Vražda Boha byla přinejmenším v podání německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900) krvavou záležitostí – oběť podlehla bodným ranám neslučitelným s životem. Následkem této události bylo zataženo okno, z něhož lidé dosud sledovali stanovisko Boha a jeho posvátná měřítka. Bylo-li dosud jasné, co je hodnotné a smysluplné, po smrti nejvyššího garanta vše upadlo do pološera.

Nietzsche viděl v této situaci příslib i hrozbu. Smrt Boha by mohla člověka osvobodit, aby si sám vytvářel hodnoty, zároveň mu však hrozí, že se stane obětí nihilismu a za hodnotné nebude považovat vůbec nic. Nietzschovo myšlení se pro mnohé stalo synonymem nihilismu, ač jeho úsilí směřovalo k obhájení smyslu v době, v níž se hodnota absolutní pravdy stala nedůvěryhodnou a kdy člověk musí v pološeru dvojznačnosti zaostřovat zrak.

Mnoho myslitelů v současnosti hovoří o obrodě nihilismu, což se odráží v řadě knih na toto téma. V nedávné době se mu věnoval například anglický historik Peter Watson v knize The Age of Nothing: How We Have Sought to Live Since the Death of God (Věk nicoty. Jak se nám žije po smrti Boha) nebo americký filozof Hubert Dreyfus, který v knize All Things Shining: Reading the Western Classics to Find Meaning in a Secular Age (Vše, co září. Četba západní klasiky kvůli objevení smyslu v sekularizované době) odhaluje zdroje smyslu v klasických básnických a filozofických dílech.

Osvícenecké úsilí

V přemyšlení o nihilismu vynikají dvě knihy, které přesvědčivě dokazují jeho vazby na specifické struktury myšlení, politiky i kultury. První je Archéologie du nihilisme: De Dostoïevski aux djihadistes (Archeologie nihilismu. Od Dostojevského k džihádismu) francouzského filozofa Françoise Gueryho, druhou Die Kultur der Ambiguität: Eine andere Geschichte des Islams (Kultura dvojznačnosti. Jiné dějiny islámu) německého orientalisty Thomase Bauera.

Thomas Bauer, Die Kultur der Ambiguität: Eine andere Geschichte des Islams

Guery rozlišuje dvě formy nihilismu – západní relativismus a náboženský fundamentalismus. Sekulární nihilisté i náboženští fundamentalisté se shodují, že v přítomném světě není nic hodnotného – jsou přesvědčeni, že smysluplné je pouze to, co nevrhá žádný stín pochybnosti.

Dospějí-li sekulární nihilisté k názoru, že ve dvojznačném světě není pro absolutno místo, prohlásí vše za nesmyslné. Fundamentalisté toto nihilistické bezvěrectví sice odmítají jako barbarské, ale vzápětí se dopouštějí analogického činu. Tím, že kladou jedinou a nezpochybnitelnou absolutní pravdu nad dvojznačný svět, odsuzují vše světské k bezvýznamnosti stejně jako sekulární nihilisté.

Podobnosti nihilistů a fundamentalistů se věnuje i Bauer, který přibližuje především islamistický fundamentalismus. Tato forma nihilismu však nevyrůstá z islámských kořenů, ale paradoxně z osvíceneckého úsilí o systematičnost, jasnost a nenapadnutelnou pravdivost.

Ruští nihilisté

Guery nejprve zasazuje vznik nihilismu do dějinných a společenských souvislostí. Atentát na Boha, jak jej podal Nietzsche ve svém díle Radostná věda, měl svou historickou předehru v atentátu na ruského cara Alexandra II. (1855–1881), o jehož smrt usilovaly revoluční skupiny takzvaných nihilistů.

Ruští nihilisté neusilovali o reformu přítomnosti, ale o její zničení, což mělo otevřít prostor pro budování nové společnosti

Hnutí nihilistů se ustavilo během šedesátých let 19. století – v bouřlivé době, kdy se ruská společnost transformovala v moderní stát. Ve stejné době psal ruský spisovatel Fjodor M. Dostojevskij (1821–1881) o smrti Boha a Ivan S. Turgeněv (1818–1883) definoval ruský nihilismus ve svém románu Otcové a děti z roku 1862.

Ruští nihilisté neusilovali o reformu přítomnosti, ale o její zničení, což mělo otevřít prostor pro budování nové společnosti. Reformní úsilí, které vyvrcholilo zrušením nevolnictví v roce 1861, se z tohoto hlediska jevilo beznadějně polovičaté. Dle nihilistů nestačilo osvobodit lid, ale odstranit staré a zdegenerované třídy, aby se společnost nově obrodila.

