Novým Fidelem Castrem nejspíš bude podnikatel Elon Musk

Sny o budoucnosti, kde technologie zajistí svobodu a materiální dostatek pro všechny, se nejspíš nenaplní. Pravděpodobně kráčíme k temné nadvládě obřích nelidských korporací, do nichž se promění dnešní rozesmátí inovátoři. Digitální svět je na cestě k diktatuře monopolů a nové verzi korporativismu.

Digitální ekonomika. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Digitální ekonomika. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Digitální ekonomika. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Svět bude směřovat k přímé demokracii a k samosprávě, lidé si budou mnohem více věcí, třeba elektřinu, vyrábět sami doma. Slova, která by mohl pronést slovutný profesor ekonomie nebo internetový vizionář na některé z populárních konferencí. Málokdo by je ale čekal od bývalého sociálnědemokratického předsedy české vlády pohodlně usazeného v pražské hipsterské kavárně. A byl to opravdu Jiří Paroubek, kdo se onoho chladného nedělního večera pustil ve vršovickém Cafe V lese do předpovídání budoucnosti.

Představa, že moderní technologie přinesou mnohem větší svobodu a nezávislost, rozmělnění tradičních vazeb a především centralizované moci je natolik rozšířená, že se o ni neváhá opřít ani levicový politik se značnými sklony k populismu. Různé věštby vidí vývoj světa v chytrých sítích propojených, ale nezávislých domácností, domů i celých měst. Idea, na které staví, je v podstatě stejná jako základ samotného internetu.

Výsledkem decentralizace má být krásný nový svět, ve kterém si lidé konečně vládnou sami, jsou nezávislí na přirozených i umělých monopolech a nelze je snadno podřídit nějaké centrální moci. Svět bez válek, diktatur a omezování svobody. Výsledek digitální revoluce ovšem může být opačný.

Moderní kovozemědělec

Představa člověka budoucnosti fakticky odpovídá existenci, která by se dala označit za moderního kovozemědělce. Přes den chodí na pár hodin do továrny dohlížet na autonomní roboty, zatímco doma se mu o vše stará jeho dům. Chytrá zahrada pěstuje základní a čerstvé potraviny, studna a inteligentní recyklační systém zajišťují dostatek pitné vody, společně s rekultivační jednotkou a ze solárních panelů poskládanou střechou se stará o výrobu elektrické energie i základní materiál pro 3D tiskárnu, jež sama vyrábí předměty běžné spotřeby.

Představa člověka budoucnosti fakticky odpovídá existenci, která by se dala označit za moderního kovozemědělce. Přes den chodí na pár hodin do továrny dohlížet na autonomní roboty, zatímco doma se mu o vše stará jeho dům.

Většina běžných potřeb je tak pokryta autonomně na „záhumenku“ řízeném umělou inteligencí a vnější připojený svět dodává jen minimum vzácných zdrojů a vykrývá špičky. Proto je většina domácnosti v zaměstnání, což do značné míry slouží i sociálním účelům. Především v souvislosti s autonomní výrobou pomocí 3D tiskáren se tak mluví o takzvané ekonomice hejna much, „swarm economy“, jejímž proponentem je například ikona mezinárodní Pirátské strany Rick Falkvinge.

Oponenti se pak namísto deglobalizace zmiňují o rozpadu moderní ekonomiky, pošlapání výdobytků posledních staletí a „návratu do jeskyně“ – bez nadsázky o moderní dystopii. Ze společenského hlediska má prý nastat konec „autoritativní společnosti“ a její nahrazení doslova „peer-to-peer“ svobodou. I podle Falkvingeho zastánců je otázkou, zda je skutečně možné opustit lidem přirozené následování autorit, nicméně jak opakovaně zaznívalo například na nedávném Hacker’s Congressu v pražské Paralelní Polis, sázejí na moderní technologie a jejich vpravdě revoluční vliv na vše.

Změna ekonomického paradigmatu

Nejde však jen o socialistický, či anarchistický nápad více či méně protřelých politiků. Například do chytrých sítí dnes opravdu investují největší světové i české firmy – od energetiky přes strojírenství až třeba po elektrotechniku. Jistou míru autonomie výroby připouštějí především v souvislosti s průmyslem 4.0, dnes více než módním pojmem prosazovaným především německými průmyslníky, který pochopitelně dostává nemalou pozornost i v Česku, včetně stejnojmenné vládní strategie. Opravdovou změnu ekonomického paradigmatu připouštějí i tradiční reprezentanti oboru.

