Now is all we have. Asketismus času.

Kde jsme k tomu přišli, že se „pozvířecku“ topíme v bezprostředním nyní, bez minulosti i budoucnosti?

Nápis zachycený v pražské ulici. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nápis zachycený v pražské ulici. | foto: © István LékoČeská pozice
Nápis zachycený v pražské ulici. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Žij v přítomnosti. Výzva veskrze rozumná, zdá se. V budoucím okamžiku můžeme být mrtví a minulost nechme minulostí. Bylo by však s podivem, kdyby byl stav věcí tak zřejmý, jak nám sugeruje nápis v ulicích. Právě téma čas představuje od úsvitu dějin filozofie do dneška nejpalčivější otázku. Jistě zde není prostor pro to, abychom se zabývali postoji myslitelů k jedné z nejtemnějších z hádanek. Snad by ale nemuselo být marné, pokusit se rozkrýt základy, ze kterých vyrůstá přesvědčení, že žít můžeme – či dokonce máme – jedině v přítomnosti.

Leckomu by se totiž mohlo jevit, že způsob, jakým zacházíme s časem, se k nám vůbec nehodí. Na straně jedné jsme co do hmotných statků relativně shánčliví. Na straně druhé zachováváme vzhledem k času příkrý, snad až trochu nelidský asketismus ve stylu: „Dejte mi jen přítomnost, vždyť já pro sebe nic víc nežádám.“ Kde jsme ale k tomuto „asketismu času“, který se rozchází s jinak dosti neasketickým způsobem života, přišli?

Při bližším zaměření spor mezi těmito dvěma pozicemi nenacházíme. Hlásíme-li se jako žebráci skromně pouze k bezrozměrnému, nikam nespějícímu a prázdnému nyní, jistě to něco prozrazuje i o našem celkovém hodnotovém nastavení. Nebudeme totiž nikterak daleko od pravdy, když si zde dovolíme tvrdit, že člověk není nic jiného, než jeho čas, který naplnil nebo promarnil. V našem prožitém čase, v našem příběhu, v kterém jsme častokrát zklamali a snad někdy i obstáli, se zračí celý náš charakter. Ten není vidět ani na tváři, kterou si chceme více či méně násilnými metodami vyhladit a tím připodobnit k prázdné přítomnosti. Ani se neobjevuje za slovy, která zrovna nyní pronášíme, vždyť jejich pravda spočívá v činu, který jsme již včera měli mít vykonaný, nebo který zítra máme k vykonání.

Nehlásíme-li se k jinému času než k bezrozměrné přítomnosti bez minulosti i budoucnosti, naznačuje to, že ani my sami nejspíš nejsme osobnostmi nijak zvlášť komplexními. Proto si myslíme, že dobře děláme, když se – skoro by člověk chtěl říct – „pozvířecku“ topíme v bezprostředním nyní. Samo o sobě totiž toto nyní postrádá jakýkoliv horizont, ze kterého bychom mohli dát našemu času, tedy naší beztvaré přítomnosti, smysl.

Doléhá-li na nás z médií, že čas bujarých mejdanů máme za sebou, můžeme si v tomto kontextu dovolit nesouhlasit. Jakkoliv se snad bude nosit nová střízlivost vzhledem k materiálním statkům, co do našeho pojetí času by se snad vyplatila – alespoň na nějaký čas – jinak nám docela nevlastní rozpínavost.

Nutno podotknout, že taková časová rozpínavost není zdaleka tak příjemná jako rozpínavost materiální. Koneckonců spojují nejproslulejší filozofové dvacátého století prožívaný čas s úzkostí: čas existuje v naší úzkosti, která nás zachvacuje při pohledu do budoucnosti. Minulost pak není odumřelý čas, který už „snad ani není pravda“. Spíše je odhalována a tvarována skrze náš pohled do budoucnosti. A naopak budoucnost spočívá v objevování a získávání minulých možností zpět.

Nakonec se nám tedy může zdát, že jistá souvislost mezi časovým asketismem a hmotnou rozpínavostí – nemáme-li hovořit přímo o obžerství – není vyloučena. Přihlásit se k bohatství prožitého času a zavázat se budoucnosti ve jménu hmotné střízlivosti by proto nemuselo být úplně marné. A když se nad tím zamyslíme, zbude už jen rétorická otázka: kdy jindy než právě nyní?



Počet příspěvků: 3, poslední 11.10.2011 08:57 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.