Proč vlastnit, když můžete sdílet...

Se sdílenou ekonomikou se dostáváme až k samotné otázce soukromého vlastnictví jako takového a jeho pojetí v moderním světě a ekonomice. Nebudeme namísto vlastnictví napříště mít jen práva k užívání?

Někteří autoři jdou ještě mnohem dál a tvrdí, že sdílená ekonomika je už dnes... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Někteří autoři jdou ještě mnohem dál a tvrdí, že sdílená ekonomika je už dnes... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Někteří autoři jdou ještě mnohem dál a tvrdí, že sdílená ekonomika je už dnes...

Nelze je přehlédnout. Auta s růžovým knírem na kapotě si na rušné ulici amerického San Francisca kolemjdoucí ještě před dvěma lety fotografovali. Stejně jako dnes výrazně růžová kola na pražských chodnících. Už v pěti městech se Češi prohánějí na jejich nejrůznějších modelech, velikostech a typech. Parkují u hlavních silnic, křižovatek, jednoduše tam, kde je hodně lidí a kde si je mohou jejich majitelé vyzvednout, nebo přenechat dalším.

Jednoduchý a efektivní systém ukazuje nejen to, že se po českých městech dá dobře přesouvat i bez auta, ale hlavně to, že bicykl nemusí lidé vlastnit. Stačí si ho půjčit a podělit se.

Přesněji řečeno sdílející majitelé. Stejně jako kníratá auta na západním pobřeží USA, je i tato česká cyklistická vlna symbolem nástupu nového trendu – sdílené ekonomiky. Jednoduchý a efektivní systém ukazuje nejen to, že se po českých městech dá dobře přesouvat i bez auta, ale hlavně to, že bicykl nemusí lidé vlastnit. Stačí si ho půjčit a podělit se.

Stále více lidí se dnes ptá, proč vlastnit něco, co člověk potřebuje jen chvíli. „Kdo z vás má doma vrtačku?“ ptala se obecenstva v roce 2008 Rachel Botsmanová, autorka knihy Vzestup kolaborativní spotřeby (The Rise Of Collaborative Consumption). Ruku zvedl téměř každý v sále v australském Sydney. „Skutečně ji budete používat jen přibližně 12 až 15 minut z celé její životnosti,“ pokračovala. „Je do trochu divné, že? Protože to, co potřebujete, není vrtačka, ale díra.“ Řešení se pak nabízí: proč si vrtačku nepůjčit? Nebo ještě lépe, když už ji máte, proč ji nepronajmout jiným lidem a nevydělat na ní alespoň nějaké peníze?

Původní myšlenka sdílené ekonomiky byla skutečně nádherně jednoduchá a brilantní; jako by se vracela k samým kořenům ekonomie. Vlastníci pronajmou své nevyužívané zdroje a kapacity, vydělají na nich a celý systém bude zase o něco efektivnější.

Lidé už dávno přišli na to, že se mohou domluvit, společně si pořídit a půjčovat nářadí, pálenici nebo třeba apartmán v Harrachově. Nyní k tomu ale dostali navíc fantastické nástroje...

To by nebylo nic tak nového. Lidé už dávno přišli na to, že se mohou domluvit, společně si pořídit a půjčovat nářadí, pálenici nebo třeba apartmán v Harrachově. Nyní k tomu ale dostali navíc fantastické nástroje v podobě moderních digitálních technologií, které minimalizovaly transakční náklady, vše zlevnily, zjednodušily, urychlily – a co je důležité, umožnily tak sdílení ve dříve nepředstavitelném rozsahu. Kde by před čtvrt stoletím člověk s vrtačkou nanejvýš tak obcházel sousedy, může dnes několika kliknutími myši oslovit celé sídliště nebo i město.

A tak se začal rodit zcela nový model hospodářství a jeden z hlavních trendů, který už dnes začíná ovlivňovat současnou ekonomiku.

