Nižší spotřeba vody zvýšila náklady na vodohospodářské trubky

Od roku 1989 klesla spotřeba vody o 50 procent. Výsledkem jsou vyšší fixní náklady, jež vysávají obecní kasy. Češi šetřili vodou natolik, až se prospořili k vyšším nákladům na infrastrukturu. Snížení spotřeby vody se potkalo s touhou postavit si domek kus od rušného města, což srazilo ekonomickou efektivitu vodohospodářských trubek.

Vodovodní kohoutek - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vodovodní kohoutek - ilustrační foto. | foto: Shutterstock
Vodovodní kohoutek - ilustrační foto.

Zní to jako výborná zpráva, zejména v období úmorných veder a such. V porovnání s posledním předlistopadovým rokem spotřebují dnešní Češi o polovinu méně vody. Údaj zahrnuje všechny – od zemědělců přes fabriky až po chladicí zařízení elektráren, ale velký podíl na úspoře mají domácnosti. „V roce 2017 dosáhla specifická spotřeba pitné vody fakturované domácnostem úrovně 88,7 litru na osobu denně. Ve srovnání s rokem 1989 klesla o 48,1 procenta,“ stojí ve vládním materiálu, který informuje o stavu zásobování pitnou vodou.

Výborná zpráva však v podtitulu nese negativa. Čechům se podařilo šetřit tak moc, až se prospořili k vyšším nákladům na infrastrukturu. V posledních letech se hodně stavělo, hlavně přípojky do odlehlejších míst. Snížení spotřeby vody se potkalo s touhou postavit si domek kus od rušného města, což srazilo ekonomickou efektivitu vodohospodářských trubek. Síť je jednoduše čím dál delší a náklady na její správu vyšší.

Neudržitelný současný systém

Úměrně tomu by mělo vzrůst vodné se stočným, jenže plno starostů vodu svým obyvatelům dotuje z rozpočtu obce. Rozpětí úhrad se tak po republice dostává do extrémů. Třeba na Vysočině: obyvatelé Trpišovic platili předloni 0,2 koruny za kubík vody. O 60 kilometrů dál hradili lidé z LhotyVlasenic za metr krychlový 275 korun. „Obec Trpišovice náklady z 99 procent financovala z vlastních zdrojů. Obec Lhota Vlasenice celé náklady rozúčtovala,“ sdělilo tiskové oddělení ministerstva zemědělství. Když platba neodráží skutečnou cenu za úpravu a dopravu vody, tvoří se dluh do příštích let.

Když platba neodráží skutečnou cenu za úpravu a dopravu vody, tvoří se dluh do příštích let. Nyní dosahuje vnitřní deficit asi 1,25 miliardy. Proto podle ministerstva i odborníků už současný systém není nadále udržitelný.

Nyní dosahuje vnitřní deficit asi 1,25 miliardy. Proto podle ministerstva i odborníků už současný systém není nadále udržitelný. „Náklady na výrobu a distribuci pitné vody mají převážně fixní charakter, který přímo nesouvisí se skutečným objemem dodávek. Fixní náklady mohou dosahovat 70 až 90 procent těch celkových,“ říká Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení vodovodů a kanalizací. A dodává: „Pokud má vodné a stočné sloužit k uhrazení skutečně vynaložených nákladů, nezohlednit tuto skutečnost v platbách je do budoucna nemožné.“ V tom se shoduje s ministerstvem zemědělství.

V Česku je unikátně vysoký počet vlastníků a provozovatelů veřejných vodovodů i kanalizací. Po revoluci se stát rozhodl, že už ceny vody nechce dotovat, a převedl podinvestovanou infrastrukturu na obce. Nevybavil je tehdy žádným návodem, jak by s nabytým majetkem měly rozumně zacházet. Mnoho měst a vesnic infrastrukturu prodalo či nevýhodně pronajalo její provoz na desítky let dopředu. Vnitřní dluh na potrubí se postupně prohluboval.

Předloni tu bylo celkem 6668 vlastníků a 2853 provozovatelů vodohospodářské infrastruktury. Za uplynulých deset let těch prvních přibylo o dva tisíce, těch druhých o tisíc. Jsou to především malé obce, které za vysokých nákladů obsluhují nízký počet lidí, což je staví mezi dvě nepěkné varianty. Buď – jako Vlasenice – do ceny vody promítnou všechno, co to stojí, a dostanou se na mez, která pro mnoho lidí není únosná. Nebo – jako Trpišovice – zaplatí většinu z obecního rozpočtu, v důsledku čehož nezbývají peníze na nezbytné opravy a na trubkách se prohlubuje investiční deficit.