Sen o novém člověku

Sen o novém člověku, jehož příchod tito mladí lidé převážně ze střední třídy vzývali, byl podnětem k nihilistickému odmítání všeho, co bylo spojené s minulostí a jejím zkaženým plodem – přítomností. První generace nihilistů považovala politiku za překonaný prostředek ke změně společnosti a své naděje vložila do „prostého člověka“.

Nový člověk měl vzejít z rolníků, o jejichž přízeň nihilisté usilovali – vyznačovali se totiž přirozeným sepětím s půdou a schopností tvrdě pracovat. Byli tudíž pravým opakem městských intelektuálů, které zbožštili umění, literaturu a filozofii. Nihilisté si slibovali, že studiem přírodních věd porozumějí člověku a budou schopní vybudovat ideální společnost. Jenže u rolníků narazili. Ti se nejen nenechali přesvědčit o příchodu nového člověka, ale nihilisty navíc udávali policii, která mladé revolucionáře posílala do vyhnanství na Sibiř.

Nový člověk měl vzejít z rolníků, o jejichž přízeň nihilisté usilovali – vyznačovali se totiž přirozeným sepětím s půdou a schopností tvrdě pracovat

Druhé nihilistické období v sedmdesátých letech 19. století se již nevyznačuje zájmem o potenciál „prostého člověka“, ale o nejvyšší třídu společnosti. Nihilisté se zpolitizovali, z čehož však nevyplývala snaha o účast v politice. Politizace v jejich pojetí spočívala v přesvědčení, že je třeba vládnoucí třídy odstranit.

Popraven měl být v první řadě car Alexandr II., a proto byly nainstalovány výbušniny do vlaků, jimiž měl cestovat do Zimního paláce. A postupně byli zavražděni policejní špioni i carovi spolupracovníci. Cíle bylo dosaženo 13. března 1881, kdy car zemřel při pumovém útoku.

Turgeněv, Dostojevskij a Nietzsche

Vhled do psychologie nihilisty a společenského napětí přelomové doby nabízí Turgeněvův román Otcové a děti o střetu generací, mezi nimiž se ve víru společenských změn otevřela propast. Mladý lékař Bazarov nevěří ničemu, co si sám neověří, a nemíní se sklonit před žádnou hodnotou, již by sám neprozkoumal. V jeho pojetí je nihilismus vzdorovitým odmítnutím tlaku společnosti, hodnot druhého člověka i veškeré autority. Posvátnou je pouze kritická mysl, jejímž posláním je bořit vše dané a přejaté.

Jak však ukazuje Dostojevskij na protagonistovi románu Zločin a trest Raskolnikovi, v jehož jménu zaznívá ruský výraz „raskol“ pro rozkol, je tento „teroristický nihilismus“ ze své podstaty paradoxní – nihilista popírá přítomné hodnoty, protože je fanaticky oddaný těm budoucím. Poušť hodnotové nicoty je pouze prvním stadiem – vysněným cílem je nová společnost, která vzejde ze zkázy, jíž je ale třeba nejprve projít. Nová společnost se však neobejde bez božstev – pro nihilistu jím je společenská užitečnost. I tento motiv vtělil Dostojevský do svých románů ve formě ideově opodstatněné vraždy.

Nietzsche si nihilistické období ruských dějin přibližuje pomocí lupy a poté píše „reportáž“ o vraždě Boha. Moderní, západní nihilismus je z tohoto hlediska dědictvím carovy vraždy.

Nietzsche si nihilistické období ruských dějin přibližuje pomocí lupy a poté píše „reportáž“ o vraždě Boha. Moderní, západní nihilismus je z tohoto hlediska dědictvím carovy vraždy. Navíc je Nietzsche společně s nihilisty přesvědčen, že by smrt svrchovaného vládce mohla vyústit v nový věk nadčlověka, který by byl tvůrcem vlastních hodnot.

Nietzsche však na rozdíl od ruských nihilistů tvrdí, že velikost nadčlověka spočívá v tom, že odolává pokušení vybudovat si na troskách minulosti absolutní hodnoty. Nové absolutno – poté, co bylo předchozí zbořeno – je jen dalším projevem nihilismu. Absolutní hodnoty a nejvyšší pravdy totiž odsuzují k nesmyslnosti vše, co se před nimi neskloní. Stejně jako nihilista, který boří skutečnost, ji proměňuje v nicotnou pustinu i ten, kdo fundamentalisticky stanoví jediné absolutno, hodnotu či cíl.

