O hledání českých národních zájmů

Někdo říká, že naším národním zájmem je členství v Evropské unii a NATO, jiný když můžeme rozhodovat sami o sobě a další že národní a evropský zájem jsou neslučitelné. Zdá se, že se na národním zájmu neshodneme.

Ministr Andrej Babiš a Hynek Kmoníček na konferenci Český národní zájem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ministr Andrej Babiš a Hynek Kmoníček na konferenci Český národní zájem | foto: MAFRA - Dan MaternaLidové noviny
Ministr Andrej Babiš a Hynek Kmoníček na konferenci Český národní zájem

Součástí plánované výstavby nové Národní knihovny se staly i symbolické základní kameny. V pořadí 23. kámen byl z Olomouckého kraje – z malé obce Kosov nedaleko Šumperka.

V ní má chalupu Roman Giebisch, který v době předávání kamene působil ve Vědecké knihovně v Olomouci: „Vykopal jsem ho při stavbě opěrné zídky. Protože měl pěknou strukturu a tvar, usadil jsem si ho nejdřív do květinové skalky.“ Odtud byl převezen do Prahy.

Rajčata a papriky

Druhé červencové pondělí, kdy bývá na olomoucké tržnici nejméně prodavačů, jsem hledal moravská rajčata a slovenské papriky – tuzemské ještě nedozrály, na rozdíl od rajčat mívají obvykle měsíční zpoždění. Bylo po obědě a v těch čtyřech stáncích jsem úspěšný nebyl. Zastavil jsem se u posledního, papriky řecké a rajčata maďarská.

Papriky jsou možná ze Slovenska, to je taky EU. No, a rajčata, Maďaři to jsou vlastně Slováci.

„Někde z okolí nemáte?“ zeptal jsem se. Rajčata přece už jsou a minulý týden jsem kupoval slovenské papriky. Prodavač mi řekl, že vlastně neví, odkud to přesně je. „Z EU,“ odpověděl nejistě. „Papriky jsou možná ze Slovenska, to je taky EU. A pohotově dodal: „No, a rajčata, Maďaři to jsou vlastně Slováci.“

Odpuštění a nadhled

Robert Menasse v knize Evropský systém. Občanský hněv a evropský mírnapsal: „V roce 1953 se německá delegace na kolenou přišourala do Londýna, aby na mezinárodní konferenci žadonila o odpuštění dluhů. Německo bylo až přespříliš zatíženo jejich břemenem. Mělo po dvou světových válkách splácet reparace.

Téma odpuštění a nadhledu nás provází od roku 1945 pravidelně a vždy vedlo k dobrým věcem

Z řecké iniciativy se 22 věřitelských států Německa, jejichž průmyslové podniky, jejichž města, jejichž infrastruktura byla vinou šílenství německého nacionalismu rozbita, jejichž populace byly zčásti systematicky zlikvidovány (jako například polovina obyvatel řecké Soluně), těchto 22 států se na návrh Řecka dohodlo, že Němcům část dluhů odpustí.“

V řecko-německých vztazích bychom mohli uvádět všelijaké dějinné zákruty, vznášet pochybnosti, zda skutečně bylo Řecko Německem odškodněno, jak být mělo, ale nemá to příliš smysl. Menasseho připomínka by měla být spíše zdůrazněním smyslu současné Evropy. Tím je velkorysost. Téma odpuštění a nadhledu nás provází od roku 1945 pravidelně a vždy vedlo k dobrým věcem.

Sebezáchova národa

Intenzivně se opět v uplynulých týdnech hovořilo o českých národních zájmech. Podobných debat jsme vedli mnoho, během rozdělování Československa, přijímání do Severoatlantické aliance, vstupu do Evropské unie, při schvalování Lisabonské smlouvy, nyní v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem a imigrační vlnou.

