O cestě imigrantů do neznáma, kde je nikdo nečeká

Pokud by západní a bohaté země skutečně našly vůli i možnost změnit situaci v oblastech, odkud lidé v zoufalství utíkají, měly by také vědět, co dál. Píše publicistka a spisovatelka Pavla Jazairiová.

Na cestě do Schengenu. Uprchlíci ze Sýrie odpočívají u maďarsko-srbských hranic... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na cestě do Schengenu. Uprchlíci ze Sýrie odpočívají u maďarsko-srbských hranic... | foto: Reuters
Na cestě do Schengenu. Uprchlíci ze Sýrie odpočívají u maďarsko-srbských hranic... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

To bylo (a ještě bude) řečí kolem nešťastných uprchlíků. Nejdříve takzvané evropské kvóty – jsme sice v EU, ale kdo nám má co diktovat! Dále jejich kulturní odlišnost – hrozí rozbít naši národní identitu. Pochybnosti, zda to nejsou hlavně chytráci, co jdou za lepším – na náš úkor. A nakonec (a k tomu velký otazník), proč vlastně nezůstanou doma, kam patří...

Lidumilně pak nabízíme vlastní řešení: Je třeba pomáhat lidem tam v jejich vzdálených zemích, aby si mohli žít podle svého, a zůstat přitom doma

Také se ptáme, co vlastně my těm lidem dlužíme? Ať jejich problémy řeší země, které měly inkriminovaná území coby kolonie. Lidumilně pak nabízíme vlastní řešení: Je třeba pomáhat lidem tam v jejich vzdálených zemích, aby si mohli žít podle svého, a zůstat přitom doma. Což by jistě bylo to nejlepší řešení, nakonec jsme se však jako Česká republika uvolili přijmout jich půl druhého tisíce.

Na celé věci mě osobně hlavně zajímají důvody, proč vlastně mají ti běženci potřebu vydat se do neznáma, kde je navíc nikdo nečeká? Po důkladnějším studiu jsem překvapená, jak jsou si různé situace podobné.

Když odejde bílý pán...

Začnu na blízkém a středním východě a v severní Africe, územích, která až do konce 1. světové války byla součástí staleté Osmanské říše, což znamená, že tam vládli Turci a jejich zmocněnci. Když Osmané roku 1918 válku prohráli, rozdělili si jejich území Evropané – Britové, Francouzi, v Africe se dostalo i na Itálii.

Skutečnost, že dělená území fungují podle náboženského, národnostního, a zejména kmenového klíče, nebyla v podstatě brána v úvahu

Země si rozdělili podle vlastního uvážení. Svou roli pochopitelně hrály geostrategické podmínky i naleziště nerostného bohatství. Skutečnost, že dělená území fungují podle náboženského, národnostního, a zejména kmenového klíče, nebyla v podstatě brána v úvahu.

Tak se stalo, že národ Kurdů byl rovnou rozdělen mezi čtyři hlavní státy, sunnité a šíité se měli podělit o vládu v jedné uměle vytvořené zemi (Iráku například), nemluvě o dalších náboženských obcích (křesťané, jezídové a jiní). V této souvislosti je zajímavý pohled i na hranice jiných, zejména afrických států, narýsovaných jako podle pravítka. (Pokud se to někomu bude zdát příliš nepřehledné, ať se ohlédne za dějinami evropských zemí, a zjistí, že národní státy, jak je známe dnes, vlastně vznikaly poměrně nedávno a nebylo to vůbec jednoduché.)

Ale zpět na jih a na východ, kde evropští protektoři vládli poměrně tvrdou rukou. Vykonali také ledacos prospěšného, výsledkem však byla neúnosnost jejich situace a své državy museli opustit. Iráčané, Syřané, Libanonci, Libyjci, Egypťané a další se zbavili bílých pánů – ale mělo to jeden háček. Jak vládnout? Jak udržet zemi a její národy pohromadě? Tato otázka je ostatně platná všeobecně. Příklad z Evropy: rozpad Jugoslávie po smrti prezidenta Tita. A mohli bychom pokračovat.

Pokud se tedy neměly uměle sestavené útvary rozpadnout, musel nastoupit silný samovládce – diktátor

Pokud se tedy neměly uměle sestavené útvary rozpadnout, musel nastoupit silný samovládce – diktátor: v Iráku Saddám Husajn, v Sýriii Háfiz Asad, v Libyi Muammar Kaddáfí, v Egyptě Gamál Násir a jeho nástupci, naposledy Husní Mubárak.

Mezitím se (roku 1947) objevil nový oblastní hráč, který ještě více zamíchal kartami: stát Izrael a z toho plynoucí proud palestinských uprchlíků. Arabským diktátorům to mnohdy bylo ku prospěchu – měli kam obrátit pozornost i hněv svých národů.

Ale svět se mění, globalizace a nová média dosáhly i tam, kde na ně společnost nebyla připravena. Zejména mladí lidé zatoužili po tom, co vnímali jako svobodu – právu jednat podle vlastní volby, vůle a rozumu. Plni energie a naděje vyšli do ulic. Svrhnout tyranii, nastolit morálku, spravedlnost a pokrok. Neměli však žádné zkušenosti ani program.