Opravdovou změnu ekonomického paradigmatu připouštějí i tradiční reprezentanti oboru. Mluví především o takzvaném síťovém efektu, který do značné míry modifikuje, nebo dokonce nahrazuje tradiční ekonomické mechanismy, jako je určování preferencí a cen.

Mluví především o takzvaném síťovém efektu, který do značné míry modifikuje, nebo dokonce nahrazuje tradiční ekonomické mechanismy, jako je určování preferencí a cen. Jak upozorňuje například britský ekonom Paul Ormerod, sítě se v nějaké formě vyskytují ve společnosti odnepaměti. Důkazem mohou být například módní vlivy šířící se ve starověku nebo náboženství. Až s příchodem moderních komunikačních technologií a díky rychlosti šíření informací nabyly na síle a začaly ovlivňovat každodenní život a rozhodování každého z nás.

Nejviditelnějším příkladem jsou internetové sociální sítě, jako je Facebook nebo Twitter. Sítí v ekonomickém slova smyslu je ale i rodina, přátelé, kolegové v práci. Zjednodušeně řečeno, jakákoliv dostatečně úzce provázaná skupina lidí, jež přímo ovlivňuje naše ekonomické rozhodování. Zásadní přitom je, že se dnes takové sítě právě díky technologiím stále a naprosto rapidně zvětšují a dosahují nikdy netušených rozměrů.

Ormerod uvádí příklad finančního světa a pádu banky Lehman Brothers, která v dříve netušené míře spustila dominový efekt finanční krize. Dovozuje z toho pak potřebnou změnu pohledu na politiku a regulaci, kdy by jedinec neměl už být považován za individuální ekonomický subjekt, ale vnímán jako jednotka zapojená do sítě.

Zásadní háčky utopistické teorie

Právě na základě sítí dnes fungují moderní služby sdílení bytů, automobilů nebo třeba kvásku na chleba. Firmy, jako je Airbnb nebo Uber, využívají propojení lidí, kteří – řečeno opět s ekonomy – sami uskutečňují jak stranu nabídky, tak poptávky. Zkrátka firmy nepotřebují vlastnit nic z toho, co je skutečným předmětem podnikání, stačí jim „jen“ zprostředkovat kontakt a nastavit a udržovat pravidla v rámci sítě.

Když všichni budeme všechno navzájem sdílet, směňovat a vlastnit, všichni všeho budeme mít dost. Jenže taková utopistická teorie má několik zásadních háčků, které se ukazují už dnes.

Zastánci této teorie z toho pak dovozují nebývalé důsledky – od rozpadu tradičního konceptu dodavatele a obchodníka, kteří určují, co si chceme koupit a v jaké kvalitě, přes nepotřebnost tradičního vztahu zaměstnance a zaměstnavatele až dokonce po rozpad, nebo lépe řečeno proměnu samotného tisíciletého konceptu soukromého vlastnictví. Zkrátka, když všichni budeme všechno navzájem sdílet, směňovat a vlastnit, všichni všeho budeme mít dost. Jenže taková utopistická teorie má několik zásadních háčků, které se ukazují už dnes.

Především, žádná z takových decentralizovaných platforem není skutečně bez centrální autority. Právě firmy, jako je Uber, jsou tím, kdo síť buduje a udržuje, ale také zcela ovládá a vydělává na ní. Na jedné straně sice nemusí vlastnit samotné automobily, k miliardové hodnotě jim stačí vlastnit stále větší síť řidičů a pasažérů. Ty skutečně decentralizované sítě bez centrální autority se přitom stále ukazují zcela marginální.

Například virtuální měna bitcoin celým svým objemem jen těžko může konkurovat kterékoli standardní národní měně. Naopak, pokud se pro podobný systém na základě technologie takzvaného blockchainu rozhodnou velké finanční instituce, bude to něco zcela jiného. Tím, kdo pak ale bude držet světovou virtuální měnu, nebude nikdo jiný než třeba nechvalně proslulá investiční banka Goldman Sachs, ostatně jeden z prvních a největších investorů do blockchainu.

