Obamova cesta k (ne)úspěchu

Obama má před sebou ještě 1,5 roku svobodného rozhodování v zahraniční politice. Jak Obamovu dosavadní zahraniční politiku hodnotit?

Roman Joch 27.3.2015
Americký prezident Barack Obama  v oválné pracovně Bílého domu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americký prezident Barack Obama v oválné pracovně Bílého domu | foto: Reuters
Americký prezident Barack Obama  v oválné pracovně Bílého domu

V roce 2008 Barack Obama kandidoval na amerického prezidenta a v roce 2009 vstoupil do Bílého domu s předsevzetím stát se v zahraniční politice „antiBushem“. Zatímco předchozí americký prezident George W. Bush (2001–2009) byl neokonzervativní idealista, ochotný jednostranně a vojensky šířit ve světě ideály demokracie, což, jak ukázala irácká válka a její následky, byla chybná politika, Obama je realista.

Nešíří nerealistické ideály ve světě, natož vojenskou silou, a už vůbec ne jednostranně. Spolupracuje s „mezinárodním společenstvím“ a je stejný realista, jako byli prezidenti George Bush starší (1989–1993) či Dwight Eisenhower (1953–1961). Proto Obamův nový začátek neboli „reset“ vztahů s Ruskem v březnu 2009, vstřícný projev vůči islámskému světu v Káhiře v červnu a zrušení plánovaného třetího pilíře protiraketové obrany v Polsku a v Česku v září téhož roku.

Řečeno jinak, Obama hodlal být realistou dle svého pojetí, tedy sledovat americké zájmy a z ideologického důvodu nevystupovat nepřátelsky vůči nikomu – jen přátelsky a pragmaticky vůči všem. A z mnoha zemí, jež byly k USA nepřátelské, protože ty vůči nim vystupovaly také nepřátelsky, učinit svým přátelským postojem státy přátelské. O šest let později, v roce 2015, je Obama považován ve většině světa za lehkou váhu a v zahraniční politice za neúspěšného prezidenta.

Spousta chyb

Ať už byla, či nebyla Bushova invaze do Iráku v roce 2003 rozumná – dle mne oprávněná a za daných okolností racionální, neboť Saddám Husajn otevřeně přiznával, že je nepřítelem Západu –, faktem je, že po svržení jeho režimu udělali Američané v Iráku spoustu chyb. Největší z nich spočívala v naivní víře ve snadné vybudování liberální demokracie v arabském islámském světě zmítaném etnickými a konfesijními animozitami.

Ať už byla, či nebyla Bushova invaze do Iráku v roce 2003 rozumná, faktem je, že po svržení Husajnova režimu udělali Američané v Iráku spoustu chyb

Irák byl v roce 2006 v rozkladu a zuřila v něm občanská válka. Bush však v roce 2007 počet amerických jednotek v této zemi navýšil, čímž tuto válku zastavil, Irák stabilizoval a v tomto stavu jej v roce 2009 předal Obamovi. Ten ale ve svém „svatém antibushovském“ zápalu z ideologických důvodů zbrkle stáhl z Iráku v roce 2011 všechny americké jednotky předčasně, čímž v něm vzniklo vakuum.

To loni vyplnil Islámský stát, nebývale barbarský a krutý i na otrlé islamisty, který velkou část Iráku a Sýrie dodnes ovládá. Obamova nečinnost v Iráku – či stažení se z něj – má pro region i bezpečnost fatálnější důsledky než Bushovo nedokonalé a chybné jednání.

Neexistence liberálnější možnosti

Na začátku roku 2011 nechal Obama v Egyptě padnout dlouholetého amerického spojence, prezidenta Husního Mubáraka. V následných parlamentních volbách zvítězilo Muslimské bratrstvo a v prezidentských volbách jeho příslušník Muhammad Mursí, což Obama akceptoval.

Bylo by krásné, kdyby v Egyptě existovala liberálnější možnost než generál Sísí, ale neexistuje – pouze netolerantnější a vůči Západu nepřátelštější alternativa

Muslimské bratrstvo okamžitě nastolilo represivnější a netolerantnější politiku vůči menšinám, například křesťanům Koptům, a nepřátelštější vůči hlavnímu americkému spojenci v regionu Izraeli. Jediným kladem bylo, že v roce 2013 svrhl Muslimské bratrstvo vojenský převrat generála Abdala Fattáha Sísího, který je mnohem tolerantnější ke křesťanům a přátelštější k Izraeli a obecně pro Egypt představuje stabilitu a klid.

Zpočátku Obama vystupoval proti Sísímu a choval se k němu odměřeně, protože se k moci dostal převratem, nyní se však jejich vztahy začínají zlepšovat. Bylo by krásné, kdyby v Egyptě existovala liberálnější možnost než Sísí, ale neexistuje – pouze netolerantnější a vůči Západu nepřátelštější alternativa.

Správný postoj

Obamovi slouží ke cti, že nebyl v roce 2011 v první linii těch, kdo chtěli v Libyi vojensky svrhnout plukovníka Muammara Kaddáfího. Mezi ně především patřili tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a částečně britský premiér David Cameron. Obama jim jen „zpovzdálí“ pomáhal.

