Obětuje-li Západ své principy náladám voličů, opustí sám sebe

Uprchlická krize nutí k reflexi o evropské identitě i přístupu zemí, jež byly zdrojem uprchlíků, ale dnes je odmítají. Navíc se prolínají náboženské tradice se společným základem, jež se ale dnes v mnohém vylučují. Hledání sjednocující ideje umožňující soužití lidí i tradic je pro Evropu výzvou.

Vzájemné myšlenkové ovlivňování Západu a muslimů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vzájemné myšlenkové ovlivňování Západu a muslimů. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Vzájemné myšlenkové ovlivňování Západu a muslimů.

Střední Evropa je plovoucí pojem. Kulturně a nábožensky sice náleží k Západu, ale často byla opomíjená a ponechávaná napospas velmocenským ambicím Východu či mocenským choutkám svých politických vůdců. Napětí, které se do ní s větší či menší pravidelností vracelo, vyvolalo i oba světové válečné konflikty se všemi osudnými historickými důsledky.

Milan Kundera ve svém slavném eseji Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy (The New York Review of Books, 26. dubna 1984) dospěl k závěru, že komunismem infikované Rusko jako „jiná civilizace“ a „negace moderního Západu“ násilně uneslo část kontinentu mezi Německem a Ruskem, část Západu, který ani nepostřehl její zmizení. V jeho pojetí se ve střední Evropě nebojuje o lokální věc, ale o Evropu a její dědictví, neboť je „zmenšeným modelem Evropy“ – „co největší rozmanitostí, na co nejmenším prostoru“.

Lze jen dodat, že je laboratoří Západu, v níž někteří stále sní své politické sny inspirované nekritickým respektem k autoritářství Východu. Tito lidé zpravidla vzývají antievropský sentiment, zdůrazňují národní specifika a volají na pomoc podivnou ideu neliberální demokracie.

Nová hrozba

Střední Evropou a Evropou vůbec již neobchází strach z komunismu, ale nová hrozba – strach z islámských uprchlíků. Toho prvního reálného strachu nás zbavila antipolitická generace „otřesených“ – Václav Havel, Adam Michnik, György Konrad či Jan Patočka. Ten druhý, iluzorní, v nás vyvolává politická generace „neotřesených“ – Viktor Orbán, Robert Fico, Miloš Zeman či Jaroslaw Kaczyński.

Střední Evropou a Evropou vůbec již neobchází strach z komunismu, ale nová hrozba – strach z islámských uprchlík

Maďarský intelektuál István Bibó (1911–1979) nazýval politiky střední Evropy meziválečného a poválečného období „falešnými realisty“, kteří zatlačili do pozadí idealisty západního typu. Tito mocenští hráči vyrůstali na „vlně lidových hnutí“, existenciálního strachu, přízemního nacionalismu, politické hysterie a jejich postoje měly dalekosáhlé morálně politické dopady – nejtragičtějším bylo „zotročení ducha“, použijeme-li metaforu polského básníka Czesława Miłosze (1911–2004).

Situace je dnes odlišná, ač vnitřně hodnotově rozpolceni, politicky jsme integrováni do západního společenství. Dědicové Bibóových ,,realistů“ však nezmizeli, nýbrž mutovali do aktuálního politického proudu, který lze nazvat xenofobním populismem, což je strategie vyvolávání nejsobečtějšího lidského pocitu – strachu z cizího a neznámého, především z nově příchozích, kteří jsou hlavním katalyzátorem těchto úzkostí a vášní.

Xenofobní loď

Úkolem civilizované politiky není uvolňování, ale nastavení hranic strachu, neboť společnost paralyzuje a posiluje škodlivé populistické sebevědomí jeho nositelů. Terminologie se může měnit, nicméně dělící linie se nemění. Na jedné straně stojí ti, kdo chtějí uzavřít národní společenství a konzervovat politickou moc, na které se podílejí, nebo o niž usilují, a na druhé odpůrci normalizace lhostejnosti, obhájci otevřené společnosti, vstřícné ke všem, kdo respektují její pravidla.

