Nepřijatelný pískot na pietě

Sami sebe pasovali do role morálních soudců, kdo má, či nemá právo na pietním shromáždění promluvit. Lidé se tam vždy chodívali poklonit padlým a raněným. Pískot a spílání předsedovi vlády, který byl před listopadem 1989 členem KSČ, je sice projevem svobodného vyjádření názoru, ale naprosto nepřijatelným na pietní akci.

István Léko 30.8.2018
Premiér Andrej Babiš přišel 21. srpna 2018 přišel před budovou Českého rozhlasu... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Premiér Andrej Babiš přišel 21. srpna 2018 přišel před budovou Českého rozhlasu... | foto:  Dan Materna, MAFRA
Premiér Andrej Babiš přišel 21. srpna 2018 přišel před budovou Českého rozhlasu...

Cestou na Václavské náměstí, kde se konal happening k připomenutí sovětské okupace ze srpna 1968, jsem potkal kamaráda. Zasmušilého, se sklíčenou náladou. Zastavil se, abychom prohodili pár slov. O době, kdy bylo snadné rozpoznat, kde je dobro a kde zlo. O době, kdy jsme navzájem o sobě věděli, kde kdo stojí. O době, kdy jsme si nenápadně připomínali různá výročí, která se normalizační režim snažil vymazat z paměti lidí a stránek učebnic. O době, kdy jsme aspoň mezi svými mluvili otevřeně a nepokrytě, i když vždy s trochou strachu, že nás někdo poslouchá nebo udá.

Byla to ošklivá a zlá doba, ale měla jednu výhodu: ten věčný strach a nejistota stmelovaly slušné lidi mnohem víc, než jsme si tenkrát dokázali představit. Vzpomínali jsme na tajné návštěvy Olšanských hřbitovů, kde jsme každý leden zapálili svíčku na hrobě Jana Palacha, byť už v něm dávno neležel. Na cestu vlakem do Stochova, odkud jsme se přes pole vydali na lánský hřbitov položit v březnu nebo v říjnu kytičku opásanou trikolórou na hrob TGM. A také na chvíle, kdy jsme tiše a nenápadně postáli na Václavském náměstí u sochy svatého Václava a pak kousek výš, na Vinohradské třídě u rozhlasu. Nemohli jsme položit ani kytičku, ani svíčku, protože uniformovaní esenbáci a tajní fízlové všechno hlídali. Tak jsme aspoň mlčky mysleli na ty, kteří tam, v těch prvních dnech okupace, položili svůj život. A snili jsme, že jednou, až přijde čas a lidé si narovnají páteř, tam přijde zavzpomínat celý národ, i s těmi, které si svobodně zvolí do svého čela.

Křičeli, nadávali, uráželi, hlasitě a sprostě, a sami sebe pasovali do role morálních soudců, kdo má, či nemá právo na pietním shromáždění promluvit. Ta zášť byla nečekaná. Lidé se tam vždy chodívali poklonit padlým a raněným, tiše a s pokorou. Pískot a spílání předsedovi vlády, který byl před listopadem 1989 členem KSČ, je sice projevem svobodného vyjádření názoru, ale naprosto nepřijatelným na pietní akci.

Ve tváři kamaráda byl smutek. Po letech opět zašel k rozhlasu. Překvapilo ho, kolik tam bylo lidí, kteří se tam nikdy dříve neobjevili. Záhy pochopil. Z pietní vzpomínky se stal televizní kotel rozvášněných bojovníků jakési podivné reality show, kteří tam nepřišli vzpomínat, ale ventilovat svoji frustraci z přítomnosti některých státních představitelů. Křičeli, nadávali, uráželi, hlasitě a sprostě, a sami sebe pasovali do role morálních soudců, kdo má, či nemá právo na pietním shromáždění promluvit. Ta zášť byla nečekaná. Lidé se tam vždy chodívali poklonit padlým a raněným, tiše a s pokorou. Pískot a spílání předsedovi vlády, který byl před listopadem 1989 členem KSČ, je sice projevem svobodného vyjádření názoru, ale naprosto nepřijatelným na pietní akci.

Šokující a nepochopitelný však byl ostentativní potlesk po projevu předsedy Senátu. Soudruh Milan Štěch, normalizační kádr, který vstoupil do KSČ v roce 1979 z kariérních důvodů, jak sám přiznal, a vydržel v ní až do listopadu 1989. Nyní dělá kariéru v barvách ČSSD. Ve chvíli, kdy Štěch dostal tak obrovský potlesk, každý musel pochopit, že tento kravál má jiné, čistě politické důvody. Jedním dechem zatracovat českého premiéra za bývalé členství v KSČ a za to, že jeho vláda je u moci díky hlasům komunistů, a současně nadšeně aplaudovat předsedovi Senátu, který byl v KSČ v době, kdy veškeré ideály pražského jara byly rozježděné sovětskými tanky a pošlapané normalizačními kádry jako on, je lacině zinscenovaná politická fraška. Navíc jako by se nevědělo, že ČSSD, již Štěch reprezentuje, vládne také jen díky komunistům.

Ti, kdo tleskali Štěchovi způsobem, jako kdyby tento významný sociální demokrat byl reinkarnací Václava Havla, totiž tleskali i Poučení z krizového vývoje, tomu hnusnému pamfletu, který plive na hrdiny od rozhlasu, zatracuje ideály pražského jara a servilně schvaluje sovětskou okupaci.

Večer na Václavském náměstí zazněly tóny Modlitby pro Martu, písně, jež se stala symbolem odporu proti okupaci – „ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou…“. Nevím, zda ji ještě v té dálce slyšel i můj kamarád, ale pokud ano, jistě si řekl: Škoda, že ti, kteří letos 21. srpna u rozhlasu tak nenávistně pokřikovali, těmto slovům nikdy neporozuměli.