Nevyčnívej, buď fit a zodpovědně konzumuj!

Prodávejme jedy v lékárnách, i drogy. Kult těla a hodiny v posilovně berou lidem čas, aby si položili otázku, zda to má smysl. Že tak náhle ztroskotal socialismus v roce 1989, byla hrozná škoda, protože vznikl dojem, že kapitalismus vyhrál, neosvědčil se ale ani on. Říká v rozhovoru švýcarsko-německá spisovatelka Sibylle Bergová.

Sibylle Bergová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sibylle Bergová | foto: Česká pozice
Sibylle Bergová

Pokud myšlenkový obzor ženy překročí hranice její kuchyně, nevypadá jako šedá myš a ráda provokuje svými texty i výroky, snadno si vyslouží přívlastek „excentrická“. Toto slovo často padá i v souvislosti se švýcarsko-německou spisovatelkou a dramatičkou Sibylle Bergovou. V osobním kontaktu ale nápadně štíhlá a vysoká žena s mrkvově oranžovými vlasy působí překvapivě mile a subtilně. Za jejími ostrými slovy se téměř vždy skrývá alespoň špetka humoru nebo lehké sebeironie. Ať už hovoří o divadle, sportu, umírání, bývalé NDR nebo společenských stereotypech…

ČESKÁ POZICE V Praze jste v rámci letošního divadelního festivalu německého jazyka navštívila představení své hry Co je venku, do toho mi nic není. Připadalo vám, že české publikum reaguje stejně jako německé nebo švýcarské? Smějí se Češi ve stejných chvílích?

BERGOVÁ: Řekla bych, že ano. Rozdíl byl možná v tom, že tady bylo mezi diváky více starších lidí. Mnoho hipsterů, ale také hodně „dospělých“. Ve Švýcarsku a Německu na hru zatím chodilo převážně mladé publikum. To byl také záměr, napsat kus pro mladé, o nich. To ale neznamená, že by mu starší lidé nemohli porozumět. Já jsem to přece také napsala a není mi právě dvacet.

ČESKÁ POZICE: Znamená to, že se ve vaší hře můžou najít lidé z různých zemí i generací?

BERGOVÁ: Ne, tak to není. Hra může oslovit jen určitou skupinu. Zadání bylo – napiš o mladých ženách. Super. Co mají mladé ženy společného kromě toho, že nemají penis? Našla jsem si skupinu relativně zabezpečených mladých žen – není mezi nimi žádná, která by musela žít na ulici, ve vězení nebo byla duševně nemocná. Je to silně homogenní skupina trochu znuděných hipsterek. Tyto kruhy jsou si, myslím, v celé Evropě relativně podobné. Ve Španělsku je možná více nezaměstnaných, chudých a nešťastných mladistvých než ve Švýcarsku, ale oni sami i jejich problémy jsou si podobné.

Možná máme vymřít

ČESKÁ POZICE: Jejich příběh, který jste zpracovala, byl v anketě časopisu Theater heute zvolen kritiky nejlepší německojazyčnou hrou roku 2014. Zároveň bylo divadlem roku zvoleno berlínské Divadlo Maxima Gorkého, které vaši hru uvádí a představilo ji i v Praze. Zdá se, že se vám povedlo navázat velmi úspěšnou spolupráci. Jak k tomu došlo?

BERGOVÁ: Řekněme, že to byla taková řízená náhoda. Já jsem chtěla bezpodmínečně pracovat s režisérem Sebastianem Nüblingem. Režií se totiž dá mnoho zkazit. Jako autor věci odevzdáte a nezbývá vám než doufat, že z toho něco rozumného vyleze. Což se většinou nestane. Vybrala jsem si tedy režiséra, klapl jeho kontakt s Gorkým, znám se i s intendantkou divadla Shermin Langhoffovou. Takže tak trochu řízená náhoda.

Sešlo se to dobře. Velmi mi vyhovuje i profil divadla – žádné ó, my teď děláme divadlo s migranty. Jejich přístup je takový, že už nehraje žádnou roli, kdo odkud pochází, jakou má barvu pleti nebo pohlaví. To je velký sen, jehož naplnění možná někdy, tak asi za 6.000 let, zažijeme.

