Ocitáme se na hraně zásadní změny společnosti

Temné vize budoucnosti se vracejí. Digitalizace všech odvětví ekonomiky přesáhne z kyberprostoru do fyzického světa, povede k proměně tvorby norem a základů demokracie. Prožíváme čtvrtou průmyslovou revoluci, většinu práce za nás převezmou roboti a umělá inteligence. A dnešní naléhavý pocit ohrožení – známka kyberpunku – vše jen urychlí.

Kybernetická budoucnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kybernetická budoucnost. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Kybernetická budoucnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vize budoucnosti de facto ovládané korporacemi, kde se svět technologií stává bojištěm o naše základní práva, se v uplynulých měsících a letech stával stále reálnější. Na rozdíl od dystopických příběhů z osmdesátých a devadesátých let v žánru označovaném jako kyberpunk se pravděpodobně jen tak nedočkáme temného světa přeplněných megapolí obydleného androidy a kyborgy, kdy se internet dostává doslova do hlavy prostřednictvím voperovaných implantátů.

Nebe mělo barvu televize přepnuté na nefunkční kanál. Rychlým krokem přešel prázdnou a tichou ulici, zahnul za roh a pousmál se. Každé ráno ho znovu pobavilo, že se ta sotva několik metrů dlouhá ulička mezi domy stále jmenuje Ve stínadlech. Ve skutečnosti to byl pravý opak, osvětlovalo ji ostré bílé světlo reflektorů z kamer městské policie.

Mimoděk si posunul kapuci z čela, i když trochu mrholilo. Věděl, že se na něho jinak systém rozpoznávající tváře a podezřelou aktivitu zaměří, zejména když spěchá. Kdysi četl, že tohle bylo vůbec jedno z prvních míst, kde se podobný sledovací systém instaloval – kvůli narkomanům a bezdomovcům. Obyvatelé okolních domů si to sami odhlasovali, stejně jako přiléhavý název uličky o pár desítek let dříve.

Drobný déšť dělal trochu snesitelnějším suchý ionizovaný vzduch, který ho štípal do očí a pokaždé probouzel z rozespalosti, jen co sešel z bytu do přízemí. To byla jedna z mála nevýhod Prahy, protože se kvůli řece nemohly serverovny umístit do podzemí, okupovaly proto přízemí prakticky všech domů a zaplavovaly ulice elektronickým smogem a všudypřítomným bzučením. Slyšel, že kdysi bylo znečištění především z aut v některých městech natolik silné, že měl člověk na jazyku sladkou pachuť. Dnes ho mohl akorát přejet svištící elektromobil.

Z přemýšlení ho vytrhl příjemný ženský hlas, který ho pozdravil jménem a zeptal se, jak se dnes má. Nahlas zalhal, že velmi dobře, a snažil se působit přesvědčivě. Právě prošel do části města spravované Korporací a automatický systém spravující lidské zdroje takto vyhodnocoval jeho náladu a psychický stav. Kdyby jej poslal k čertu, což ostatně už tisíckrát chtěl, čekal by ho další z pohovorů s firemním psychologem, který by se stejně jako on akorát snažil předstírat, že ho práce baví a záleží mu na ní.

Už kolikrát si říkal, jestli si raději nepořídit děti, neodstěhovat se na venkov a věnovat se třeba umění, jak to udělala většina lidí. Bylo by to snadné, nabídka vhodných partnerek spočítaných přesně pro něho ho ostatně zaplavovala v každé reklamě asi tisíckrát denně. Jenže se ještě na rodinu necítil, a proto musel pracovat, protože na daň z bezdětnosti mu jinak vysoký zaručený příjem nestačil. Od chvíle, kdy většinu práce postupně převzali roboti, pracoval jen málokdo, zákony a nařízení nastavovala většina ze svého pohodlí venkovských komunit v online referendech, podobně jako názvy ulic. A pro městskou hrstku proto bylo prakticky nemožné je změnit.

Práce pro Korporaci ale měla i své výhody. Zabírala jen pár hodin denně a díky ní mohl bydlet v historickém centru, a dokonce měl propustku do památkové zóny, kam jinak směli jen turisté. Bylo tam pro ně stále několik skvělých barů a jiných možností, jak si zpříjemnit večer.

