O démonech Kavkazu i kosmopolitním parazitu jménem Moskva

Podle ruského novináře Maxima Ševčenka tvoří základ mírového soužití silný stát a pevný právní řád.

Gábor Stier 27.9.2012
Ruští vojáci nedaleko čečenského Grozného na začátku dubna 2000. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ruští vojáci nedaleko čečenského Grozného na začátku dubna 2000. | foto: © ReutersČeská pozice
Ruští vojáci nedaleko čečenského Grozného na začátku dubna 2000. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Severní Kavkaz je slabým místem Ruska. Sto let trvající konfrontaci připomínají dvě války, k nimž došlo za posledních dvacet let, a řada teroristických akcí: krví zbrocené Čečensko a odvetné údery v podobě výbuchů, které udržovaly ve strachu celou Moskvu. Sotvakdo by po tom všem věřil, že národy Severního Kavkazu a Rusové budou moci někdy pokojně žít v jednom státě. V historii už tomu tak bylo a podle Maxima Ševčenka, předního novináře ruského Prvního kanálu a spolupředsedy podkomise Veřejné komory Ruské federace pro otázky Kavkazu, tomu tak i bude.

Jiní však nejsou takovými optimisty. Kavkazský separatismus podle mnohých ohrožuje jednotu Ruska, v reakci na což sílící ruský nacionalismus, což konfrontaci jenom dále stupňuje. Podle některých expertů může etnické a náboženské napětí v tomto regionu ohrozit zimní olympiádu v Soči v roce 2014 i mistrovství světa ve fotbale v roce 2018.

Pod popelem žhnoucí uhlíky

„Severokavkazský separatismus je i nadále největším nebezpečím ohrožujícím bezpečnost a územní jednotu Ruska,“ soudí Igor Korotčenko, předseda společenského výboru při Ministerstvu obrany Ruské federace. Podle něj se jedná o mimořádně neklidný region plný vnitřního napětí. Korupce tu dosahuje i na ruské poměry neskutečných rozměrů. Místní elity se starají takřka výhradně o to, jak stopit peníze přicházející ze státního rozpočtu. Separatističtí vzbouřenci vydírají obchodní sféru, což je v podstatě hlavní zdroj financování jejich odporu.

„Situace je dnes klidnější, nicméně pod vrstvou popela jsou stále žhnoucí uhlíky, nebezpečí separatismu trvá a v následujících dvou třech desetiletích zůstane i nadále jedním z hlavních problémů ruského rozvoje,“ shrnuje Korotčenko s tím, že Rusko se z vojenského hlediska nemusí připravovat na takzvanou velkou válku, ale spíše právě na severokavkazské ozbrojené povstání, jehož nebezpečí pouze zvyšuje islámský radikalismus, jenž do tohoto regionu proniká z čím dál nestabilnějšího Afghánistánu.

ČESKÁ POZICE: Pro Rusko znamená Kavkaz mnohem víc než pouhé geopolitické téma. Tvoří také jednu z kapitol jeho duchovní a kulturní tradice, která je úzce spjata s jeho národními dějinami. Dobývání Kavkazu bylo zahájeno již za vlády Ivana Hrozného, v jeho průběhu došlo k řadě krvavých vojenských tažení i diplomatických manévrů a skončilo až ve druhé polovině 19. století. Nikdy se však nepodařilo Kavkaz „rusifikovat“. Skutečně se jedná o natolik nesmiřitelný protiklad, jak se na první pohled jeví podle válek, které se odehrály za posledních dvacet let, či explozí, k nimž došlo v moskevském metru?

ŠEVČENKO: Tento vztah je mnohem složitější, než bychom se mohli domnívat na základě dalekosáhlých důsledků událostí posledních dvaceti let. Konfrontace tu prostě je, zdaleka však není nepřekonatelná. O tom se lze přesvědčit, když se trochu podíváme zpátky do historie. Soužití národů někdejší ruské nebo sovětské říše můžeme interpretovat ve dvou rovinách. Jednak jde o přístup jednotlivých etnik k sobě navzájem, jednak měl každý z těchto národů svůj zvláštní vztah k celému impériu, respektive ke státem vytvořenému právnímu řádu.