Neodvratné směřování k monopolu

Důvodem tohoto opačného směřování přitom není naše vnitřní, instinktivní směřování k autoritám, nebo dokonce podvědomá touha být ovládán. Nestojí za tím nic menšího než neúprosné zákony moderní ekonomie. První a klíčové je sousloví úspory z rozsahu. Ve světě, kde tradiční, fyzické zboží nahradily nehmotné informace neboli zboží informační, platí jiné ekonomické zákony. Především náklady na vytvoření programu, aplikace nebo třeba filmu jsou v zásadě fixní, jednorázové, pevně dané.

Digitální prostředí jednoznačně a neodvratně směřuje k monopolu. Starý a již dobře rozpoznatelný koncept pak oživuje vzájemné soutěžení firem o monopol. K tomu je nabádá i slavný investor Peter Thiel poučkou „od nuly k jedničce“ ve své stejnojmenné knize.

Naopak variabilní náklady na jejich šíření neboli kopírování, jsou dnes v zásadě zcela zanedbatelné. Úspory dané tradičně výrobou na jednom místě v jedné továrně se pak v informačním digitálním věku posunují na novou a nevídanou úroveň. Do toho vstupují základní kameny ekonomie sítí. Takzvaný síťový efekt popisuje, co známe již z tradičních odvětví, jako je energetika nebo telekomunikace. Síť má pro nás o to větší hodnotu, čím více je do ní zapojeno lidí, neboli s každým dalším jejím uživatelem roste náš mezní užitek.

Klíčem k tomu je pak standardizace, nastavení společných pravidel, bez kterých to nemůže fungovat. A co je mnohem podstatnější, víc konkurenčních sítí logicky nedává ekonomicky smysl, jedna síť je pro všechny uživatele dvakrát efektivnější než dvě, třikrát efektivnější než tři, zkrátka několikanásobně efektivnější než více samostatných. Digitální prostředí tím jednoznačně a neodvratně směřuje k monopolu. Starý a již dobře rozpoznatelný koncept pak oživuje vzájemné soutěžení firem o monopol. K tomu je nabádá i slavný investor Peter Thiel poučkou „od nuly k jedničce“ ve své stejnojmenné knize.

Ten Peter Thiel, který si nedávno proti všem úspěšně vsadil vše na vítězství Donalda Trumpa, dnes zvoleného 45. prezidenta USA. Jiní ekonomové pak přicházejí s takzvanou teorií platforem, kterými jsou právě firmy, jako je Google nebo Uber. Tedy ti, kdo budují, spravují a ovládají sítě milionů až miliard uživatelů. Opět nejde o žádnou akademickou teorii, ale o popis reálného světa. Například Evropská unie se o tyto ekonomické poučky opírá ve svých snahách regulovat tyto firmy a v antimonopolních vyšetřováních jim hrozí sankcemi v řádech miliard eur.

Kultura korporací

Tyrell Corporation, Weyland-Yutani či Choam jsou megakorporace, jež si v představách spisovatelů a scenáristů sci-fi uzurpují obrovskou moc. Ovládají vše – od těžby surovin na asteroidech a vzdálených planetách přes cestování vesmírem až po kolonie, města i světy, případně aspoň klíčová průmyslová odvětví, jako je vytváření humanoidních robotů, tedy budoucnost dalších pokolení žijících v megapolích rozdělených do kast dle výšky a polohy – bohatí ve vyšších patrech, kde svítí slunce, chudí dole na špinavých ulicích přikrytých smogem a osvícených nanejvýš lacinými neony.

Už dnes je kultura korporací v západní společnosti častým námětem debat o odcizení a minimalizaci jednotlivce, ve světě takzvaného kyberpunku se však jde mnohem dál

Aldous Huxley nebo George Orwell si představovali diktaturu založenou na totalitní moci státu. S ohledem na historickou zkušenost první poloviny 20. století se jim nelze příliš divit. Nicméně zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech stejného století se na Západě začal spíše rozmáhat strach ze všemocných firem, které zasahují do politiky a ovládají rádoby demokraticky zvolené zástupce lidu. Právě korporace se pak staly symbolem takové totalitní moci. Všeobjímající, ale stojící přitom mimo jakoukoliv demokratickou kontrolu.

