O migraci víme málo. Má ale velký mobilizační potenciál.

Jaký mají čeští občané vztah k přistěhovalcům? I na tuto otázku odpovídá v rozhovoru Jan Krajhanzl, jeden z autorů výzkumu Občanská angažovanost 2015.

Zuzana Lizcová 10.10.2015
Angažovanost v mezinárodních tématech je samozřejmě nižší. Zapojují se do nich... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Angažovanost v mezinárodních tématech je samozřejmě nižší. Zapojují se do nich... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Angažovanost v mezinárodních tématech je samozřejmě nižší. Zapojují se do nich... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Otázka masového přistěhovalectví štěpí evropskou veřejnost. Uprchlíci, kteří často přicházejí z válečných zón a jsou silně traumatizovaní, se na některých místech setkávají s odmítáním a lhostejností, jinde s vřelým přijetím. Tyto postoje rozhodně nekopírují státní hranice. Česká vláda se zatím v problematice příliš neangažuje. Veřejná diskuze probíhá spíše v emotivní, nikoli ve věcné rovině.

Jaký mají ale čeští občané skutečně vztah k přistěhovalcům a obecně lidem, kteří se vymykají společenskému průměru? Mají tendenci přenechávat řešení společenských výzev politické reprezentaci, nebo se sami chápou iniciativy? ČESKÁ POZICE se na to zeptala Jana Krajhanzla, jednoho z autorů unikátního výzkumu Občanská angažovanost 2015.

ČESKÁ POZICE: Můžete stručně říci, co si představit pod pojmem občanská angažovanost a co konkrétně jste ve výzkumu sledovali?

KRAJHANZL: Náš výzkum uskutečněný na vzorku více než 3800 občanů Česka jsme koncipovali jako velmi širokou mapu, která tu doposud chyběla. Snažili jsme se poskytnout celkový přehled o situaci v oblasti občanské angažovanosti.

„Ve výzkumu jsme občanskou angažovanost uchopili velmi široce a zahrnuli do ní veškeré aktivity, kterým se lidé věnují ve svém volném čase, zdarma a ve prospěch někoho nebo něčeho“

Ve výzkumu jsme ji uchopili velmi široce a zahrnuli do ní veškeré aktivity, kterým se lidé věnují ve svém volném čase, zdarma a ve prospěch někoho nebo něčeho. Výlet s rodinou sem nespadá, ale když uspořádám na místním hřišti odpoledne s hrami pro děti, tak už to za občanskou angažovanost považovat můžeme. Započítali jsme do ní i aktivity jako přesvědčování lidí ve svém okolí nebo sdílení příspěvků na Facebooku.

Když mluvíme o docela vysokých procentech angažovanosti u jednotlivých témat, neznamená to, že by lidé hned chodili s transparenty po ulicích, ale třeba jen to, že nadávali v práci na takzvaně nepřizpůsobivé nebo podepsali petici proti přistěhovalcům. Mohla to být jen pětiminutová aktivita.

ČESKÁ POZICE: Jsou čeští občané z tohoto hlediska obecně spíše aktivní, nebo pasivní?

KRAJHANZL: Když se podíváme na českou společnost a na to, jak se občané zapojují, určitě uvidíme různé skupiny obyvatelstva. Některé jsou velmi angažované – patří do nich lidé, kteří se zapojují do široké palety agend a témat. Najdeme tam ale i skupiny, které jsou pasivní a některé z nich ani moc nesledují, co se ve společnosti či politice děje.

ČESKÁ POZICE: Lze z vašeho výzkumu vyvodit, která z těch skupin převažuje?

„Celkově se Češi hodně angažují v tématech, která souvisejí s pomocí někomu – zdravotně postiženým, lidem zasaženým humanitární nebo přírodní pohromou“

KRAJHANZL: Při analýze dat se nám ukázaly dvě velké skupiny české veřejnosti. Ta aktivnější tvořila zhruba 45 procent, zbytek spadal do té pasivnější. O ní nemůžeme říci, že nedělá vůbec nic, ale je to skupina lidí, kteří se angažují jen velmi svátečně – pošlou párkrát do roka dárcovskou SMS, jednou do roka podepíší petici a podobně.