ČESKÁ POZICE: Podobně jako vaše ostatní díla je divadelní hra Co je venku, do toho mi nic není silně kritická k dnešní společnosti. Z vašeho pohledu svět ovládají stereotypy, tlak na to, aby se lidé přizpůsobili většině, tiše konzumovali a vykonávali rutinní práci. Obraz světa, který malujete, není právě pozitivní. Jak jsme se sem podle vás dostali?

Když mám dobrou náladu, říkám si, že se vůbec nemusíme namáhat nebo něco zachraňovat. Za dobrých dní si myslím, že brzy vymřeme.

BERGOVÁ: V optimistických dnech si myslím, že v sobě máme podobně jako některé stroje zabudované datum použitelnosti. Možná, že je všechno to snažení o osvícení, víra v evoluci, další vývoj mozku a dobra jen hezká pracovní terapie. Možná máme vymřít. Pak je logické, co děláme s planetou a se sebou navzájem. Když mám dobrou náladu, říkám si, že se vůbec nemusíme namáhat nebo něco zachraňovat. Za dobrých dní si myslím, že brzy vymřeme.

ČESKÁ POZICE: Trochu se bojím zeptat, co si myslíte ve špatných dnech…

BERGOVÁ: Ve špatných dnech si myslím – škoda, prohráli jsme. Jsem bezmocná a uvědomuji si, že nevím, jak to půjde dál. Jsme všichni nesmírně přetížení komplexností věcí. Namátkou bychom jistě neměli využívat atomovou energii, ale čím pak budeme topit? Neměli bychom spotřebovávat stále více ropy, protože dojde. Přesto to děláme. Nevím, jak to zastavit. Můžu jen svým psaním pro malou cílovou skupinu asi 500 lidí kázat: Když už nemůžete zachránit svět, zachraňte alespoň sami sebe.

Jsem bezradná jako pravděpodobně mnozí a ve špatných dnech vidím, že se to nezmění. Vnímám to jako flashback: do západní Evropy se vrací věci jako homofobie, o kterých jsme si mysleli, že jsme je překonali. A zjišťujeme, že to vůbec tak není. Říkám si – co to sakra je? Starejte se o něco důležitého a ne o to, kdo koho miluje.

Ve svých špatných dnech vidím tolik otevřených problémů, že si říkám, že je všechny nemůžeme zvládnout. Rozumím každému, kdo se stáhne úplně do soukromí a začne zahradničit.

Mé knihy čtou častěji muži

ČESKÁ POZICE: Hrdinky vaší hry mají zcela osobní potíže, žádným skutečným existenčním ohrožením netrpí. Berete tyto problémy vážně, nebo jsou podle vás uměle vytvořené?

BERGOVÁ: Tyto problémy jsou projevem vzteku z povrchního škatulkování do rolí, které jsou jednotlivým pohlavím přisuzovány. Ženy musejí být půvabné a namalované – to je teď takový trend. Na programu je nenávist vůči feministkám. Co je přirozenější, než být feministkou? Proč se od tohoto hnutí najednou distancují i ženy? Pod bezduchými výroky se schovávají všechny velké otázky. Kde je naše místo? Kdy dojde ke zrovnoprávnění? Co uděláme s naším světem?

ČESKÁ POZICE: Není to tím, že sám pojem „feminismus“ je trochu zprofanovaný?

U nás probíhají mezi ženami zákopové boje o to, kdo má právo interpretovat feminismus. To přirozeně hraje do not jeho odpůrcům.

BERGOVÁ: Ale kdo jeho pověst poškodil? Jak to jinak pojmenujeme? A jak se znovu dáme dohromady? U nás probíhají mezi ženami zákopové boje o to, kdo má právo interpretovat feminismus. Starší generace, dnešní šedesátnice, jsou odmítané. Nic nového se ale neobjevuje, protože feminismus se prostě nedá popsat pár slovy. A to všechno přirozeně hraje do not jeho odpůrcům. Čím méně drží ženy při sobě, tím jsou slabší.

ČESKÁ POZICE: Nad rolí žen ve společnosti se velmi často zamýšlíte. Identifikují se proto s vámi lépe čtenářky než čtenáři?

BERGOVÁ: Je to komické a zarážející, ale není to tak. U divadla je to namixované, ale mé knihy čtou častěji muži. Nedá se to nějak vědomě řídit. Vidím to třeba při autorských čteních, kde bývá tak 60 procent mladých mužů. Zbytek jsou mladé ženy.