Prošel dveřmi kancelářského bloku, který stále nesl hrdé označení Burzovní palác, i když na místě původní budovy se tyčila stopatrová skleněná věž a na původní účel odkazovala jen malá holografická výstavka u vstupu. Pracoval jako návrhář uživatelských rozhraní volebních aplikací, což na rozdíl od jejich samotného programování prý nemohou dělat samy počítače.

Jeho post nesl označení Manažer lidského přístupu, ale běžně v práci za celé dny nepotkal jedinou živou duši. Vlastně mohl zůstat sedět doma, ale musel dát za pravdu doporučení z oddělení lidských zdrojů, že je v kanceláři mnohem produktivnější. Jediné, co celé dny dělal, bylo obcházení algoritmů, které vyhodnocovaly zpětnou vazbu od lidí. Fakticky výsledky falšoval, aby měl klid. Připadal si díky tomu trochu jako hacker, o kterých se psalo ve starých románech.

Oproti vizím Williama Gibsona či Bruce Sterlinga bude skutečná proměna společnosti mnohem spíše méně nápadná a postupná, o to ale reálnější a bližší. Nemusíme proto žít v patrech obřích činžáků rozdělených do kast, což byla tvrdá realita už v Edinburghu 19. století, ani trávit dny uvězněni ve virtuální realitě. Stačí se rozhlédnout kolem v tramvaji, restauraci nebo třeba na vánoční mši a vidíme tváře přilepené k displejům mobilních telefonů, oken do kyberprostoru. A naplňují se i další nepříliš pozitivní vize.

Během odcházejícího roku také několik zdrojů včetně britské BBC referovalo o snaze čínské vlády vytvořit ve spolupráci s tamními největšími internetovými firmami jakýsi rating občanské spolehlivosti. Podle zdrojů, na které se odvolává třeba britský deník The Independent, se do projektu zapojil největší e-shop Alibaba a sociální síť Weibo.

Orwell is not dead!

Výsledkem je systém hodnotící nejen samotné nakupující, ale i jejich aktivitu na sociálních sítích, nebo třeba původ objednaného zboží. Jakákoliv kritika vlády, obrázky děl zakázaných umělců nebo lascivní japonské komiksy pak znamenají snížení hodnocení. To dobré přinese nejen přednostní služby online, ale i při jednání na úřadech, špatné ale může znamenat omezení rychlosti internetu či přístup k zaměstnání. Hodnota se pak počítá i podle bodů přátel a jasně navádí k tomu stýkat se jen s těmi, kdo jsou stejně spořádaní.

Pojem orwellovský svět nabývá z hlediska technických možností zcela reálného významu

V našich podmínkách něco podobného nelze očekávat, alespoň zatím. Loni ale také rychle proletěla kauza chytrých televizí, které poslouchají vše, co se v domácnosti děje. Prostě jen čekají, až je někdo osloví, aby mohly sloužit a třeba přepínat kanály doslova na povel. Ale přesto poslouchají.

Symbolem nejslavnější dystopie 1984 se přitom stala neustále zapnutá televize jako nástroj totalitního státu bedlivě poslouchající hlavního hrdinu Wintona Smithe. Ten si alespoň mohl být jistý, kdo ho slyší. Nás dnes s aktivovanou populární funkcí hlasového ovládání neustále poslouchá mobilní telefon, tablet, či počítač a zanedlouho to bude lednička, pračka, či automobil. Pojem orwellovský svět nabývá z hlediska technických možností zcela reálného významu.

Dříve nemyslitelné nápady

Dnešní obavy o bezpečnost, hraničící občas s hysterií, přitom otvírají dveře k nápadům, které bychom dříve považovali za nemyslitelné. Sledování kamerovými systémy a rozpoznávání tváří je realitou nejen na letištích, po teroristických útocích v Paříži se stále častěji ozývá volání po jejich rozšiřování. Stejně jako hlasy po „deanonymizaci“ internetu a sledování všech toků dat. Samozřejmě, čistě a jen z důvodů bezpečnosti.

