Nick Cave and The Bad Seeds: Ani o tón více, ani o tón méně

Nové album Push the Sky Away představuje pětapadesátiletého muzikanta a osvědčenou kapelu ve vrcholné formě.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: ArchivČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pokud bychom mluvili o interpretech, jejichž desky právem vstupují do světa ruku v ruce s velkým očekáváním, nebylo by dobré opomenout Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds, neboť už téměř třicet let solí jedno dobré album za druhým. Posledním bylo před pěti lety Dig, Lazarus, Dig!!!, jehož garážový zvuk byl citelně ovlivněn tvorbou Caveova vedlejšího projektu Grinderman (personální obsazení obou kapel se překrývá, i proto byli Grinderman dřívě známi jako Mini Seeds).

V polovině února vypustili Nick Cave and The Bad Seeds své patnácté společné album Push the Sky Away, které v rámci evropského turné přivezou 22.listopadu do pražské Tipsport Areny.

Podle pětapadesátiletého zpěváka bylo inspirováno náhodným brouzdáním po wikipedických heslech, zejména pak jejich kolísavou pravdivostí a důležitostí. Zároveň je také prvním albem, na němž se nepodílel Mick Harvey, multiinstrumentalista a zakládající člen kapely.

Vydání alba předcházelo vypuštění úvodní písně We No Who U R ve formě singlu.

Vybrali si k vydání poměrně příhodnou dobu – utahaná zima končí. V podobném duchu se nese i nová deska. Caveovy typické, často silně depresivní verše (jako „you grow old and you grow cold“ ve skladbě Water’s Edge) sice zůstávají v textech pevně zakotveny, po hudební stránce však album Push the Sky Away působí uvolněnějším dojmem než všechny předchozí desky Nicka Cavea a The Bad Seeds (vyjma avizované pět let staré garážové jízdy).

Ještě před vydáním alba se do světa vydaly singly We No Who U R a Jubilee Street. Druhý jmenovaný byl opatřen videoklipem, který v souladu s textem písně popisuje citovou vazbu postaršího muže na mladou, ale zkušenou prostitutku (odtud brilantní verš „she had a history, but she had no past“). O tom, že jsou pravidla na YouTube mnohdy směšně neúprosná, svědčí i fakt, že necenzurovaná verze klipu k písni Jubilee Street, v němž se během bezmála pěti minut mihnou odhalené bradavky, je přístupná osobám starším osmnácti let.

Do písně Higgs Boson Blues ukryl Nick Cave odkaz na Martina Luthera Kinga a i kritiku odstupujícího papeže.

Uvedené singly tvoří jakýsi úvodní a středový pilíř alba. Vedle nich je jeho velmi silným opusem předposlední, téměř osmiminutový magickorealistický vír nazvaný Higgs Boson Blues. Cave v něm rozplétá příběh o muži jedoucím do Ženevy temnou krajinou s hořícími stromy, přičemž stihne přirovnat dosluhujícího papeže Benedikta XVI. k luciferovi s „genocidní tlamou“, před níž utíkají černošská miminka, a zastavit se v americkém motelu Lorraine, nechvalně proslulém atentátem na Martina Luthera Kinga, kde oknem poslouchá neznámého hosta „kázat v úplně novém jazyce“. Higgs Boson Blues nenápadně graduje na pozadí Caveova magického hlasu a je obrazově tak podmanivou skladbou, že by její vizuální doprovod v podobě videoklipu mohl působit jako berlička pro posluchače se zakrnělou fantazií.

Filmovost desky (směs obrazotvornosti a citu pro příběh) podtrhuje závěrečná skladba Push the Sky Away. Souzvuk intimní melodie, stejně přidušeného bubnu, který zní spíše jako bušení na monumentální dřevěná vrata, a Caveova typicky nakřáplého vokálu může evokovat obraz posledního muže na zemi, který před nadcházející apokalypsou hraje za bouřky labutí píseň v opuštěném kostele – bez obecenstva, sám pro sebe, pro klid vlastní duše. Tuto imaginaci je možné paralelně propojit i s osobou samotného Cavea, který už také nepotřebuje nikomu nic dokazovat, ale i v pětapadesáti odmítá stát na místě.

Titulní píseň album uzavírá a díky silné kostelní atmosféře je jeho více než důstojným vrcholem.

Nick Cave and The Bad Seeds nepřišli na novém albu s revolučním zvukem, který podojí uši hudebních kritiků a fajnšmekrů, navyklá na nekompromisně psychedelické a komplikované desky interpretů nacházejících se povětšinou v přiblizně stejných stádiích rozpadu osobnosti. Místo toho společně promlouvají úspornějším hudebním jazykem, jehož ústředním mottem by mohlo být: „Všechno je na svém místě. Ani o tón více, ani o tón méně.“

Síla a zvukové bohatství alba Push the Sky Away netkví v hitovosti (i když se na něm nachází několik velmi dobře zapamatovatelných skladeb) ani rozsáhlých kompozicích, ale v citu pro přesnost, vystižení nálady a instinktu, tedy jinými slovy – v muzikantské chemii Nicka Cavea a skupiny The Bad Seeds. Ta je citelná i ve vyjádření samotného australského všeuměla, který na svých oficiálních stránkách napsal:

„Do studia vždycky vstupuji s neúplnými, spíše polovičatými nápady, ale právě The Bad Seeds z nich posléze vytvoří obdivuhodné věci. Zeptejte se kohokoli, kdo je viděl při práci. Jsou přirozeně vynalézaví, nejsou jako žádná jiná kapela na světě.“

Resumé:

Push the Sky Away míří k vyšším cílům, než jen stát se pořadovým číslem patnáct v diskografii. Ta se sice skládá z tolika dobrých alb, že by nám ke spočítání nestačily obě ruce, nicméně počiny, které by disponovaly dokonale vybroušenou muzikantskou chemií a působily silně jako celek, bychom sečetli na prstech nešikovného truhlářského učně. Právě Push the Sky Away můžeme mezi ně zaslouženě zařadit.

Nick Cave and The Bad Seeds – Push the Sky Away

Žánr: Alternativní rock
Album vyšlo 18. února u vydavatelství Bad Seed Ltd.