ČESKÁ POZICE: Váš román Muž spí může připomínat knihy francouzského spisovatele Michela Houellebecqa...

BERGOVÁ: Jo, ten ode mne opisuje, jinak to nevidím (smích). Je o trochu starší a naše témata jsou si podobná. Jen on tím vydělal opravdu spoustu peněz a já ne. Dobře, asi ode mne úplně opisovat nemůže, protože pravděpodobně neumí německy. Myslím si ale, že u něj je výrazně silnější komponenta nenávisti, kterou jedinec cítí sám k sobě. A také je muž. Je pro něj mnohem, mnohem důležitější sexualita.

Nejsem jediiný mimozemštěn, jsou nás miliony

ČESKÁ POZICE: Když mluvíme o tlaku na to, aby se všichni přizpůsobili společenským trendům. V poslední době mezi ně rozhodně patří důraz na fyzickou kondici, na to, aby se každý věnoval nějakému sportu. Vy sport naopak často kritizujete. Co vám na něm tak vadí?

BERGOVÁ: Trocha pohybu samozřejmě není škodlivá, třeba když se jdete na hodinku denně projít. Nyní jsou ale lidé vysloveně nuceni sportovat a starat se o to, jak vypadají. Musíme mít dobré zuby a patřičný BMI. Tenhle systém už zasáhl i muže. Nejen ženám je předepisováno, jak mají vypadat. Měli bychom se z té spravedlnosti radovat, ale ve skutečnosti to znamená jen: vyhlížej aerodynamicky, konzumuj, choď do práce a buď fit. Hlavně nebuď na obtíž a nezpůsobuj žádné náklady. Nekuř. Není za tím žádný zájem o dobro lidí. Jde o minimalizaci nákladů. A ten, kdo se po práci na tři hodiny chodí zocelovat do posilovny, samozřejmě nemá čas na myšlenky, že na celém systému něco nesedí. Neptá se: Co tady vlastně dělám? Co mi přináší tohle krysí kolečko?

ČESKÁ POZICE: Konformita až stádnost většiny lidí vám silně vadí. Byl ve vašem životě nějaký moment, kdy jste si řekla: Tak a od teď budu jen svá, jiná než ostatní?

Byla jsem trochu divná a v ničem jsem nevynikala. Strašně dlouho jsem se chtěla rozplynout v lidské mase, dělat něco normálního. Ale to mi nikdy úplně nešlo.

BERGOVÁ: Ne, bylo to opačně. Já jsem vždy spíš chtěla být normální. Ne že bych kdy byla vyšinutá. Ale pocházela jsem z Východu, vždycky měla tenhle hrozně protáhlý obličej. Byla jsem trochu divná a v ničem jsem nevynikala. Strašně dlouho jsem se chtěla rozplynout v lidské mase, dělat něco normálního. Ale to mi nikdy úplně nešlo. Velkým ulehčením pro mě bylo, když jsem si řekla: „Co je vlastně normální?“ Je normální pověsit si na krk kravatu a pak se na ní oběsit, rozběhnout se proti zdi? Byl to skutečně den velkého osvobození, kdy mi došlo, že nejsem na zemi jediný mimozemšťan. Že jsou jich miliony, v různých formách. A to, že nejsem schopná fungovat v kanceláři nebo pracovat v kolektivu neznamená, že jsem duševně chorá.

ČESKÁ POZICE: To poznání přišlo v nějaké určité chvíli?

BERGOVÁ: Nevím, spíš to byl vývoj. Stalo se to tak někdy před deseti lety. Předtím jsem měla vždycky pocit, že se na mě všichni dívají a opovrhují mnou. Takový ten přehnaný pocit, že se všechno točí jenom kolem vás. Mívala jsem silný strach vůbec vyjít ven. Musela jsem se vždycky obrnit, říct si: Jdu ven, všichni na mě budou zírat. A pak to najednou zmizelo. Uvědomila jsem si, že se na mě nikdo nedívá, tedy že lidé pozorují mě jen tak, jak já pozoruji je. Že se všechno netočí kolem mne, a když vypadám blbě, tak na tom nikomu nesejde.

Dávejme jedy v lékárnách

ČESKÁ POZICE: V naší společnosti vládne kult krásy a mládí, vaše hrdinky se ale často nemohou dočkat, až zestárnou. Slibují si od toho totiž, že budou moudřejší a šťastnější. Vám se to v průběhu let povedlo?