ČESKÁ POZICE: Průzkum Občanská angažovanost 2015 nabízí detailní pohled na to, v jakých oblastech a jakým způsobem se čeští občané v průběhu jednoho roku dobrovolně zapojili do veřejného života. Dá se z této „momentky“ vyčíst, jaké oblasti Čechy nejvíce zajímají?

KRAJHANZL: Celkově se Češi hodně angažují v tématech, která souvisejí s pomocí někomu – zdravotně postiženým, lidem zasaženým humanitární nebo přírodní pohromou. Tato témata jsou pro ně charakteristická. Zároveň se Češi často angažují ve volnočasových aktivitách. Vedou místní fotbalové družstvo, ochotnický soubor pro děti.

ČESKÁ POZICE: Dá se obecně říci, v čem se „pasivní“ občané liší od těch „aktivních“?

KRAJHANZL: Obě skupiny se liší v celé řadě charakteristik. Celkově můžeme říci, že angažovanější lidé jsou častěji vzdělanější, s vyššími příjmy. Tráví daleko aktivněji svůj volný čas, čtou širší spektrum médií. Druhá skupina má prakticky všeho méně, s jedinou výjimkou – více sleduje televizi.

ČESKÁ POZICE: Zajímají se Češi spíše o lokální, nebo celostátní, případně celosvětová témata?

„Angažovanost v mezinárodních tématech je samozřejmě nižší. Zapojují se do nich méně i neziskové organizace“

KRAJHANZL: Angažovanost v mezinárodních tématech je samozřejmě nižší. Zapojují se do nich méně i neziskové organizace. Je přirozené, že se soustředí spíše na státní nebo lokální úroveň. Občané je svojí aktivitou víceméně kopírují.

ČESKÁ POZICE: Když se podíváme na skupinu angažovaných občanů – mají tendenci se aktivně věnovat spíše jen jedné dobrovolnické činnosti, nebo více aktivitám najednou?

KRAJHANZL: Najdeme několik skupin, které se velmi silně angažují ve všem. Pak máme skupiny, které se zaměřují na svoje témata. Například skupina, kterou jsme si pojmenovali „soucitní“, jsou lidé, kteří se snaží pomoci těm, kdo se ocitli v nouzi. Máme skupiny „environmentalistů“, kteří se angažují ve prospěch ochrany přírody a životního prostředí. Máme skupinu „politických“, tedy těch, kdo hodně sledují zprávy a diskutují na internetu, sdílejí příspěvky a podepisují petice. Tyto skupiny se většinou soustředí na jedno téma.

ČESKÁ POZICE: Občanské angažmá se obecně bere jako něco pozitivního. Vy jste ale ve svém průzkumu monitorovali i aktivity, které jsou minimálně kontroverzní – například vystupování proti takzvaně nepřizpůsobivým nebo přistěhovalcům. Jak velká část české společnosti se angažuje podobným způsobem?

KRAJHANZL: Říkali jsme si, že když se občanská angažovanost studuje takhle doširoka v Česku poprvé, stojí za to nemít žádný osobní filtr, co se nám líbí nebo nelíbí, ale mapovat její všechny možné formy. Snažili jsme se přizpůsobit jazyku jednotlivých cílových skupin, mimo jiné tím, jak jsme jednotlivá témata v průzkumu nazývali. Ve studii se například vyskytuje zmíněný termín „nepřizpůsobiví“, který podle mě jinak české debatě o této problematice škodí. Cílová skupina jej nicméně používá, proto jsme jej použili i my.

„Situace kolem přistěhovalců byla na přelomu roku 2014 a 2015, kdy jsme sbírali data, hodně jiná než dnes. Z tehdejších zjištění vyplývá, že proti nim vystupovaly zhruba čtyři procenta populace.“

Narážíte na dvě témata, která jsme v našem výzkumu měli. Prvním byla otázka, zda jsou lidé ochotní podporovat tresty a postihy pro „nepřizpůsobivé“ a omezit jejich takzvané zvýhodňování. Ukázalo se, že se tímto způsobem za jeden kalendářní rok angažovalo zhruba 13,5 procenta populace, což vychází na něco kolem milionu dospělých občanů Česka.

Situace kolem přistěhovalců byla na přelomu roku 2014 a 2015, kdy jsme sbírali data, hodně jiná než dnes. Z tehdejších zjištění vyplývá, že proti nim vystupovaly zhruba čtyři procenta populace. Dá se tedy počítat, že to bylo celkově kolem 300 tisíc lidí. Speciálně u přistěhovalců je ale třeba být opatrnější s interpretacemi, protože dynamika se za poslední dobu velmi změnila.

