Nepolapitelná struktura Miroslava Velfla

Galerie umění Karlovy Vary prezentuje mimořádně vytříbenou a s vnitřní logikou budovanou soukromou sbírku Miroslava Velfla. Veřejnost se s ní mohla doposud seznámit jen výjimečně. Vybrané kusy byly jen občas zapůjčeny na autorské přehlídky Huga Demartiniho, Karla Malicha či Zdeňka Sýkory.

Radan Wagner 19.8.2017
Nepolapitelná struktura | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nepolapitelná struktura | foto: Galerie umění Karlovy Vary
Nepolapitelná struktura | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Propojení státní instituce se soukromým sběratelstvím je na Západě běžné. Veřejnost díky tomuto propojení může spatřit zásadní díla, na která instituce s omezenými prostředky nedosáhnou. Jedná-li se o soukromého sběratele osvíceného a poučeného, nabízí se příležitost vidět ucelenější vystavovaný útvar, který systematicky mapuje určitý umělecký směr či vývojové období. A právě to je případ výstavy v Karlových Varech, u které lze sledovat jasnou linii drženou osobními sympatiemi sběratele.

Miroslav Velfl je sběratelem srdce i rozumu. K výtvarnému umění kdysi přičichl během svého působení v hudebním vydavatelství Panton, kde pracoval jako redaktor a dramaturg. Od poloviny osmdesátých let se podílel na vydávání spíše okrajových žánrů a interpretů folku či rocku. Po roce 1989 založil vlastní label, ale táhlo ho to k výtvarnému umění. „Zpočátku mě zajímal informel, tedy tvorba z šedesátých let, která stavěla svá díla na hmotě, hutnosti a temnějších existenciálním obsahu. Navštěvoval jsem antikvariáty, zvláště pověstnou Ztichlou kliku Jana Placáka, ale pak i ateliéry umělců,“ vzpomíná na své sběratelské začátky Miroslav Velfl.

V prostorách, kde vznikají obrazy a sochy, mohl nasávat atmosféru, mluvit s autory a seznamovat se s procesy tvorby. Metoda vzniku díla se pro Velfla srala rozhodující, předurčila budování jeho sbírky. Nešlo o obchodní kalkul, ale pouze o srdeční záležitost. (Miroslav Velfl se získanými artefakty nikdy neobchoduje a nevstupuje do zákonů strategie uměleckého trhu).

Od informelu ke geometrickým strukturám

Zlom ve sbírkové činnosti nastal po návštěvě v Lounech u Zdeňka Sýkory. V Sýkorově ateliéru nebylo památek po původně hledaném informelním (pocitovém a temném) umění existenciálně prosyceného výrazu. Naopak tam přebýval duch tvoření zcela odlišného druhu: hra jasných barev, čitelných linií, vědomě budovaných kompozic a mezinárodního kontextu. Sýkora byl představitelem malířství vycházejícího z estetiky geometrických struktur, které samy o sobě již přestavují obsah díla. Tyto konstruktivistické výchozí zásady nemívaly u nás takovou tradici jako rozšířenější symbolistní či pocitové umění prostoupené osudem rozjitřeného jedince nebo společnosti. Tradice těžkých obsahů nebo surreálných vizí dostala na české výtvarné scéně svůj protipól v podobě nastupujícího konstruktivismu na počátku šedesátých let. Konstruktivismus, označovaný také (a přesněji) jako „nová citlivost“, představoval obecné přitakání pokroku, respektive technickému vývoji včetně experimentů.

Výstava v Karlových Varech představuje díl vznikající od počátku šedesátých let až po současnost. Vývoj konstruktivismu je však třeba hledat již v avantgardních hnutích.

Výstava v Karlových Varech představuje díl vznikající od počátku šedesátých let až po současnost. Vývoj konstruktivismu je však třeba hledat již v avantgardních hnutích – u ruského malíře Kazimira Maleviče (autora legendárního, ikonického obrazu Černý čtverec na bílém poli z roku 1915), holandského uskupení De Stijl (Theo van Doesburg a Piet Mondrian), ale také u německého mezioborového Bauhausu, který se více zaměřoval na užité umění. To však mluvíme o tvoření meziválečném – o víře v lepší zítřky –, o umění, které novými prostředky (znaky a kódy) hlásalo rovněž nový světový řád humanity a techniky v dosud nebývalé duchovní syntéze.

