Nerehabilitujme sovětský umělecký projekt

Na Manifest radikálního realismu, který ČESKÁ POZICE zveřejnila, se kriticky zareagovata kunsthistorička a spisovatelka Milena Slavická.

Manifest radikálního realismu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Manifest radikálního realismu | foto: Česká pozice
Manifest radikálního realismu

Začněme tím, že není náhoda, že mezi autory manifestu jsou především ruští levicoví umělci žijící v Praze (Vasil Artamonov, Alexej Klyuykov, Avděj Ter-Oganjana) a sjezdu se zúčastní radikálně marxisticky smýšlející umělci a teoretici Ilya Budraitskis a Dimitrij Gutov z Moskvy.Levicové nálady a nostalgie po dobách Sovětského svazu se začaly objevovat mezi ruskými (tehdy mladými) umělci již v devadesátých letech. Bylo těžké smířit se s tím, že jejich země už není onou politickou a vojenskou velmocí, jakou bývala, a že „západní umělecký svět” je nepřijal tak, jak si to oni představovali. Tu hořkou pilulku bylo třeba něčím zapít. Zapíjeli ji vidinami nového marxismu, který bude konečně správně pochopen, nového komunismu, který bude konečně spravedlivý, rozuměj k nim spravedlivý. Těmto umělcům a teoretikům nenávist k „západnímu světu” však nijak nebránila přijímat od „kapitalistů” stipendia, granty, pracovní pobyty a prodávat přes západní galerie.

Mnozí levicoví umělci a teoretici mezi tím zestárli a ve svém radikalismu polevili (někteří si s Marxem na rtech vydobyli „v západním světě” výstavy a seriózní ceny na své umění a dobře placená místa v důležitých institucích).

Mnozí levicoví umělci a teoretici mezi tím zestárli a ve svém radikalismu polevili (někteří si s Marxem na rtech vydobyli „v západním světě” výstavy a seriózní ceny na své umění a dobře placená místa v důležitých institucích). Ale noví radikálně levicoví a lační umělci se zrodili. A tak dnešní ruská levicová umělecká scéna není o nic menší, ale její topografie je složitější. Dokonce jeden z jejích proudů se plně začlenil do oficiální ruské kulturní politiky. Mimochodem první sjezd Svazu sovětských umělců a prezentace manifestu jsou podporované ruským velvyslanectvím.

Autorům manifestu vůbec nevadí, že získali (oni či jejich rodiče) v této zemi trvalý pobyt, jeden z nich dokonce politický azyl, a pomocnou ruku mu nepodala ani česká komunistická strana ani ruská ambasáda, ale český stát v době prezidentství Václava Havla. Nepřipadá jim divné vykřikovat oslavné názory na socialistický realismus v zemi, která byla okupovaná sovětskými vojsky, kde vyhazovali studenty z uměleckých škol ve jménu socialistického realismu a ve stejném jménu jim upírali právo na svobodnou tvorbu, zavírali je a vyhošťovali ze země. A proč by jim to mělo připadat divné? Neřkuli nehorázné? Vždyť akce v Galerii Tranzitdisplay je podporována rovněž českým ministerstvem kultury. S tvrzením, že „nový komunismus”, který oni hájí a proklamují je jiný než „komunismus starý”, je ovšem nutné souhlasit. Lhát se dá vždy jinak a znovu, po staru i po novu.

Umělecké hledisko

Tranzitdisplayoví realisté nechtějí navázat na „obyčejný” realismus v dějinách umění (například na sochařský realismus Římské říše, na holandský barokní realismus, na realismus Courbeta, který si Prudhonem příliš nerozuměl, na realismus Edwarda Hoppera atd.), chtějí navázat na socialistický realismus.