Mladí, chudí a pospolití

Podstatou takzvané „sharing economy“ je nejen společné užívání věcí, ale i přidaná hodnota, kterou to přináší. Sdílená věc je jednoduše mnohem užitečnější pro vlastníka, komunitu a celou společnost než ta, která leží ladem. Proto se také často mluví o celém novém společensko-ekonomickém systému materiálních a lidských zdrojů a jejich využívání. Klíčovou roli přitom hrají prostředníci, kteří propojují zcela neznámé lidi díky prostředkům moderní komunikace, obvykle v podobě internetových aplikací. Právě jejich zapojení a škála, které díky nim dosahují, zásadně odlišuje sdílenou ekonomiku od běžné sousedské výpomoci.

Ke snadné komunikaci se přidaly online platby zajišťující spolehlivé předání peněz prakticky v reálném čase, mobilní technologie a sociální sítě, které zase podpořily důvěru

„Pravá éra sdílení začala v podstatě v posledních pěti letech. A jedním z hlavních hnacích motorů jsou moderní technologie,“ říká Andrew Verbitsky, který má na starosti region střední a východní Evropy u služby Airbnb, jednoho z průkopníků nové ekonomiky.

Ke snadné komunikaci se přidaly online platby zajišťující spolehlivé předání peněz prakticky v reálném čase, mobilní technologie a sociální sítě, které zase podpořily důvěru. Právě díky nim se sdílená ekonomika začala rychle šířit především mezi mladou generací. Ta navíc nemá mnohdy tak vyhraněný vztah k majetku a vlastnictví, zkrátka jí nevadí ho sdílet. Naopak, setkávání s novými lidmi je pro ni mnohem cennější, ať už jde o poznávání sousedů prostřednictvím placené výpomoci, nebo třeba přespávání na gauči u úplných cizinců. Díky internetu a košatým sítím virtuálních přátel se mohou vzájemně prověřit a „poznat“ dříve, než se poprvé uvidí. Z takové formy cestování se stala přímo móda a životní styl.

Velký vliv na popularitu sdílené ekonomiky má i to, že je výrazně „zelenější“ a příznivější k životnímu prostředí. S postupem ekologického uvědomění hlavně mladé generace tak klesá i její touha konzumovat tolik jako starší ročníky. Sdílení ovšem oslovuje podle průzkumu PricewaterhouseCoopers (PwC) většinu populace – čtyři pětiny respondentů v průzkumu poradenské společnosti totiž uvedly, že věří, že sdílená ekonomika činí život pohodlnějším.

Katalyzátor krize

Vedle trojice ekonomických, technologických a sociálních předpokladů však sehrála roli i tvrdá realita. Sdílená ekonomika se neobjevila náhodou, jedním z hlavních podnětů pro její nástup a rozvoj byla vlastně tak trochu paradoxně poslední finanční a ekonomická krize. Doslova otřásla dosavadními pořádky a ukázala, že věci mohou fungovat i jinak, než jsme byli zvyklí. Především pak donutila lidi mnohem více přemýšlet o výdajích a jejich efektivitě. Uvědomili si například, že vlastní auto není nutnou součástí života, ale že vyjde levněji si ho půjčit jen tehdy, když ho člověk skutečně potřebuje.

Sdílená ekonomika se neobjevila náhodou, jedním z hlavních podnětů pro její nástup a rozvoj byla vlastně tak trochu paradoxně poslední finanční a ekonomická krize

Příkladem může být i vznik Airbnb, která zprostředkovává bydlení v krátkodobých podnájmech pokojů, celých bytů nebo i domů doslova po celém světě. Její zakladatelé Brian Chesky a Joe Gebbia se v roce 2008 přestěhovali do San Franciska proslaveného extrémními náklady na bydlení. Aby byli schopni svůj nájem vůbec utáhnout, rozhodli se, že budou nabízet přespání na nafukovací posteli v obývacím pokoji; a přidali k tomu i snídani.

Ze spojení těchto dvou elementů vznikl i název služby, která má dnes hodnotu přes 25 miliard dolarů. Za první rok existence ji využilo 21 tisíc lidí. Druhý rok byl jejich počet sedmkrát, třetí čtyřicetkrát a čtvrtý více než stočtyřicetkrát vyšší. Za prvních pět let existence službu využily více než čtyři miliony lidí. Nyní, o další dva roky později, je to ovšem už 60 milionů uživatelů z celé planety.

