Nikoliv za vším, ale ve zpravodajství hledejte ženu!

Na 10. sympoziu Asociace bývalých zpravodajských důstojníků v Bratislavě přednášeli příslušníci slovenské zpravodajské komunity i hosté z Česka a z Velké Británie. Tématem tentokrát byly „spravodajské služby v zmenenom operačnom prostredí – aktuálne úlohy a problémy spravodajských služieb“.

Jan Schneider 20.1.2017
Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zpravodajská mikulášská nadílka se odehrála v Bratislavě, kde se 6. prosince 2016 konalo jubilejní 10. sympozium Asociace bývalých zpravodajských důstojníků. K tomu je třeba poznamenat, že asociace, jejímž heslem je „Slúžime spravodajskej komunite“, si získala místo na slunci jako kultivovaná konfrontace různých pohledů na problémy zpravodajské branže.

Na sympóziích přednášejí hosté ze zahraničí nejen z Česka, ale například čtyřikrát i z Velké Británie včetně bývalého ředitele MI6 Richarda Dearlova. Tématem 10. sympózia bylo „spravodajské služby v zmenenom operačnom prostredí – aktuálne úlohy a problémy spravodajských služieb“.

Karel Randák

Bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Karel Randák soudí, že operační prostředí se zásadně nezměnilo. Vnější podmínky jsou charakterizovány predikovatelnými změnami priorit, na něž se dobré služby dokáží s relativně dostatečným časovým předstihem připravit.

Za čtvrt století přebudovávání zpravodajského systému se nepodařilo ustavit kvalitně fungující cyklus, který zpravodajcům a politikům stanoví role, nastaví meze a určí pořadí kroků a odpovědnost za ně

Paradoxně v nesnadnější situaci jsou služby, co se týče vnitřních podmínek pro jejich činnost. Za čtvrt století přebudovávání zpravodajského systému se nepodařilo ustavit kvalitně fungující cyklus, který zpravodajcům a politikům stanoví role, nastaví meze a určí pořadí kroků a odpovědnost za ně.

Zatímco změny operativní situace lze více či méně odhadnout, u politiků tomu tak není. Proměny jejich nálad ze stresů z voličských preferencí, vnitrostranických půtek a dalších poměrně iracionálních aspektů se promítají do okamžitých rozhodnutí, která jsou někdy většími bezpečnostními riziky než tradiční hrozby. (Pro neodolatelnou ilustrativnost se vtírá hláška ze „Sedmi statečných“, kdy po vyprávění o kovbojovi, jenž se nahý vrhl mezi kaktusy, zazní otázka: Proč?: „V tu chvíli mu to připadlo jako dobrý nápad.“)

Randák za další nebezpečný aspekt považuje situaci, kdy za takzvanými novými bezpečnostními hrozbami je snaha dosáhnout pozičních výhod v konkurenčním boji zpravodajských služeb. Jakkoliv je tato situace pochopitelná (a určitá soutěživost mezi zpravodajskými službami s sebou nese i jistou vzájemnou kontrolu doplňující komplexní systém kontroly zpravodajského systému), nemělo by se tak dít bez reálného podkladu.

Šance manipulaci

Současná nedobrá bezpečnostní situace dává šanci manipulaci se strachem a politici jí zneužívají k populistickým jednoduchým řešením, která v Evropě nepoučené z dějin jsou živnou půdou pro bujení extremistických názorů a skupin. Zpravodajské služby jsou povinny to reflektovat a nehledět na vrtkavou přízeň veřejnosti či politiků. Randák uvedl vyjádření ministra vnitra Milana Chovance, že jeho resort hodlá čelit dezinformacím ve veřejném prostoru, které mohou zkreslovat politickou soutěž.