BERGOVÁ: Asi to není obecně platné pravidlo, ale pokud vycházím ze svých pozorování, mladí lidé si často myslí, že jsou úplní outsideři. To se uleží a zahojí, pokud na tom člověk výslovně netrvá. Připadá mi i trapné, když dospělí lidé sami sebe stále vidí jako oběti, když si říkají: Můj bože, jsem jiný, jsem úplný „lůzr“. Lidí je osm miliard, zas až takový outsider nemůže být nikdo. Klídek.

ČESKÁ POZICE: Nejste jenom spisovatelka a dramatička, ale patříte také mezi nejčtenější německé komentátory. Vaše postřehy na zpravodajském serveru Spiegel Online se často týkají aktuálních politických diskusí. Sledujete současnou debatu o eutanazii v Německu? Považujete za správné to, že legislativa Švýcarska, kde žijete, je v tomto směru velmi liberální?

Nemáme žádnou povinnost žít. A skutečně není věcí státu, aby se do toho míchal.

BERGOVÁ: Myslím, že je to super. Nemáme žádnou povinnost žít. A skutečně není věcí státu, aby se do toho míchal. Často bývá uváděno jako argument proti, že to staré lidi nutí, aby udělali místo a ostatním nebyli na obtíž. To ve Švýcarsku nevidím. Platí, že nikdo nechce umírat. A pokud ano, pak proto, že už není žádná radost ani naděje, jen bolest. Pokud ještě alespoň trochu naděje je, jsme všichni naprogramovaní tak, že chceme žít.

Myslím si, že by každý měl umřít tehdy, kdy si to přeje. To je velmi, velmi důležité. Asi bych měla dobrý pocit, kdybych v lednici měla nějaký dobrý jed a mohla bych se rozhodnout, kdy si jej vezmu. Ale možná, že se pletu. Možná, že člověk prostě nikdy nechce odejít. Proto říkám: prodávejme jedy v lékárnách. Je to stejné jako s drogami. Prodávejte je tam taky.

ČESKÁ POZICE: Skutečně byste souhlasila s volným prodejem drog?

BERGOVÁ: Absolutně. Podívejte se, co se děje v zemích, které drogy vyrábějí. Kdo dodává zbraně do zemí jako je Mexiko? Kdo na tom vydělává a k čemu slouží umělé udržování tohoto konfliktu? Co by se stalo, kdyby byl kokain k mání v lékárnách?

Samozřejmě, že jsem pro určitou kontrolu a neprodávala bych kokain dvanáctiletým dětem. Těm bych spíš prodávala hašiš (smích). Myslím, že by to vyřešilo mnohé. Kdo opravdu chce brát drogy, ten to dělá, ať je to legální nebo ne. Odpadla by kriminalita, která souvisí s obstaráváním drog, zmenšila by se prostituce, částečně by zmizely špinavé stříkačky. Paráda. A navíc - jaký je rozdíl mezi alkoholem a marihuanou? Myslím si, že s marihuanou jsou lidé klidnější.

Duševní bída

ČESKÁ POZICE: Naše země vede evropské statistiky v užívání marihuany a už kolem sebe bohužel vidíme negativní následky jejího dlouhodobého užívání…

BERGOVÁ: Co se děje ve vaší zemi? Švýcaři taky hulí jako šílení…

ČESKÁ POZICE: Lidé, kteří hodně „hulí“ jsou apatičtí, ztrácejí zájem o běžný život, přestávají se bez trávy smát…

BERGOVÁ: No tak asi holt musí hulit dál (smích)…

ČESKÁ POZICE: Jako komentátorka také často kritizujete dnešní média. Co vám na nich nejvíce vadí?

Z německojazyčných televizních kanálů se o něco upřímně snaží už jen Arte. Když sleduji veřejnoprávní stanice, které financujeme ze svých příspěvků, říkám si – neměli jste kdysi nějaké poslání?

BERGOVÁ: Vymývání mozků a duševní bída. Z německojazyčných televizních kanálů se o něco upřímně snaží už jen Arte. S ostatními je to podobné jako se sportem – úplné zblbnutí. Když to dělají soukromé stanice, fajn, na to se nikdo nemusí koukat. Ale když jsou to veřejnoprávní stanice, které financujeme ze svých příspěvků, říkám si – neměli jste kdysi nějaké poslání? Třeba vzdělávat společnost?