Kunderův násilný únos střední Evropy dnes zřejmě nehrozí, ale významná část politických elit pluje na xenofobní lodi, dobrovolně opouštějící pobřeží západních hodnot

Tato společnost vyrůstá z ideje Západu – sekulárního, liberálního a multikulturního veřejného prostoru. Tento proud reprezentuje především německá kancléřka Angela Merkelová, odvážně opouštějící tradiční německou „realpolitik“ a preferující spíše morální než politické cíle. Kunderův násilný únos střední Evropy dnes zřejmě nehrozí, ale významná část politických elit pluje na xenofobní lodi, dobrovolně opouštějící pobřeží západních hodnot.

Poctivě je třeba zdůraznit, že političtí reprezentanti této části kontinentu nejsou na její palubě sami, pasažéry jsou i evropští nacionalisté, pravicoví radikálové i američtí politici a guvernéři těch států unie, co prohlašují, že na jejich území nevkročí žádný uprchlík. Jim všem je nezbytné připomenout, že i Steve Jobs (1955–2011) byl synem uprchlíka ze syrského Homsu.

Znak kulturní vyspělosti

Drama uprchlíka, ztráta, hledání a nacházení vlasti je pevnou součástí evropské kultury od jejích počátků, kdy se ze světa mýtů vynořil Homérský korpus. Prvním „smrtelníkem“ Západu toužícím po nesmrtelné slávě (kleos) je největší a nejudatnější řecký bojovník Achilles, ale prvním skutečným „občanem“ Západu Odysseus. Jeho dlouhý a obtížný návrat domů se zdaří jen díky racionální úvaze a prozíravému důvtipu (métis), díky zvláštní schopnosti hledat praktická východiska z konkrétních situací, v nichž čelí fyzické přesile.

Pohostinnost je znakem kulturní vyspělosti. Tam, kde poutníka vítají, obdarovávají, kde mu dopřávají sluchu, žije civilizované společenství lidí, naopak tam, kde mu usilují o život, se žije po zvířecky – uspokojují se okamžité potřeby

Odysseus ztělesňuje zdroj originality západního způsobu myšlení – racionalitu a individualitu. V průběhu strastiplné cesty zpět na Ithaku se ocitá převážně v roli cizince, uprchlíka, ale i hosta. Základní postoj, se kterým se setkává je „xenia“, neboli pohostinnost, vstřícnost a soucit s poutníkem bez domova.

Pohostinnost je znakem kulturní vyspělosti. Tam, kde ho vítají, obdarovávají, kde mu dopřávají sluchu, žije civilizované společenství lidí, naopak tam, kde mu usilují o život, se žije po zvířecky – uspokojují se okamžité potřeby stejně jako v zemi požitkářských Kyklopů. K cizincům, jejichž identitu neznáme, se dle Homéra máme chovat jako k bohům, neboť nikdy nevíme, zda ten, kdo vypadá jako obyčejný poutník, není ve skutečnosti bohem (Odyssea, 17 485).

Kniha Genesis

Pohostinnost má oporu nejen v homérském eposu, ale i ve druhém velkém zdroji západní tradice – v biblických příbězích. Pohostinnost je přirozenou reakcí na abrahámovský nomádismus, kdy Abrahám nejprve poslechne Boha a odchází do Egypta, kde pobývá jako host, ale po svém návratu, vědom si hodnoty vstřícného vztahu k nově příchozím, se sám stává vzorným hostitelem, který nikdy nestoluje sám.

V knize Genesis nacházíme krásný příběh, jak Lot ve svém domě v podvrácené Sodomě přijímá a chrání před dotírajícím davem dva neznámé cizince a tito hosté – poslové Boží – ho a jeho blízké následně zachrání před zkázou Sodomy

V knize Genesis pak nacházíme krásný příběh, jak Lot ve svém domě v podvrácené Sodomě přijímá a chrání před dotírajícím davem dva neznámé cizince a tito hosté – poslové Boží – ho a jeho blízké následně zachrání před zkázou Sodomy (Genesis 12, 18, 19). Tato starozákonní židovská tradice proniká i novozákonní Kristovo poselství, které vybízí k pohostinnosti vůči všem opuštěným, hledajícím a strádajícím.

Apoštol Pavel používá slovo „philoxenia“, „láska k cizincům“, a apeluje na nás „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud“ a „pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení“ (Židům, 13, 2-3). Pohostinnost je základem biblického i Odysseova příběhu, a proto patří k hodnotám, které zrodily morální podstatu ideje Západu.