ČESKÁ POZICE: Ve výzkumu jste se také ptali na aktivity, které občané plánují v budoucnosti. Přibližně 38 procent respondentů uvedlo, že se „možná nebo určitě ano“ bude napříště angažovat proti přistěhovalcům. Lze toto číslo brát vážně?

KRAJHANZL: Přinejmenším to ukazuje, že s tím ti lidé nemají zásadní problém. Že mají určitou ochotu se v tomto směru angažovat. Může být nakonec nerealizovaná – ale není jim to proti srsti.

Přijde mi zajímavější, kolik lidí říká jasné ne – že by se v tom neangažovali. Proti přistěhovalcům by se před rokem opravdu neangažovalo 30 procent populace. Dalších 30 procent tvoří skupina, která neví. Zhruba se nám to tedy dělí na třetiny – třicet procent by se angažovalo, třicet neví a třicet říká opravdu ne. V kategorii sociálně vyloučených, tedy „nepřizpůsobivých“, jsou ta čísla ještě horší. Tam vyjádřilo ochotu se angažovat 54 procent, zapojit se odmítá 22 procent a 23 procent neví.

ČESKÁ POZICE: Z výzkumu vyplývá také to, že jsou Češi v politických otázkách spíše pasivní. Má téma přistěhovalectví potenciál je mobilizovat?

„Celkové povědomí o migrační problematice je v Česku nízké, protože v českém veřejném prostoru přistěhovalecká otázka nehrála v minulých letech žádnou zásadní roli“

KRAJHANZL: Myslím, že na to odpovídá současná realita lépe než náš průzkum z přelomu let 2014 a 2015. Kolem sebe vidíme, že pokud je debata vedená převážně přes emoce, lidé jsou snadno mobilizovatelní. Celkové povědomí o migrační problematice je v Česku nízké, protože v českém veřejném prostoru přistěhovalecká otázka nehrála v minulých letech žádnou zásadní roli. Gramotnost v otázkách migrace je zde na nesmírně nízké úrovni. Je to velmi dobré pole pro populisty všeho druhu, kteří předstupují před nekvalifikovanou veřejnost, jíž mohou velmi snadno věšet různé bulíky na nos. Proto se tak daří různým hoaxům.

ČESKÁ POZICE: Vyznačují se něčím obecně lidé, kteří mají tendenci se silně angažovat, ať už pozitivně nebo negativně?

KRAJHANZL: Pokusím se to konkrétněji ilustrovat na našich datech. Ukazovalo se nám, že v té nejagilnější skupině najdeme lidi, kteří se více angažují proti „nepřizpůsobivým“ a přistěhovalcům, tak jedince, kteří se angažují ve prospěch sociálně znevýhodněných a vyloučených. Když se podíváme na rozdíly mezi těmito dvěma skupinami, ukáže se, že se mimo jiné výrazně liší v tom, že skupina, která spíše pomáhá, více věří politickým institucím. Přitom politiku málo sleduje a méně se politicky angažuje. Patří do ní spíše apolitičtí lidé, kteří ale více důvěřují vládě, parlamentu, ale třeba i neziskovým organizacím.

„Naopak skupina, která se angažovala proti ,nepřizpůsobivým’, má v instituce menší důvěru“

Naopak skupina, která se angažovala proti „nepřizpůsobivým“, má v instituce menší důvěru. Podobně zajímavé bylo i to, že skupina, která spíše pomáhá, je ve svém životě spokojenější. Pozitivně hodnotí svůj vlastní život a dění kolem sebe, zatímco skupina těch, kdo se angažují proti sociálně vyloučeným, naopak sleduje okolní dění s velkým neklidem a častěji říká, že je nespokojená ve svém vlastním životě.

Skupiny, které jsou proti přistěhovalcům a vyloučeným skupinám, přičítají Čechům více negativních vlastností. To nutně nemusí být sebekritika, spíše celkově vidí hodně věcí kriticky. Zároveň tito lidé prostě více věří, že věci jsou dopředu dané. Domnívají se, že když se člověk nějak narodí, je pro něj těžší změnit svoji pozici v rámci společnosti. Zatímco skupina, která se lidem na okraji společnosti snaží pomáhat, věří, že člověk má větší možnost ovlivňovat svůj osud a že se může z nevýhodné situace pohnout.

