Nový šéf pražských památkářů: Nechci nastolit hrůzovládu

Jiří Skalický plánuje změny v památkové péči magistrátu: „Každý by měl dostat jasnou informaci, jak se bude v jeho případě postupovat.“

Marie Reslová 10.12.2012
Když jdete některými částmi Prahy, připadáte si jak v Disneylandu. Tohle všechno budeme postupně řešit, říká Jiří Skalický. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Když jdete některými částmi Prahy, připadáte si jak v Disneylandu. Tohle všechno budeme postupně řešit, říká Jiří Skalický. | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
Když jdete některými částmi Prahy, připadáte si jak v Disneylandu. Tohle všechno budeme postupně řešit, říká Jiří Skalický.

„V památkové péči nemá cenu všechno hrotit, je třeba se domluvit,“ míní Jiří Skalický, nový šéf odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy. Říká o sobě, že je člověkem praxe. Zná potřeby a každodenní provoz památkově chráněných objektů i práci samosprávných úřadů. Byl kastelánem v klášteře v Plasích, staral se o obnovu a oživení barokního areálu Kuks nebo šéfoval odboru kultury a památek Krajského úřadu Středočeského kraje. Od listopadu nahradil ve funkci Jana Kněžínka, který proslul kontroverzními rozhodnutími o stavbách v pražské památkové zóně.

ČESKÁ POZICE: Odbor památek za vedení Jana Kněžínka neměl úplně nejlepší pověst. Už víte, co uděláte, aby se to změnilo?

SKALICKÝ: Než začnu vymýšlet radikální změny, musím to tu trošku poznat. Teoreticky bych mohl nastolit hrůzovládu, ale nechci k tomu přistupovat tak, že hned apriori všechny vyházím, protože tady byli s Kněžínkem. Chci vědět, jak ti lidé pracují. Chápu, že pokud dostali pokyn: udělejte to takhle, že to tak udělali, aby nepřišli o práci.

ČESKÁ POZICE: Jaký je to pocit, úřadovat v kanceláři, kde se údajně dohadovaly a předávaly úplatky developerů?

SKALICKÝ: To jsou hypotézy. Kdyby bylo jasné, že se úplatky dávaly, tak pan Kněžínek už dneska nesedí na úřadě jako šéf kanceláře UNESCO, ale někde úplně jinde. Nikdo to neprokázal. Tahle kancelář je jedna z mnoha. Vlastně není, má největší okna. Je tu krásný výhled do díry, v níž se nacházejí gotické sklepy, které byly předmětem sporu při stavbě COPA centra. Až se to postaví, budeme se koukat do oken. Rád bych tu měl nějaké květiny. Vždycky jsem byl zvyklý mít kancelář trochu jako obývák, aby si lidi nepřipadali jenom stroze jako na úřadě. Od toho jsou ty úřednické chodby Škodova paláce. Chci, aby to tady bylo pohodové. „Kdyby bylo jasné, že se úplatky dávaly, tak pan Kněžínek už dneska nesedí na úřadě jako šéf kanceláře UNESCO, ale někde úplně jinde.“

ČESKÁ POZICE: Jak jste se vlastně o konkurzu na šéfa pražských památkářů dozvěděl? A proč jste se rozhodl, že se ho zúčastníte?

SKALICKÝ: Odchod Jana Kněžínka z funkce se řešil dlouho a vědělo se o tom. Výběrové řízení bylo vypsáno na magistrátních stránkách. Volali mi to různí přátelé z branže, mluvil jsem o tom s lidmi z ministerstva kultury…

Dlouho jsem zvažoval, zda se přihlásím. Na Kuksu jsem byl najatý jako „krizový“ manažer na přípravu a administraci grantů. Měli jsme jich udělat šest, udělali jsme jich dvanáct. Všechny jsou podepsané a finančně zajištěné. Zatím. Měl jsem pocit, že tam jedna etapa končí. Tady v Praze se zase jedna otvírala. Začátek ale nebyl úplně jednoznačný. Jednu chvíli převážilo zůstat na Kuksu. Až po diskusích s přáteli jsem se rozhodl do toho jít. Uvědomil jsem si, že místo šéfa odboru památkové péče v Praze je přece jen v památkářské hierarchii „vlajkovou lodí“. Ten orgán působí jako prvoinstanční a odvolání proti jeho rozhodnutí se řeší rovnou na ministerstvu. A unikátní pražský soubor architektonických a výtvarných památek, který má ve své péči, to byl samozřejmě taky jeden z důvodů.