Korporace budoucnosti jsou obvykle modelovány dle zaibacu, monopolních koncernů vznikajících v Japonsku od konce 19. století do konce druhé světové války. Později obří společnosti ovládaly a někdy dodnes neformálně stále víceméně ovládají celá odvětví. V čele stála zpravidla jedna rodina a v temných vizích budoucnosti pak jde obvykle o původně vizionářského zakladatele přemoženého vlastní mocí. Už dnes je kultura korporací v západní společnosti častým námětem debat o odcizení a minimalizaci jednotlivce, ve světě takzvaného kyberpunku se však jde mnohem dál.

Vize budoucnosti

Technologicky pokročilá společnost svobodu jednotlivce doslova potírá, minimalizuje, právě ve prospěch většího „dobra“, ztělesněného korporací. Obvykle se pro nepříliš povzbudivý výsledek používá slovní spojení „high tech – low life“, špičková technologie – bídný život. Vize takové budoucnosti pak ukazuje svět, v němž jednotlivec není nic, jen součástí sítě ovládané nadnárodními firmami. Jejich totalitní vláda pak staví lidi do role otroků těchto velkých koncernů, jež diktují společenské normy i způsoby, jak mají lidé žít i přemýšlet.

Vize budoucnosti ukazuje svět, v němž jednotlivec není nic, jen součástí sítě ovládané nadnárodními firmami. Jejich totalitní vláda pak staví lidi do role otroků těchto velkých koncernů, jež diktují společenské normy i způsoby, jak mají lidé žít i přemýšlet.

Dnes zdaleka nevidíme nic víc než nesmírně populární inovátory a vizionáře, jako je Larry Page a jeho Google, Travis Kalanick a Uber či Elon Musk se svou Teslou a SpaceX. Většina z nich aspoň jednou prohlásila, že se svou firmou chtějí změnit svět. Třeba Musk by rád změnil celou dopravu – kouřící vozy vyměnil za svá čistá a chytrá robotická auta a jiné dopravní prostředky, jako je Hyperloop. Se svými vesmírnými raketami pak chce vrátit lidi do vesmíru i bez soutěžení supervelmocí, a dokonce kolonizovat Mars.

Nepřipomíná Muskova vize začátek budování jedné z obřích korporací, jaké si představovali autoři už před 30 až 40 lety? Nepropojí snad v případě úspěchu stamiliony milujících a vděčných zákazníků po celém světě v obří síti? A nenahradí roli států v průzkumu nových světů? Která vláda bude mít v případě úspěchu takový dosah, vliv a moc jako třeba Elon Musk? A konečně, jakou bude mít proti němu šanci decentralizovaná společnost moderních kovozemědělců?

Samotné slovo korporace vychází z latinského pojmu corpus neboli tělo. Právě korporace jako forma lidského uspořádání se už brzy může právě díky moderním technologiím stát nejen samotným tělem, ale i duší uspořádání lidské společnosti.

Technologický pokrok

Dychtění po novotách již dlouho zneklidňuje státy, a je proto přirozené a nezbytné, že se snaha o změny přesunula z politiky do oblasti hospodářské. Napomohla tomu řada příčin – nový rozmach průmyslu vlivem zdokonalení technických prostředků a nových způsobů výroby, změny ve vzájemných vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, hromadění majetku v rukou nepatrného počtu lidí a nedostatek v širokých vrstvách, nárůst důvěry dělníků ve vlastní síly a jejich živější vzájemný styk, upevnění jejich organizace, a navíc pokles mravnosti.

Technologický pokrok pravděpodobně směřuje v kapitalistickém systému k posilování moci soukromých společností a s tím souvisejícímu přebírání moci. V blízké době nás proto nejspíše nečeká nic jiného než nová verze neokorporativismu neboli digitálního korporativismu.

To vše vyvolalo sociální konflikt, před nímž v současnosti stojíme. Stejně jako se papež Lev XIII. rozhodl ve slavné encyklice Rerum novarum vypořádat s technologickým pokrokem konce 19. století, ukazuje se i nyní, že se bude třeba vypořádat s dalším stadiem technické revoluce a jejím vlivem na společenské uspořádání. První odstavec encykliky jako by nebyl více než 125letý, ale napsal jej nějaký světový politik či jiná autorita dnes.