Výsledkem takzvaného „Arabského jara“, vlny protestů, nepokojů, povstání a revolucí vzedmuté koncem roku 2010, je návrat ještě tvrdší ruky (Egypt), bezvládí (Libye), chaosu a ekonomického propadu (Irák), kruté a nelítostné občanské války (Sýrie)... Většina uprchlíků pochází právě z těchto zemí – a také z Eritreje. Tam lze sledovat trochu jiný, ale v podstatě podobný scénář.

Eritrejská paralela

Původně italskou kolonii obsadili Britové roku 1941 – OSN rozhodla o jejím připojení k Etiopii, což byl kompromis mezi etiopským voláním po suverenitě a eritrejskou touhou po nezávislosti. Deset let poté etiopský císař Haile Selassie Eritreu anektoval. Tak začala válka za nezávislost, které Eritrea dosáhla až roku 1993, aby se vzápětí ponořila do konfliktu s Jemenem a dále opět s Etiopií.

Moc převzali vojáci. Obvyklé řešení v mnoha takzvaných rozvojových zemích, kde je armáda jedinou organizovanou silou. V Eritrei rozhoduje v podstatě o všem.

Války, periodicky se opakující sucho a následné hladomory – to vše proměnilo Eritreu (navzdory jejím ložiskům zlata a stříbra) v jednu z nejchudších zemí světa. Moc převzali vojáci. Obvyklé řešení v mnoha takzvaných rozvojových zemích, kde je armáda jedinou organizovanou silou. V Eritrei rozhoduje v podstatě o všem. Zmocnila se podniků a firem, kontroluje školství a média.

V armádě a národní službě pracuje přes půl milionu nedobrovolných rekrutů bez naděje, že jim služba někdy skončí. Sociální služby nefungují, humanitární organizace nemají do země přístup. Ve věci porušování lidských práv (mimosoudní popravy, mučení, donucovací vojenská služby a podobně) se Eritrea řadí hned vedle Severní Koreje.

Ale v čem se nás týkají osudy vzdálené Eritrei i dalších exotických zemí? Neměli jsme přece kolonie, naopak – vládli nám ostatní. Jenže cožpak jsme ještě docela nedávno neoslavovali plukovníka Kaddáfího, nepřátelili se s prezidenty Asadem, Husajnem, Mubárakem a jinými diktátory? Neprodávali jsme jim zbraně? A to i v době po sametové revoluci?

Otcovství zločineckých skupin

Vrátím se k uprchlíkům. O obtížích lidí, kteří se z takzvané Černé Afriky prodírají na sever, něco vím. Při svých cestách Saharou jsem mnohé z nich potkala a zažila i situaci, kdy dopravce své cestující vysadil uprostřed pouště. Až dojdou někam tam za obzor, najdou oázu, kde je on případně zase nabere – pokud ovšem uniknou policejním kontrolám.

Většina uprchlíků míří do Libye, jež dlouho fungovala jako hostitelská země. Dnes je místem, odkud je radno co nejdříve zmizet.

Většina uprchlíků míří do Libye, jež dlouho fungovala jako hostitelská země. Dnes je místem, odkud je radno co nejdříve zmizet. Zprávy z tamních uprchlických táborů – zejména pokud jde o ženy a děti – jsou děsivé. Mimo jiné tam působí takzvaný Islámský stát a jeho odnože dnes už rozeseté po celé Západní Africe. Což je jiný, neméně hrůzný příběh a je velmi zajímavé studovat, kdy, jak a proč se tyto zločinecké skupiny vytvářely.

Pokud jde o Irák, jejich „otcovství“ se dnes už otevřeně připisuje Američanům. Poté, co zemi zbavili diktátora Saddáma Husajna, totiž nevyužili schopnosti jeho (sunnitských) vycvičených gard a jiných žoldnéřů, ochotných za peníze sloužit každému. Zároveň drželi u moci neschopného a zkorumpovaného premiéra Núrího Málikího (šíitského), a tak de facto postavili tyto dvě náboženské obce proti sobě.

Hněvu a zklamání iráckých sunnitů dnes takzvaný Islámský stát využívá. Nic nového! Dějiny jsou plné příkladů, kdy zločinecké organizace a bandy parazitují na lidské bídě, stejně jako těží z nepřehledných a chaotických situací. Islámský stát používá islám jako nástroj, ale jeho skutečným cílem je získat peníze a s nimi spojenou moc. Cíl, který manipulacemi, krádežemi, vraždami a vymáháním výkupného zdárně naplňuje. A jeho síla den ode dne roste.

K tomu se pojí naivita představitelů naší západní civilizace, kteří snad skutečně uvěřili, že v té či oné zemi s kmenovou společností lze nastolit demokracii

Zdá se být nepochopitelné, proč proti němu světové mocnosti se vší rázností nezasáhnou, ale ukazuje se, že celá věc je mnohem složitější, než se nezasvěceným může zdát. Už proto, že se na Blízkém a Středním východě kříží příliš mnoho zájmů – mocenských, finančních... Špinavá hra, jejíž obětí jsou jako obvykle obyčejní lidé, kteří se – ve většině případů – zoufale snaží zachránit si holou existenci.