Právo na imigraci

Alegorii hosta jako Boha má však hluboce ukotvenou i třetí velké náboženství vyrůstající z abrahámovských kořenů – islám, zejména v podobě láskyplného súfismu. Pro súfijského básníka Háfíze ze Šírázu (13201390) je Bůh „putující přítel“, který zve mnohé do svého obydlí, a tím je učí pohostinnosti a respektu vůči jiným hostům, neboť „každé místo je domem lásky“.

Ti, jejichž život je ohrožen a jsou zbavováni základních lidských práv, mají mít právo na přijetí, právo na imigraci

Na prahu modernity, když končí vláda teologie, pak přichází Immanuel Kant se svou racionální a monumentální kritikou Boha a nahrazuje ho autoritou morálního aktu jako výrazu dobré vůle autonomního člověka. Své kosmopolitní úvahy shrnuje v ideálu zákonem ovládaného globálního řádu, v němž má každý přirozené právo na pohostinnost – na to, aby s ním při pobytu na území někoho jiného „nebylo nakládáno jako s nepřítelem“.

Liberální demokracie stojí na fundamentu morálního univerzalismu, který odmítá upírání lidské důstojnosti uprchlíkům. Jiný přístup by ohrozil samotné základy naší civilizace a podobali bychom se Odysseovým Kyklopům, neboť politické společenství nemůže žít bez principu solidarity. Ti, jejichž život je ohrožen a jsou zbavováni základních lidských práv, mají mít právo na přijetí, právo na imigraci.

Fenomén domova

Vstřícnost k lidem bez domova připomíná závažnost fenoménu domova, v němž autenticita místa spojená s výlučností naší existence se střetává s důrazem na pohostinnost a otevřenost vůči cizincům. Tato dualita se stala předmětem jedné z největších filozofických polemik 20. století mezi Martinem Heideggerem (1889–1976) a Emmanuelem Lévinasem (1906–1995).

Vstřícnost k lidem bez domova připomíná závažnost fenoménu domova, v němž autenticita místa spojená s výlučností naší existence se střetává s důrazem na pohostinnost a otevřenost vůči cizincům

Heidegger hájí zakořeněnost v domě bytí, připoutanost k půdě, kde nalézá původní blízkost bytí, proti novodobému duchu vykořeněnosti a „bezdomovectví“. Ten podporován moderní technikou představuje hlavní problém Západu a nejviditelněji jej reprezentuje židovství, úpadková diaspora vyrůstající z abrahámovského nomádismu. Jeho zaměření na řecký prvek v athénsko-jeruzalémské ose mu znemožňuje rozpoznat skutečný zdroj humanity a lidské důstojnosti.

Tyto eticky neudržitelné pozice i v kontextu hrůz minulého století zásadně odmítl Emmanuel Lévinas. Pro něho je Heideggerova zaměřenost na bytí nepřijatelná, protože totalizuje jinakost a prosazuje jen vlastní svobodu, jeho pohanský důraz na centralitu místa je zvrácený, neboť vytváří rozdíl mezi našinci, příslušníky národa, a cizinci, což je lidsky i politicky zhoubné.

Etický postoj

Lévinasův postoj je radikálně etický, setkáním s tváří druhého získáváme vlastní morální identitu. Morální autorita tváře druhého nás oslovuje jako základní neredukovatelná situace lidství a vzniká závazek, kterým ručíme za život druhého. Domov je plnohodnotný, když je cizinec vítán, domov bez hostů není domovem. Lévinas tak transformuje pohanskou centralitu místa v místo transcendence, které je spirituálním výrazem „nekonečné odpovědnosti“ za druhého.

Lévinasův postoj je radikálně etický, setkáním s tváří druhého získáváme vlastní morální identitu. Morální autorita tváře druhého nás oslovuje jako základní neredukovatelná situace lidství a vzniká závazek, kterým ručíme za život druhého.

Pro Lévinasova žáka Jacquese Derridu (1930–2004) je imperativ pohostinnosti hlavním principem etiky, podmínkou humanity, jejímž klíčovým aspektem je náboženská tolerance. Derrida ve svém díle Dar smrti jde ještě dále, když při analýze Patočkových úvah o válečných konfliktech, schopnosti „modlitby za nepřítele“ a o vzájemné „solidaritě otřesených“ konstruuje pojem „identifikace s nepřítelem“.