Více než polovina světového bohatství se soustředila v rukou pouhého jednoho procenta populace, onen pověstný pochod obra následovaného trpaslíky nebyl nikdy stejně dlouhý. Přitom technologie nebyla nikdy stejně vyspělá a společnost pokročilá jako dnes. Není náhodou, že encyklika filozoficky založila směr označovaný korporativismus.

Technologický pokrok s velkou pravděpodobností směřuje v kapitalistickém systému k posilování moci soukromých společností a s tím souvisejícímu přebírání moci. V blízké době nás proto nejspíše nečeká nic jiného než nová verze neokorporativismu nebo – chcete-li – digitálního korporativismu.Nebude pak nejspíš ani žádnou náhodou, ale historickou zkušeností, že se takové zřízení prvně nezrodí v nejvyspělejších společnostech, ale naopak v těch, kde moderní pokrok vytrhuje většinu obyvatel ze situace bližší spíše středověku.

Digitální společenská revoluce

Podobnou chybu udělala řada filozofů v čele s Karlem Marxem již v počátcích průmyslové revoluce. Stejně jako se pak komunismus nešířil přednostně v anglických továrnách, ale ruských zemljankách, nebude se digitální společenská revoluce nejspíš nejprve odehrávat v nekonečných předměstích kalifornského křemíkového údolí, ale spíše v ulicích jihočínského Šen-čenu.

Stejně jako se komunismus nešířil přednostně v anglických továrnách, ale ruských zemljankách, nebude se digitální společenská revoluce nejprve odehrávat v předměstích kalifornského křemíkového údolí, ale spíše v ulicích jihočínského Šen-čenu

V Číně se již dnes testuje „kreditní rating“ života všech občanů, který zváží a vyhodnotí klady a zápory, pozitiva a prohřešky života řádných občanů a na tomto základě rozhodne o jejich ceně pro společnost, zdravotním a sociálním pojištění a možná i o volebních a jiných osobních právech. Samozřejmě ve formě centrálně ovládané sítě se zapojením největších firem či korporací, jako je koncern Alibaba v čele se zakladatelem Jackem Ma.

Právě čínské uspořádání se dnes považuje za obraz neliberálního korporativismu, v němž jsou i do parlamentu dosazováni zástupci velkých firem a vedoucí členové komunistické strany se prolínají s rodinami největších boháčů z podnikatelských kruhů. Obdobně se některé dystopické vize mohou plnit na neočekávaných místech.

Vlastnictví výrobních prostředků

Předobraz dystopických metropolí zítřka pochází z Edinburghu 18. a 19. století, kde ve vyšších patrech dodnes zachovalých úzkých věžáků žili nejbohatší, kteří si mohli dovolit bydlet s rodinami nad pokličkou mlhy z uhlí páleného v dlouhé a nepříjemně vlhké skotské zimě. Podobně se neutěšená vize odcizeného města rodí spíše v rozvíjejících se zemích a městech, jako je brazilské Sao Paulo, než v japonských hi-tech megapolích.

Budoucnost společnosti a ekonomiky závisí na tom, co by Karel Marx nazval ve své terminologii vlastnictvím výrobních prostředků

Nekonečná zástavba fakticky bez urbanistického plánu, kde před dveřmi s ochrankou nemusí život v některých čtvrtích znamenat mnoho, jen pár ochotně vydaných bankovek. V jiných, jen o pár ulic dál, však vládne klid a bezpečí. Většinou betonovo-asfaltová předměstí protíná několik hlavních ulic připomínajících svou brutální architekturou a přeplněností lidským davem zejména v noci obrázky z kyberanarchistického předobrazu, jako je filmový Blade Runner. To dokresluje obrovský vliv globální popkultury vytlačující místní a původní kulturu doslova na každém rohu. Vše ale dokonale provázané nejmodernějšími komunikačními technologiemi.

Právě tady je už dnes reálně více vidět ona brutální realita dualismu high tech – low life než kdekoliv jinde na Zemi. Kde jinde než v zemi zmítané skandálem státního megakoncernu Petrobras, jež své státní zřízení dlouho v historii stavěla na nadvládě různých kapitálových skupin farmářů a velkostatkářů. Budoucnost společnosti a ekonomiky zkrátka závisí na tom, co by Karel Marx nazval ve své terminologii vlastnictvím výrobních prostředků.