Současná nedobrá bezpečnostní situace dává šanci manipulaci se strachem a politici jí zneužívají k populistickým jednoduchým řešením, která v Evropě nepoučené z dějin jsou živnou půdou pro bujení extremistických názorů a skupin

Jako příklad pak uvedl zprávu, že prezidentská kampaň Miloše Zemana byla financována z Ruska. Ta však podle ministerstva vnitra pochází z nedůvěryhodného zdroje, což je třeba sdělit občanům, aby si pak sami udělali úsudek, neboť resort prý nemá ambici dělat cenzora.

Podle Randáka je nejlepší obranou proti takovému nařčení sdělit, z jakých zdrojů byla zmíněná kampaň skutečně financována, protože v Zemanově případě se to nikdy nestalo, a to jako u jediného z prezidentských kandidátů. Randák zcela případně dodal, že by rád věřil, že ministerstvo vnitra pod Chovancovým vedením bude stejně vehementně bojovat za objektivitu informací i v jiných případech, jež se například budou týkat politické opozice.

Anthony Monckton

Anthony Monckton vystudoval archeologii a antropologii na Cambridgeské univerzitě a do roku 2015 sloužil v britské zahraniční službě, kde se specializoval na terorismus a rozvoj lidských zdrojů. Ve svém příspěvku se soustředil na metodiku vzniku Národní bezpečnostní strategie, přičemž vycházel ze situace v roce 2010, kdy se David Cameron stal premiérem. Nezdědil však žádný rozpočtový přebytek, a proto nemohl uskutečnit předchozí vládou naplánované zvyšování rozpočtu zpravodajských a bezpečnostních služeb.

Svět se mění rychle a podstatně a služby musejí být připraveny na neočekávaná rizika. Prvním cílem britské Národní bezpečnostní strategie je ochrana Britů doma i v zahraničí, území a kritické infrastruktury a ekonomická bezpečnost.

Pro zvýšení efektivnosti systému jmenoval národního bezpečnostního poradce, jehož úkolem bylo komplexně vyhodnotit bezpečnostní hrozby a navrhnout strategickou reakci. Cameron dále jmenoval Národní bezpečnostní radu, kde se začali pravidelně setkávat šéfové zpravodajských služeb s představiteli příslušných resortů.

Po vyhraných volbách v roce 2015 Cameron rozhodl rozpočtově posílit britské zpravodajské služby zejména kvůli zvýšení kapacit na boj proti kybernetickým hrozbám a terorismu, protože svět se mění rychle a podstatně a služby musejí být připraveny na neočekávaná rizika. (Jedním z takových překvapivých úkazů byl po brexitu růst populismu a extremismu a rozdělení společnosti, dokonce na úrovni rodin, v důsledku čehož narostl počet zločinů z nenávisti.)

V roce 2015 začala práce na Národní bezpečnostní strategii, jež byla představena v listopadu 2016. Prvním cílem je ochrana britských občanů doma i v zahraničí, území a kritické infrastruktury a ekonomická bezpečnost. Druhým uplatňování globálního vlivu ke snížení pravděpodobnosti reálných hrozeb pro Velkou Británii, její zájmy i jejích spojenců a partnerů.

Třetím cílem je podpora britské prosperity využíváním příležitostí k inovacím a pomoci britskému průmyslu (řečeno jinak, jde o tradiční podporu britského hospodářství zpravodajskou činností). Tyto cíle Cameron okomentoval tak, že jádrem Národní bezpečnostní strategie je podpora ekonomiky, která však závisí na stabilitě světového pořádku.

Varování

Národní bezpečnostní strategie identifikuje čtyři hrozby: za prvé, terorismus, extremismus a nestabilita; za druhé, střety mezi státy; za třetí, technologické hrozby, zejména kybernetické; za čtvrté, rozpad mezinárodního pořádku s důsledkem mnohem obtížnějších řešení globálních hrozeb.