Započítání reálných nákladů

Z toho je jasné, že u malých majitelů se musí do věci vložit stát. Z loňské analýzy ministerstva zemědělství vyplývá, že kvůli roztříštěnosti vlastnické struktury, by se muselo vodné plošně zvednout o 2,7 procenta a stočné o pět, aby si na sebe infrastruktura vydělala. Dělat to plošně, ale nemá smysl kvůli propastnému rozdílu mezi velkými vodohospodářskými celky a malou obcí, která se o všechno stará sama.

Efekt, jak to vyžaduje i evropská směrnice, může pouze přinést, když se u všech vlastníků do ceny započítají reálné náklady. Tam, kde to nebude sociálně únosné, pomůže stát. Například nízkoúročeným dlouhodobým úvěrem na rekonstrukci, případně úhradou této investice výměnou za to, že se malý vlastník připojí k větší skupině.

Z celkového počtu více než šesti tisíc majitelů systémů na dodávky pitné vody dle ministerské analýzy nestřádá dost peněz na nezbytné budoucí investice zhruba 21 procent vlastníků. U kanalizací jde o 27 procent. V přepočtu na obyvatele je podfinacovanými trubkami obsluhováno 1,3, respektive 1,6 milionu Čechů. Právě tam se musí do nápravy zapojit stát, malé obce to samy nezvládnou, pokud nechtějí dopustit, aby cena za vodu vyháněla jejich poslední obyvatele.

Ideální podle náměstka Aleše Kendíka, který má na povel vodní agendu, bude, když si odlehlá sídla vezmou pod sebe početnější sdružení vlastníků, protože tak se jim rozumně rozloží náklady. Premiér Andrej Babiš (ANO) ve svém souhrnu vládních programových závazků slíbil, že prosadí snížení DPH na vodné a stočné. „Ohlídáme, aby se to promítlo do cen pro lidi,“ uvedl. Takové opatření se podle všeho mine kýženým účinkem, protože v řadě obcí se do cen pro lidi vůbec nepromítají reálné náklady a další snižování přes nižší daňovou sazbu je kontraproduktivní.

Efekt, jak to vyžaduje i evropská směrnice, může pouze přinést, když se u všech vlastníků do ceny započítají reálné náklady. Tam, kde to nebude sociálně únosné, pomůže stát. Například nízkoúročeným dlouhodobým úvěrem na rekonstrukci, případně úhradou této investice výměnou za to, že se malý vlastník připojí k větší skupině.

Vládní cíl

Češi patří v Evropě k národům, které ve svých domech vytočí nejnižší objemy vody, na celém starém kontinentě je republika se svými necelými 89 litry na osobu denně čtvrtá. Méně spotřebují jen Estonci, Slováci a Malťané. Na opačném chvostu žebříčku jsou Švýcaři, kde na jednoho obyvatele a jeden den připadá 307 litrů. Prudký propad spotřeby oproti předrevolučním číslům je daný především dvěma faktory. První spočívá v technologiích, moderní spotřebiče jsou úspornější, aniž by o tom uživatel vůbec věděl. Druhý přišel se změnou režimu.

Kvůli stále častějším a delším epizodám sucha je vládním cílem, aby i ta sebemenší osada měla napojení na veřejný vodovod. Na rozdíl od studny přestojí delší bezdešťové vedro bez úhony. Skloubit zásobení obyvatel pomocí trubek i v té nejzapadlejší vsi se sociálně únosnými, leč neumělými cenami vody uvádí vládní zpráva jako stěžejní úkol pro další období.

„Dramatický pokles byl dán především nízkou a uměle udržovanou cenou vody před rokem 1989, která zdaleka nepokrývala skutečné náklady, systém byl státem výrazně dotován,“ vysvětluje tiskové oddělení ministerstva zemědělství. Jenže jak plyne z vládní zprávy, uměle udržovaná cena vody stále existuje, jenom se dotování přesunulo z celostátní úrovně na samosprávy.

Zároveň platí, že kvůli stále častějším a delším epizodám sucha je vládním cílem, aby i ta sebemenší osada měla napojení na veřejný vodovod. Na rozdíl od studny přestojí delší bezdešťové vedro bez úhony. Skloubit zásobení obyvatel pomocí trubek i v té nejzapadlejší vsi se sociálně únosnými, leč neumělými cenami vody uvádí vládní zpráva jako stěžejní úkol pro další období.