A nevypadá to, že by se měl raketový růst zastavit. „Na světě je asi sedm miliard lidí, a ti každý rok uskuteční 25 miliard cest. Existují přitom asi čtyři miliardy domácností. Jsme tedy stále pouze na začátku a můžeme se dostat až zcela na vrchol. Z tohoto pohledu neexistují hranice. Sdílená ekonomika určitě nějaké hranice má, ale zatím jsme se k nim zdaleka nepřiblížili,“ popisuje Verbitsky.

Co začalo jako východisko z krize, je už dnes miliardový byznys a v budoucnu pravděpodobně i jeden z motorů růstu

A dodává: „Třeba v Praze máme necelých šest tisíc nabídek, z toho každá má v průměru 1,6 lůžka. Do června nebo července příštího roku se tady nejspíš dostaneme na dvojnásobek. Stále ovšem půjde o kapacitu, která je naprosto nesrovnatelná s celkovou kapacitou pražského hotelového trhu. Ale třeba v Chorvatsku máme v nabídce více lůžek než všechny hotely dohromady.“

Co začalo jako východisko z krize, je už dnes miliardový byznys a v budoucnu pravděpodobně i jeden z motorů růstu. Opravdu velký potenciál sdílené ekonomiky dokládá i průzkum PwC, podle něhož by se v ní mělo do deseti let točit celosvětově na 335 miliard dolarů ročně.

Revoluce, nebo jen evoluce?

Příklad Airbnb krásně ukazuje, jak se díky technologiím a především internetu podařilo posunout tradiční a lety prověřený koncept „bed & breakfast“ na úplně novou úroveň. „Je to nová cesta, jak dělat staré věci,“ souhlasí Verbitsky. Sdílená ekonomika tak není vlastně žádná revoluce. Jde o postupnou změnu, která začala už u vzájemného propojení zákazníků, takzvaných peer-to-peer (P2P) systémů. Mezi ty se dá počítat i třeba známý aukční a prodejní portál eBay, u nás pak třeba Aukro. Postupně se přidala složka společné spotřeby (collaborative consumption) a dál se rozvíjí do dalších oblastí a forem.

Stále větší a větší roli ale také hraje podnikání na úkor čistého sdílení volných kapacit. Existují tak sice služby jako například Jízdomat na zprostředkování spolujízdy a sdílení nákladů na dlouhé cesty. Ve velkém se však sdílení mění ve formu přivýdělku, nebo přímo podnikání. Například v Praze je v posledním roce jasný trend koupě bytů čistě za účelem pronájmu přes Airbnb. Existují už dokonce úklidové firmy, které vše potřebné pro majitele zařídí, nebo přímo služby, jež světový portál využívají jako tržiště. V kombinaci s pořízením bytu na výhodnou hypotéku tak jde prakticky o investici.

Ve velkém se však sdílení mění ve formu přivýdělku, nebo přímo podnikání. Například v Praze je v posledním roce jasný trend koupě bytů čistě za účelem pronájmu přes Airbnb.

Podle Verbitského je přitom Praha v tomto ohledu dnes ještě pozadu: „Jen pět procent nabídek tvoří podnikající lidé, kteří v podstatě nemovitosti spravují. V západní Evropě je to mnohem více a i tady se to mění. Takto jsme samozřejmě nezačínali, a pokud bychom si mohli vybrat, podporovali bychom individuální sdílení. My jsme ale platforma, kterou poskytujeme všem bez rozdílu.“

Jako nový model podnikání představuje sdílená ekonomika samozřejmě mnohem větší konkurenci hotelům a penzionům než pronájmy volných pokojů, a tedy i mnohem větší narušení tradičního odvětví, takzvanou disrupci. Pro turisty je takový způsob bydlení atraktivní díky často nižší ceně a hoteliéři začínají přicházet o zákazníky. Jejich sdružení proto Airbnb ostře kritizují například s tím, že nikdo nekontroluje, zda jsou dodržovány hygienické předpisy, jež musejí plnit oficiální ubytovací kapacity.