Je třeba udržet liberálně-demokratické hodnoty, protože existuje nebezpečí, že by se zvýšené pravomoci „všemocného státu“ dostaly do rukou „současnému Hitlerovi“, ukončil Monckton svůj příspěvek varovně

Národní bezpečnostní rada pak stanovila tři úrovně rizik na základě kombinace pravděpodobnosti hrozeb a jejich důsledků. Nejvyšší patro tvoří terorismus, extremismus a radikalizace jeho obětí, mezinárodní nestabilita a vojenské střety, kybernetické útoky, ochrana zdraví obyvatel, přírodní katastrofy.

Druhou úroveň tvoří konvenční nebo hybridní napadení spojenců, rozpad důležitých státních institucí, použití zbraní hromadného ničení, proliferace zbraní, působení organizovaného zločinu, finanční krize, ohrožení ekonomických zájmů státu. Třetí úroveň pak vojenský útok na území Velké Británie, zámořská teritoria a/nebo základny, ohrožení dodávky energií, ekologické katastrofy, ohrožení zásobování obyvatelstva, pandemie.

Úkolem zpravodajských služeb je aktualizovat tyto priority a nepodléhat přitom stále populističtějším politikům. Je třeba udržet liberálně-demokratické hodnoty, protože existuje nebezpečí, že by se zvýšené pravomoci „všemocného státu“ dostaly do rukou „současnému Hitlerovi“, ukončil Monckton svůj příspěvek varovně.

Roman Laml

Těžké, ale stále aktuální téma si zvolil bývalý vojenský zpravodajský analytik Roman Laml. Hned zkraje však začalo být jasné, že nejde o „průhlednost“ zpravodajských služeb, ale jejich pootevření se veřejnosti natolik, nakolik by bylo efektivní. Jde tedy zejména o zveřejňování některých zpravodajských výstupů (samozřejmě při zachování veškeré obezřetnosti) a o spolupráci s civilním sektorem (zejména jeho akademickou částí).

Praktické výsledky, zejména ze spolupráce s akademickou obcí, však byly již dávno, a jsou významné – klimatologie, geografie, geologie, hydrologie. (O systémově větší účasti veřejnosti na kontrole zpravodajských služeb se Laml nezmínil, ale to by vydalo na další seminář.) Laml soudí, že se prostředí pro činnost zpravodajských služeb změnilo především v tom, že rozvojem kyberprostoru se zvýšil počet aktérů, zejména schopných jednotlivců. Jejich význam je dán někdy až obrovským dopadem informací na formování reality.

Prostředí pro činnost zpravodajských služeb se změnilo především v tom, že rozvojem kyberprostoru se zvýšil počet aktérů, zejména schopných jednotlivců. Jejich význam je dán někdy až obrovským dopadem informací na formování reality.

Dalším aspektem rozvoje kyberprostoru je určitá ztráta privilegovaného postavení zpravodajských služeb, protože adresáti zpravodajských výstupů mají též vlastní zdroje.(Situace je o to prekérnější, že politici nejen nejsou cvičení v kritickém vyhodnocení věrohodnosti a akurátnosti přijímaných informací, ale nemají ani rádi špatné zprávy, přičemž dobré zpravodajské služby nosí pouze je, ale věrohodné a hlavně včas a správným adresátům, ale to už by zase bylo na další seminář).

Jako příklad systémové prezentace zpravodajských služeb coby součásti společnosti uvedl Laml nástupní Obamovo Memorandum on Transparency and Open Government z roku 2009. Bude ale třeba si počkat na vyhodnocení tohoto přístupu po Obamově odchodu. Stejně jako na začlenění Principles of Intelligence Transparency for the Intelligence Community zveřejněných Úřadem ředitele národního zpravodajství USA v únoru 2015.

Skepsi – když je třeba nějaký problém zamrazit, vytvoří se komise – pak vyvolává nový orgán zpravodajské komunity USA Intelligence Transparency Council, jehož „chartu“ podepsal v dubnu 2016 ředitel Národního zpravodajství USA James Clapper.

