Nestresujte žáby přenášením. Raději je přejeďte!

Uprostřed tahu obojživelníků spustili dva profesionální herpetologové kampaň proti ochranným zábranám u cest, čímž vyděsili ostatní kolegy.

Čestmír Klos 16.4.2012

I za cenu úmrtí desítek jedinců pod koly aut radí herpetolog Ivan Zwach upustit od výstavby ochranných plůtků u silnic a dálnic. „Přenášení žab je nesmysl. Obojživelníci na ‚kyblíkovou metodu‘ doplácejí zhoršeným zdravotním stavem, ztrátou rozmnožovacích schopností a někdy životem. Ve stísněném prostoru kyblíku mezi sebou vedou i chemickou válku,“ prohlásil Zwach v Právu.

Proti tomuto propagovanému pohodlnému přístupu se jiní ochránci obojživelníků během víkendu bouřili. „Je to ničím nepodložená hysterie,“ vzkazuje všem dobrovolníkům, kteří obětavě chodí přenášet kyblíky s žábami a čolky, herpetolog z Příbramska David Fischer. „V největším tahu se za hodinu postupně nashromáždí v kyblících na jednom místě až tři sta zvířat. Na silnici by to byl masakr. V takových případech zahyne na vozovce až 80 procent táhnoucích obojživelníků,“ vysvětluje Fischer. A dodává: „Riziko usmrcení ve vhodně upravené a umístěné nádobě je nesrovnatelně nižší.“

Dva opačné názory

Tah se nyní odehrává, proto jde o aktuální problém. Při studeném počasí může být až týdenní nebo i delší pauza, jakmile se však oteplí, tah se znovu rozběhne. Jeho interval někdy trvá i tři týdny.

Ostatní ochránci obojživelníků nejvíc zpochybňují tvrzení, že bariéry postavené do tahové cesty a nastražené nádoby kvůli stresu táhnoucích tvorů snižují jejich počet. Zwacha podpořil i valašskomeziříčský ochránce Miroslav Dvorský. Ten tvrdí, že v lokalitách, kde si ochránci pomáhali ochrannými zábranami, se během několika let počet obojživelníků oproti jejich původnímu počtu rapidně snížil.

Ochránci obojživelníků nejvíc zpochybňují tvrzení, že bariéry postavené do tahové cesty a nastražené nádoby kvůli stresu táhnoucích tvorů snižují jejich počet

„Je otázkou, čím to mohlo být způsobeno. Vlivů je více. A jeden z nich může být i ten, že zvířata jsou stresována pádem do pastí, a proto v dalších letech volí jiné trasy, aby se jim vyhnula. Dříve jsme třeba během jednoho víkendu přenesli asi tisíc žab z lokality u rybníčka u Hutiska-Solance a za dva roky jich tam bylo mnohem méně,“ říká Dvorský.

Opačnou zkušenost, shodnou s Davidem Fischerem, uvádí herpetolog a jednatel královéhradecké firmy NaturaServis Roman Rozínek: „Stresování obojživelníků nemůže nikdo jen tak dokázat. Ale tisíce zachráněných obojživelníků před koly aut, za což vděčí bariérám a přenášení, dokázat lze.“

Vinu má vypuštěný rybník

Se svalováním viny za pokles počtu obojživelníků na zábrany nesouhlasí předseda organizace ČSOP JARO Jaroměř David Číp. Pozorovaný celkový úbytek obojživelníků spatřuje především v zintenzívnění chovu ryb i v rybníčcích, dříve ponechaných svému osudu.

Příliš velká obsádka ryb naruší dřívější přirozený řetězec. Ryby zlikvidují rostliny, v jejichž porostech se skryla žabí vajíčka, požírají pulce a vajíčka, některé druhy ryb si troufnou i na dospělé jedince. Dravými predátory bývají i žravé larvy vážek. „V rybnících, kde se vedle sebe tísní kapři nastojato, není pro obojživelníky k přežití,“ potvrzuje Rozínek.

Nejhorší je, když majitelé na jaře rybník vypustí a nakladená vajíčka žab a čolků tím usuší.

„Už desátý rok stavíme bariéry na čtyřech místech. Na dvou z nich rok od roku obojživelníků přibývá,“ tvrdí Fischer. A opírá se o opačné zkušenosti z praxe, než jakými argumentují odpůrci plůtků.

Toxické ohrožení

Nositelé protiplůtkové revolty argumentují rovněž toxickým ohrožením, jež způsobuje vypouštění jedu jednoho druhu obojživelníků proti jinému druhu. „Například kuňka vypouští jed téměř permanentně při jakékoli drobné známce nebezpečí. A ve chvíli, kdy se dostane do nádoby s několika ropuchami, které po ní šlapou, ropuchu i sebe přiotráví, a pak nedojdou na svá stanoviště,“ argumentuje Zwach.

Číp je přesvědčen, že podobný jev se vůbec nemusí dít, protože jednotlivé druhy většinou netáhnou ve stejný čas. „Kuňky a rosničky přenášíme zvlášť,“ zdůrazňuje Číp. Dle Fischera lze předcházet i riziku ušlapání čolků ropuchami. Stačí, když se umístí do místa velkého soustředění obojživelníků větší množství nádob a včas se přenesou. Za úmrtí nějakého tvora v kbelíčku většinou může pozdní přenášení či přílišné sucho v nádobě.

