LN: To asi nebylo moc idylické přivítání, když jste přijela začít novou životní kapitolu do Prahy a čekalo vás tu zatopené město.

ZARECOROVÁ: Vůbec mi to nevadilo. Bydlela jsem na Žižkově, takže mě osobně povodně nezasáhly. Tím, že nejezdilo metro, posílil se provoz tramvají, a protože jsem bydlela poblíž zastávky, měla jsem naopak pocit, jak to město pulzuje životem. Přišlo mi, že se lidé rychle oklepali a místo deprese jsem cítila spíše vzrušení z nadcházejícího hlasování o vstupu do Evropské unie. Možná to ale byl jen můj dojem cizince, kdy starosti spojené s povodněmi šly mimo mě.

LN: Než jste se rozhodla, že se zaměříte na českou architekturu, co jste o České republice a komunismu vlastně věděla?

„Když jsem odjížděla do Česka, troufám si říct, že jsem věděla všechno podstatné o politice a architektuře té doby a místa, co by Američan vědět měl a mohl“

ZARECOROVÁ: Začala jsem úplně od nuly. Na univerzitě ale bylo velmi kvalitní oddělení slovanských studií. Pokud se chcete zabývat touto částí světa, Kolumbijská univerzita je ideální. Měla jsem skvělé profesory, spousta materiálů byla v angličtině, a když jsem odjížděla do Česka, troufám si říct, že jsem věděla všechno podstatné o politice a architektuře té doby a místa, co by Američan vědět měl a mohl.

LN: Bylo pro váš výzkum nezbytné naučit se česky?

ZARECOROVÁ: To ano. Všechny zdroje byly pouze v češtině. Česky jsem se ale před svým příjezdem učila už tři roky, takže jsem měla dostatečné znalosti na to, porozumět materiálům a domluvit se s lidmi v archivech. Můj slovník je ale velmi omezený. Umím toho spoustu z oblasti architektury a politiky padesátých let, o jiných tématech si už ale popovídám těžko.

LN: Jak na vás reagovali místní historici a architekti, když jste se tu objevila z Ameriky s cílem zkoumat paneláky?

„Před těmi patnácti lety ale nebylo mnoho lidí, kteří by se chtěli architektuře za komunismu věnovat. Moje generace patří mezi tu první, která to téma otevřela.“

ZARECOROVÁ: Koukali na mě trošku divně. Překvapilo je, že jsem si vybrala právě toto téma, nikdo mě ale neodrazoval a naopak byli velmi nápomocní. Zvláštní podporu jsem měla od historika architektury Rostislava Šváchy, který mi doporučil řadu materiálů a dal mě i dohromady se svými studenty, kteří o toto téma měli také zájem. Před těmi patnácti lety ale nebylo mnoho lidí, kteří by se chtěli architektuře za komunismu věnovat. Moje generace patří mezi tu první, která to téma otevřela.

LN: Vaše kniha je považovaná za vůbec první publikaci nabízející ucelený pohled na poválečnou bytovou architekturu v Československu. Není to trošku zvláštní, že ji napsala zrovna Američanka?

ZARECOROVÁ: Mnozí říkali, že přesně tohle téma potřebuje pohled někoho zvenku, pro koho to není tolik citlivé a osobní. Nepocházím z komunistické země, nežila jsem každý den v paneláku, nebylo mi zakázáno studovat nebo vykonávat své povolání, moje rodina nebyla vězněna… Žádnou takovou osobní zkušenost nemám, je to pro mě čistě historické téma, a proto myslím, že do toho vnáším trošku jiný pohled.

LN: Nesetkala jste se s kritikou, že bez osobní zkušenosti nemůžete té době úplně porozumět a téma správně uchopit?

ZARECOROVÁ: Vyčítali mi, že jsem příliš pozitivní a přehlížím ty negativní aspekty, které s sebou komunismus nesl. Jenže to negativní jako výslechy, zatýkání, omezení svobody a podobně nebylo tématem mé práce, tím, na co jsem se chtěla zaměřit.

LN: Mluvila jste s lidmi o tom, jaké to bylo, žít za komunismu?

ZARECOROVÁ: Ne. Zajímala jsem se opravdu jen o tu historickou vědeckou stránku. Chtěla jsem, aby mě až materiály z archivu dovedly k příběhu, který budu vyprávět. Pak jsem ale diskutovala s historiky o tom, co jsem našla.

LN: Vyzkoušela jste si během svého pobytu v Praze v paneláku bydlet?

ZARECOROVÁ: Ne.

LN: Když jste poprvé navštívila sídliště, jak na vás to prostředí působilo?

Bytová kultura dosahuje vysokého stupně (sídliště Prosek, rok 1971).

Bytová kultura dosahuje vysokého stupně (sídliště Prosek, rok 1971).

ZARECOROVÁ: Každé sídliště je jiné, má svou specifickou atmosféru. Já se zaměřila na ta raná kolem Pankráce a metra Budějovická, která byla stavěná v padesátých letech podle prvních panelových domů ve Zlíně. Navštívila jsem několik bytů. Je to pro mě hodně odlišný způsob bydlení, nemůžu ale říct, že bych se tam cítila nepříjemně. Působilo to na mě ale velmi stísněně. Přišla jsem si jako v krabici, jako bych skrz jednu úzkou chodbičku přecházela z krabice do krabice. Chyběly mi vysoké stropy, pokoje, které jsou navzájem propojené. Myslím si ale, že většina evropských bytů Američanovi připadá malá. Jsme zvyklí žít ve velkých rodinných domech.