Dva myšlenkové proudy

Také Thomas Bauer považuje nihilismus a fundamentalismus za dvě zkázonosná dvojčata. A ve své knize, která mu přinesla jedno z nejprestižnějších německých vědeckých ocenění – Leibnizovu cenu –, vykládá oba fenomény na pozadí dvou myšlenkových proudů, z nichž vzešla moderna.

Druhý myšlenkový proud, z nějž vzešla moderna, je odpovědí na „renesanční“ toleranci, která se v raném novověku zvrhla v náboženské války

První je spojený s nizozemským myslitelem Erasmem Rotterdamským (1469–1536), který ztělesňuje renesanční toleranci, schopnost unést dvojznačnost a dokonce ji považovat za podstatu veškerého myšlení. Bauer však upozorňuje, že by bylo chybou upírat islámu tolerantní proud – právě učenci tradičního islámu hodnotili svou vzdělanosti podle znalosti interpretací Koránu a hadíthů.

Učenec Ibn al-Džazárí (1350–1429) dokonce označil mnohoznačnost Koránu za projev boží milosti. Dle něho je člověk „obojživelníkem“ – na jedné straně žije v dvojznačném světě, a na druhé je schopný vnímat Boha. A bylo by v naprostém rozporu s lidskou přirozeností uvalit jednoznačnost na bytost rozpolcenou mezi světským a posvátným řádem.

Druhý myšlenkový proud, z nějž vzešla moderna, je odpovědí na tuto „renesanční“ toleranci, která se v raném novověku zvrhla v náboženské války. Je jím karteziánská snaha dosáhnout jistoty a jednoznačnosti i za cenu, že bude myšlení redukováno na nejformálnější, a tudíž nejprázdnější či dokonce nejméně plodné principy.

Karteziánství

Karteziánské úsilí o jistotu a jednoznačnost výrazně ovlivnilo moderní ideologie, jejichž jednou formou je islamismus. Podle novověkých západních systémů vědění se i on orientuje na ideál jednoho principu a nevyvratitelné jistoty. Vlivem západního osvícenství proniká do islámu prvek, který mu byl cizí a jenž se odráží v novém pojmosloví. Islamisté hovoří o islámu jako o nejpravdivějším „systému“ či o „nejspolehlivější metodě“.

Karteziánské úsilí o jistotu a jednoznačnost výrazně ovlivnilo moderní ideologie, jejichž jednou formou je islamismus

Islamismus na sebe následně bere podobu jednotného systému, z nějž byla abstrahována veškerá dvojznačnost, aby mohl být aplikován v globální společnosti nezávisle na kulturních, geografických a jazykových podmínkách. V tomto čtení pak představuje „zvědečtění islámu“. Vzniká tím jev, který francouzský orientalista Olivier Roy označil příznačně za „svatou prostotu“.

Fundamentalisté – islamističtí, křesťanští či buddhističtí – vytrhávají své náboženství z přirozeného geografického a kulturního prostoru, v němž původně vzniklo, a formulují umělý, ale vnitřně koherentní systém srozumitelný všem společnostem. Náboženství je tím vytrženo ze své kultury, která je natolik živná, nakolik je obtížena mnohoznačností vybízející k myšlení. Náboženství, jehož vazby na původní mnohoznačnost jsou přetrhané, nachází příbytek nikoliv v myšlení, ale v bezmyšlenkovité zbožnosti.

Přílišný nárok

Nihilismus – ať už sekulární, či náboženský – nevyplývá z absence hodnot, ale z přílišného nároku na to, čemu jsme ochotní přiřknout hodnotu. Nihilisté postupují podle logiky „buď smysl absolutní, jasný a nedvojznačný, nebo žádný“. Problémem je, že kategorie smyslu a nesmyslu, které chce nihilista přehledně oddělit, lze rozlišit jen za cenu rezignace na svět, v němž jsou smysl i nesmysl provázané.

Nihilismus nevyplývá z absence hodnot, ale z přílišného nároku na to, čemu jsme ochotní přiřknout hodnotu

Myslí jen ten, kdo nechce být chytřejší než svět. Kdo se naopak pokouší odmyslet nesmysl od smyslu, kdo nemíní hledat smysl v nesmyslu, přestává myslet. Toto sepětí nihilistického ponížení světa a chabého myšlení, které je vždy krůček od násilí, pojmenoval přesně francouzský spisovatel, filozof a obdivovatel světské absurdity Albert Camus (1913–1960): „Nezabíjet a umírat, aby povstalo bytí, kterým nejsme, ale žít a nechat žít, abychom stvořili to, čím jsme.“