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že k tomuto obecnému „zhloupnutí“ přispívá i internet?

BERGOVÁ: K čemu přispěje internet, zatím nikdo z nás neví. Každopádně je ale úžasný proto, že je novou formou demokracie. Nedovedu předpovědět, kam to povede. Jestli zůstane svobodný nebo jej, jak se to stále více děje, ovládne několik velkých firem, které z něj budou chtít vytřískat peníze – to nemám ponětí. Zatím mi přijde jen skvělý.

Reflexem je utéct do soukromí

ČESKÁ POZICE: Přijde vám dobré i to, že na něm mohou publikovat svoje názory i lidé, pro které to dříve nebylo snadné?

BERGOVÁ: Neonacisté a pedofilové, například? Jo, určitě! (smích) No nevím, existovali přece vždycky. Negativní věci přece vždycky tam někde venku byly, teď jsou jen viditelnější. Je to podle mého vlastně lepší, protože se proti nim dá konkrétně něco podniknout.

Negativní věci přece vždycky tam někde venku byly, teď jsou jen viditelnější. Je to podle mého vlastně lepší, protože se proti nim dá konkrétně něco podniknout.

To, že je podkopávána samovláda tradičních médií, je podle mého dobré, skutečně velkolepé. Některé negativní stránky se mě ale jako umělkyně silně dotýkají. Že nám na síti bude všechno k dispozici zadarmo a teď, okamžitě – to jsme všichni úplně nedomysleli. Je třeba dát si pozor, nebo pomalu nebudeme mít co konzumovat.

V dobrých dnech si myslím, že pokud už nemají být žádné knihy, tak se přežily a už je nikdo nepotřebuje. Budou fuč, protože se lidé chtějí koukat na reality TV a seriály. Může nám to připadat smutné, ale tak to je.

Internet požírá čtenáře. Nechci vůbec remcat, uvědomuji si to sama na sobě. Tu si něco progoogluju, na další stránce mě napadne, jestli to sedí, projdu si deset dalších a čas je fuč. Dřív jsme si četli knihy. Teď máme spoustu možností dělat vše paralelně, až nakonec vlastně neděláme nic.

ČESKÁ POZICE: Letos ve vaší nové vlasti Švýcarsku proběhla už dvě hlasování o omezení imigrace. Svědčí to podle vás o novém trendu ve švýcarské společnosti?

BERGOVÁ: Svědčí to o celosvětovém trendu. Svět nás přetěžuje. Reflexem je stáhnout se do soukromí, uchýlit se k náboženství a k fundamentalismu. V tom není Švýcarsko žádnou výjimkou. Jde jen o to udržet si, co už máme. Je to strach z nového a neznámého.

ČESKÁ POZICE: Může tato obranná strategie být vůbec úspěšná?

BERGOVÁ: Myslím si, že ne. Nemám ponětí, jak si to Švýcaři představují. Sami toho moc nevyrábějí. Jsou odkázání na výměnu s Evropou. A jejich postoj je asi takový, že si z Evropy vyberou jen to dobré a hranice zavřou. Kdyby si Švýcaři řekli, že chtějí konzumovat jen to, co sami vyrobí a obehnat svou zem vysokou zdí, tak bych si řekla – oukej, jděte do toho. Ale to taky nechtějí.

25 let po pádu Zdi necítím nic

ČESKÁ POZICE: Mluvíte o Švýcarech ve třetí osobě. Cítíte se sama být Švýcarkou?

BERGOVÁ: Ano. Pomalu tam už budu nejdelší část svého života. Začalo to u mě prvotními turistickými pocity – ó, tady je to všechno pěkné. Pak přišly zcela normální fáze vystřízlivění, ve kterých jsem začala chápat i švýcarskou politiku. Co se v ní odehrává, co je špatně. Teď už se spíš vyznám v tom, co se děje tam než v Německu.

ČESKÁ POZICE: Zmínila jste, že původně pocházíte z východního Německa. Letos si připomínáme 25. výročí pádu berlínské zdi. Znamená pro vás osobně něco toto datum?

BERGOVÁ: Před nedávnem jsem se na to ptala sama sebe. Přicházely mi totiž různé dotazy, jestli bych k tomu mohla něco říct. Nakonec jsem se k tomu nikde nevyjádřila.