Toho lze nahradit uprchlíkem, poutníkem či cizincem, situací, kdy hledání společné identity, styčných bodů humanity je největší výzvou i úkolem. V těchto úvahách dospívá etická dimenze západního myšlení k pomyslnému vrcholu, kde nalézá oporu v hluboké úctě k lidské důstojnosti, která by měla předcházet každou morální i politickou volbu.

Životně důležité věci

Čím se liší cesty dnešních migrantů od Abrahámova putování či od Odysseovy cesty? Díky mobilním technologiím znají realitu, po níž touží, ale fyzicky se do ní mohou jen obtížně dostat. Tento rozpor jen posiluje jejich snahu dosáhnout svého snu i odhodlání opustit často rozvrácený domov a vydat se na strastiplnou cestu. Jaké jsou první pocity, když dosáhnou vytčeného cíle a objeví se v novém prostředí?

Po svém útěku do USA Hannah Arendtová dospěla k závěru, že to, co cizinec potřebuje, jsou jednoduché, obyčejné, ale životně důležité věci, jako je minimální ochrana pro své blízké, možnost pracovat a být platným členem společnosti

Po svém útěku do USA Hannah Arendtová (1906–1975) interpretovala na základě svých čerstvých zkušeností Kafkův Zámek a dospěla k závěru, že to, co cizinec potřebuje, jsou jednoduché, obyčejné, ale životně důležité věci, jako je minimální ochrana pro své blízké, možnost pracovat a být platným členem společnosti. Tyto „minimální požadavky lidské existence“ zmírňují základní uprchlický pocit opuštěnosti.

Ve špindlerovském hotelu Krone (dnes Savoy), kde Franz Kafka začínal psát tento román, si poznamenal do svého deníku, že měl dojem, že není opuštěn jinými lidmi, ale sám sebou. Tyto reflexe „objevitele 20. století“ vyjadřují i naše dnešní rozpoložení. Všichni jsme trochu uprchlíky před sebou samými, vlastním svědomím, minulostí a nezřídka i před budoucností.

Osobní drama

Opouštěním uprchlíků, odmítáním moderních poutníků opouštíme sami sebe, vlastní morální identitu. Tito lidé představují to, co jeden z nejvzdělanějších mužů 20. století – Hans Urs von Balthasar (1906–1988) příznačně nazýval „dramatis personae“, když chtěl vystihnout složitost bytí člověka ve světě, jeho svobodu ve světle náboženského zjevení, jeho životní touhy i smíření s osudem.

Uprchlíci prožívají osobní drama v touze po existenciální změně, jsou výzvou i symbolem, který připomíná, že řízením osudu by se každý z nás mohl ocitnout na jejich místě

Zjevení však nejen identifikuje, ale jeho intenzita, forma a interpretace i rozdělují abrahámovské víry, neboť vyznavači islámu tvrdí, že především jejich víra je výrazem úplného a konečného Božího zjevení. Pohostinnost ve vztahu k lidem bez domova je naopak tím, co tato náboženství v různých podobách spojuje. Uprchlíci prožívají osobní drama v touze po existenciální změně, jsou výzvou i symbolem, který připomíná, že řízením osudu by se každý z nás mohl ocitnout na jejich místě.

Je obtížné shodnout se na povaze dnešní doby, mění se nejen realita, ale i duchovní kontext zdánlivě zjevných událostí. Prožíváme sekulární věk (Charles Taylor), postsekulární věk (Jürgen Habermas), či naopak dobu respiritualizace (Michel Houllebecq). Je mnoho hledisek, ale ze všech úhlů pohledu vidíme jeden jev, který představuje velkou výzvu pro abrahámovskou tradici i ideu Západu a zásadně ovlivňuje většinové postoje k uprchlíkům – islámský fundamentalismus.

Kořeny radikálních podob islámu

Jeho nositeli však nejsou uprchlíci z muslimských zemí, to jsou oběti. Kořeny radikálních podob islámu musíme hledat jednak v subjektivních pocitech opuštěnosti, vyloučenosti a deklasovanosti u mnohých nově příchozích, ale i usedlých, jednak v objektivním historickém kontextu a specifickém interpretačním prostředí této víry.