Malevič nebo Mondrian byli nejen umělci, ale i mysliteli s filozofickým až mystickým přesahem, od šedesátých let se však vývoj začal měnit. Kolektivistické ideje slábly, ale revoluce v umění pokračovaly. Na síle nabývaly již jen do sebe zahleděné vizuální či komunikační experimenty. Vývoj se pohyboval od povznášející avantgardy přes vystřízlivělý existencialismus až k intelektuálnějšímu strukturalismu a vše relativizujícímu postmodernismu bez větších dorozumívacích ambicí. Hrát si s formou však zůstávalo přitažlivé.

Forma však sama o sobě nese jisté sdělení či příležitost k subjektivnímu „čtení“. Je rovněž odrazem vizuálních a racionálních úvah dotýkajících se problému nové estetiky a komunikace. A právě tyto okolnosti jsou vlastní pokročilému konstruktivismu, který je obsahem výstavy v Karlových Varech. Při pohledu na expozici nazvanou Nepolapitelná struktura je zřejmé, že tento směr nepřináší díla pouze formálního či nezávazného charakteru. Zpravidla vidíme, jak základní geometrické útvary, linie nebo rastry (struktury) nabízejí nejen vizuální, ale i mentální asociace. Jaké konkrétně? To už je pak spíše na divákově otevřenosti či připravenosti.

Paralelní cesty

Na výstavě nalézáme paralelní cesty, avšak se společným jmenovatelem: geometrií a myšlenkou, tvarem, rytmem, významem a přesahem. Pro výstavu klíčové je dílo Zdeňka Sýkory (spatřit tu lze například obraz Černo-bílá struktura z roku 1964 nebo Linie č. 210 z roku 2002). Prostor síně ovládá zavěšená plastika z propletených drátů nazvaná Krajina s kopcem (1974) od Karla Malicha. Působivé jsou objekty Huga Demartiniho z roku 1967 nebo hravé plastické „mobily“ z pomalovaného dřeva z konce sedmdesátých let od Radoslava Kratiny. Pozornost si zaslouží mimořádně působivé asambláže z počátku osmdesátých let od Františka Kyncla. Zdánlivě nemístně se jeví do kolekce zařazené nedávné dílo Vladimíra Kokolii, avšak jeho přírodní struktury směřují k podobným kosmologickým výsledkům jako ostatní vystavené práce, a to včetně kreseb a obrazů Vladislava Mirvalda či Dalibora Chatrného.

Zdánlivě nemístně se jeví do kolekce zařazené nedávné dílo Vladimíra Kokolii, avšak jeho přírodní struktury směřují k podobným kosmologickým výsledkům jako ostatní vystavené práce.

Součástí sbírky jsou také díla zahraničních autorů. Manfred Mohr je jistě legendou. Tento německý průkopník počítačového umění je uznávanou celebritou. Od sedmdesátých let, ještě v době dřevní techniky, se pod vlivem filozofie Maxe Benseho pouštěl do průzkumu možností informační estetiky. Přiváben novými možnostmi vizuálního sdělení dostával se složitě k prvním počítačům a ve své tvorbě začal působivě spojovat generované variace tvarů (zpočátku krychlí) s náhodami. K tomu začal přidávat výtvarný kabát – výsostně malířské kompozice s barevnými a rytmickými účinky.

Podobně si vedl Angličan Kenneth Martin, který zdůrazňuje prvky náhodných lineárních průniků a rastrů. Připomeňme, že jeho tvorba není okrajovou cestou. Jeho umění se stalo pojmem a chloubou sbírek a galerií, což ostatně potvrdila i jeho rozsáhlá retrospektiva v prestižní londýnské Tate Gallery již v roce 1975. I další zahraniční osobnosti, zastoupené v této soukromé sbírce, mají ve světě mimořádný kredit. Ostatně jako celá právě probíhající výstava v Karlových Varech, která se mohla uskutečnit jen díky rozhodnutí jednoho osvíceného milovníka výtvarného umění.

Výstavu Nepolapitelná struktura mohou návštínici spatřit do 3. září v Galerii umění Karlovy Vary.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.