Dnešní obavy o bezpečnost, hraničící občas s hysterií, otvírají dveře k nápadům, které bychom dříve považovali za nemyslitelné

Brzy ale někoho napadne – a především to řekne nahlas –, že když už je ke světové síti připojená naše lednička, abychom i na nákupu věděli, co je uvnitř, mohla a měla by hlídat, zda v ní neskladujeme třeba chemikálie ke skladování bomby. Nebo se jen bude zajímat, zda jíme zdravě. Naše krásné nové chytré hodinky zároveň poskytnou lékařům průběžné informace o našem zdraví a zlozvycích. Ze všech dat se pak rozhodnou, kdo dostane jakou léčbu. Pojem řízená péče pak nabývá zcela nových rozměrů.

Dopravu ve městech budou řídit inteligentní systémy, které určí, kdo pojede přednostně, abychom se vyhnuli zácpám. Proč by se ale nedalo připlatit za přednost? Nebo můžeme získávat delší zelenou za pozitivní body za dobré řízení. Přidělí nám je inteligentní a doslova všudypřítomný systém vyhodnocování řidičů. Superpočítač se samozřejmě o svůj názor na nás podělí i s naší pojišťovnou.

Spíše iPhone než AK-47

Kyberpunkové příběhy z doby před čtvrt stoletím jsou často datované právě do období po roce 2015. Například Roy Betty, hlavní záporák kultovního filmu Blade Runner, neboli android model NEXUS-6 N6MAA10816, měl být aktivován 8. ledna 2016. Toho jsme se sice ještě nedočkali, chytrý svět, který se dá snadno zneužít k naší kontrole je ale opravdu zcela reálný. Jasně vidíme známky toho, že jsme se dostali na hranici zásadní proměny světa a společnosti díky moderních technologií.

Estonský prezident Thomas Hendrik Ilves se v nedávné pražské přednášce věnoval především digitalizaci. Otázka, jestli bude nástrojem budoucnosti samopal AK-47, nebo iPhone, je tak asi jasně vyřešena.

Klíčové je přitom pronikání kyberprostoru do fyzického světa a jeho ovlivňování, které bylo dříve možné právě a jen ve vědeckofantastických povídkách. Hlavním předpokladem pro to je především masivní rozšíření mobilního internetu a jeho všudypřítomnost. Poptávku po změnách pak vyvolává rostoucí pocit krize kapitalismu, rostoucí pocit nerovnosti a zpochybňování základních hodnot. Katalyzátorem přitom může být strach, pocit ohrožení a snaha o únik mimo realitu.

Význam těchto otázek i v dnešních, na první pohled tíživějších geopolitických problémech dokládá třeba i nedávný pražský projev estonského prezidenta Thomase Hendrika Ilvese. Hlava státu, která by v minulém století jistě primárně řešila, že mu přes hranici mohou kdykoliv přejít ruští zelení mužíčci, se věnovala především digitalizaci. Otázka, jestli bude nástrojem budoucnosti samopal AK-47, nebo iPhone, je tak asi jasně vyřešena.

Nový Baťa

Digitalizace všeho a všech bude mít především ekonomický motor. Prožíváme takzvanou čtvrtou průmyslovou revoluci a očekává se, že za nás převezmou většinu práce roboti a stále chytřejší umělá inteligence. Takzvaný Průmysl 4.0 a celý Svět 4.0 se ale rozšíří i do těch nejodlehlejších koutů mimořádně rychle. I v nejodlehlejších savanách Afriky či pralesech Asie je dostupné mobilní připojení a internet. Lidé, kteří často nemají tekoucí vodu ani elektřinu, si dobíjejí telefony z generátorů, jež také pohánějí vysílací stanice.

Skutečně globální trh brzy zasáhne všech sedm a více miliard lidí – od nejbohatších po nejchudší. Novým Baťou, který obuje svět, proto nejspíš bude zakladatel Amazonu Jeff Bezos.

Díky tomu se vytváří skutečně globální trh, který brzy zasáhne všech sedm a více miliard lidí – od nejbohatších po nejchudší. Novým Baťou, který obuje svět, proto nejspíš bude zakladatel Amazonu Jeff Bezos. A zatímco sen o jednorožci hlavního hrdiny filmu Blade Runner se stal symbolem dystopické sci-fi a zároveň pochyb o jeho identitě, dnes se sní o poněkud jiných jednorožcích. Označují se tak rychle rostoucí a převážně technologické firmy, jejichž hodnota přesáhne miliardu dolarů.