Posílení autoritativních proudů

Kapitalismus je zřejmě nejhorší uspořádání ekonomiky, ale žádné lepší zatím nikdo nevymyslel. Stejně jako je však z něj vycházející tržní ekonomika v zásadě cyklická, prochází jakýmisi megacykly i kapitalistické uspořádání. Třicet let po konci přelomové Velké francouzské revoluce, jež pohřbila feudalistické uspořádání, se dostal do první krize roku 1848 – a s ním nástup revolučních myšlenek.

Vstupujeme do již třetího stoletého cyklu kapitalismu, který se tentokrát bude po průmyslové a technické vyznačovat revolucí digitální. Pravděpodobně v něm hned zpočátku opět nastane vzestup pseudolidových hnutí, aby na jejich úkor posílily autoritativní proudy.

Navzdory dalším útrapám pak 102 let od historického Vídeňského kongresu kulminoval kapitalistický svět ve Velké říjnové revoluci, jež se začala šířit, a to zejména po hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století. Kulaté století od Marxova a Engelsova manifestu se pak jejich myšlenkoví nástupci ujali vlády v řadě zemí světa včetně té naší. A konečně za další století jsme se dobrali další krize a dalšího vzestupu masových hnutí.

Vstupujeme do již třetího stoletého cyklu kapitalismu, který se tentokrát bude po průmyslové a technické vyznačovat revolucí digitální. Pravděpodobně v něm hned zpočátku opět nastane vzestup pseudolidových hnutí, aby na jejich úkor posílily autoritativní proudy. Stejně jako byli dříve hrdiny lidu revolucionáři uzurpující moc, jako nedávno zesnulý „lidový“ diktátor Fidel Castro, budou jejich roli hrát nově postavy, jako je Elon Musk se svými všeovládajícími firmami.

Důsledek robotů

Už v roce 1993 popsal americký teoretik managementu Peter Drucker ekonomické uspořádání, v němž se namísto práce, půdy a kapitálu sází na know-how a informace. Podle tehdejšího odhadu se měl svět změnit v letech 2010 až 2020. I kdyby to přišlo o trochu později, taková budoucnost není daleko. Nejde však o nějakou formu postkapitalismu, ale o v pořadí třetí hlavní vývojovou fází kapitalistické společnosti. Motivace pro změnu je přitom stále stejná – rostoucí příjmová nerovnost, cyklická nezaměstnanost a inflace a prakticky nenávratné poškozování životního prostředí.

Vlastnictví a plody z robotické práce rozhodnou o dopadu digitální revoluce na dnešní liberální kapitalistický svět. Pokud ze strojů poplyne společný užitek, bude nakonec možné realizovat utopistické představy o spokojeném životě.

Jak popisuje především britský novinář Paul Mason ve své knize PostCapitalism, ekonomika založená na trhu a soukromém vlastnictví spěje ke konci právě kvůli digitální revoluci. Mason vychází z práce Druckera a ekonomů Josepha Schumpetera a Jeremyho Rifkina, ale je označován i za následníka Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, či dokonce Vladimíra Iljiče Lenina. Kapitalistické velké cykly podle něho probíhají dokonce jen po čtvrtstoletích, kdy se střídá růst a úpadek.

Neoliberální dogmata selhávají, protože roste informační společnost a zmenšuje se přirozená poptávka po práci nahrazované chytrými stroji, jak popisoval nejslavněji už britský ekonom John Maynard Keynes. Otvírá i střet mezi tradiční hierarchií a společností založenou na sítích. Právě vlastnictví a plody z robotické práce přebírající neodvratně úlohu té lidské rozhodnou o dopadu digitální revoluce na dnešní liberální kapitalistický svět.

Pokud ze strojů poplyne společný užitek, bude nakonec možné realizovat utopistické představy o spokojeném životě bez nedobrovolné práce a například se základním nepodmíněným příjmem.Pokud se ale dostanou do výlučného vlastnictví, či alespoň správy jakékoliv korporace, neodvratně jí pomohou k monopolu a postupnému ovládnutí celé společnosti i každého z nás. Právě to je osud, ke kterému zatím neodvratně směřujeme.



Počet příspěvků: 3, poslední 3.1.2017 10:18 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.