Vůdce boje za nezávislost Imám Šamil prohlásil, že s Kavkazany se lze dohodnout, nesmí se jim ovšem lámat páteř

Tak například mnozí – navzdory jejich jemně řečeno ambivalentnímu vztahu k Sovětskému svazu – přistupovali s ohledem na blahodárné účinky neoddiskutovatelné modernizace, ke které docházelo v sociálním smyslu, vůči vládě Moskvy s trpělivostí. Podívejme se však ještě dál. Kavkazské národy, jež jinak disponují smělými a hlubokými kulturními tradicemi, se do ruské říše dostaly v nanejvýš archaické podobě, co se týče jejich sociálního stavu. Po první čečenské válce uznal výhody příslušnosti k ruskému impériu jako moudrý politik a carův vězeň, jenž se těšil jeho velké úctě, i samotný vůdce boje za nezávislost Imám Šamil (čečenský národní hrdina z první poloviny 19. století). Šlo třeba o pokrok na poli školství či zdravotnictví nebo o zavádění nových technologií. Problém měl naopak především s metodami, s právním řádem, který jim byl vnucován. Jak sám prohlásil, s Kavkazany se lze dohodnout, nesmí se jim ovšem lámat páteř.

To naopak nechápal generál Alexej Jermolov (velitel ruské armády na Kavkaze v letech 1816 až 1828) – a později ani mnozí další –, který se vydal na Kavkaz, aby si tamní obyvatele podrobil a udělal z nich otroky. Není náhoda, že tato válka skončila v okamžiku, kdy se Alexandr II. s Kavkazany, anebo alespoň národy Dagestánu a Čečenci dohodl. Uznal právo šaría za jejich právní řád i jejich právo na místní sebeurčení a nevměšoval se do jejich náboženského života. Na oplátku přijali Kavkazané za platidlo ruské peníze a uznali nadvládu cara. Výhodou, kterou tento stav přinášel, bylo to, že se mnozí zdejší lidé stali lékaři či vojenskými důstojníky, a přitom mohli zůstat muslimy a Čečenci.

ČESKÁ POZICE: Ovšem ani tento mír netrval dlouho, neboť sovětský režim nejevil ani zdaleka takové pochopení. Navzdory tomu byly horské národy Kavkazu hlavními oporami rudých. Proč?

ŠEVČENKO: Především proto, že carská říše sice tolerovala zvyky kavkazských národů, ovšem v sociálním smyslu byl tento systém vysoce segregovaný. S výjimkou elit, tedy bejů, žila většina lidí v chudobě a bolševici slibovali skoncovat se společenskou nespravedlností. V prvních letech po revoluci to ještě fungovalo, pak však nastoupil totální útlak. Sovětský režim rozvrátil místní tradice, zakázal praktikovat náboženství a ve třicátých letech k tomu všemu přibyly i represe. Vyvrcholením tohoto procesu bylo násilné vysídlení kavkazských národů v roce 1944.

ČESKÁ POZICE: Nicméně to, k jak cyklickým změnám ve vztahu Rusů a kavkazských národů docházelo, dobře ilustruje fakt, že od roku 1964, kdy se dostal k moci Leonid Brežněv, byl útlak opět vystřídán modernizací a celý region zaznamenal rozkvět…

ŠEVČENKO: To je pravda. Těchto dvacet let lze chápat jako další, druhou vlnu modernizace. Čečenci, Ingušové a Dagestánci začali rychle stoupat na společenském řebříčku a z jejich řad vzešlo velmi mnoho vědců, lékařů a učitelů. Došlo k takřka úplné obnově měst, rozvíjel se cestovní ruch, zdejší horská sanatoria si získávala oblibu po celé zemi, vznikaly vědecké ústavy. Jen v Dagestánu byly založeny čtyři vysoké vojenské školy a v Machačkale byl otevřen archiv akademie.

Jako určitý znak separatismu ovšem nadále přetrvávaly jazykové problémy, což se projevovalo obzvláště v případě řadových vojáků. Obrovská armáda, která byla zachována i po druhé světové válce, měla na národy Sovětského svazu v zásadě demoralizující vliv. V tomto kotli, který se stal skutečným semeništěm etnické nenávisti, nenacházeli muži pocházející z různých koutů země moc společnou řeč. Ne náhodou, vždyť za sovětského režimu, jenž se zakládal na internacionalismu, byl národní charakter maximálně potlačen a mohl se uplatňovat nanejvýš na úrovni folklóru.

ČESKÁ POZICE: Málokdo by si asi v té době pomyslel, že může být ještě hůř. Po pádu Sovětského svazu totiž došlo k rozpadu státu, tedy i právního řádu, což mělo pro oblast Severního Kavkazu obzvlášť tragické následky. Lze tím vysvětlit i nové vzplanutí separatismu?