Rok 2015 byl pro ně opravdu dobrý – do elitního klubu jich vstoupilo rekordních 40 a další rostou. Za pouhých pár dnů nového roku se už do klubu přidal létající, nebo spíše letenkový vyhledavač Skyscanner. Jisté pochyby ale i u nich přetrvávají. Mnozí je označují za nafouknutou bublinu, jiné za poněkud odlišné antihrdiny.

Narušování tradičních odvětví označované disrupce vytváří úplně nové obory a koncepty. Služba Uber a její likvidace staleté taxislužby je jen začátek. Podobně ale může vyprávět třeba hudební, knižní nebo mediální průmysl. Na troskách starých se staví nové a často mnohem efektivnější firmy.

Dnešní jednorožci

Digitální ekonomika stojí na poněkud odlišných základech než tradiční odvětví. Vytváří úplně nové, nehmotné zboží a hodnoty. Nelze ale sebejistě tvrdit, že jde o nějakou bublinu a jakousi nereálnou, virtuální hodnotu. Vždyť většina peněz samotných je dnes virtuální. A pokud za pár let vyrobí roboti na druhém konci světa prakticky cokoliv jen zadáním příkazu do počítače, je zřejmé, že virtuální plány mají vyšší cenu než továrna samotná nebo její výrobky.

Úspory z rozsahu ale vedou přirozeně k monopolizaci, s čímž úzce souvisí i kapitálová náročnost digitálního zboží, které se sice snadno

Dnešní krásní jednorožci se v budoucnu nevyhnutelně promění ve stále větší a mocnější korporace, které byly typickým strašákem sci-fi snů konce minulého století

kopíruje, ale má řádově vyšší náklady na vývoj. Obchodní model všechno, nebo nic a snaha o uchvácení celého trhu znamenají i odlišné struktury a kulturu korporací s výrazně otevřenější snahou ovládat své okolí.

Touha obejmout svého zákazníka z co nejvíce stran pak povede k proměně specializovaných firem v komplexní prodejní společnosti, jak už dnes vidíme třeba u bank nebo operátorů. Dnešní krásní jednorožci se tak v budoucnu nevyhnutelně promění ve stále větší a mocnější korporace, které byly typickým strašákem sci-fi snů konce minulého století.

Překrásný nový Matrix

Vyvstávají přitom i poměrně zásadní ekonomické otázky. Například pokud se skutečně díky dnes módnímu sdílení naruší koncept vlastnictví a budeme si většinu věcí půjčovat, jak bude fungovat tržní mechanismus a alokace zdrojů? A co budeme při dosažení maximální efektivity jejich využívání dělat se všemi těmi uspořenými? Nebo popřípadě co budeme vlastně vůbec dělat my všichni?

Pokud dnes u výrobního pásu toho nejmodernějšího telefonu stále stojí tři desítky lidí, co budou dělat, až bude práce robotů levnější než ta jejich? Co budou dělat všichni skladníci v nových halách u Prahy a Brna, až je samostatně nahradí jejich pojízdní kolegové? A co bude se všemi řemeslníky, až se 3D tisk zdokonalí natolik, že ani zakázková výroba nebude potřebovat víc než pár lidských doteků? Ovšem na displeji terminálu.

Podstatou je, co znamená kyberprostor. Jde-li jen o komunikační technologie po vzoru telegrafu, nebo vytváří jakýsi krásný nový svět, pomyslný Matrix s vlastními pravidly.

Některé státy, naposledy Nizozemsko, začínají zkoušet nové koncepty, jako je zaručený příjem pro všechny obyvatele bez rozdílu. Změny v ekonomice s sebou nutně ponesou i změny společenského systému. Technologická disrupce trhů ve společnosti tažené ekonomickými silami znamená disrupci společnosti samotné.

Musíme se ale ptát, kam povede oslabení trhu zbaveného dnes aury dokonalosti a návrat k vládě všech. Nejspíš se nevyhneme tlaku na větší rovnostářství a přerozdělování majetku, přičemž zaručený příjem pro všechny může být jen špičkou ledovce. Jedna z nejpalčivějších otázek už dnes míří na samotnou páteř společnosti, tedy na její normy, pravidla a zákony.