Jenže podle údajů analytické společnosti Euromoney celosvětový hotelový trh s ročním objemem 512 miliard dolarů zásadní ohrožení zatím necítí. Stále roste pětiprocentním tempem, tedy o jeden bod rychleji než celá globální ekonomika. Privátní pronájmy, kam se počítá Airbnb, sice stále kopírují křivku vývoje hotelů, rostou však dnes více než dvakrát tak rychle – jedenáctiprocentním tempem. A hoteloví magnáti v tom spíše než nový evoluční stupeň, který je má nahradit, vidí dobrou příležitost.

Smutný pohled Ladislava Adamce

V lobby hotelu Olympik na pražské Invalidovně se u tří poddimenzovaných výtahů těsní skupina desítek postarších turistů hlavně z Německa a Francie. Na přeplněnou halu věžáku, jenž má svá nejlepší léta za sebou, smutně shlíží obraz někdejšího komunistického premiéra Ladislava Adamce, který je s ním podle připojené cedulky spřízněn. Ve skupině hostů prakticky chybějí mladí lidé; ti už nejspíš svou party pořádají v jednom z nespočtu „sdílených“ apartmánů. Pro takovouto hotelovou střední třídu jsou služby jako Airbnb opravdu smrtelným nebezpečím.

Kromě samotných klientů má ale z krásné ukázky čisté konkurence s pozitivním výsledkem radost i nečekaná skupina – nejbohatší hoteliéři stojící na úplně opačné straně nabídky

Na druhé straně jsou překvapivě ty nejlevnější hostely stále cenově konkurenceschopné, odjakživa stály do velké míře na podobné formě potkávání a pospolitosti mladých, a hlavně se snaží zlepšovat kvalitu a nabízet další služby, což na jejich úrovni nevyžaduje tak nákladné investice.

Kromě samotných klientů má ale z krásné ukázky čisté konkurence s pozitivním výsledkem radost i nečekaná skupina – nejbohatší hoteliéři stojící na úplně opačné straně nabídky. Největší světové hotelové řetězce se v ohrožení necítí a naopak litují, že do nových služeb samy neinvestovaly na začátku, a snaží se s nimi proto alespoň spojit.

Globální jednička Marriott je podle dostupných zpráv na námluvách s Airbnb o propojení zákaznických programů. Propojení s populární značkou jí může přinést oslovení mladých a osvěžení závanem neotřelého životního stylu. Pronájmy prázdných bytů přitom nemohou být pro stálé klienty luxusních institucí s vysokými hustými koberci, zvyklé na dokonalý servis, ničím jiným než povyražením. Navíc jejich další generace vyroste právě ze studentů a mladých lidí cestujících dnes s Airbnb. A pokud ještě k tomu dostane zásah o pár stupínků levnější hotelová konkurence, nebudou si velcí hráči zrovna stěžovat.

Otevřená válka

Zatímco v hotelovém byznysu se sdílená ekonomika dobývá jen do určité části trhu a nachází formu soužití, rozhodně to neplatí o jejím dalším populárním oboru. Osobní doprava a především taxislužba se stará o mnohem větší rozruch a stávku taxikářů zažila nedávno také české hlavní město. I když jejich protesty zatím nedosáhly pouličních nepokojů a hořících aut jako v některých metropolích, i u nás je největší firma „sdíleného světa“ Uber mezi taxikáři populární asi tak, jako jsou oni sami u většiny populace.

I u nás je největší firma „sdíleného světa“ Uber mezi taxikáři populární asi tak, jako jsou oni sami u většiny populace

Aby také nebyla, když prostřednictvím mobilní aplikace ukázala zákazníkům poněkud odlišnou úroveň služeb a poctivosti, a navíc prakticky každému nabízí možnost konkurovat tradičním dopravcům bez nutnosti platit za dispečink nebo vůbec získat licenci. V některých městech západního světa se za ní přitom platí částky dosahující až milionu dolarů, které proudily do městské pokladny. Jejich majitelé, kteří takto přišli o důchodové spoření, se velmi naštvaně ptají, co s takovým – z jejich pohledu – obcházením předpisů budou úřady dělat.