ŠEVČENKO: Snahy o nezávislost v duších zdejších obyvatel ve skutečnosti nikdy nepohasly. Jednou z forem jejich projevu bylo například to, když se v době druhé světové války postavili na stranu Němců. Ovšem nezapomínejme, že i mnozí občané Sovětského svazu spatřovali zpočátku ve wehrmachtu Stalinovy odpůrce, určitou bělogvardějskou renesanci. Tragedii let devadesátých lze ovšem v zásadě vysvětlit naprostým zánikem právního řádu. V dobách Sovětského svazu bylo možné alespoň podat stížnost ke stranickému výboru, v té době ovšem zůstalo jen právo silnějšího. A právě tato situace je pro Kavkaz fatální, jelikož rozpad právních mezí se rovná vzplanutí etnických a náboženských svárů.

„Rozpad právních mezí se na Kavkaze rovná vzplanutí etnických a náboženských svárů.“

Reakcí na rozpad impéria bylo zesílení nacionalismu a separatismus, zatímco v reakci na následné chaotické etnické konfrontace, vládu mafiánských skupin sicilského typu, rozmach banditismu a chaos bez jakýchkoliv zákonů na konci devadesátých let se znovu zrodily náboženské extrémy, především v případě islámu; objevil se vahábismus. V podstatě ale nešlo o nic jiného než o zoufalé volání po právním řádu.

Místní muslimové ovšem paradoxně – jak jsem se měl možnost několikrát sám přesvědčit – toužili po silném Rusku. V neposlední řadě proto, že venkovské obyvatelstvo, které bylo považováno za baštu znovuzrození islámu, bylo v zásadě naladěno na pozitivní etiku a silný stát, tedy ruské a později sovětské impérium. Pro ně představoval blahobyt. Tito lidé se měli nejlépe, když mohli svou úrodu prodat ve středním Rusku nebo v Moskvě, kde za ni dostali mnohem víc než v Machačkale nebo v Grozném.

ČESKÁ POZICE: Tento v zásadě pozitivní přístup byl ovšem opět rozvrácen na přelomu tisíciletí chováním armády během druhé čečenské války. Copak se Rusko nepoučilo z chyb generála Jermolova?

ŠEVČENKO: Ne, protože násilnické organizace, které se staly neovladatelnými a měly na pokračování válečné situace materiální zájmy, ve jménu státu terorizovaly a provokovaly obyvatelstvo. Není náhoda, že vztahy čečenského prezidenta Ramzana Kadirova, který republiku stabilizuje, a útvarů ministerstva vnitra jsou dodnes maximálně napjaté. Zárukou čečenského míru je, že se federální útvary nepodílejí na udržování pořádku. Občanská válka v Dagestánu naopak pokračuje právě proto, že se o nastolení míru pokoušejí tyto útvary. Situace je tak i nadále chaotická, elita kriminalizovaná a právě v těchto kalných vodách mohou nelépe lovit „silovici“.

Urovnání poměrů je tudíž potřeba dát do rukou místním. Zvenčí je to beznadějné. Obyvatelé Kavkazu si dokážou vyřešit své problémy sami. Například se není třeba obávat amnestií, neboť jak ukazuje příklad Čečenska, z bojovníků, kteří sejdou z hor, mohou být skvělí policisté, kteří se těší všeobecné úctě. Dokážou si uhájit i svoje vlastní zájmy, a to nejen pomocí zbraní. Například při parlamentních volbách dosáhla v Čečensku voličská účast 98 procent nikoliv kvůli podpoře Jednotného Ruska, ale proto, že v případě účasti nad 95 procent mají nárok na dalšího poslance, díky čemuž mohou do Státní dumy nominovat celkem čtyři osoby. A Vladimir Putin se tu doopravdy těší respektu, protože po válkách nastoupila republika evidentně na cestu rozvoje. V Dagestánu je to jiné, tam byla tak vysoká účast z jiných důvodů.

ČESKÁ POZICE: Tím chcete říct, že v budoucnu není potřeba vážně počítat s kavkazským separatismem?

