Občané Evropské unie si nejsou rovni

Migrační krize ukázala, že v EU stále existuje rozdíl mezi bývalou komunistickou a západní Evropou. Nejcitlivějším problémem je odlišná kvalita potravin na východě a západě Evropy, takzvaný nutellový příkop. Problém odlišnosti ale nevyřeší, bude-li složení nutelly v Česku stejné jako na západ od Aše.

Evropský optimismus. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropský optimismus. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Evropský optimismus.

V diskusi o větší, či menší integraci Evropské unie se používá pojem vícerychlostní Evropa. Dělení na tvrdé jádro a periferii je ale jen jedním z mnoha – například na státy eurozóny a s vlastní měnou, zastánce rychlejší integrace a zóny volného trhu, členské země EU a nečlenské nebo jež by jimi chtěly být, stoupence evropského státu a odchodu z unie, bohatý sever a chudý jihem či na postkomunistické státy a etablované demokracie. Tedy na Evropany první a druhé kategorie.

Ze srovnání cen a kvality potravin v Rakousku, Německu a Česku vyplývá, že v Německu jsou nejlevnější, v Rakousku dražší a kvalitnější a v Česku občas dražší a nekvalitnější než v Německu. Totéž platí pro pohonné hmoty. V Rakousku jsou díky nižším daním výrazně levnější než v Německu a dle kurzu koruny a eura bývá výhodnější tankovat v Rakousku než v Česku. Rakouské, německé a české internetové stránky řetězce IKEA ukazují odlišnost cen nábytku až o desítky procent, ale není jasné, proč je v těchto třech zemích levnější nebo dražší.

Odlišné chutě

Občané EU si jako zákazníci nejsou rovni, ať jde o telefonní tarify nebo o ceny automobilů. Nejcitlivějším problémem pak je odlišná kvalita potravin na východě a západě, takzvaný nutellový příkop. Potravinové řetězce tvrdí, že se liší chutě zákazníků, což se odráží ve složení potravin v dané zemi. Spíše však jde o maximalizaci zisku než o uspokojení chuťové odlišnosti.

Potravinové řetězce tvrdí, že se liší chutě zákazníků, což se odráží ve složení potravin v dané zemi. Spíše však jde o maximalizaci zisku než o uspokojení chuťové odlišnosti.

V Německu se vypráví vtip o jednání zástupce Lidlu s producentem potravin. Zástupce Lidlu říká: „Odebereme váš produkt za tolik a tolik.“ Producent chvíli přemýšlí a pak odpoví: „Za takovou cenu vám mohu maximálně nabídnout obsah své popelnice na biologický odpad.“ Zástupce Lidlu po chvíli odvětí: „Když mi k tomu dáte i potvrzení, že je to zdravotně nezávadné, jsme dohodnuti.“

Tento vtip ukazuje podstatu problému, což potvrdil pivovarník z Benešovska. Zástupci Lidlu po něm požadovali natolik nízkou cenu, že ztratil o další jednání zájem, protože by mu nepokryla výrobní náklady. Odpovědí bylo, že to je jeho problém. Takovou obchodní politiku lze označit za kapitalismus bez přívlastků, ale pro zákazníka nejsou produkty k jídlu.

Tato nerovnost je na rozdíl od jiných problémů v západní části EU považována za podružnou. Například v narážce na odlišné postoje k migrační krizi článek na serveru welt.de položil otázku, zda Evropa nemá jiné starosti, než se zabývat stížnostmi východoevropských členských zemí EU na kvalitu potravin.

Západoněmecký import

Migrační krize ukázala, že v EU stále existuje rozdíl mezi bývalou komunistickou a západní Evropou. Tato dělicí čára však nevede jen nutellovým příkopem, ale i celým Německem – po bývalé hranici obou německých států. Od sjednocení Německa sice uplynulo téměř 30 let, ale většina politiků a vrcholných pracovníků ve východním Německu je západoněmecký import – první, druhá a třetí linie státní správy pochází ze západní části Německa.