Radoslav Kusenda

Radoslav Kusenda ze slovenského ministerstva zahraničí, který působil čtyři roky v Moskvě a více než osm let v bruselské centrále NATO, se nyní se podílí na vypracování slovenské bezpečnostní strategie, zejména reakce zpravodajských služeb na „hybridní válku“. A tento mediálně frekventovaný, amébovitý termín popsal jako komplex politických, informačních, psychologických, vojenských, ekonomických, finančních, zpravodajských a právních nástrojů používaných dlouhodobě k oslabení integrity protivníka.

Zajímavá byla douška, že hybridní hrozby nepředstavují žádnou převratnou hrozbu ve vojenském strategickém myšlení. (Připomíná to Randákovu otázku, proč je tedy kolem tohoto pojmu tolik humbuku. Pravdě nejvíce podobné bude, že vojáci prodali poslancům rozhodujícím o rozpočtech zainteresovaných státních institucí starou vestu v luxusním balení.)

Hybridní hrozby nepředstavují žádnou převratnou hrozbu ve vojenském strategickém myšlení. Zpravodajcům NATO historie hybridních válek začíná pro jednoduchost až ruskými, a ke všemu „podprahovými“ aktivitami.

Další zajímavé Kusandovo sdělení bylo, že tomuto tématu se „věnujeme“ od roku 2014 (to byl ještě v centrále NATO), poté, co Rusové rozpoutali separatistický konflikt na Ukrajině a obsadili Krym. Zpravodajcům NATO tedy historie hybridních válek začíná pro jednoduchost až ruskými, a ke všemu „podprahovými“ aktivitami.

(Zkoumat prismatem „hybridní války“ události před rokem 2014, zejména před americkou invazí do Iráku v roce 2003, o éře bratrů Fostera a Allena Dullesů raději nemluvě, by asi uvedlo mnohé bruselské činitele do těžké deprese. Vzorem bruselských zpravodajců je zřejmě britský generál John Charteris, který nařídil „neznepokojovat“ vrchního velitele informacemi, které byly v rozporu s jeho názorem, aby u něho nevyvolaly „pocit sklíčenosti.“)

Proto si nejprve ministři zahraničních věcí členských zemí NATO vykasali rukávy a v prosinci 2015 zveřejnili Strategii úlohy NATO v boji proti hybridní válce. V červnu 2016 je následovali ministři obrany, když začlenili tyto strategické záměry do Realizačního plánu strategie úlohy NATO v boji proti hybridní válce. V červenci 2016 pak ve varšavském komuniké ještě jednou zdůraznili, jak je důležité čelit hybridním hrozbám.

Slovensko a hybridní hrozby

Pozorný čtenář asi napjatě očekává, jak dlouho vydržela story o císařových hybridních šatech, když i podle Kusendy jde v podstatě o starou obehranou písničku. Na rozdíl od pohádky se však podařilo z této matérie, podobné zhmotnělému svitu luny, nejen uplést bič, ale i pohrozit zapráskáním.

Podle varšavského komuniké NATO totiž tyto staronové hrozby, byť prováděné v podprahové intenzitě, prý „mohou invokovat článek 5 Washingtonské smlouvy“. Řečeno jinak, jde o navození stavu čiré libovůle (opřené o mýtus „článku 5“), neboť jak přesvědčivě dokázat něco natolik éterického, jako jsou „podprahové aktivity“?

Dále jsme se dozvěděli o další zpravodajské struktuře EU. V rámci Zpravodajského a situačního centra (EU Intelligence and Situation Center, EU INTCEN) začleněného do Evropské vnější služby (European External Action Service, EEAS) byla ustavena Integrovaná jednotka proti hybridním hrozbám (EU Hybrid Fusion Cell, EU HFC).