ŠEVČENKO: Zpočátku je cílem každé války získání nebo zachování samostatnosti. Z historie ovšem známe i takové boje za svobodu, po jejichž porážce se separatistická strana smířila s postavením v rámci říše. A to především proto, že to odpovídalo jejím zájmům. Nechci se nějak dotknout Maďarů, ale dvacet let po porážce jejich hrdinského boje za svobodu v letech 1848–49 jim zajistila rozkvět a rozvoj občanské společnosti právě rakousko-uherská monarchie. Mohl bych však uvést také příklad Texasu, který dlouho bojoval s Amerikou, aby se vzápětí stal jedním z jejích vůdčích států. Myslím, že v případě Severního Kavkazu tomu nebude jinak a tyto národy naleznou po hrůzostrašných válkách a letech chaosu možnost nového rozmachu, chcete-li v imperiálním rámci Ruské federace. Přinejmenším je tu velká šance, neboť co se týče jejich mentality, jedná se o ambiciózní národy zrozené k vůdčímu postavení.

„Jakýkoliv právní řád, i kdyby to měla být třeba šaría, přinese regionu Severního Kavkazu rozvoj.“

ČESKÁ POZICE: Z hlediska konsolidace státu a zachování územní jednoty země ovšem Severní Kavkaz představuje i nadále jednu z nejvážnějších výzev. Souhlasíte?

ŠEVČENKO: To je pravda, budoucnost Kavkazu je z hlediska ruského rozvoje vážným problémem, který nelze vyřešit bez obnovení právního státu. Naopak jakýkoliv právní řád, i kdyby to měla být třeba šaría, přinese tomuto regionu rozvoj.

ČESKÁ POZICE: Ovšem, ale k tomu jsou nezbytně nutné ostatně již zahájené centrální programy rozvoje, jejichž cílem je především vytváření nových pracovních míst, je to tak?

ŠEVČENKO: Tyto dotace bohužel zatím nejsou o ničem jiném, než opět jen o kupování loajality místních elit. To je příliš zúžený přístup, jehož cílem je takřka výhradně zachování statu quo, a proto musí být překonán. Vytváření pracovních míst ostatně není výhradním klíčem k řešení. V neposlední řadě v důsledku velmi nadprůměrného růstu počtu obyvatel představuje nezaměstnanost skutečně vážný problém, nicméně Kavkazané jsou státními občany Ruska a jezdí pracovat, kam se jim zachce, od Petrohradu po Murmansk. A práce je dost. Není třeba prosazovat všechno mermomocí pouze na Kavkaze! V horách se nedají stavět továrny.

Mnohem důležitější je to, aby obyvatelé Kavkazu dostali stejná práva jako ostatní, a to nejen na papíře, a posílali mladé studovat do Moskvy a jinam. A to na univerzity a vysoké školy, které jsou jejich mentalitě nejbližší. Ze zkušenosti víme, že tyto bojovné, disciplinované národy jsou třeba skvělými vojáky, ale dokázaly se prosadit i v profesích technického typu. Nezapomínejme však ani na to, že jsou v zásadě bilingvní. A tento potenciál je nevyužitý.

ČESKÁ POZICE: Je tedy mylné tvrzení, podle něhož má na kavkazském radikalismu a separatistickém odboji hlavní podíl chudoba a nezaměstnanost, která je obzvláště vysoká v kruzích mladých lidí?

ŠEVČENKO: Bojovníci se nerekrutují z kruhů chudých obyvatel, ale takřka výhradně z řad inteligence. Moskva se mylně domnívá, že do hor odcházejí nezaměstnaní. Tito mladí se v zásadě dostávají do kontaktu s kriminalitou, což je ovšem taktéž vážný problém.

„Bojovníci se nerekrutují z kruhů chudých obyvatel, ale takřka výhradně z řad inteligence.“

ČESKÁ POZICE: Bez pochopení poměrů na Kavkaze a jeho duševního světa se nelze dostat k jádru problému, nicméně zatímco hovoříme o čečenském nebo dagestánském separatismu, hlavním problémem je dnes spíše to, že Rusové už mají Kavkazu dost. Z čeho pramení tato antipatie, která především v Moskvě tak výrazně vzrůstá?

ŠEVČENKO: Můžeme říci, že mnohým se nelíbí agresivita obyvatel Kavkazu, na druhou stranu často míchají dohromady Čečence a Inguše s Ázery a Gruzínci a v zásadě si je ihned spojují s kriminální sférou. Jiní jen závistivě sledují, jak reprezentativně byli Kavkazané zastoupeni mezi politickou a obchodní elitou. Pravdou však je, že většina mladých Moskvanů s obyvateli Kavkazu osobně moc nepřišla do styku a příliš toho o nich neví. Vlastně neví, o čem mluví. Mají tendence k zobecňujícím mylným představám a paradoxně na ně má mimořádný vliv propaganda šířená liberálními médii.

