Nezávoďme v růstu s větrem. Nevíme, kam vane.

Průměrný ekonomický růst v USA byl uplynulé dva kvartály dvě procenta, eurozóny necelé procento. Ekonomové varují před stagnací. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Souhlasíte s jejich prognózou?

Čeká nás setrvalá stagnace? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čeká nás setrvalá stagnace? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Čeká nás setrvalá stagnace?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V poslední době mnoho ekonomů, například Larry Summers či Nouriel Roubini, varuje před takzvanou setrvalou stagnací či velmi pomalým růstem ve většině zemí světa. Souhlasíte s jejich prognózou? A co to bude znamenat pro českou ekonomiku?

Minulý týden jsem se o postoji Nouriela Roubiniho rozepsal v pravidelném Monitoru:

Ekonom Nouriel Roubini se pro Project Syndicate rozepsal o neutěšeném stavu světové ekonomiky. MMF a další instituce nedávno snížily odhady světového růstu. Asi to nepřekvapí. Světová ekonomika má málo světlých bodů a příliš mnoho bodů zhasínajících.

Průměrný ekonomický růst v USA činí poslední dva kvartály pouhá dvě procenta. Další měnové uvolnění v Evropě pomohlo celkovému oživení, ale potenciální růst v zemích eurozóny činí necelé jedno procento. V Japonsku dochází dech modelu „abenomics“, ekonomika zpomaluje a je blízko recesi. Ve Velké Británii nejistota ohledně brexitu znamená, že firmy odkládají investice a přijímání nových pracovních sil. A další vyspělé země jako Kanada, Norsko a Austrálie trpí poklesem cen surovin. Co země BRICS? Brazílie a Rusko jsou v recesi, Jižní Afrika sotva roste, Čína prožívá prudké strukturální zpomalení a podle hesla mezi slepými jednooký králem se daří Indii. Potenciální růst se zhoršuje ve vyspělém světě i na nových trzích, nedostatek investic implikuje pokles produktivity apod.

To všechno bude trvat dlouho a autor rozsáhle vysvětluje, proč tomu tak je. Dobře formulovaný a důležitý je poslední odstavec.

Takže ještě dlouho zůstaneme ve stavu, kterému MMF říká „nový průměr“, Larry Summers „setrvalá stagnace“ a Číňané „nová normalita“.

Jenže není nic normálního či zdravého na výsledcích ekonomik, které prohlubují ekonomickou nerovnost a vyvolávají odprava doleva drsnou populistickou reakci, jež míří proti obchodu, globalizaci, technologické inovaci, trhu a migraci.



Evžen Kočenda, Institut ekonomických studií, Univerzita Karlova.

Evžen Kočenda, Institut ekonomických studií, Univerzita Karlova.

V čem je vlastně problém?

Hospodářský růst se nejčastěji měří pomocí nedokonalého agregátu HDP. Protože v souhrnné formě nic praktičtějšího není, držme se jej i my.

Pokud změříme změnu HDP mezi dvěma obdobími, dostaneme růst nominálního HDP v běžných cenách. A teď trochu zjednodušeně: Když od této míry růstu odečteme inflaci, dostaneme reálnou míru hospodářského růstu; trochu jiným výpočtem i míru růstu ve stálých cenách. Od tohoto reálného růstu ještě odečtěme čistý přírůstek obyvatelstva (je záporný, pokud se rodí méně dětí než starých lidí odchází či pokud do země přichází méně cizinců). Výsledné číslo je reálný hospodářský růst upravený o změnu v populaci.

Při současných prezentacích zpomalení hospodářského růstu světových ekonomik je přinejlepším zmiňován jejich reálný růst – a pokud jsou čísla malá, nastává panika.

Pokud je toto číslo kladné, ekonomika dokáže zajistit potřeby obyvatel státu ve zvyšující se míře. Pokud je toto číslo nula, ekonomika roste a stále drží krok s potřebami svých obyvatel. Problém nastává, pokud se míra růstu stane zápornou.

Při současných prezentacích zpomalení hospodářského růstu světových ekonomik je přinejlepším zmiňován jejich reálný růst – a pokud jsou čísla malá, nastává panika. Obyvatelé však v těchto mírách nefigurují.

Je proto potřeba se ptát, jak si země vedou z hlediska reálného růstu, který zohledňuje i změny v počtu obyvatel. A jestli je takový růst kladný nebo i blízký nule, v čem je problém? Musíme nutně růst s větrem o závod? Třeba ten vítr vane úplně jinam.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Léčíme ekonomiku na špatně diagnostikovanou nemoc

Klíčové centrální banky světa, americký Fed, evropská ECB a japonská BoE, se ze všech sil snaží rozhýbat své ekonomiky a probudit zatím dřímající inflaci. Že se jim to nedaří, je jasné na první pohled.

Bilance centrálních bank se nafoukly do obrovských rozměrů v řádech biliónů amerických dolarů; ani to nestačilo. Na řadu přišly záporné depozitní sazby (ECB, Švýcarsko, Norsko, Dánsko, Japonsko a Maďarsko). Ani ty zatím žádný viditelnější a trvalejší efekt nevyvolaly.

Centrální banky, které se snažily zabránit hluboké a bolestivé recesi, udržují při životě mnoho firem (ne-li celé sektory), které by jinak prošly katarzí.