Z institucionálního hlediska se na Slovensku hybridním hrozbám věnují ministerstva vnitra a obrany a zpravodajské služby. Mají prý dostatečné kapacity na řešení transparentních projevů hybridních aktivit.

Kusanda dále sdělil, že z institucionálního hlediska se na Slovensku hybridním hrozbám věnují ministerstva vnitra a obrany a zpravodajské služby. Mají prý dostatečné kapacity na „řešení transparentních projevů hybridních aktivit“, ať už tím myslel cokoliv. Na řešení této problematiky existují dvě názorové školy.

První vychází ze zkušenosti z minulého režimu, kdy lidé sami dokázali rozeznat mezi propagandou a realitou. Druhá z toho, že současné prostředí je složitější, informace „rychlejší a dostupnější“, což je prý hlavní důvod, proč by se stát měl věnovat „posilňování odolnosti obyvatelstva nepodléhat konspiračním a nepravdivým internetovým kampaním“.

(Kusanda jako argument použil pozoruhodné srovnání se zdravotními dopady, když by obyvatelstvo podlehlo kampani proti očkování. Zda z toho lze dovodit, že bude prováděno nějaké analogické očkování například proti nebezpečnému myšlénkování, k němuž se kdysi hlásil Karel Havlíček Borovský, jsme se nedozvěděli.)

Pavol Draxler

Expert na kybernetickou bezpečnost a poradce Evropské komise pro extremismus Pavol Draxler šel přímo ke kořeni největší změny operačního prostředí, a hned problém konfrontoval z druhé strany. Jeho příspěvek se zabýval vlivem dostupnosti šifrování na bezpečnost státu. A vyšel z období, odkdy se starodávné umění kryptografie snoubí s moderními informačními a komunikačními technologiemi (ICT).

Pro šifrování přenášených dat včetně hlasu je k dispozici mnoho komerčních řešení. Projekt TOR umožňuje účinně anonymizovat identitu účastníka.

Zmínil Manifest kryptoanarchismu Timothyho C. Maye z roku 1988, jehož ideou bylo vytvořit „datové nebe“ naplňující ideu úplně svobodné komunikace bez možnosti zásahu státu, přes vývoj v podobě cypherpunku až k virtuální decentralizované platební jednotce bitcoin. Od té doby se masivně rozvíjí naprosto nekontrolované obchodování, skokově opět modifikované o technologie 3D tiskáren, kdy odpadá nutnost fyzické dodávky zboží.

Pro šifrování přenášených dat včetně hlasu je k dispozici mnoho komerčních řešení. Projekt TOR umožňuje účinně anonymizovat identitu účastníka. Vyvinut byl pro americkou vládu, aby jej mohla poskytnout pro bezpečnou komunikaci opozice v diktátorských zemích (ať už si pod tímto výměrem představíme cokoliv, je tu opět zaznamenatelný bumerangový efekt této hybridní aktivity).

Dvě ponaučení

Stát je pochopitelně zase pozadu. Jeho kontrolní snahy se projevují ve snaze regulovat používání šifrovacích programů například jejich dálkovým vypnutím, jenomže to by uživatel brzy odhalil. Další jeho kontrolní aktivitou je masivní sběr a prosívání obrovských objemů dat, což má v lepším případě placebo efekt, protože to je drahá a neúčinná metoda.

Pro trestněprávní a zpravodajské služby je bezpodmínečně nutné neoddělovat, ale naopak úzce koordinovat operativní práci v digitálním světě s tou ve světě fyzickém

Podle Draxlera není znám případ, kdy by se tímto způsobem předešlo teroristickému útoku: většina zásadních informací přišla z lidského zdroje. Produkuje naopak mnoho falešných upozornění, která je třeba následně prověřit. Masivní používání této metody spočívá v populismu (žádný politik si ji nedovolí zrušit) a v pověře známé z farmacie: když je tak drahá, musí být účinná. Nejkontroverznější je cílený útok na uživatele pomocí metod používaných kyberzločinci – proto k němu musí být ve většině států soudní povolení.