Není tajemstvím, že jde o částečné osvojení protiislámských nálad, které jsou tak silné v Izraeli. Především takzvaná prozápadní část ruské inteligence je k tomu velmi náchylná. Antipatie vůči Kavkazanům samozřejmě sílí i kvůli vzájemným konfliktům kriminálních skupin, které narušují klid obyvatel, a nenávist je vědomě šířena také násilnickými organizacemi. Obě čečenské války by samozřejmě nebylo možné svést bez mobilizace založené na vyvolání protikavkazských nálad obyvatel. Tato v zásadě protičečenská armádní propaganda je ve společnosti cítit dodnes.

ČESKÁ POZICE: Nepodceňujme ovšem ani ruský nacionalismus. Ten se citelně zvýšil a svůj hněv si vylévá především na obyvatelích Kavkazu, jak o tom svědčí i takzvané „ruské pochody“…

ŠEVČENKO: Tyto demonstrace mají dva vzájemně si odporující směry. Jednak jsou tu představitelé ruského etnického faktoru, řekněme v čele s Dmitrijem Djomuškinem. To jsou skutečně ruští nacionalisté. Kromě nich na tomto trhu ovšem působí i „národovci“, za nimiž ve skutečnosti stojí takové politicky činné subjekty, takzvaní analytici, kteří mají úzké styky s Izraelem a prostě jenom nenávidí islám. Takže jednak jsou mezi nimi takoví, kdo se tak či onak zasazují o ruské zájmy a o ruský lid, a jednak je tu takřka nezaobaleně sionistická skupina v nacionalistickém hávu. Ti první s Kavkazany sice nejsou smířeni, ale byli by s nimi schopni žít, zatímco ti druzí nejsou ochotni k žádným kompromisům.

ČESKÁ POZICE: Když už mluvíme o ruském nacionalismu, pak stojí za to připomenout, že měl fáze evropské, zvané dokonce i v ruské historii prozápadní, které s sebou přinášely rozmach, a potom fáze sebedestruktivní. K těm prvním řadí mnozí například zakladatele moderního tureckého státu Mustafu Kemala Atatürka nebo francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Kde se na tomto poli nachází Rusko dnes?

ŠEVČENKO: Dovolil bych si poznamenat, že Atatürka považuji v zásadě za autoritativního vůdce, který vyhladil zhruba 70 tisíc mulláhů, což je válečný zločin. 

„Problémy Ruska vždycky začínaly ve chvíli, kdy začalo kopírovat Evropu.“

ČESKÁ POZICE: Souhlasíte však s tvrzením, že rozvoj byl v zásadě inspirován prozápadními periodami ruského nacionalismu…

ŠEVČENKO: To je sice populární názor, ovšem zdaleka tomu tak není. Vezměme si například Petra Velikého, který Rusko údajně postrčil směrem k Západu. Málokdo ovšem ví, že po jeho smrti následoval tvrdý protiúder. Cizinci, které do Ruska přivedl, začali sabotovat dokonce i pozitivní stránky jeho reforem. Problémy Ruska ostatně vždycky začínaly ve chvíli, kdy začalo kopírovat Evropu. To není vůbec potřeba, neboť se ubíráme jinou cestou. Rusko je součástí Evropy, ale ve smyslu společenském a politickém to Evropa není!

ČESKÁ POZICE: A nemyslíte si, že probuzení nacionalistických myšlenek napomohla právě putinovská politika?

ŠEVČENKO: Ano. A je to přirozený proces. Kolébkou národního cítění je v každé společnosti venkov a za posledních minimálně deset let byla venkovu věnována mnohem větší pozornost než kdy dřív. Takzvaná městská odnož nacionalismu je v zásadě populistická a často nemá nic společného s většinovým etnikem. Venkov je jiný, a právě to může být garancí ruského obrození. Ve skutečnosti je to ruština, která může stát v centru jeho uskutečnění. Pokud se bude ruský nacionalismus ubírat evropskou, xenofobní cestou, dostane se jen do slepé uličky. Je třeba, aby došlo ke zrodu národních ruských nebo třeba čečenských stran, které následně uzavřou kompromis. Zrovna tak je tomu i v případě spojenectví národů.

ČESKÁ POZICE: Co tedy bude Rusko budoucnosti držet pohromadě?