ČESKÁ POZICE: Kolik se vám vlastně podařilo pro Kuks sehnat peněz?

SKALICKÝ: Skoro tři čtvrtě miliardy. Na obec, která má 250 obyvatel.

ČESKÁ POZICE: Vaše jmenování bylo pro mnohé překvapením. Památkáři vás prý neznají a nevědí, co od vás čekat.

SKALICKÝ: Jsem spíš člověk z praxe. Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych šířeji publikoval. Částečně to považuji za svoji slabinu, ale zase myslím, že mám přehled, co se v té oblasti děje. Když se změní zákon v oblasti archeologie, vím, co to obnáší pro vlastníka, restaurování, stavební a správní řád... Abych vysoce teoretizoval, to jsem nikdy nedělal.

Znám se dobře se spoustou památkářů, neznámý jsem spíš tady pro Pražáky, ale to je jenom dobře. Já neznám svázanost těch lidí s jinými zájmy, můžu se jenom domýšlet, proč někdo píše pamflety nebo udělá rozhodnutí na tu či onu díru. Pokud něco bylo špatně, jsou na to orgány činné v trestním řízení. Na mně je, aby se to tady teď nedělalo. Měníme pravidla.

ČESKÁ POZICE: Která? Čeho se budou týkat?

SKALICKÝ: Nejdřív to bude otázka předzahrádek. Když se člověk podívá na Itálii, Francii, Chorvatsko, ale i Budapešť nebo Bratislavu, co se v Praze povolovalo, je hrůza, která v mnoha případech nemá obdobu. Budeme se snažit dát jasné návody, jasná pravidla, co se může. Rozhodně nejsme proti předzahrádkám. Uvědomujeme si, že z hlediska turistického ruchu je to významná záležitost. Že lidé, kteří tady na dovolené korzují, si taky chtějí někam sednout a koukat na krásnou věž nebo na úžasně opravenou fasádu. Tak je nebudeme cpát někam dovnitř. Ale aby jim někdo dělal na ulici bunkry, ze kterých stejně není v zimě vidět dál než na dlažbu nějakým malým průhledem z plexiskla, protože je všude zataženo, aby neutíkalo teplo? Jaký je pak rozdíl mezi tím, jestli sedí v hospodě nebo na té předzahrádce? „Budeme se snažit dát jasné návody, jasná pravidla, co se může.“

ČESKÁ POZICE: To je určitě bohulibý záměr, zároveň ale vlastně drobnost. Máte v úmyslu podobně nastavit i další pravidla?

SKALICKÝ: Určitě. Například pro půdní vestavby, okna, různé vikýře a arkýře, používání billboardů, reklamních cedulí a podobně. Když jdete některými částmi Prahy, připadáte si jak v Disneylandu. Tohle všechno budeme postupně řešit. Jsme v památkové rezervaci, takže bude jasné, co ano, a co ne. Zas na druhou stranu musíme dbát, abychom to nepřehnali a z předepsaných předzahrádek nebo deštníků neudělali jednobarevné stanové městečko. Když všude v centru prosazujeme dlažbu, tak asi taky budeme muset počítat s tím, že zahrádky nebudou stát jen na ní, že si provozovatelé budou chtít dělat nějaká malá pódia, aby vyrovnali nerovnosti a mohli na ně postavit židle a stoly. Platí tady daně, tak je třeba jim udělat ústupek, aby se hostům nevylévaly nápoje nebo polívka. Musí se hledat konsenzus. V obdobném duchu budeme pokračovat u koncepčních záležitostí.

ČESKÁ POZICE: Jak budete při tom hledání pravidel postupovat?

SKALICKÝ: To není jen na naší vůli, to je na širokou diskusi, do které se musíme zapojit nejen my úředníci, ale natvrdo i Národní památkový ústav (NPÚ). Ten nemůže všechno zakazovat, a pak říkat, že co bylo dobré, to dělali oni, a co bylo špatné, to všechno dělal magistrátní úředník. To je alibismus, když NPÚ pomalu všechno zakazuje, a my pak jsme zlí, že povolujeme. Je třeba se na těch pravidlech dohodnout. Máme úžasnou památkovou rezervaci, tak si myslím, že se tu nějaká pravidla zavést musejí. Taková, která se budou respektovat. To, že dosud žádná pravidla nebyla, je věc, která se mému předchůdci dá vyčíst. Proto vznikla představa, že by tu mohlo být korupční prostředí. Když jsou někde pravidla, tak se prostor pro korupci zmenšuje.