LN: Panelové domy nemají zrovna tu nejlepší reputaci.

ZARECOROVÁ: Nechci architekty přímo chválit, tehdy to ale mělo svůj smysl, byla za tím určitá myšlenka. Jednalo se o profesionály ve svém oboru, kteří se snažili vyhovět požadavkům postavit co nejvíce bytů co nejlevněji a nejrychleji. Usilovali o to, stavět dvanáct měsíců v roce a s použitím prefabrikovaných panelů to bylo možné. Z technologického hlediska je to velmi zajímavý nápad, jak stavět.

Navíc tu hrála roli spousta různých faktorů: záměr architekta, tlak ze strany vlády, celý politický systém, dostupnost materiálů, finančních prostředků… Když ve své knize zodpovídám otázku, odkud se vlastně v Československu panelové domy vzaly, beru všechny tyto prvky v úvahu.

LN: Můžeme jim přičíst něco k dobru?

„Nechci říct, že komunismus jako celý systém byl správný, ale některé sliby, například že zajistí pro lidi vyšší kvalitu bydlení, splnili“

ZARECOROVÁ: Cílem bylo poskytnout lidem slušné bydlení a to se povedlo. Lidé mohli žít v moderních bytech s topením a horkou vodou obklopení zelení. Nechci říct, že komunismus jako celý systém byl správný, ale některé sliby, například že zajistí pro lidi vyšší kvalitu bydlení, splnili. Mám pocit, že panelák je často vnímán jako trest komunistů a že špatný systém vytváří špatnou architekturu. Jsem ale toho názoru, že je třeba na to nahlížet z pohledu, že tento způsob stavění domů vzešel z dané ekonomické situace, nejen z komunistického režimu.

LN: Z estetického hlediska se ale nejedná zrovna o mistrovská díla.

ZARECOROVÁ: Architekti zpočátku chtěli i nadále stavět v moderním avantgardním stylu, byli ale pod tlakem a neměli tu svobodu navrhovat jedinečné solitéry jako před druhou světovou válkou. Byla poptávka po jiném způsobu stavění a ten v podstatě přetrvává dodnes. Role architekta se změnila. Už to není jen o tom, tvořit umění, je to průmyslový proces.

V Americe jsou jen dvě procenta rezidenčních budov navržena architektem a nedivila bych se, kdyby to tak bylo i jinde. Ne každý má peníze nebo prostor na to, aby bydlel v jedinečném domě od architekta. Jsem velkým zastáncem toho, aby umělecká stránka nebyla opomíjená, ale ani slavní architekti jako Frank Gehry, Jean Nouvel nebo Zaha Hadidová si už nekreslí svá velká díla sami v ateliéru. V architektuře se dnes setkává role architekta, stavebních inženýrů, moderní technologie, zohledňují se místní pravidla, výše financí, lokalita... Je to týmová práce.

LN: Panelovým domům se občas přezdívá domy z lega. Co říkáte na všechny ty barvy?

„Barvy jsou také znamením, že ten dům je opravený, spolu s barvami přišla i nová okna, izolace, nabízejí tak vyšší kvalitu bydlení“

ZARECOROVÁ: Ano, často je to nešťastné a pro cizince jsou ty různé nezvyklé barevné kombinace, které mnohdy nejdou dohromady, docela šokující. Já tomu ale rozumím tak, že se lidé chtějí odlišovat. Že mají dobrý pocit z toho, když můžou říct: Bydlím v domě s modrými proužky. – A já v tom zářivě zeleném. Poskytuje to možnost být jedinečný v místě, kde byla jedinečnost vždycky potlačována. Barvy jsou také znamením, že ten dům je opravený, spolu s barvami přišla i nová okna, izolace, nabízejí tak vyšší kvalitu bydlení.

LN: Regenerace sídlišť je nyní velké téma. Myslíte si, že mají potenciál být atraktivním místem pro život?

ZARECOROVÁ: Dodnes v panelových domech bydlí na čtyřicet procent české populace a to o něčem vypovídá. Podle výzkumů vykazují Češi se svým bydlením vysokou míru spokojenosti. Samozřejmě že by spousta lidí chtěla žít v centru města nebo v něčem modernějším. Bohatí lidé asi nebudou vyhledávat bydlení na sídlišti, pro střední třídu je to ale stále dobrá volba.

Výhodou českých sídlišť navíc je, že to není sociálně vyloučená lokalita jako v západních zemích, jako ve Francii nebo Švédsku. Žijí zde docela normální lidé. Dnes už se na sídliště navíc nenahlíží s takovým despektem, nálada v zemi se změnila. Je tu snaha život na sídlištích vylepšit, přinést na místa více služeb, zkultivovat veřejné prostory, zvýšit dostupnost. Myslím, že je to na dobré cestě.

Kimberly Elman Zarecorová

  • Narodila se v roce 1974. Absolvovala doktorské studium historie architektury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
  • V současnosti přednáší na Iowa State University ve Spojených státech.
  • Soustředí se na proměny architektury 20. století v bývalém Československu, zejména na proměny sídlišť od padesátých do šedesátých let minulého století.