ŠEVČENKO: To je velmi jednoduché. Řád a vláda zákonů. Ty tvořily podhoubí už v případě Římské říše. Za vlády císaře Tiberia byli římskými občany apoštol Pavel i židé a nikdo nebyl perzekvován kvůli svému původu. Občanský status totiž stál nad etnickou příslušností. Na něm bylo všechno postaveno. Říše se nezakládá na síle, ale na právním státě. Stejně tak bude všechno v pořádku i v Rusku, bude-li soudnictví baštou práva, a ne banditismu. Hlavním problémem je totiž slabá pozice právního státu. Dojde-li k jeho posílení, pak zmizí i etnické napětí.

ČESKÁ POZICE: Dobře, ale co mohou mít společné regiony s tak odlišnou mentalitou?

ŠEVČENKO: O to tady nejde. Každý si žije po svém. Co třeba spojuje občany Velké Británie? Není to mentalita, ale právo. Pákistánec zůstane i v páté generaci Pákistáncem, ale bude britským státním příslušníkem.

ČESKÁ POZICE: To všechno může obecně platit také v Rusku, jenomže obyvatelé Kavkazu a Rusové si navzájem způsobili tolik ran, že už jim možná nepomůže ani právní stát…

ŠEVČENKO: V současnosti dochází k pojmenování skutečných viníků občanské války uplynulých dvaceti let, což může přinést řešení. Vyjde totiž najevo, že skutečnými viníky nebyli Rusové ani obyvatelé Kavkazu.

ČESKÁ POZICE: Nehledě na to nabývá dnes ruský nacionalismus občas hrůzných podob…

ŠEVČENKO: Nacionalismus má dnes dva směry. Jeden je centrální, a druhý divergentní. Internacionalismus byl sebeklam, který se snažil vytvořit neexistující nový národ. Dnes víme, kdo je kdo. To je přirozený proces. To společné v nás nemusí být západnost, ale předvídatelnost. Pokud stát funguje, pak může lákat investory. Nehledě na to, zda jsme Rusové anebo Čečenci. Národní kapitál má vždycky zájem na silném státu.

ČESKÁ POZICE: Takže tento ideální ruský stát by mohl být založen nikoliv na principu multikulturalismu, ale interkulturalismu?

ŠEVČENKO: Přesně tak. Na spojenectví nacionalismů.

„Podle mě není daleko okamžik, kdy se proti Moskvě celá země spřáhne. Tohohle kosmopolitního parazita už totiž mají pomalu všichni dost.“

ČESKÁ POZICE: K tomu je ale možná zapotřebí modernizace nikoliv ekonomická či politická, ale především modernizace vědomí…

ŠEVČENKO: Je to tak, i když je v každém případě důležité, aby se Rusko stalo dobrou zemí pro život, aby bylo atraktivní, chcete-li aby se stalo centrem modernizace. To by automaticky snižovalo možnost etnických konfliktů. To se však rovná vládě práva. Jen to může být nadřazeno místním, etnickým zájmům.

ČESKÁ POZICE: Při pohledu na dnešní Moskvu, kde snad nejvíc kypí nenávist, se to jeví hodně vzdáleně…

ŠEVČENKO: Souhlasím a podle mě není daleko okamžik, kdy se proti Moskvě celá země spřáhne. Tohohle kosmopolitního parazita už totiž mají pomalu všichni dost.

Národní stát

„Jedním z nejdůležitějších úkolů, před kterými Rusko stojí, je vytvoření národního státu,“ domnívá se politolog Valerij Solovej a dodává, že se zdaleka nejedná o neřešitelnou výzvu, neboť 80 procent obyvatel tvoří Rusové. Profesor historie moskevského Ústavu mezinárodních vztahů uznává, že jedinou vážnou překážkou na této cestě je nalezení společných hodnot s národy Severního Kavkazu, přesněji řečeno s určitou částí tamních obyvatel.

Skutečně vážné nebezpečí podle tohoto experta nepředstavuje separatismus. Mnohem větší obavy vzbuzuje fakt, že s obyvateli Kavkazu nechce žít ve společném státě už ani část Rusů. Profesor se domnívá, že ruská vláda ve skutečnosti nemá nad situací v regionu kontrolu, neboť relativní klid zde zachovává pouze prostřednictvím dotací, díky nimž si kupuje místní elity. „Na Kavkaze se v podstatě odehrává tichá občanská válka, jejíž řešení může přinést jedině to, bude-li Moskva vůči tomuto regionu uplatňovat cosi jako přístup manažera,“ říká Solovej.

Počet příspěvků: 19, poslední 28.9.2012 09:31 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.