Po přečtení

knihy mě přapadla skepse. Pochopil jsem, že náš člověk nikdy nebude myslet, uvažovat jako člověk třeba v Británii, ve Švédsku, Dánsku apod. Ono to vlastně ani nejde. Naše cesta k nim " na západ " neexistuje. Jsme na hranici horizontu události černé díry zvané Rusko. A to nás nikdy nepustí. To je vlastně špatně. My sami nikdy nedopustíme, aby jsme se od něj odpoutali. Nepoučení z vlastní historie jsme na počátku opakování stejných chyb. Kéž bych se mýlil. I když někdy se najde občas skulina a světélko, jak by to třeba šlo dál. Třeba - http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/budoucnost-je-v-tom-co-muze-vzniknout-z-evropske-unie

Pánům, asi všem, chybí adekvátní metoda

I v židovském prostředí by se našel obratnější Perls, když už někdo klasiku např. Talmud, nezvládne. Kromě našeho osobního světa, rodinné a podobné konstelace, je i osobní proces. Nejen struktury. Nahlédnout osobní proces, dynamiku, je bolestné, identita se brání, ale zralostí a hloubkou života to možné je. Zahrnutá doba je časem slepoty, Perlsovy experimenty s agresivitou jsou užitečné, nejen na Ukrajině. Pokud nevidíme u úspěchu, pokroku, ..., i jejich polarity, pokud nedokážeme vnímat celé tak roztažené spektrum, uvízneme. Pohyb možný je, nejsem fatalista natož vyhaslý třeba cenami ozdobený budhista. Ale jen legitimní, tedy s kontinuitou, tradicí. Co pánové čtou v dějinách docela netuším, asi tam čtu jiné věci. Kibuc funguje, pod dobu bombardování, mám své (z bezpečnostních důvodů nepublikovatelné) fotky, úžasné. Jak rakety skončily, i kibucníci se věnují příjemnějším věcem, než je kibuc. Podobně naši nacionalisté, kterým se národ rozpadl na kupčíky a museli tak si vymyslet náhradní, socialistický. Ten se rozpadl ještě dříve, ač ruské imperium jej používalo obratně. I já sbíral erteple, aby ruský lampasák měl co dlabat, když tam ženské všechno stihnout nemohou. Na rozdíl od jiných zabití chlapa chlapem mi nepřijde docela vyloučené, třeba pohodlně a sprostředkovaně udáním. Pokud dotyčný nese zodpovědnost, jeho důvody zvenku nepronikneme. Století je to dnes minulé, ale bylo i když ten letopočet byl aktuální. Marketingem živ člověk není. Natož falešnými mýty a fantasmagoriemi, které nikdy nikde, ale jako kompenzace klidně. V hlavě, na Hradě, v jisté firmě, která se nejmenuje. Naštěstí vnitřní lidská moudrost se vzteká i proti svému nositeli. Útočí na sebe samu, emocemi, ale časem i psychosomatikou, vypne i imunitu, když už si neví rady.

Pan Brabec si vybírá velmi těžká témata. Na jednu stranu je to

chvályhodné na druhou stranu trochu předurčuje výsledek. Jsou prostě úkoly na které jsme ještě nedorostli. To však není ostuda.