Obamovi slouží ke cti, že nebyl v roce 2011 v první linii těch, kdo chtěli v Libyi vojensky svrhnout plukovníka Muammara Kaddáfího

Není pochyb, že Kaddáfí byl už od roku 1969 krutým tyranem a až do podzimu 2003 mělo smysl ho svrhnout. Poré však už nikoli, protože v důsledku Husajnova osudu v Iráku „přešel na druhou stranu“, zastavil veškerou protizápadní teroristickou činnost, předal Západu svůj zbrojní program a začal s ním spolupracovat proti islamistům.

Kaddáfí zůstával sice nadále gaunerem, ale už nikoli nepřátelským vůči Západu. Proto nemělo smysl na něho zaútočit, což se však stalo. Kaddáfí byl svržen a zabit a z Libye je dnes rozpadlá, rozvrácená země, z níž vzcházejí noví islamisté.

Tři chyby

Když v roce 2011 vypukla v Sýrii občanská válka, nebyla intervence Západu stejně jako v případě Libye v jeho zájmu. Na jedné straně totiž byl tradičně Západu nepřátelský sekulární režim prezidenta Bašára Asada a na druhé opozice, zpočátku demokratická, tedy prozápadní, ale stále více se islamizující. Optimálním řešením bylo nechat rozpadnout Sýrii na tři kantony – Alavistán, Sunnistán a Kurdistán.

Obama však učinil tři chyby. Za prvé, vstoupil do vnitřního syrského konfliktu. Za druhé, tvrdil něco, co nehodlal splnit, jen blafoval. Na podzim 2013 vytyčil „červenou linii“ – použije-li Asad proti svým odpůrcům chemické zbraně, Obama vojensky proti němu zasáhne. Asad si však Obamova blafování nevšímal a chemické zbraně použil. Obama pak učinil třetí a největší chybu – neudělal nic, aby Asada nějak potrestal.

Obama především neměl v Sýrii žádnou „červenou linii“ vytyčovat, nemyslel-li ji vážně, ale pokud to učinil a byla překročena, měl zasáhnout, aby si zachoval důvěryhodnost a respekt

Obama především neměl žádnou „červenou linii“ vytyčovat, nemyslel-li ji vážně, ale pokud to učinil a byla překročena, měl zasáhnout, aby si zachoval důvěryhodnost a respekt. To se však nestalo, a proto působí jako lehká váha, neseriózně a USA jako papírový tygr. Tak Obamu už vnímá i Saúdská Arábie, další tradiční americký spojenec.

O prezidentu Obamovi lze říct, že nyní je v arabském islámském světě jeho popularita nižší než George W. Bushe. Toho sice mnozí nenáviděli, ale respektovali. Obamu mnozí nenávidí a nerespektují. V mezinárodních vztazích je ideální, je-li státník v zahraničí milován. Pokud není milován, ale nenáviděn, je lepší, aby byl nenáviděn a respektován, než nenáviděn a opovrhován. Pohrdání totiž provokuje ty, kdo jím pohrdají, aby na něho zaútočili.

Naivita

Z Ruska se za Obamy nestal větší přítel Západu ani USA, ale větší nepřítel než před Obamou. Rusko vede otevřenou agresi vůči sousední Ukrajině. Příčin je několik, ale jednou z nich nepochybně je, že považuje Obamu za slabého – ví, že si to může dovolit. A je otázkou, zda by si to dovolilo za některého z Obamových předchůdců.

Obama založil svou politiku vůči Rusku na svém (ne)slavném „resetu“ vztahů na jaře 2009. Ten se však ukázal naprosto naivní a neúspěšný, protože od počátku vycházel z Obamovy iluze, že bude-li se k Rusku chovat vlídně a zruší například třetí pilíř protiraketové obrany ve střední Evropě, bude se i Rusko chovat vlídně. Stal se pravý opak.

Obama založil svou politiku vůči Rusku na svém (ne)slavném „resetu“ vztahů na jaře 2009. Ten se však ukázal naprosto naivní a neúspěšný.

Ruská agrese vůči Ukrajině je nejdramatičtějším zpochybněním mezinárodního pořádku v Evropě od pádu komunismu v roce 1989. Rusko porušilo všechny své mezinárodní závazky po roce 1945 týkající se Evropy – Chartu OSN z roku 1945, Závěrečný helsinský akt z roku 1975 i Budapešťské memorandum z roku 1994 garantující územní integritu Ukrajiny výměnou za to, že se vzdá jaderných zbraní zděděných po Sovětském svazu.

Na přelomu let 2011 a 2012 pak Obama slavnostně vyhlásil obrat do Asie. V čem konkrétně však spočívá? Je více rétorický než prakticky reálný.

Pozitivní „dědictví“

Obama chce mít stejně jako každý americký prezident na konci svého působení nějaké pozitivní „dědictví“, kterým se zapíše do dějin. U Bushe to byl poté, co se mu nepodařilo demokratizovat arabský svět, boj proti HIV v Africe.