Kořeny radikálních podob islámu musíme hledat jednak v subjektivních pocitech opuštěnosti, vyloučenosti a deklasovanosti u mnohých nově příchozích, ale i usedlých, jednak v objektivním historickém kontextu a specifickém interpretačním prostředí této víry

Korán je normou, náboženským imperativem, který mohou vykládat jak učenci, tak soudci. Výklad zákona je pak převážně normocentrický, dogmatický, opřený o tradici, jíž se snaží přizpůsobit skutečnost. Není zde prostor pro někoho, kdo jako křesťanský kněz vypráví příběh s morálním poselstvím.

Od počátku však existují i jiné racionální proudy v islámském myšlení inspirované řeckou filozofií. Prominentní roli v islámském světě hrály nejen náboženské autority a teologie (kalám), ale i filozofie (falsafa). Mezi 9. a 12. stoletím filozofové, jako je Al-Kindí (801873), Al-Farábí (870–950), Avicenna (9801037) či Averroes (11261198), zásadním způsobem zprostředkovali Západu jeho vlastní kořeny, zejména arabské překlady Aristotela a novoplatonika Plótina měly dalekosáhlý vliv na středověkou filozofii.

Opomíjený fakt

Také v lékařské vědě, astronomii či matematice arabský svět té doby Evropu zřetelně přečníval, připomeňme jen arabské číslice, které zásadně zjednodušily všechny druhy výpočtů. Opomíjený je fakt, že obsazením Alexandrie a její unikátní knihovny v roce 641 muslimové převzali řecké literární a intelektuální dědictví.

Opomíjený je fakt, že obsazením Alexandrie a její unikátní knihovny v roce 641 muslimové převzali řecké literární a intelektuální dědictví

Největší islámský filozof 12. století Averroes je považován za otce sekulárního evropského myšlení. Jeho interpretace Aristotela i monoteistická snaha o usmíření zjevení a rozumu podstatně ovlivnily jak Tomáše Akvinského (1225–1274), tak židovského génia Maimonida (1135–1204). Karteziánský dualismus myšlení a bytí pak, kromě jiného, reflektuje Avicennovo zřetelné rozlišování rozumové, duchovní a tělesné, fyzické stránky člověka.

Na druhé straně vlivný islámský novoplatonismus zdůraznil transcendentální a emanační autoritu koránského Boha na úkor tvořícího přátelského Boha, jak ho známe z křesťanství. V arabském světě se rovněž nikdy neharmonizovala koránská a aristotelská etika, což přispělo k potlačení řecké tradice, která utvářela myšlení Západu.

Vítězství ortodoxie

Klíčovou roli při porážce racionálních tendencí v islámu, filozofie vyrůstající z platónsko-aristotelských zdrojů, sehrál velký oponent Avicenny, filozofující teolog Abu Hamid al-Ghazálí (1058–1111). Ten odmítl smíření víry s rozumem i zkoumání lidské přirozenosti, které byly centrálními tématy křesťanského diskurzu této doby.

Zvítězila ortodoxie, která chápe Korán jako věčný, nestvořený text, jako návod ke konkrétní akci

Ve svém okazionalismu popřel vztah mezi příčinou a následkem, přirozená kauzalita je pro něho pouhé zdání, neboť Bůh je příčinou všech věcí a může nesprávné důvody přetvářet ve správné účinky či závěry. Nahradil lidský rozum božským, čímž definitivně otočil kormidlo islámského myšlení k mystické kontemplaci a k teologické dogmatice.

Zvítězila ortodoxie, která chápe Korán jako věčný, nestvořený text, jako návod ke konkrétní akci. Návazně pak nebezpečné proudy žádající návrat k víře prvních muslimů (salafismus) či přísný koránský režim (wahhábismus). Nejviditelnějšími reprezentanty tohoto myšlenkového prostředí jsou dnes politický islám, radikální fundamentalismus a ideologie džihádu.

Spirituální výklad

Kudy vede cesta z těchto slepých uliček zpět k univerzálnímu odkazu abrahámovských náboženství? Kardinální je opět problém interpretace a kritického čtení posvátných textů (idžtihád). Tradicionalistický, doslovný výklad vede k takovým absurditám, že náboženské autority doposud jednoznačně neodsoudily zvrácenou praxi bojovníků Islámského státu spočívající ve vydržování sexuálních otrokyň, neboť má oporu v normách a zvycích prvních muslimů.