V roce 2016 například budou muset úředníci Evropské komise odpovědět, jestli se na Google mohou uplatňovat stejná měřítka antimonopolního zákonodárství jako na vodovody, elektrárny nebo železnice. Podstatou přitom je, co znamená kyberprostor. Jde-li jen o komunikační technologie po vzoru telegrafu, nebo vytváří jakýsi krásný nový svět, pomyslný Matrix s vlastními pravidly.

Právní technooptimisté

Pohled na podstatu kyberprostoru přitom zásadně ovlivňuje příklon k ideologii těch, kteří se označují za technooptimisty a věří, že díky inovacím žijeme v nejšťastnějším a nejbohatším období lidských dějin. Nebo naopak těch, kteří jako třeba naposledy novozélandský filozof etiky Nicholas Agar oponují, že se současný pokrok přeceňuje, respektive jde o pouhé pokračování historického vývoje.

Pohled na podstatu kyberprostoru zásadně ovlivňuje příklon k ideologii těch, kteří se označují za technooptimisty a věří, že díky inovacím žijeme v nejšťastnějším a nejbohatším období lidských dějin

Z hlediska práva se diskuse vede přesně 20 let od konce minulého století, kdy američtí internetoví právníci David Johnson a David Post ve své slavné eseji Law and Borders – the Rise of Law in Cyberspace (Hranice práva – nástup práva v kyberprostoru) z roku 1996 napsali, že internet vytváří „nové království“, němž není možné uplatňovat zákony tradičních států, a není to dokonce ani správné.

Nejslavnější odpovědí byl článek amerického profesora práva na Harvardově univerzitě Jacka Goldsmithe Against Cyberanarchy (Proti kyberanarchii) o tři roky později a Postova replika Against Against Cyberanarchy (Proti proti kyberanarchii), které daly celému směru název.

Běžná praxe

V zásadě lze spor „regulačních skeptiků“ s tradičními právníky shrnout do příkladu elektronické knihy doručené americkou firmou přes internet do čtečky zákazníků v Londýně a v Singapuru, kde ovšem z různých důvodů její prodej porušuje místní předpisy. Jak se mají ale uplatnit, když prodejce nemá možnost zjistit, odkud zákazníci jsou. Co bylo před 20 lety zajímavým teoretizováním, je dnes běžnou praxí. A ukazuje se, že pohled těch, kdo považovali internet jen za lepší nákupní katalog, nemá šanci obstát.

Co bylo před 20 lety zajímavým teoretizováním, je dnes běžnou praxí. A ukazuje se, že pohled těch, kdo považovali internet jen za lepší nákupní katalog, nemá šanci obstát.

Po léta budované přesvědčení, že vše vyřeší tradiční normy mezinárodního obchodu, se ukazuje hodně krátkozraké. Nejde zkrátka v každé situaci a při každém kliknutí přemýšlet, kde se právě nacházím, prostřednictvím které služby nakupuji, kdo je prodejce, jaké právní předpisy se tedy uplatní a co to pro mne znamená, nebo to nemá nic společného s tím, jak by měl právní systém fungovat.

Taková krátkozrakost pevně zakořeněná na českých právnických fakultách vedla k tomu, že v zánovním občanském kodexu sice najdeme, co dělat, pokud nám doslova ulétly včely, ale jak se bránit, když mi ze čtečky zmizela půjčená elektronická knížka, se v něm dočíst nelze.

Nový význam kyberanarchie

Právě impotence národních zákonodárců, kteří nejsou schopní na celém světě shodně upravovat pravidla pro dynamicky se měnící odvětví, dává za pravdu zastáncům kyberanarchie. Nejde přitom o původní smysl totálního bezvládí, ale o posun pojmu spočívající ve vytvoření spontánních pravidel ve formě samoregulace, která platí na světové síti. I ti největší zastánci svobody internetu pak uznávají, že nějaká pravidla jsou nutná a technooptimismus se nesmí proměnit v technonaivitu.

Impotence národních zákonodárců, kteří nejsou schopní na celém světě shodně upravovat pravidla pro dynamicky se měnící odvětví, dává za pravdu zastáncům kyberanarchie

Nový online právní systém ale bude stát před stejnými problémy, jako byly ty tradiční. Musí zajistit konzistenci norem, právní jistotu, předvídatelnost a vymahatelnost. Je však otázkou, z jakých kořenů se bude odvozovat, pravděpodobným zdrojem bude angloamerická právní kultura a pro neupravené otázky nebo případy, kdy selže, se budou používat národní systémy.