Proto budou k dispozici metodické listy, návody a lidi budou vědět, jak k čemu přistupujeme. Samozřejmě pro střešní okno nemůže platit totéž tady na Národní třídě jako na Malé Straně.

ČESKÁ POZICE: Čili stanovíte nějaké zóny? A když si bude chtít někdo vybudovat podkroví, bude na základě nějakého manuálu dopředu vědět, co si tak asi může dovolit?

SKALICKÝ: Přesně tak. Bude vědět, že když určité věci dodrží, třeba výškové, tak problémy nebudou. A pokud někdo bude chtít supermoderní nástavbu do vnitrobloku, do kterého je vidět z Pražského hradu nebo z věže na Staroměstském náměstí, tak to samozřejmě bude mít komplikovanější. 

ČESKÁ POZICE: Ale dopředu vyloučené to nebude?

SKALICKÝ: Jsou věci, které se nedají dopředu vyloučit. Všechno je o hledání konsensu. Bude obměněna i expertní rada, která doteď fungovala jako poradní orgán ředitele odboru a byla chápána jako protiváha NPÚ. Tak to být nesmí. Tato rada bude samozřejmě na NPÚ nezávislá, ale byl bych rád, aby v ní byli i lidé spojení s NPÚ nebo s ministerstvem kultury. Měla by pracovat na tom, aby se dobře a v souladu všech těch zmíněných expertních orgánů připravily koncepční materiály pro ochranu kulturního dědictví tady v Praze.

V této radě budou odborníci z různých oblastí a měli by se podílet na nasměrování těch metodických listů. Což by neměly být třístránkové odborné výklady, ale texty pochopitelné pro každého žadatele. Nesmí se stát, že člověk po dvaceti řádcích nebude vědět, co četl na začátku.

ČESKÁ POZICE: Jaká další vylepšení povolovacího procesu chystáte?

SKALICKÝ: Chceme se víc otevřít lidem, rozšiřujeme úřední hodiny. Chceme dát najevo, že úředník na magistrátu je přístupný pro člověka zvenku, buď v úředních hodinách, nebo na objednání. Odborníci budou k zastižení na mobilních telefonech atd. Jde nám o to, aby každý už napoprvé dostal jasnou informaci, jak se bude v jeho případě postupovat.

Dnes je to tak, že lidé dojdou na pracoviště NPÚ, k takzvaným malým památkářům, a ti jim řeknou: to nepůjde. Pak jdou k nám a tady se řekne: půjde to, když... Lidi kroutí hlavou a říkají: no tak se snad spolu domluvte. Oni nevnímají, že jsou jedni památkáři státní, odborní pracovníci Národního památkového ústavu a jiní, zaměstnanci magistrátu. Házejí to všechno do jednoho pytle, jsme prostě památkáři. Mělo by být i v zájmu NPÚ, tuhle pověst zlepšit.

ČESKÁ POZICE: Můžete na NPÚ nějak tlačit, aby se s vámi domluvil?

SKALICKÝ: Je prostě nutné se dohodnout. Máme přece společný zájem na ochraně kulturního dědictví. Jde o to, překonat současné komunikační problémy. Není jednoduché mluvit s odborníkem, který je špatně zaplacený a má vydávat nějaká odborná stanoviska. Než aby zapojil svoji hlavu, vytáhne knížku, opíše pár pouček, proč obecně něco chráníme. Místo toho, aby se podíval na konkrétní dům a řekl, že je hodnotný proto a proto, svými arkýři, fasádou nebo založením.„Lidé nevnímají, že jsou jedni památkáři státní, odborní pracovníci Národního památkového ústavu, a jiní, zaměstnanci magistrátu.“

ČESKÁ POZICE: Za jak dlouho bude ten manuál k dispozici?

SKALICKÝ: Bude vznikat postupně k jednotlivým oblastem. Do roka bychom měli mít velkou část připravenou. Je to nejen zájem úředníků, ale i města. Praha má také v plánu ustanovit nový orgán v rámci Rady světové památky (UNESCO). I ta začne pracovat na některých koncepčních věcech, které byly Praze vytýkány, že tady nejsou. Například musí zpracovat management plán pro celou památku UNESCO.

ČESKÁ POZICE: Jaké bude mít Rada světové památky kompetence?

SKALICKÝ: Bude to poradní orgán Rady hlavního města Prahy. Nebude nařizovat, bude doporučovat. Berme to tak, že jsme jednou smlouvu s UNESCO podepsali, tak bychom také měli splnit podmínky. Ta rada by měla být složená z lidí, kteří jsou schopní komunikovat s nadhledem. Aby nedošlo k tomu, že se domluví na koncepčních věcech a zasekne na maličkosti.