Závěrem uvedl Draxler dvě ponaučení. Je třeba dodržovat obecně platnou zásadu okamžitě hlásit slabá místa programů jejich autorům, aby je mohli co nejdříve „záplatovat“. A pro trestněprávní a zpravodajské služby je bezpodmínečně nutné neoddělovat, ale naopak úzce koordinovat operativní práci v digitálním světě s tou ve světě fyzickém.

Petr Zeman

Bývalý vrcholný důstojník československé a české kontrarozvědky a ředitel české rozvědky Petr Zeman pojednal tuto frekventovanou otázku úspěšně, neboť věděl, čeho se vyvarovat. Jednak má prostředí zpravodajských služeb „osaháno“ prakticky, jednak se mu věnuje i teoreticky, takže předmět své přednášky mohl pojednat z několika úhlů. Avizoval ovšem moudře, že za úspěchy a prohry nepovažuje jednotlivé události, nýbrž „zásadní a dlouhodobě určující stavy“.

Problémem je zákonná úprava Vojenského zpravodajství, nominálně slučujícího neslučitelné – vojenskou rozvědku a kontrarozvědku. Jejich civilní protějšky pracují s odlišně definovanou působností, v odlišném právním režimu. Takový stav zbytečně zvyšuje možnosti zneužití

Za největší neúspěch Zeman považuje téměř tradiční „nepochopení funkce zpravodajských služeb“ těmi, kdo by ji měli chápat nejlépe, protože je mají řídit, koordinovat a kontrolovat, tedy politiky. S tím souvisí další balvan na noze zpravodajské komunity – úporná legislativní snaha taxativně definovat teoreticky předjímané situace.

Dalším problémem je zákonná úprava Vojenského zpravodajství (VZ), nominálně slučujícího neslučitelné – vojenskou rozvědku a kontrarozvědku. Jejich civilní protějšky pracují s odlišně definovanou působností, v odlišném právním režimu. Takový stav zbytečně zvyšuje možnosti zneužití (a tomuto pokušení VZ řízené generálem Páleníkem, jak známo, neodolalo).

Jediná zbraň

Zeman konstatoval jistý paradox, že komplikované postavení vojenských zpravodajců pomohlo v jejich strukturách ukrýt 601. skupinu speciálních sil, jejíž příslušníci sice v terénu přežijí téměř všechno, ale jednotka by (nadneseně řečeno) souboj s politiky přežít nemusela. Jedinou zbraní proti současným úskalím a budoucím prohrám je profesionální pevnost a občanská zmužilost lidí ve vedení služeb, pomoci by mohlo legislativní oddělení vojenských služeb.

Jedinou zbraní proti současným úskalím a budoucím prohrám je profesionální pevnost a občanská zmužilost lidí ve vedení služeb, pomoci by mohlo legislativní oddělení vojenských služeb

Co se týká civilní rozvědky (ÚZSI) setrvávající v resortu vnitra Zeman se kloní k variantě postavit ji pod Úřad vlády, přičemž by o jmenování ředitele rozhodovala vláda ve sboru, podobně jako u BIS. Zeman zjevnou nevýhodu (vláda ve sboru je prakticky prázdná množina co do řízení, koordinace i kontroly zpravodajských služeb) vtipně popsal jako výhodu, neboť BIS si zachovala „slušnou autonomii a přiměřenou nestranickost“. Na druhou stranu si sice vydobyla nezpochybnitelné postavení, ale za cenu informační skouposti, jež je výrazem velké opatrnosti vedení BIS, jehož prioritou je „neudělat chybu“.

Co se výšin a pádů slovenské zpravodajské komunity týče, nejsou zásadně jiné, liší se okolnostmi a proporcemi. Společným mementem zpravodajských komunit tudíž zůstává, že „dobrá pověst se těžko a pomalu získává, ale ztratit ji lze v okamžiku“.