ČESKÁ POZICE: Současná česká veřejná debata kolem přistěhovalectví probíhá poměrně divoce. Měl by ji podle vás někdo moderovat? Je to úkolem politické reprezentace?

„V poslední době dost intenzivně přemýšlím, kde jsou všichni ti vášniví podporovatelé Karla Schwarzenberga z prezidentské volby, kteří se velmi odhodlaně bili za pravdu a lásku v Česku“

KRAJHANZL: Nikdo nemá takový prostor v médiích jako společenské elity, ať už politické nebo umělecké. V poslední době dost intenzivně přemýšlím, kde jsou všichni ti vášniví podporovatelé Karla Schwarzenberga z prezidentské volby, kteří se velmi odhodlaně bili za pravdu a lásku v Česku. Nyní, ve velmi vážné situaci, za níž dochází k porušování lidských práv, zásahům do lidských osudů rodin prchajících z válečných zón, po nich není ani vidu, ani slechu. Kde je teď Bára Poláková, David Koller a další, proč netočí podobné spoty jako tenkrát? Kam se poděly velké ideály, jako je pravda a láska v situaci, kdy je řada lidí kousek od našich hranic a někdy i za nimi ve viditelné nouzi?

Pevně věřím, že je důležité, aby lidé, kteří mají v médiích prostor, vyjadřovali svůj názor a nebáli se. Z tohoto hlediska si například velmi vážím vystoupení Věry Čáslavské, která ve věci zaujala jednoznačné stanovisko, kdy se přimlouvá za solidaritu a soucit s uprchlíky.

ČESKÁ POZICE: Je možné veřejnou diskuzi kultivovat pomocí občanského vzdělávání?

KRAJHANZL: Náš výzkum dobře ukázal, že občanské vzdělávání je velmi potřebné. Jak jsme zmínili – angažovanost je jedna věc a lidé se mohou velmi angažovat jak xenofobně, tak soucitně. Vidíme, že jsou mezi nimi rozdíly. Spokojenost v jejich soukromém životě relativně těžko ovlivníme, ale rozdíl v tom, jak důvěřují demokratickým institucím, ovlivnit můžeme.

Myslím si, že pokud občanské vzdělávání podporuje důvěru v demokratické instituce a zároveň i angažovanost, má také potenciál nasměrovat občanské aktivity k demokracii, toleranci, lidskoprávním aktivitám.

ČESKÁ POZICE: Lze občanské vzdělávání zaměřit i na už dospělé občany?

KRAJHANZL: Občanské vzdělávání pro dospělé vypadá samozřejmě zcela jinak než pro školní skupiny. Určitě si ale myslím, že má smysl přemýšlet o tom, jakým způsobem můžeme poskytovat relevantní informace dospělé veřejnosti. Jak jí můžeme dodat podklady pro to, aby mohla zaujmout postoje, které jsou založené ne na předsudcích a hoaxech, strachu a panice, ale na znalosti té problematiky, mezilidské solidaritě a soucitu.

Jan Krajhanzl (37)

Sociální psycholog Jan Krajhanzl.

  • Sociální psycholog, který se zabývá ekopsychologií a komunikací s veřejností.
  • Je členem Katedry environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
  • Několik let vedl nízkoprahový klub pro ohrožené skupiny dětí a mládeže na Praze 3.
  • Spolupracuje s veřejnými institucemi a neziskovými organizacemi, které se angažují v sociálních a ekologických otázkách.
  • V loňském roce mu vyšla kniha Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí.

Občanská Angažovanost 2015

Průzkumu se v prosinci 2014 a lednu 2015 zúčastnilo 3876 českých respondentů ve věku 15 až 65 let.

Realizovalo jej Centrum občanského vzdělávání Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a vznikl za finanční podpory nadace Konrad-Adenauer-Stiftung.

Zaměřil se na politické, mediální a volnočasové chování, jeho autoři ale zkoumali i psychologické charakteristiky občanů jako jejich obavy, sebedůvěru či životní spokojenost.

Výsledky průzkumu nabízí svého druhu první podrobný vhled do oblasti občanské angažovanosti v Česku.