Podle guvernéra japonské centrální banky Haruhika Kurody se vliv záporných úrokových sazeb na ekonomiku musí teprve zkoumat.

My už ale jejich efekt cítíme a vidíme, a to především ve zhoršujících se hospodářských výsledcích finančních institucí doma i světě. Centrální banky totiž umí ovlivňovat poptávku v ekonomice, tedy kolik lidé a firmy utrácí (nebo naopak spoří). Pumpováním peněz do ekonomiky zlevňují peníze a snaží se přesvědčit občany a firmy, aby utrácely a investovaly. Daří se jim to však zatím jen částečně a (jako vedlejší produkt) ohromného uvolnění vytvářejí bublinu v cenách aktiv. Příkladem je růst amerického akciového trhu v ruku v ruce s bilancí Fedu (viz graf).

Od roku 2009 dva nerozluční kamarádi: bilance Fedu a americký akciový index.

Problém je jinde

Co když je problém jinde? Co když není žádná chyba v poptávce, ale v nabídce? Ne v (ne)zaměstnanosti, ale ve stárnutí populace?

Firmy postrádají jistotu budoucího růstu a nechtějí příliš investovat ani tehdy, kdy úroky z úvěrů jsou na historickém minimu. Když se neinvestuje, produktivita práce neroste a firmy se zdráhají výrazně zvedat zaměstnancům mzdy. Centrální banky, které se snažily zabránit hluboké a bolestivé recesi, udržují při životě mnoho firem (ne-li celé sektory), které by jinak prošly katarzí. Namísto toho fungují dál, ale brání rozvoji ekonomik.

Možná, že probíhající konsolidace v sektorech těžby uhlí, ropy či ocelářství jsou prvním signálem přirozené očisty strukturálně zestárlých ekonomik světa. Ať už konají centrální banky jakkoli.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Problémem nedostatek trpělivosti a čas

Podíváme-li se na historii ekonomických krizí, můžeme identifikovat tři základní scénáře možného vývoje. V prvním scénáři dochází k dočasnému poklesu ekonomického růstu oproti dlouhodobému trendu před začátkem ekonomické krize. Po určité době, během níž dojde k obnovení důvěry společnosti v pozitivní ekonomický vývoj, se na tuto úroveň opět vrací. Ztráta pro ekonomiku je dána délkou období odklonu růstu od svého dlouhodobého trendu.

V případě druhého scénáře dochází v důsledku recese k poklesu růstu, který se pak dlouhodobě udržuje na této nižší úrovni. Současně s tím se rovněž stabilizuje nezaměstnanost na úrovni dosažené na konci recese.

Třetí, pesimistický scénář, ukazuje variantu, v níž v důsledku ekonomické krize dochází k poklesu potenciálního produktu a mezera růstu se v čase dále zvětšuje. Důvodem může být neúčinnost provedených fiskálních stimulů, případně další kolo propadu důvěry ve stabilitu finančních trhů. V souvislosti s tím může docházet i dalšímu růstu nezaměstnanosti.

Efekt hokejové hole

Pohled na Evropskou unii a eurozónu jako celek stále více připomíná druhý scénář. Propad ekonomik se po určité době zastaví, ale ekonomiky rostou pomaleji než před krizí. V anglické literatuře se pro podobný vývoj ekonomiky používá výraz hockey stick effect (volně přeloženo do češtiny jako „efekt hokejové hole“). Daný stav je většinou výsledkem neefektivnosti monetární politiky, která v době poklesu produktu vyčerpá všechny své nástroje. V určitém okamžiku se proto stane nefunkční. Úrokové sazby vyhlašované centrální bankou se blíží nule. Reálné úrokové sazby nabývají negativních hodnot. Výsledkem neefektivnosti monetární politiky pak může být nadmíru aktivní fiskální politika a celkový růst vládního dluhu. Podobná situace je pozorovatelná již téměř dvě dekády v japonské ekonomice.

Největšími nepřáteli jsou čas a netrpělivost jednotlivců. Jejich směs může vést k nárůstu populismu, odklonu od demokraticky uspořádané společnosti a rozpadu současného uspořádání světa.

Máme se takového scénáře začít bát? Ne nezbytně. Jak je vidět na příběhu japonské ekonomiky, ani dlouhé období ekonomické stagnace nemusí být spojeno s poklesem životní úrovně populace. Historicky naakumulované bohatství může být spotřebováváno ještě desítky let.

Historická zkušenost nám říká, že každá krize je dříve či později překonána. S velkou pravděpodobností překonáme i krizi současnou. Problémem zůstává jen to, že nedokážeme předem identifikovat zdroje krize, ani odhadnout faktory budoucího zdroje růstu. Mohou se jimi stát nové technologie, přechod na růst stimulovaný domácí poptávkou v Číně či rozvoj afrického kontinentu.

Našimi největšími nepřáteli proto jsou hlavně čas a netrpělivost jednotlivců. Kombinace obou faktorů může vést k nárůstu populismu, odklonu od demokraticky uspořádané společnosti a rozpadu současného uspořádání světa, který je založen na principech tržní ekonomiky a parlamentní demokracie.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 2, poslední 13.5.2016 01:47 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.