Od sjednocení Německa sice uplynulo téměř 30 let, ale většina politiků a vrcholných pracovníků ve východním Německu je západoněmecký import – první, druhá a třetí linie státní správy pochází ze západní části Německa

Například jen 13,3 procenta soudců jsou východní Němci, z 22 rektorů vysokých škol tři pocházejí z východního Německa či ve stovce největších východoněmeckých firem jsou dvě třetiny šéfů ze západu země. Podceňování východní části se projevuje i ve vysokém školství. Zatímco oblíbené západoněmecké univerzity nemají kvůli zájmu studentů z celého Německa dostatečné kapacity, zájem západních Němců o studium v bývalé Německé demokratické republice je malý.

Východoněmecký původ kancléřky Angely Merkelové je stejně jako bývalého amerického prezidenta Barack Obamy výjimkou potvrzující pravidlo. Ten byl sice prvním afroamerickým prezidentem, ale do nejvyšších pater americké politiky ho další nenásledoval. Naopak, bílé USA se ještě více semkly a daly průchod nespokojenosti.

Obdobně se i ve východním Německu velká frustrace projevila ve volebním výsledku Alternativy pro Německo (AfD), jež je nejen pravicově populistická, ale i sbírá všemožné protesty. Uspěla sice ve východním Německu a někteří komentátoři ji považují především za východoněmeckou, ale její vedení nepochází z východu. Nejen celoněmecké vedení, ale i hlavní zástupci ve východním Německu, jako je Alexander Gauland, Björn Höcke či Jens Maier, jsou ze západu Německa.

Představa Cohna-Bendita

Postkomunističtí Evropané se mohli přesvědčit, že nejsou na stejné úrovni jako členské země EU15, v roce 2003, kdy se jako kandidátské země ucházely o členství v EU. Po dopisu osmi zemí, v němž podpořily americkou intervenci v Iráku, prohlásil tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac, že propásly příležitost mlčet. Německá politika je sice subtilnější, ale důsledně prosazuje své zájmy – když Angela Merkelová požaduje více Evropy, neztrácí ji ze zřetele.

Představu EU nabídl dlouholetý poslanec Evropského parlamentu a známá postava Strany zelených Daniel Cohn-Bendit v rozhovoru pro francouzskou tiskovou agenturu AFP – země, jež odmítají evropskou spolupráci, by mohly EU opustit, a toto zmenšení by ji ozdravilo

U zadluženého Řecka to je solidární přísnost vylučující společné dluhopisy, za něž by Německo ručilo. V případě migrační krize jde o solidární přerozdělení uprchlíků, pro něž je však cílovou zemí Německo. To stále častěji a po brexitu i nediplomaticky protlačuje své zájmy, aniž by bralo ohled na bývalou komunistickou Evropu. Kritika americké politiky a sympatie k Rusku jsou běžné.

Ministr zahraničí Sigmar Gabriel v projevu loni v prosinci požadoval přehodnocení vztahů k USA. Kritizoval sankce proti Rusku, vyzval k větší nezávislosti na Washingtonu a EU by měla jasněji definovat své zájmy. Představu takové EU nabídl dlouholetý poslanec Evropského parlamentu a známá postava Strany zelených Daniel Cohn-Bendit v rozhovoru pro francouzskou tiskovou agenturu AFP – země, jež odmítají evropskou spolupráci, by mohly EU opustit, a toto zmenšení by ji ozdravilo.

Příkladem by mohl být brexit a privilegované partnerství, například celní unie, přičemž jmenoval tři země – Maďarsko, Polsko a Českou republiku. Navrhovat členským zemím odchod z EU je nová kvalita v diskusi o její budoucnosti. Problém odlišnosti však nevyřeší, bude-li složení nutelly v České republice stejné jako na západ od Aše. 



Počet příspěvků: 1, poslední 27.1.2018 11:39 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.