K humanistickému jádru islámské víry se lze dobrat, jen pokud se přikloníme k výkladu alegorickému, spirituálnímu, který bere v úvahu lidský kontext, a tím i komplexnost vztahů ve společnosti

K humanistickému jádru islámské víry se lze dobrat, jen pokud se přikloníme k výkladu alegorickému, spirituálnímu, který bere v úvahu lidský kontext, a tím i komplexnost vztahů ve společnosti. V Koránu nacházíme krásná slova, že nejbližší citům muslimů jsou křesťané a že náš a váš Bůh je jeden (5,82; 29,46). To jsou podněty inspirující zrod súfismu jako spirituality lásky, která vyvěrá z nitra člověka a spojuje ho s Bohem. Mystická láska je ochranou proti tvrdosti koránského zákona i strážkyní vnitřní čistoty a integrity.

Toto poselství plné lidství právem učinilo světově nejčtenějšími verše největšího súfijského básníka Rúmího (1207–1273), který do svého „oceánu lásky“ zahrnuje nejen Boha, ale i poutníky. Alegorický výklad a spiritualitu lásky pak doplňuje řecká racionalita, která historicky spoluutvářela jak evropskou kulturu, tak islámský diskurz.

Z ní vyrůstá kritické myšlení, bez jehož návratu do věrouky, vzdělání i výuky je modernizace a reforma islámu nemožná. Zohlednění těchto historických podnětů je pak nesmírně důležité, aby islám nebyl unášen radikální ortodoxií, ale abychom všichni mohli čerpat z jeho obrovského kulturního dědictví humanitní poselství.

Intelektuální utopie

Střední Evropa byla dlouho hlavním zdrojem evropských uprchlíků, ekonomická emigrace se šířila od poloviny 19. století, židovská rovněž, apokalyptický rozměr pak dostala po nástupu nacismu. Na poválečný odsun etnických Němců navázala politická emigrace po vítězství komunismu koncem čtyřicátých let a tragédii završil exodus obětí maďarského povstání v roce 1956, Pražského jara v roce 1968 a polského výjimečného stavu v roce 1981.

Právem se lze ptát, kam se poděl disidentský důraz na občanskou solidaritu, na „život v pravdě“, zda to nebyla jen intelektuální utopie bez reálného dopadu na morálku veřejného života

Faktem je, že země, které byly uneseny fašismem a komunismem, jsou dnes unášeny nacionalisticky laděným xenofobním populismem, aniž by někdo výrazně protestoval, přestože běženci po těchto zemích netouží, neexistují zde rostoucí muslimské komunity ani teroristické útoky. Antiuprchlický fundamentalismus dostává ještě temnější odstín ve spojení s antisemitismem, zejména když slyšíme některé středoevropské ultranacionalisty hovořit o „židoglobalistech“.

Nelze se utěšovat argumentací, že jde o okrajové jevy, že na vině je slabá občanská společnost, že liberální identita i tradice hodnotově založené demokratické politiky jsou zde ještě křehké. Právem se lze ptát, kam se poděl disidentský důraz na občanskou solidaritu, na „život v pravdě“, zda to nebyla jen intelektuální utopie bez reálného dopadu na morálku veřejného života.

Nedostatek solidarity

Tyto země v ambivalentním meziprostoru vždy vzbuzovaly velká očekávání, ale jejich vývoj byl eklektický, tajemný i tvořivý a zároveň tragický, neboť se v nedávné minulosti staly pouhými politickými deriváty Východu.

Roste i znepokojení z nedostatku celoevropské západní solidarity s německou velkorysostí, kdy pod rostoucím vlivem nacionalismu se rozpouští idea Evropy, původní jádro ideje Západu

Aby stvrdily svůj návrat k civilizační tradici, musí být řečeno Patočkovými slovy „západnější než Západ sám“, protože jsou ohroženější a musejí bytostně bránit svou těžce zkoušenou hodnotovou kontinuitu jak před výboji Východu, tak před egoismem a zradou vlastních mocenských elit.

Nicméně roste i znepokojení z nedostatku celoevropské západní solidarity s německou velkorysostí, kdy pod rostoucím vlivem nacionalismu se rozpouští idea Evropy, původní jádro ideje Západu. Ale může Západ opustit své hodnoty? Může, pokud obětuje principy, z nichž vyrostl, krátkodobým politickým cílům, momentálním náladám voličů a voláním po kulturním izolacionismu.