Obecně víme, že existenční zájmy souvisejí se sebezáchovou národa, hájením naší bezpečnosti, územní celistvosti a jednoty státu vůbec. Jako takové by měly být prosazovány zahraniční politikou. Na jejich obsahu bychom se měli domluvit, ale jak víme, příliš se nám to nedaří. Někdo říká, že naším národním zájmem je členství v Evropské unii a NATO. Tečka.

Existenční zájmy souvisejí se sebezáchovou národa, hájením naší bezpečnosti, územní celistvosti a jednoty státu vůbec. Jako takové by měly být prosazovány zahraniční politikou.

Pak se dozvídáme, že národním zájmem je, když můžeme rozhodovat sami o sobě. Petr Pithart definici upřesňuje: „Národním zájmem proto podle mne je dohodnout se na zahraniční politice a kultivaci politického života v České republice.“

Od viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla se zase dozvíme, že národní a evropský zájem jsou neslučitelné: „Po letitých zkušenostech z výborů, komisí a rad uvnitř EU se mi zdá, že je to trochu jinak. Konvenční představa naplňování národních zájmů, ať už jsou jakékoli, s podstatou ,stále těsnější‘ EU není příliš slučitelná. Funguje jakási nepřímá úměra: čím je integrace hlubší, tím méně platí pro členy EU běžné pojetí národních zájmů a možností jejich prosazování.“

Národní zájmy mají všichni. Rakušané nám řeknou, že je u nich hezká krajina, to se ale dozvíme i na Slovensku a v Portugalsku. I v jiných evropských kinematografiích najdeme obdobné výroky, jaké pronášel pan doktor ve filmu Vesničko má středisková: „Nějaký lesy nám zbyly, pivo máme dobrý, někdy... A holky Karle, holky máme nejkrásnější na světě.“

Nejspíš to vypadá tak, že na obsahu národních zájmů se neshodneme. S omezenou suverenitou to ani není úplně možné. Pravděpodobně důležitější je soustředit se na politiku na evropské úrovni a zvyšování politické kultury u nás.

Nejnázornější ukázka

Hovoříme-li o národních zájmech, patří k nim určitě i navazování na dobré tradice, rozvíjení české literatury, pěstování umění, ochrana krajiny. Třeba komunisté několikrát navrhovali ústavně chránit český jazyk, přičemž pro něj uděláme mnohem více, když si koupíme a přečteme knížku Jiřího Hájíčka z Hosta nebo sbírku Ivana Blatného vydanou Torstem.

Zřejmě nejnázornější ukázkou obhajoby národních zájmů byly události, které doprovázely snahy postavit Národní knihovnu

Zřejmě nejnázornější ukázkou obhajoby národních zájmů byly v tomto směru události, které doprovázely snahy postavit Národní knihovnu. Celý příběh detailně popsal Vlastimil Ježek v knize Střepiny chobotnice aneb Národ sobě. Neexistuje vyšší společenský zájem než uchovávat knihy budoucím generacím a současným čtenářům umožňovat četbu starých tisků nebo soudobé literatury.

Vlastimil Ježek podává svědectví od rozhodnutí nezávislé komise o vítězném projektu přes okopávání kotníků Jana Kaplického kolegy-architekty z České republiky až po nemístné (rovněž estetické) vměšování se politiků do přípravy projektu a lži a vytáčky pražského primátora. V případě Oka nad Prahou o naší knihovně nerozhodoval nikdo v Bruselu ani v Moskvě, celá ta taškařice je naším dílem.

Kdo nás táhne ke dnu

V roce 1992 Ondřej Neff v Mladé Frontě Dnes publikoval sloupek „Autobus“. Byl to autobus s vlečňákem: „I s vlečňákem lze jezdit, někdy dokonce i rychle a pohodlně, avšak to by vlečňák nesměl být vybaven brzdou, a i když ano, pak by tu brzdu nesměl nikdo utahovat.“ Ondřej Neff pokračoval v podobenství, když se vlečňák odpojí, stejně bude s autobusem spojen „všelijakými trubicemi a kabely“.