ČESKÁ POZICE: Z minulosti jsou tu konkrétní kauzy. Například domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Pan Kněžínek vydal souhlas s jeho zbouráním a novou stavbou. K tomu se asi už vracet nebudete?

SKALICKÝ: Ta kauza je teď znovu u rozkladové komise ministerstva kultury. Paní ministryně po ní chce, aby zjistila, zda neprohlášení tohoto domu za kulturní památku bylo dobře, nebo špatně procesně zvládnuto.

ČESKÁ POZICE: Takže se k vám to rozhodování vrátí?

SKALICKÝ: Teoreticky – jakmile by byl dům prohlášen za kulturní památku, budeme se i my k němu chovat jako ke kulturní památce. Znovu se budou zpracovávat všechna stanoviska a znovu se bude rozhodovat. I já už mám na stole jeden případ, kdy nechám přezkoumat naše vlastní rozhodnutí.

ČESKÁ POZICE: Které to je?

SKALICKÝ: Týká se drobných staveb. Bylo vydáno velmi rychle a bez odborného stanoviska. I tím bych chtěl dát najevo, že se tu věci nebudou dít, jak se děly. Ale nemohu slíbit, že vždycky všechno bude bez výjimky podle těch pravidel, která vzniknou. To prostě nejde. Je spousta různých příčin a příkladů, proč se nedají aplikovat stejně na ten i na onen dům. Každý je jiný, stojí kousek vedle, je na něj jiný pohled, má jinou historii... Těch faktorů je moc. Ale budeme se těch pravidel maximálně možně držet.

ČESKÁ POZICE: Když se podíváte na Prahu a na to, co se v ní v posledních patnácti letech stavělo, kde selhala památková ochrana nejvíc?

SKALICKÝ: Selhala? Já mám dohlížet na dodržování zákonnosti. A z tohoto hlediska musím říct, že tady téměř žádné problémy nebyly. Když vezmu poslední kontrolní zprávu památkové inspekce, která chodí na kontroly úřadů, tak tam skoro nic, co by se dělo špatně, nenašla. Tady je spíš na místě otázka, jak je nastavený zákon. Protože se dějí kontroverzní věci nebo jsou minimálně takto medializované, ale přitom zákonnost nebyla porušena.

Můj předchůdce mi tu nechal několik kontrol a všechny jsou v pořádku. Takže se mohly dít jen ty věci, na které zákon nebo různé prováděcí předpisy dost dobře nedosáhly. Procesně bylo vše v pořádku.

„Každý referent má maximální odborné vzdělání, ale jakmile proti němu stojí tým právníků, architektů a stavařů, tak s nimi jeden úředník těžko bojuje.“

Když má někdo projekt za tři miliardy, tak si ten člověk zaplatí setsakra dobrého právníka. Je tady pár specialistů, kteří ten památkový zákon opravdu umí, a ti mu připraví takové podklady a postupy, že my jako úřad nemůžeme nic jiného než říct: ano, máte pravdu, můžeme to udělat tak a tak. Bohužel je památkový zákon v určitých částech „ohebný“. Občas si lze něco vymínit, samozřejmě, ale musíme na to mít názor svého expertního sboru nebo památkového ústavu nebo expertní posudky, které řeknou, že je něco špatně. Každý referent dosáhl maximálního odborného vzdělání, ale jakmile proti němu stojí tým právníků, architektů a stavařů, tak s nimi jeden úředník těžko bojuje. Proto expertní tým pomáhá těm osamoceným úředníkům nalézat argumenty a cesty, aby mohli říct: ano vy máte pravdu, ale za těchto podmínek.

ČESKÁ POZICE: Existuje názor, že expertní tým pana Kněžínka byl postavený tak, že spíše hájil zájmy těch, kteří s tou žádostí přicházeli.

SKALICKÝ: Také jsem to četl ve Věstníku Klubu za starou Prahu. Ale to se úplně neprokázalo. Samozřejmě některé pochybnosti vznikaly. Tam je potřeba si přečíst zápisy z toho expertního sboru.

ČESKÁ POZICE: Ty jsou veřejně dostupné?

SKALICKÝ: Ano, na webových stránkách magistrátu. Dočtete se tam, že člověk, kterého se nějaký projekt týkal, se buď jednání neúčastnil nebo nehlasoval. Ale samozřejmě, vždycky se mohl s těmi lidmi setkat někde mimo. Nebylo to jednoznačně čisté, abych mohl říct, že teď za ten tým dám ruku do ohně, tak to bych nedal. Zároveň ten tým udělal pro magistrát hodně dobré práce, různé stavby získávaly ocenění... Praha neustrnula a pokračuje ve vývoji architektury dál.