Socialistický realismus je ovšem ideologický realismus (poněkud absurdní spojení), je uměním sloužícím socialistické ideologii, důležité je dodat sovětské socialistické ideologii, je konstruktem stalinistického totalitního režimu. Soudruzi realisté podepsaní pod manifestem chtějí „rehabilitovat sovětský umělecký projekt a komunistické umělecké proudy“, bojují proti „postmoderní kontextuální a intermediální bezbřehé umělecké nezodpovědnosti“ a proti „uměleckému egoistickému individualismu pozdního kapitalismu“. A co nabízejí? Slibují, že budou vycházet ze sutin umění („sutiny” jsou zde důležité, nejraději by to tady srovnali se zemí) k radikálním perspektivám budoucnosti.

Úchvatné formulace

Jestliže mne obchodování s novým komunismem, novým marxismem a novým sovětským realismem nenaplňuje až tak bezstarostným humorem, pak jazyk manifestu si vychutnávám s nezodpovědným veselím. Některé formulace jsou úchvatné: „navázání na komunistické momenty, které se v dějinném vývoji umění objevují od prvních fází umění“, „pravdivostní aspekt“, „vykřesává radikální perspektivu budoucnosti“, „vyjadřují náběhy k postkapitalistické společnosti“ či „prorazit mrtvý bod s vidinou pokroku“ atd.

A co třeba prorážet mrtvý bod s vidinou peněz od Erste Bank?

A co třeba prorážet mrtvý bod s vidinou peněz od Erste Bank? (Pro nezasvěcené: Erste Bank je sponzorem Galerie Tranzitdisplay a nyní také sponzorem prvního sjezdu Svazu sovětských umělců a sponzorem prezentace Manifestu radikálního realismu).

Žonglování s termíny

Žonglovat dnes s termíny komunismus, marxismus, kapitalismus, imperialismus lze pouze za účelem dobrat se vlastních výhod (slávy, uznání, grantů, profesur), protože jinak jsou tyto termíny k ničemu. A skutečně, tato účelová strategie dobře funguje dokonce i v současném již dobře stabilizovaném evropském levicovém uměleckém světě, avšak přídavná jména „nový” či „radikální” nejsou dostatečná. Pro západního přísedícího v konkurzních komisích musí ještě také zaznít slovo avantgarda.

Už v první generaci postsovětských levicových umělců a teoretiků byly učiněny pokusy vytvořit umělecký diskurz, v němž by se spojila avantgarda se socialistickým realismem. Asi nejlepším příkladem byla výstava Visuální kultura Stalinské éry v Kunsthalle Schirn ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2003. V podstatě se jednalo o rehabilitaci sovětského umění jako celku. Tehdy se však nosily názory typu: každé umění je politický a sociální produkt, mezi stalinským socialistickým realismem, ruskou avantgardou, evropským modernismem, americkým pop artem a Greenbergovským abstraktním uměním žádné rozdíly nejsou (zvláštní, že umění Třetí říše se z nějakých důvodu do těchto komparací nehodilo).

Už v první generaci postsovětských levicových umělců a teoretiků byly učiněny pokusy vytvořit umělecký diskurz, v němž by se spojila avantgarda se socialistickým realismem.

Dnes má rehabilitace „sovětského uměleckého projektu” konkrétní a oficiální projevy. Nedávno proběhla v Treťjakovské galerii výstava jednoho z hlavních představitelů sovětského socialistického realismu Gelji Korževa. V Manéži výstava představující socialistický realismus v plné šíři s názvem Romantický realismus: sovětské umění 1925 – 1945. V pavilonech VDNCH byli společně vystaveni umělci avantgardy a socialistického realismu, a také současní umělci (tedy někteří), výstava byla koncipována jako umění 20. a 21. století.

Budoucnost patří sovětskému uměleckému projektu.A je zde i imperativ. Je žádoucí, aby se dnes ruští umělci, ať již žijí kdekoli, angažovali v rehabilitaci sovětského umění a tím podpořili ruskou státní kulturní politiku, k níž mimo jiné patří i zpochybnění všech západních kulturních hodnot. To bezesporu autoři manifestu činí a jistě se brzy zúčastní některé z pompézních výstav pořádaných vrcholnými státními institucemi v jejich vlasti. Zaslouží si to.