Obama chce mít stejně jako každý americký prezident na konci svého působení nějaké pozitivní „dědictví“, kterým se zapíše do dějin

Obama mnoho zahraničně-politických úspěchů nemá, proto se rozhodl pro „přátelství“ s Íránem – nový začátek či uvolnění napětí (détente) s touto zemí podobné tomu, které v první polovině sedmdesátých let 20. století uzavřeli tehdejší prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničí Henry Kissinger se Sovětským svazem. Nebo ještě lépe, napravení vztahů s Íránem podobné tomu, jakého v té době tito dva politici dosáhli s komunistickou Čínou.

Ukončení nepřátelství s Íránem by mělo být Obamovým pozitivním „dědictví“. Proto chce dohodu s touto zemí za každou cenu, i tu, která jí umožní obohacovat uran. To je však nepřijatelné pro Izrael, a proto nastala největší roztržka mezi americkým prezidentem a izraelským premiérem v dějinách obou zemí – v tomto případě mezi Barackem Obamou a Benjaminem Netanjahuem.

Iluze

Obama má v důsledku vytváření přátel z nepřátel sklon ignorovat názory dnešních přátel USA či obětovat jejich zájmy. Tato politika mu zatím mezi bývalými nepřáteli příliš přátel nepřinesla, vyvolala však deziluzi či ochladila přátelství mnoha dosavadních přátel. Lze tuto Obamovu zahraniční politiku hodnotit jako realistickou?

Obamova zahraniční politika vychází z iluze, že když USA nechají svět na pokoji, stane se mírovějším, klidnějším a lepším, a pokud se ke svým protivníkům budou chovat přátelsky, stanou se přáteli

Nikoli. Realista sice nešíří ve světě ideologické cíle, ale zároveň ví, že mezinárodní politika je tvrdá mocenská hra a že moc lze zadržovat jedině mocí a že za určitých okolností je použití vojenské síly nezbytné, což věděli například bývalí američtí prezidenti Eisenhower a Bush starší. Obamova zahraniční politika je tudíž spíše kombinací neoizolacionismu a slabosti než realistická.

Je to politika idealistická. Sice v jiném smyslu než ta Bushova šíření demokracie ve světě, navzdory tomu idealistická, a to naivně, stejně jako demokratického prezidenta Jimmyho Cartera (1977–1981). Vychází totiž z iluze, že když USA nechají svět na pokoji, stane se mírovějším, klidnějším a lepším, a pokud se ke svým protivníkům budou chovat přátelsky, stanou se přáteli. (Carter po sovětské invazi do Afghánistánu v prosinci 1979 prozřel a jeho zahraniční politika v posledním čtvrtém roce jeho prezidentovaní se lišila od té v předchozích třech letech.)

Záminka k nečinnosti

Obamova zahraniční politika zatím valné úspěchy nepřinesla a je otázkou, zda ve zbývajícím 1,5 roce jeho prezidentování nějaké přinese. Její filozofický základ tvoří naivní idealismus příznačný pro pokrokářské a deterministické teorie dějin, podle nichž samotné plynutí času vede k něčemu lepšímu – pokroku, větší dokonalosti.

Kdo páchá nespravedlnost, „stojí na špatné straně dějin“. To je víra a naděje, které však v Obamově případě slouží jako důvod i záminka k nečinnosti.

Tyto teorie dějin hlásali němečtí filozofové Georg Wilhem Friedrich Hegel a Karel Marxi i francouzský pozitivistický myslitel Auguste Comte. Obama není hegelián ani marxista, ale comteovský pozitivista. Například ruské jednání na Ukrajině nebo barbarství Islámského státu odsuzuje, protože patří do 19. století či středověku a nehodí se pro 21. století.

A uvádí jednoho z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga: „Oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale kloní se ke spravedlnosti.“ Dějiny nutně směřují od méně dokonalého k dokonalejšímu, spravedlivějšímu. Kdo páchá nespravedlnost, „stojí na špatné straně dějin“. To je víra a naděje, které však v Obamově případě slouží jako důvod i záminka k nečinnosti.

Náš svět

Dějiny však nutně nesměřují k něčemu konkrétnímu – ani lepšímu, ani horšímu. Mohou směřovat k obojímu – podle jednání lidí. A v mnoha případech triumf spravedlivější alternativy nad tou horší nebyl předem daný, ale tvrdě vykoupený moudrostí státníků, odvahou hrdinů i krví mučedníků.

Svět může být lepší a spravedlivější než dnes, pokud se o to zasadíme, ale i horší a krutější, pokud to dopustíme

Právě dějiny 20. století by měly vést k opuštění naivní představy o nutném pokroku. Evropa v roce 1913 byla mnohem lepší a klidnější než celý tento kontinent v roce 1943 a jeho polovina v roce 1953.

Svět může být lepší a spravedlivější než dnes, pokud se o to zasadíme, ale i horší a krutější, pokud to dopustíme. „Pro triumf zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic,“ prohlásil Edmund Burke, anglický myslitel mnohem rozumnější než August Comte a státník mnohem rozvážnější než Barack Obama.