Uber je tak s trhem, na který vstupuje, ve zcela otevřené válce. Svou roli v tom může hrát právě i to, že v jeho případě se o původní, čistou sdílenou ekonomiku jedná jen minimálně a spíše jde o moderní formu melouchaření. Představa, že pro Uber jezdí v Praze někdo proto, aby sdílel náklady na svou každodenní cestu autem do práce, je vpravdě utopická. Drtivá většina řidičů si prostě jen přivydělává, nebo se převážením bez licence přímo živí. Navíc se proslýchá, že pro dražší a luxusnější službu Uber Black, kterou sama firma provozuje, si v Praze najala přepravce, jenž má licenci, aby se tak vyhnula problémům se zákonem.

Sdílení je mrtvé! Ať žije...

Zaspat nástup sdílené ekonomiky a nechat si vyrůst novou konkurenci ale rozhodně nehodlají velké bankovní domy. Podstatou jejich podnikání a příjmů je právě půjčování peněz ležících ladem na bankovních účtech klientů. Nabízí se tedy logická otázka, proč tyto volné finanční prostředky, takzvané sedliny, také nesdílet napřímo? Tedy půjčovat je pomocí internetu rovnou mezi lidmi a ušetřit za nákladný aparát finanční instituce.

Takzvaný peer to peer lending (P2PL) je už delší dobu etablovaný například ve Velké Británii a jeho systém je prostý: lidé, kteří mají peníze, půjčují těm, kdo aktuálně potřebují půjčku a nechce se jim do banky pro peníze za vysoké úroky. Přes různé platformy se tak propojí investoři s lidmi, kteří chtějí půjčit, a ve výsledku vydělají obě strany.

Pro finanční instituce tak mohou být zákony a vyhlášky naopak velkou výhodou ve snaze sdílenou ekonomiku zkrotit, nebo přinejmenším včas podchytit. Na jednu stranu se tak může zdát, že tím, co dusí sdílenou ekonomiku zítřka, jsou předpisy dneška.

Investory do P2P úvěrových platforem jsou ale velmi často největší světové banky včetně třeba proslulé Goldman Sachs. I v Česku se podobný trend rozjíždí a za největším, nebo alespoň nejhlasitějším a nejambicióznějším projektem Zonky stojí HomeCredit miliardáře Jiřího Šmejce, společníka nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Jak nedávno upozornily Lidové noviny, velkou výhodou silných partnerů je, že se dokáží vypořádat s přísnou regulací, která právě finanční sektor svazuje. Zatímco pro takové skupiny není problém dodat třeba požadovaný základní kapitál až v desítkách milionů korun. Oproti tomu mnohé malé firmy a startupy si problém vlastně ještě ani neuvědomují.

Pro finanční instituce tak mohou být zákony a vyhlášky naopak velkou výhodou ve snaze sdílenou ekonomiku zkrotit, nebo přinejmenším včas podchytit. Na jednu stranu se tak může zdát, že tím, co dusí sdílenou ekonomiku zítřka, jsou předpisy dneška. Na tu druhou mají ale i pravidla chránící spotřebitele a jejich úspory před podvodem také svůj smysl, stejně jako třeba hygienické normy v hotelech. Jde přitom především o nastavení rovných pravidel pro všechny.

Liberální komentátoři argumentují, že jde o rozhodnutí každého zákazníka, samotné služby mají zájem na budování jejich důvěry a předcházení zneužívání a zapracovávají například různé systémy hodnocení. Řešením tak je pravidla omezit, nebo zrušit všem. Nejpalčivější otázkou jsou ale samozřejmě a jako obvykle daně. V jejich případě je nelze omezit všem, protože státní kasa se jich jen tak nevzdá, a pokud by měla mít sdílená ekonomika nějakou výjimku, stane se snadnou cestou k podvodům a únikům.