To by mohl být i aktuální případ střetu svobody slova a základních práv. Zcela konkrétně, pokud je Facebook konečně schopný zastavit nenávistné výroky Martina Konvičky, proč by nemohlo být zastaveno jeho stíhání. Celý trestní systém stojí na principu subsidiarity represe, tedy se upřednostňují jiné formy řešení. A pokud zafunguje efektivní samoregulace, není důvod ke vždy poněkud neohrabanému zásahu státu.

Vláda základního nastavení

I pokud ale budou státy takový kybernetický laissez-faire postupně uznávat, určitě narazí u daňových otázek, které si vlády pečlivě střeží. Pokud se z tohoto důvodu nebo třeba pod záminkou boje proti terorismu neprosadí a vyhrají státy, čeká nás naopak internetová totalita, jakou naznačují třeba v Číně. Sama o sobě však kyberanarchie skrývá stejné nebezpečí.

Na internetu funguje spíše vláda základního nastavení, jakýsi „rule of default“, než vláda práva – rule of law

Na internetu však funguje spíše vláda základního nastavení, jakýsi „rule of default“, než vláda práva – rule of law. Většina lidí totiž odklikne cokoliv, pokud tu možnost dostanou. Obrovský vliv proto bude mít mezinárodní standardizace, která už dnes stanovuje technické detaily fungování globální sítě, především komunikační protokoly.

A nepochybně se nadnárodní nezávislé instituce začnou posunovat i do méně technických oblastí. Většina normotvorby proto může připomínat třeba cechovní pravidla nebo pravidla komunity, systém označovaný jako private legal ordering.

Demokracie

Ať už to ale budou osvícení správci, nebo majitelé webových stránek, jako je Facebook, vytrácí se prvek demokracie. I pokud se bude rozhodovat hlasováním většiny, kdo zajistí ochranu menšin, která je nedílnou součástí demokratického procesu? Nejde přitom jen o pravidla sdílení vtipných obrázků, s prostupováním kybernetického do fyzického světa se tato pravidla začnou dotýkat stále větší části našeho života. Určí, jak se má chovat naše lednice, pračka nebo samořiditelné auto.

Na jednu stranu může mít internetová všudypřítomnost a standardizace pozitivní dopady v podobě šíření alespoň minima demokracie a lidských práv do méně vyspělých zemí. Na druhou však může mít pro naši společnost a její kulturu devastující důsledky.

A může zasáhnout i do jinak nečekaných oblastí. Nedávno se odehrála první digitální svatba, kdy spolu snoubenci uzavřeli manželskou smlouvu bez zásahu státu. Je jasné, že podmínky případného rozvodu a vyrovnání pak jen těžko určí český, německý nebo třeba francouzský zákon o rodině.

Pokud se autonomní právní systém kybersvěta prosadí, budeme čelit obrovskému pokušení přenášet jeho pravidla a principy i do tradičního systému. Veškeré volební systémy a formy demokratické vlády ostatně slouží nebo by měly sloužit jen k tomu, jak přenést vůli lidu do vládnutí. A najdeme-li jiný, rychlý a efektivní systém, proč jej nevyužít.

Na jednu stranu může mít internetová všudypřítomnost a standardizace pozitivní dopady v podobě šíření alespoň minima demokracie a lidských práv do méně vyspělých zemí. Na druhou však může mít pro naši společnost a její kulturu devastující důsledky.

Spojování s totalitními režimy

Jak varuje například kanadsko-americká aktivistka a filmová režisérka Astra Taylorová ve své knize The People’s Platform: Taking Back Power and Culture in the Digital Age (Lidská platforma. Jak si vzít v digitálním věku nazpět moc a kulturu): „Hrozí nám vyhladovění uprostřed hojnosti.“ Ačkoliv má web potenciál být zcela demokratickým prostředím, vytváří podle ní spíše moderní feudalismus: „Masy se spojují, tvoří a pracují, zatímco Google, Facebook a Amazon inkasují peníze.“

Obrovské společnosti se musejí zavděčit svým akcionářům a investorům, a neváhají se proto spojovat s totalitními režimy, aby získaly přístup na perspektivní trhy

I podle recenzentů jsou varování mladé režisérky Taylorové mnohem naléhavější a hůře se odmítají než třeba slavnějšího Jevgenije Morozova, kritika digitálních technologií běloruského původu, protože stojí na dobré analýze a pochopení fungování internetu. I když se Taylorová zaměřuje především na kulturu a tvorbu obsahu, její postřehy o nedemokratičnosti platí pro celý kybersvět. Především přesně popisuje, jak se za na první pohled rovnostářský systém často schovávají elity, které mu vládnou v pevné hierarchii.