Jaroslav Málik

První viceprezdent slovenského policejního sboru Jaroslav Málik reflektoval hlavní téma z pohledu kriminální policie. Kritickými jevy prostředí, v němž se objevují asymetrické hrozby, jsou podle něho politický radikalismus, přehnaný nacionalismus, ideologický a náboženský fundamentalismus, kyberzločin a globalizovaný terorismus.

Kritickými jevy prostředí, v němž se objevují asymetrické hrozby, jsou podle něho politický radikalismus, přehnaný nacionalismus, ideologický a náboženský fundamentalismus, kyberzločin a globalizovaný terorismus

Novým aspektem je podle něho vyšší provázanost uvedených jevů, jejichž nebezpečnost je zvýšena těžko kontrolovatelnou proliferací duálních technologií, přesunem mnoha aktivit do kyberprostoru, bezpečnostními dopady hroutících se států, soupeřením o zdroje energií a důsledky devastace životního prostředí a ekologickou kriminalitou.

Slovenská reakce je opřena o členství v EU a NATO, což vytvořilo kvalitativně nové předpoklady pro realizaci bezpečnostních zájmů. Slovensko se podílí na vytvoření a uskutečňování evropského modelu kriminálního zpravodajství (ECIM), což má být standardizovaný systém práce s informacemi, jejich sběru, zpracování, analyzování, předávání a využívání.

(K tomu skeptický komentář – má-li jít o zajištění kompatibility vyměňovaných kriminálních informací, pak jde jistě o záslužnou činnost, pokud ovšem nepřeroste do těžkopádného byrokratického systému, který bude těžko pružně reagovat na měnící se operativní situaci.)

Igor Cibula

Nikoliv za vším, ale ve zpravodajství hledejte ženu! Takto udeřil hřebík na hlavičku doyen slovenské zpravodajské komunity, bývalý ředitel slovenské rozvědky Igor Cibula. Zpravodajské služby některých států jsou postiženy normativním genderovým plánováním. Sledují se počty žen absolutně, a v různých pozicích. Nebyly by to dobré zpravodajské služby, kdyby si i s tímto problémem nedokázaly poradit ke spokojenosti sociálních inženýrů, maří to však část kapacit, a každopádně to znamená rizikový aspekt.

Žen ve zpravodajských službách nesmí být málo, protože pak mají sklon přizpůsobovat se mužským protějškům, což bývá kontraproduktivní. Musí jich být „tak akorát“, aby vnesly do zpravodajské činnosti prvek „ženského pohledu“.

Jak se tedy vyhnout genderovým tlakům, ve zpravodajské branži dvojnásobně nesmyslným? Je třeba na to jít z druhé strany. Přítomnost žen ve zpravodajství může být kvůli jejich specifickým vlastnostem a dovednostem velmi přínosná. Bývalý ředitel Mossadu Tamir Pardo ji dokonce považuje za nezbytnou.

Podle něho jde především o schopnost „multitaskingu“, jiný přístup k řešení problémů, dobré „čtení“ terénu, prostor, situací, charakterů. Ženy dokážou potlačit své ego, a proto když jsou dobré, jsou velmi dobré. V Mossadu – neplánovaně – je prý osazenstvo genderově vyrovnané, protože personální politika se řídí pouze kompetencemi.

Žen ve zpravodajských službách nesmí být málo, protože pak mají sklon přizpůsobovat se mužským protějškům, což bývá kontraproduktivní. Musí jich být „tak akorát“, aby vnesly do zpravodajské činnosti prvek „ženského pohledu“, neboť jak říkával profesor Milan Machovec, svět je v takovém stavu, protože se na jeho řízení málo podílejí ženy. Cibula vyhmátl a nepojednal téma marginální, ale těžko docenitelné důležitosti.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jan Schneider

Jan Schneider | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články