Čisté myšlenky se tak ve střetu s realitou proměnily na čistý kapitalismus. V řadě případů už vlastně o žádné sdílení nejde a jsou to jen nové služby tradičních silných hráčů.

Každá zásadní inovace však s sebou přirozeně přináší i změnu zaběhnutých pořádků a mimo jiné i právních pravidel. Jejich slepým vymáháním se dá sice pokrok zpomalit, ale jen těžko zastavit úplně. Jak ostatně ukazuje třeba nepříliš úspěšná snaha zakazovat Uber napříč Evropou. Velkou otázkou tak zůstává, nakolik má vymáhání stávající právní regulace a administrativní překážky vliv na to, jak moc se ještě v jednotlivých odvětvích jedná o čistou sdílenou ekonomiku, a nakolik zákony pomáhají velkým firmám v jejím ovládnutí.

Někteří autoři jdou ještě mnohem dál a tvrdí, že sdílená ekonomika je už dnes mrtvá a sežral ji běžný kapitalismus. Byla to podle nich krásná myšlenka, která otevřela dveře k mnoha novým obchodním modelům. Ale jak už to tak v tržním systému bývá, malé inovativní startupy prostě převálcoval, nebo v lepším případě koupil velký kapitál. Čisté myšlenky se tak ve střetu s realitou proměnily na čistý kapitalismus. V řadě případů už vlastně o žádné sdílení nejde a jsou to jen nové služby tradičních silných hráčů.

Například v Německu oblíbené sdílení automobilů ve městech, především elektromobilů, je ve většině případů projektem přímo jejich výrobců. Kdo jiný než samy automobilky by si také mohl dovolit velké vstupní investice na flotilu vozů a síť nabíječek.

Nevyhnutelná nová ekonomika

Podle jiných je ale přesun ke skutečně sdílené ekonomice v rozvinutých zemích jen otázkou času a nakonec bude zcela nevyhnutelný. Tvrdí to například známý ekonom Jeremy Rifkin v knize Společnost nulových nákladů. Kapitalismus dnešní podoby podle něj sice bude existovat i za desítky let, bude mít ale spíš jen okrajovou roli. Naopak tu hlavní bude hrát nová ekonomika, jejímž hlavním aspektem bude právě sdílení – věcí, služeb i dovedností. Tento vývoj souvisí podle Rifkina s nástupem nové průmyslové revoluce, která je poháněná posilující automatizací a digitalizací nejširších sfér společenského života i průmyslu.

Dnes máme problémy vypořádat se fakticky jen s posunem tradičních modelů, jenže sdílená ekonomika má potenciál jít ještě mnohem dál a vytvářet modely zcela nové a mnohdy nečekané

Sdílená ekonomika je přitom příkladem vytváření nové hodnoty díky internetu a většinu z ní navíc získávají spotřebitelé. Jak varuje například i Debbie Wosskowová v nezávislé zprávě o sdílené ekonomice pro britskou vládu, regulátoři a zákonodárci se proto musejí co nejdříve probudit a snažit se najít řešení. A nebude to vůbec snadné.

Dnes máme problémy vypořádat se fakticky jen s posunem tradičních modelů, jenže sdílená ekonomika má potenciál jít ještě mnohem dál a vytvářet modely zcela nové a mnohdy nečekané. Běžné je dnes sdílení kanceláří, kde se zdůrazňuje hlavně sociální aspekt, výměna informací a obchodních příležitostí. Obrovský potenciál se pak nachází ve sdílení zdrojů mezi podniky, kde dnes běžně probíhá v lokálním měřítku. Díky novým technologiím se ale může mimořádně rozšířit.

A nejde jen o otázku, proč by se stejně jako kolo nebo automobil nemohly sdílet třeba výrobní stroje a využít tak jejich výrobní kapacita naplno. Fakticky může jít o jakýkoliv omezený zdroj, a to jsou prakticky všechny. Pokud sdílení začínalo u sousedské výpomoci, můžeme se v budoucnu dočkat zcela nového konceptu zaměstnance, kdy budou firmy sdílet lidskou práci na online trhu v reálném čase. Dnešní outsourcing specializovaných profesí je toho jen zárodkem.