Moje pravdivá odpověď by totiž byla – ne, nic to pro mě neznamená. To by ale vyznělo nesympaticky. Takže bych musela lhát. Musela bych jako většina ostatních tvrdit, že mě to dojalo k slzám. Mě to prostě moc nedojímá. Nevím proč.

ČESKÁ POZICE: Možná proto, že jste tehdejší NDR opustila už pět let před pádem zdi?

Je hrozná škoda, že pokus o socialismus tak prudce zkrachoval. Přetrval ten hloupý postoj, že jsou možné jen tyhle dvě společenské formy – socialismus a kapitalismus – a že druhý z nich vyhrál.

BERGOVÁ: Všichni, které jsem znala, odtud odešli. Nezbylo tam moc lidí, na kterých by mi osobně záleželo. Teoreticky vzato je to samozřejmě hezké, že zeď padla. Prakticky si ale myslím, že je hrozná škoda, že tenhle pokus o socialismus tak prudce zkrachoval. Přetrval ten hloupý postoj, že jsou možné jen tyhle dvě společenské formy – socialismus a kapitalismus – a že druhý z nich vyhrál. Říkám si, proč není možné vymyslet nějaký nový systém, který by spojoval přednosti obou? Protože ve skutečnosti se neosvědčil ani jeden z nich. Tuhle myšlenku by samozřejmě bylo třeba dál rozvinout. Ale na to nemám čas, musím přece číst všechny ty blogy na internetu!

ČESKÁ POZICE: V souvislosti s letošním výročím se u nás taky hodně diskutuje, jaký měl komunistický režim vliv na naši mentalitu. Pozorujete na sobě, že vás život v NDR nějak ovlivnil?

BERGOVÁ: Určitě. Velmi silně mě ovlivnila zejména absence velkých peněz. Peníze neměly žádný význam, protože se za ně nedalo nic koupit. To z hlavy jen tak nedostanete. Teoreticky už jsem to dohnala, vím teď, že všichni musejí vydělávat. Já taky a pak mám klid. Není to ale pevně v mém systému. Je to falešné.

Také mě ovlivnil pseudofeminismus, který ve východním bloku existoval. Velmi dlouho jsem nechápala, o co na Západě vlastně jde. Trochu arogantně jsem si o tamějších ženách myslela: Jste všechny domácnosti a chcete nějaká práva. Tak jděte pracovat.

ČESKÁ POZICE: V jedné své povídce líčíte své první dojmy z Vídně, které jsou velmi depresivní. Město vám připadalo studené, cizí. Jaké pocity jste měla z Prahy, když jste ji poprvé navštívila?

BERGOVÁ: To už je dávno, tehdy ještě existoval Východ. Vypadalo to tady tak trochu jako u nás doma. Tehdejší vzpomínky na Prahu mám spojené s příšerným kempem, kde byli všichni ti východní Němci se svými stany a taškami s pivy. A dnes? Vypadá to tady jako všude jinde, nemám pravdu? Je to hezké město. Tamhle vzadu, když se podívám z okna (ukazuje z okna hotelu Paříž, pozn. red.), vidím ještě pozůstatek východního bloku. Nezrenovovaný dům jako kdysi u nás doma. Ale vedle něj už zvítězil kapitalismus. Je to hezčí. Ale pravděpodobně si většina lidí nemůže dovolit zaplatit tady nájem. Vidím, že je tady vše nastavené na oškubání turistů. Pochybuji, že tady žijí normální Pražané. To je kapitalismus. Máte, co jste chtěli.

Sibylle Bergová (52)

Původně pochází z východoněmeckého Výmaru, kde se vyučila loutkářkou. V roce 1984 režim tehdejší NDR vyhověl její žádosti o vycestování na Západ. Krátce poté spáchala sebevraždu její matka, která trpěla závislostí na alkoholu. Bergová léta pracovala jako zahradnice, sekretářka či uklízečka. Umělecký průlom se jí zdařil až v roce 1997 knihou Ein paar Leute suchen das Glück und lachen sich tot (Pár lidí hledá štěstí a usměje se k smrti). Česky vyšla její kniha Muž spí (Der Mann schläft) z roku 2009. Ve svém zatím posledním románu Vielen Dank für das Leben (Srdečný dík za život) líčí současný svět z pohledu hermafrodita. Bergová je rovněž úspěšnou autorkou divadelních her a publicistkou. Je švýcarskou občankou a žije v Curychu.