Sloupek uzavřel: „... ještě po létech budeme pomáhat lepit díry v pneumatikách vlečňáku a krýt jeho rozbitá okna promaštěným papírem, zatímco budeme upocení a zašmírovaní pobíhat s nástroji v rukou kolem, z pootevřených dveří bude z hrdel prosmolených borovičkou znít: ,To vy jste zavinili!‘“

Dříve nás táhl ke dnu Slovák pijící borovičku, dnes je to možná lenivý Řek, možná Ukrajinci nebo těch 35 uprchlíků, na které čekala redaktorka ve Vyšních Lhotách od šesti hodin ráno v pátek 7. srpna 2015

Dříve nás táhl ke dnu Slovák pijící borovičku, dnes je to možná lenivý Řek, možná Ukrajinci nebo těch 35 uprchlíků, na které čekala redaktorka ve Vyšních Lhotách od šesti hodin ráno v pátek 7. srpna 2015, a naše národníČeská televize ji co půlhodinu oslovovala, jestli už přijeli. Protože celé dopoledne uprchlíci nedorazili, dozvěděli jsme se alespoň, jak je zajištěna naše bezpečnost, co stravování a tak dále.

Ale bylo i hůř, protože národní zájmy nehájili i někteří z nás Čechů. Ve stejné době jako Ondřej Neff napsal do Českého deníku Václav Klaus úvahu „O něčem jiném“. Z postu premiéra útočil na bojovníky za „demokratické a prosperující Československo“. Ti jsou na podzim 1992 „ochotni obrátit se proti všemu a proti všem, i proti nejvlastnějším zájmům občanů české země, že jsou schopni spolčit se s kýmkoli i proti zájmům českého národa“.

Evropská přítomnost

V rámci Project Syndicate 23. července zveřejnil Joschka Fischer komentář „Návrat hnusného Němce“. Mimo jiné v něm na adresu německého postupu vůči Řecku napsal: „Ještě nikdy od druhé světové války se nestalo, aby Německo nechtělo svým počínáním posilovat Evropu, ale naopak se ji snažilo oslabit.“

Vlastně to bylo skutečně poprvé, kdy natolik výrazně zarezonovala idea německé Evropy před dosud existujícím evropským Německem. Němečtí politici upřednostnili diktát před velkorysostí státu, jehož sjednocení jsme podporovali. O tom je třeba debatovat, protože toto je evropská přítomnost a zde se odehrává formulace našich zájmů.

Němečtí politici upřednostnili diktát před velkorysostí státu, jehož sjednocení jsme podporovali. O tom je třeba debatovat, protože toto je evropská přítomnost a zde se odehrává formulace našich zájmů.

Když před nedávnem navštívil místopředseda vlády Pavel Bělobrádek Sudetoněmecký dům, ozval se kromě komunistů, jak jinak, Jan Zahradil z ODS: „Vzhledem k tomu, že pan Bělobrádek údajně zastupoval v Bavorsku předsedu vlády Sobotku, měl by předseda vlády objasnit, zda v tomto případě jednal Pavel Bělobrádek s touto jednou nevládní organizací na základě své soukromé aktivity, či šlo o oficiální součást vládní návštěvy.“

V tomto ohledu už máme ale politický problém vyřešen, možná několikrát. Velmi silně tak učinil například v roce 2012 německý prezident Joachim Gauck, který se omluvil za nacistická zvěrstva spáchaná v Lidicích a Ležákách. Během své návštěvy Lidic pak řekl, že on „sám se se svojí rodnou zemí usmířil díky tomu, že byla schopna hovořit sebekriticky o minulosti“.

Někde v archivu

Napsal jsem panu Romanu Giebischovi e-mail, co se stalo s jeho základním kamenem: „Kameny jsou podle mne uloženy někde v archivu NK,“ odepsal mi.