Všechny druhy našich obojživelníků, kromě nejběžnějšího skokana hnědého, chrání zákon. Proto vyžadují náležitou péči.

Nejrozsáhlejší zkušeností s žabími plůtky mají ve firmě NaturaServis. Rozínek uvedl, že společnost ročně umístí až 72 kilometrů bariér pro obojživelníky. A má rovněž svůj rekord: v roce 2006 od zábrany u Starých Nechanic přenesli pracovníci čtyři sta živočichů, loni už jich bylo sedm tisíc. V době tahu přenáší obojživelníky deset stálých pracovníků a deset až 50 brigádníků. „Už jsme zachránili před přejetím několik set tisíc obojživelníků. Jenom na dálnici D11 od roku 2004 do roku 2007 to bylo 57 tisíc žab a čolků,“ uvedl Rozínek.

S občasnými ztrátami při přenášení je ovšem třeba počítat. Jsou však o několik řádů menší než při velkém tahu na nezabezpečené silnici. Rozínek uvádí příklad úhynu ještěrky po napadení dravým střevlíkem. Všechny druhy našich obojživelníků, kromě nejběžnějšího skokana hnědého, chrání zákon. Proto vyžadují náležitou péči.

U prostřeného stolu

V tažení proti zábranám byl použit i argument, že se sběrné nádoby stávaly „krmítkem“ pro predátory. Toho se samozřejmě vyvarovat nelze a Fischer má čerstvou zkušenost, že si jednu nádobu vybral norek a choval se v ní jako u prostřeného stolu. Ale ani to nepředstavuje stejné ohrožení jako kola automobilů.

Zejména samičky s rodidly plnými vajíček obtížně rychle překonávají silnici. Zejména když si mamka ropucha často nese taťku na svých zádech. Příchod z místa hibernace obojživelníků k tůni vhodné k rozmnožování bývá leckdy vyvážen velkou ztrátou energie. Byla-li teplá zima, při níž se „utratí“ mnohem víc našetřené energie, může se stát, že k cestě za rozmnožováním pak chybí. Než se energeticky oslabená samička dostane přes silnici, čeká ji v hustém automobilovém provozu velké riziko.

Poté, co žáby vykonají rozmnožovací poslání, vracejí se zpátky. Návrat nebývá masový, ale je stejně nebezpečný. Navzdory tomu se často stavějí zábrany jen na vzdálenější straně vozovky, které chrání obojživelníky jen na cestě k rozmnožování. Nešikovně postavené plůtky mohou vracející se jedince zradit a znemožnit jim bezpečný návrat.

V takovém případě obojživelníci dopadnou jako tichomořští lososi. Po splnění svého rozmnožovacího poslání zhynou. Lidi, kteří jim zasahují do životů, může těšit alespoň to, že byla předána štafeta další generaci. Z tohoto úhlu pohledu je také důležité vědět, kdy je vhodné přenosné zábrany včas sejmout. Navíc žáby volí přesun v přítmí a řidič uvidí přesouvající se průvod obojživelníků až na poslední chvíli.

Pokud příroda žabám a čolkům přisoudila roli oběti pro vytváření přírodní rovnováhy, proč by měli hynout pod pneumatikami projíždějících aut?

Tam, kde jsou přirozené podchody z jedné strany silnice na druhou, jako jsou potůčky nebo propustky, se proto vyplatí mít zábrany po obou stranách. A obojživelníci se v přesunu obslouží sami.

Nezastupitelná role

Zwachovo jednání považují mnozí za zradu na péči o obojživelníky. Přesvědčil-li některé dobrovolníky o zbytečnosti jejich pomoci, vykonal tím oboru medvědí službu. Jak upozornil Rozínek, bez přenosných plůtků není možné vybudovat ani trvalé zábrany na dálnicích a modernizovaných silnicích. Jen s jejich pomocí lze totiž určit optimální místo pro žabí přechody nebo podchody. A vybudují-li bariéry se napevno, musejí být u podchodů vidět z jedné strany na druhou, jinak žábu do temné díry sotvakdo dostane.

Na užitečnosti pevných zábran po obou stranách vozovek se obě strany sporu o obojživelníky naštěstí shodnou. Potíž je v tom, že před nákladnou investicí musejí být pečlivě přenosnými plůtky vyzkoušeny tahové cesty, aby nevznikly zbytečné, nebo dokonce překážející objekty. Tento význam přenosných plůtků zdůrazňuje Číp i Rozínek. Bez nich se neobejdou ani budoucí nákladné stavební úpravy.

„Volali mi lidé, co se to děje. Jsme z toho zděšeni,“ svěřil se Číp. A Rozínek připomněl, že obojživelníci jsou nejen součástí naší přírody, ale plní i významnou hospodářskou roli, při níž zahynou. Slouží totiž jako potrava dravcům v letech s malým výskytem hlodavců. Tu dobu přežijí jak obojživelníci, tak dravci. Ovšem odtud, kde obojživelníci nejsou, se dravci stáhnou a vrátí se obvykle, až když myší kalamita ohrozí úrodu. Pokud příroda žabám a čolkům přisoudila takovou roli oběti pro vytváření přírodní rovnováhy, proč by měli hynout pod pneumatikami projíždějících aut?


Autor

Čestmír Klos

Čestmír Klos | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články