Evropské paradigma

Náboženská diverzita včetně všech sociálních i morálních aspektů je evropským paradigmatem. Rámec problému vymezil již John Locke (1632–1704), když na konci věku drsných náboženských válek – v roce 1689 – vydal svůj Dopis o toleranci, ve kterém zdůraznil, že „ani pohan, mohamedán nebo žid by neměli být vyloučeni ze státního společenství“.

Náboženská diverzita včetně všech sociálních i morálních aspektů je evropským paradigmatem

Hájil v něm toleranci jako svobodu svědomí a soukromého náboženského vyznání, ale jasně odlišil sekulární pospolitost společnou všem, která má sloužit občanským, nikoli náboženským cílům. Toto pojetí tolerance zásadně ovlivnilo Voltaira, Lessinga, francouzskou revoluci i první dodatek americké ústavy.

Pro politického filozofa Johna Rawlse (1921–2002) vhodná tolerance posiluje jak ústavní, tak „překrývající se konsenzus“, základ liberální společnosti, již charakterizuje tvořivá pluralita, nejpřesvědčivěji reprezentovaná ideou Ameriky. Takovou tolerantní sjednocující a emotivní ideu potřebuje i Evropa, uprchlíci, kteří v ni věří, představují šanci na její oživení.

Sociální koheze

Uprchlické vlny přicházející do Evropy však přinášejí i konkurenci životních stylů a tradičně silná muslimská kolektivní identita se v konfrontaci se západním individualismem stává křehkou, což se může projevit snahou o pozitivní integraci, ale i tak, že vyloučené skupiny se dříve, či později mohou cítit ohrožené a hledat ve své víře pouze negaci okolní skutečnosti.

Evropské země musejí výrazně zkultivovat své integrační a komunikační schopnosti, aby extrémní formy islámské religiozity neohrozily jejich sociální kohezi

Chránit mladistvé a izolované jedince před sofistikovanou propagandou radikálů a teroristů je trvalou výzvou pro mainstreamovou společnost. Bruselský Molenbeek, pařížské Saint-Denis, berlínský Neunkölln či předměstí některých britských měst ukazují, že evropské země musejí výrazně zkultivovat své integrační a komunikační schopnosti, aby extrémní formy islámské religiozity neohrozily jejich sociální kohezi.

Vzhledem k tomu, že muslimské komunity jsou výrazně ukotveny v náboženské tradici a snahy o modernizaci často vnímají jen jako nový projev kulturního neokolonialismu, nesmí jít o prosté mentorství sekulární společnosti, ale o pomoc při rozvíjení islámských tradic, které jsou s ní v souladu.

Soudržnost společnosti

Nepodaří-li se to, může komplexnost těchto jevů ve spojení s moderním trendem zpochybňování všech autorit prohloubit krizi sféry politické moci a učinit obtížným prosazování jejích tradičních pilířů, principu spravedlnosti a vlády práva, což mimo jiné otvírá brány populismu a netoleranci.

Soudržnost společnosti v éře diverzity vyžaduje hlouběji ukotvenou politickou autoritu. Tu legitimizuje na jedné straně úcta k morální autonomii, která je zdrojem individuální pravdy, a na druhé přijetí konsensuálních principů, nezávislých na této autoritě.

Ukazuje se, že soudržnost společnosti v éře diverzity vyžaduje hlouběji ukotvenou politickou autoritu. Tu legitimizuje na jedné straně úcta k morální autonomii, která je zdrojem individuální pravdy, a na druhé přijetí konsensuálních principů, nezávislých na této autoritě, jako je reciprocita, jejíž kořeny lze hledat v archetypální pohostinnosti, a morální autenticita, upřednostňující obecně lidské konstanty naší existence před konkrétním náboženským přesvědčením.

Politická neutralita těchto východisek vytváří prostředí reciproční tolerance, atmosféru vzájemného respektu nejen mezi těmi, s nimiž jsme v určitém vztahu, ale i mezi všemi příslušníky společnosti. Ve spojení s morálním univerzalismem pak přispívá k vytváření nového veřejného prostoru založeného na sdílení společných hodnot, na vstřícném dialogu, který umožňuje sloučit sekulární pluralitu s exkluzivitou víry.



Č. Punčochář Mnoha slovy slabý obsah 19:13 4.7.2016
J. Tínek Re: Princip Bingo. 8:43 4.7.2016

Počet příspěvků: 22, poslední 26.7.2016 06:36 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.