Pokud by ale západní a bohaté země přeci jen skutečně našly vůli i možnost změnit situaci v oblastech, odkud lidé v zoufalství utíkají, měly by také vědět, co dál (například poraženému a zničenému Německu nabídli Američané „Marshallův plán“). Protože zastavit krvavou ruku diktátora, nebo se ze dne na den pokoušet změnit celý režim, jsou dvě různé věci.

K tomu se pojí naivita představitelů naší západní civilizace, kteří snad skutečně uvěřili, že v té či oné zemi s kmenovou společností lze nastolit demokracii. Nedokáže snad žádný historik nebo sociolog uvést věci na pravou míru? Třeba by postačil i běžný občan některé postkomunistické země, aby jim vysvětlil, jak dlouho takový proces trvá...

Ani nejvyšší zeď nás neochrání

Ale zpět k uprchlíkům. Nechci líčit příběhy různých lidí, vysvětlovat, kde vzali peníze na zaplacení převaděčům. Ani připomínat různé uprchlické vlny, tentokrát z Evropy do zámoří, kdy Italové, Poláci, Španělé, Irové, ale i Češi a Slováci a další prchali před bídou (jako ti znevažovaní „ekonomičtí běženci“). Nebudu se vracet ani k uprchlíkům před fašismem, ani k Nicholasi Wintonovi, jenž vlastním úsilím zachránil 669 židovských dětí. Možná bych jen připomněla, že na kocábkách, které se dnes potácejí Středozemním mořem, je spousta dětí bez doprovodu – rodiče sehnali peníze na jejich převoz, aby se zachránily alespoň ony.

Máme se snad vzmužit a přijmout těch pár stovek cizích, neznámých, barevných, možná i podvodných a nebezpečných cizinců jen proto, že jsou údajně v ohrožení života?

Poměrně dost jsem se nacestovala a pohled na jinou barvu pleti mě neděsí. Zato při návratu domů si vždy připadám jak na ostrově, kolem kterého burácí moře, a je mi jasné, že ani ta nejvyšší zeď nás nemůže od světa, jehož jsme součástí, ochránit. Stále také věřím na pravidlo, že „jak ty na mě, tak já na tebe“ – a zdaleka nejde jen o lidskou soudržnost a soucit. Takže co dál?

Máme se snad vzmužit a přijmout těch pár stovek cizích, neznámých, barevných, možná i podvodných a nebezpečných cizinců jen proto, že jsou údajně v ohrožení života? Vytvořit tak precedens, že nám z Evropy pošlou další? Riskovat, že se v naší zemi rozmnoží a celou nám ji rozloží? Dojde na slova Tomia Okamury a dalších „vlastenců“, kteří věří na vládu silné ruky a s nějakými „lidskými právy“ si hlavu lámat nebudou?

Z dostupných studií vyplývá, že evropské země vstřícné k přistěhovalectví (Německo, Dánsko) na svou politiku nijak nedoplácejí, mnohdy právě naopak. Možná proto, že práce, která už zhýčkaným Evropanům tolik nevoní, je kupodivu stále dost. A evropská populace stárne, porodnost klesá – tak kdo nám za pár let bude vydělávat na důchod?

Přistěhovalci museli někde bydlet – a je známo, že stavební průmysl spolehlivě rozpumpuje celé hospodářství...

Když jsem se kdysi zabývala politikou státu Izrael, zaujala mě informace, že každá přistěhovalecká vlna – „alija“ – významně posílila tamní hospodářství. A nešlo jen o přistěhovalce z USA nebo Evropy, do Izraele se hrnuli lidé z Blízkého i Středního východu, z bývalého SSSR, ale také takzvané „ztracené kmeny“ z Etiopie.

Lidé, kteří neměli kupní sílu, a stát jim z počátku pomáhal postavit se na nohy. Přistěhovalci museli někde bydlet – a je známo, že stavební průmysl spolehlivě rozpumpuje celé hospodářství –, nové domy je třeba zařídit, jejich obyvatelé se musejí oblékat, živit, posílat děti do školy – zkrátka nové pracovní příležitosti a nákupní střediska v obložení. Říká se tomu obnovená konjunktura, o které přece sní každá spotřební společnost. Za touto situací ovšem stála vůle státu Izrael posílit židovskou populaci země. V případě Evropy je to jiná věc.

Se vší pravděpodobností nám tedy skutečně nezbývá nic jiného, než se smířit s tou – u nás tak nepopulární – kulturní rozmanitostí. Možná nám trochu pomůže pochopit, jak funguje globalizace, a rozpumpuje i naše zapouzdřené myšlení.

P. Jášek No a...? 13:43 3.8.2015
v. procházková Re: válka kolem vás určitě.... 14:46 1.8.2015

Počet příspěvků: 22, poslední 26.8.2015 05:43 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.