Pokud sdílení začínalo u sousedské výpomoci, můžeme se v budoucnu dočkat zcela nového konceptu zaměstnance, kdy budou firmy sdílet lidskou práci na online trhu v reálném čase

Dostáváme se tím až k samotné otázce soukromého vlastnictví jako takového a jeho pojetí v moderním světě a ekonomice. Posunováním hranic práva se můžeme dostat ještě mnohem, mnohem dál. Třeba odstraníme vlastnictví automobilů, které se budou jen licencovat, podobně jako se to zkouší v Singapuru.

Nebudeme tedy mít namísto vlastnictví napříště jen práva k užívání? Stačí se podívat například na hudební průmysl. Kupovat desky dnes už velkou část fanoušků neoslovuje, místo toho raději využijí třeba možnosti předplatit si na nějakou dobu přístup k hudbě. Tak funguje například služba Spotify, k níž mají lidé přístup přes internet ať už skrze počítač, nebo jednoduše aplikaci v chytrém telefonu. Místo koupě jedné desky si mohou dovolit přístup k téměř nekonečné paletě kapel všelijakých hudebních stylů.

Ve sdílené ekonomice navíc nejde jen o zboží a služby jako takové. Mnohem více se jedná o sdílení třeba dovedností. Roste například nabídka i zájem o různé vzdělávací kurzy, které se konají online. Sdílení informací, vědění – sdílení v té opravdu nejčistší formě. Například internetová encyklopedie Wikipedia přináší současné ekonomice obrovskou, ale prakticky neměřitelnou hodnotu.

Zisk ze střetu starého a nového

Největší problém může být v tom, kdo sdílenou ekonomiku dnes nejvíc pohání. V nás samotných. Je otázka, kam až budeme ochotní zajít a jak rychle a jak moc budeme ochotni změnit zaběhnuté pořádky. Kam až nás pustí naše psychologie? Jde o generační záležitost, nebo budeme čekat staletí? A prosadí se koncepty úplného sdílení vůbec? Například společné bydlení, pěstování potravin nebo výchova dětí v rámci komunit se již v historii objevily – a nebyl to nikdy právě zářný úspěch.

Sdílená ekonomika je rozhodně zcela neodvratně na vzestupu. Jak rychle se může tento trend rozvinout, dokazuje i prostý pohled do nedávné minulosti.

Další a dost zásadní háček se pak skrývá v samotné ekonomické podstatě sdílené ekonomiky. Hnací motor v podobě efektivity využívání zdrojů má i svou odvrácenou tvář. Ačkoliv podstatou sdílení je fakticky naprostá decentralizace, v extrému může být zcela efektivní pouze držet a následně sdílet veškeré zdroje nejprve centrálně. Jenže to je neodvratná cesta k monopolu, a jak ukazuje nesčetná zkušenost, jen konkurence je schopná zajistit, že se rozděluje alespoň trochu efektivně.

Silnou a přirozenou tendenci k monopolizaci má přitom většina internetových odvětví, a většinou to nemusí být zcela na škodu. Jen je třeba zajistit, že se dominantní hráč nebude moci ubránit proti příchodu nové konkurence. Nástup sdílené ekonomiky dnes jasně ukazuje, že největší přínos mají spotřebitelé ze souboje starého s novým.

Sdílená ekonomika je rozhodně zcela neodvratně na vzestupu. Jak rychle se může tento trend rozvinout, dokazuje i prostý pohled do nedávné minulosti. Ještě před rokem to byl v Česku de facto neznámý pojem. O nějakém ohrožení tradičních firem nebylo takřka zmínky. Stačilo ale jen několik měsíců a i u nás se ze sdílení začíná stávat vážně vnímaný model. Kam ale dojde a jak bude vypadat za několik měsíců, natož let, se nedá vůbec odhadnout.

Počet příspěvků: 1, poslední 15.11.2015 11:05 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.