ČESKÁ POZICE: Teď trochu opravujete všeobecný pohled na práci památkového odboru za pana Kněžínka. Myslíte si, že názory Klubu za starou Prahu nebo médií jsou přehnané, nezasvěcené nebo povrchní?

SKALICKÝ: Když se mě zeptáte za rok, tak vám to řeknu. Teď nemůžu. Postupně se k těm případům teprve dostávám. Třetinu těch věcí znám zatím jenom z médií. Teď vím, že  budeme řešit nějaké věci, jako je například dostavba proluky mezi Panskou a Václavským náměstím. Při posuzování přípustnosti daných záměrů a následných realizací k nám doputují stohy papírů, budu mít informace od svých lidí, od památkového ústavu, vyjádření expertního sboru, případně odborné posudky. Zároveň budeme pracovat s informacemi od developerů i s komentáři od občanských aktivit (například od Klubu za starou Prahu nebo jiných občanských sdružení). A teprve potom budeme moci vydat naše stanovisko při naplnění litery památkového zákona.

Mrzí mě jakási militantnost v této oblasti. Že si každý chce postavit kariéru na tom, že bude negativně šít do všeho nového. Že chce zakonzervovat Prahu, jaká byla na konci osmdesátých let, a tím to končí. Samozřejmě, já mám s některými věcmi také problémy, ale to už zpátky nevrátím a jsou to moje osobní pocity. Viděl jsem návrhy, jak by měla vypadat dostavba proluky na Vítězném náměstí v Dejvicích, vedle ulice Jugoslávských partizánů. Je to zajímavé, ale jak to celkově vyzní v tom kontextu... A nedá se s tím už nic dělat. Je tam závazné stanovisko, odborné vyjádření památkářů, posudky. Všichni řekli ano. A já jsem tady od toho, abych dohlížel na dodržování zákonnosti. I když se mi to vnitřně vůbec nemusí líbit.

Od toho je tu NPÚ, pro složitější případy vědecká rada NPÚ, aby se ve spolupráci s námi snažila navrhovat určité teoretické směry tomu, co a jak se v oblasti ochrany kulturního dědictví v Praze bude regulovat atd. Ale mám pocit, že památkový ústav za ty poslední roky nikam moc v komunikaci nepokročil.

„Mám pocit, že památkový ústav za ty poslední roky nikam moc v komunikaci nepokročil.“

ČESKÁ POZICE: Kdyby za vámi někdo přišel s dalšími mrakodrapy na Pankráci, tak byste řekl co? Rozhodnu, až uvidím, co tam má stát?

SKALICKÝ: Přesně tak. Za daleko horší než ty domy na Pankráci považuji prosecké nebo ďáblické sídliště, ty hradby na obzoru. Když na Pankráci vidíte těch pár zubů, co tam trčí, tak to vypadá hrozně, ale když se podíváte do územního plánu, jak by to území bylo výškově zastavěné a celou tu záležitost uvidíte v animaci, tak si řeknete, že to nemusí vypadat nějak hrozně a dané záměry jsou slučitelné se zájmy památkové péče v Praze.

Když jsem byl na Kuksu, vydali jsme tam CD, které se jmenuje dvanáct zastavení. CD obsahuje diskusi na téma divadlo, architektura, hudba, příroda, krajina atd. ve vztahu k historii a odkazu pro současnost... Pozvali jsme odborníky z těchto oblastí. Václava Cílka, Mojmíra Horynu, Pavla Preisse, Jiřího T. Kotalíka a další. A pro mě to bylo strašně poučné, když tam seděli a mluvili o Kuksu, i obecně o architektuře, otvírání se novým směrům, novým věcem. A bylo úžasné, když se třeba profesoři Horyna s Preissem přes nás přeli, jestli na Kuksu dostavět zámek, nebo ne. Nebo jenom monument. Na Kuksu to údolí totiž vypadá, že by chtělo převážit. Takoví lidé člověku vždycky dodají strašně moc informací, nadhledu a klidu. A když si na ně vzpomenete, tak si řeknete, ale vždyť ono v té památkové péči vlastně nemá cenu všechno hrotit, je třeba hledat cesty.

Jiří Skalický (* 1969)

Pozn. Curriculum vitae v podobě klipu vzniklo v srpnu 2012.