Za svobodou internetových fór se většinou skrývá systém správců, kteří diskuse fakticky ovládají. Administrátoři opravdu svobodných virtuálních komunit pak popisují, jak jejich uživatelé odcházejí na sociální sítě, kde o nějaké demokracii nemůže být ani řeč. Obrovské společnosti se musejí zavděčit svým akcionářům a investorům, a neváhají se proto spojovat s totalitními režimy, aby získaly přístup na perspektivní trhy.

Online feudalismus 2.0

Telekomunikační operátoři a vlády, kteří mají v rukou připojení k internetu, se snaží odstřihávat a blokovat jeho části, aby vydělali víc peněz nebo odstranili nepříjemnou kritiku. Často se pak za politickou cenzurou schovávají obchodní zájmy a naopak. Ještě častěji se ohánějí pojmy, jako je bezpečnost či ochrana před teroristickou propagandou nebo dětskou pornografií.

Telekomunikační operátoři a vlády, kteří mají v rukou připojení k internetu, se snaží odstřihávat a blokovat jeho části, aby vydělali víc peněz nebo odstranili nepříjemnou kritiku

Nemusí ale jít jen o tvrdou cenzuru a omezování silou, nerovnost na síti si do velké míry vytváříme sami. Často se orientujeme jen na názory, které nám vyhovují, posloucháme a bavíme se jen se stejně smýšlejícími lidmi a vzájemně se ve svých postojích utvrzujeme. Internet k tomu vytváří mnohem větší prostor než tradiční média a moderovaná veřejná debata, která by měla dát prostor oběma stranám.

Navíc v něm vládnou samozvaní názoroví lídři obklopení skupinou příznivců, která spolehlivě ukřičí každého oponenta. Často jde o zkušené a někdy i placené reklamní specialisty, kteří na první pohled budují svou výhradně pozitivní image, a jakákoliv jejich kritika se nepřipouští.

Zneužívání a manipulace

Před neblahým vlivem uzavírání se do „informačních kokonů“ a „pastí ozvěn“ varuje chicagský profesor Cass Sunstein v knizeRepublic.com 2.0 (Republika.com 2.0). Především na analýze blogů ukazuje, jak lidé záměrně obcházejí informace, které nechtějí slyšet, a jaký to má dopad na polarizaci americké politiky po roce 2001.

Kyberprostor je dnes pod velkým tlakem na zneužívání a manipulaci, proto jen stěží může být vzorem pro rozvoj demokracie. Svobodný internet je naopak hodnotou, o kterou je třeba bojovat.

Podobné příklady názorového domina, často živeného internetem, jsou vidět i v Česku, především od prezidentské volby, ale i v poslední době. Nelze tedy tvrdit, že by byl příspěvek kybersvěta k rozvoji naší společnosti jen pozitivní.

Dobrou ukázkou na druhý pohled nikoli až natolik ideálního internetového modelu mohou být i v poslední době populární aplikace založené na síle davu. Například za takzvanými P2P půjčkami mezi lidmi se většinou nacházejí velké finanční instituce. Výběr příspěvků na různé projekty, takzvaný crowdfunding, zase v lepším případě zahrnuje prvek předprodeje, v horším jen dobře řízenou reklamní kampaň. Z představy, že by se těmito nástroji měly podle některých návrhů třeba tvořit zákony, pak poněkud mrazí.

Svoboda a rovnost v online světě existují, jen nejsou všudypřítomné, samozřejmé a neomezené. Kyberprostor je dnes pod velkým tlakem na zneužívání a manipulaci, proto jen stěží může být vzorem pro rozvoj demokracie. Svobodný internet je naopak hodnotou, o kterou je třeba bojovat.V opačném případě se můžeme už napřesrok probudit do světa, který se nám vůbec nebude líbit.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.