Není lepší pojistky než pevné ukotvení ve strukturách Západu

Zhruba před 30 lety se v naší zemi odehrál zázrak. A následně jsme vstoupili do NATO a Evropské unie. Od počátku jsou však přítomni i zlí našeptávači, kteří tento vývoj zpochybňují. Ve starořecké báji o Orfeovi, který ohlédnutím zničil své štěstí, se v mnohém odráží situace naší postkomunistické společnosti.

Orfeovo ohlédnutí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Orfeovo ohlédnutí. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Orfeovo ohlédnutí.

Francouzský filozof Gilles Lipovetsky ve své knize Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu, která vyšla před více než 30 lety, používá podobenství, v jehož centru stojí Narcis ze starořeckých bájí. Právě ten podle něho vystřídal ve druhé polovině 20. století Fausta jako ikonickou figuru předchozí doby.

Pokud je totiž pro Lipovetského Faust svou nenasytnou touhou po poznání nezpochybnitelným symbolem zejména vědeckého přístupu ke světu zhruba od druhé poloviny 19. století, přichází o sto let později tento mladík Narcis, aby zpřítomnil nastupující infantilní shlížení se lidstva ve vlastní nádheře umožněné novou masovou kulturou hédonisticky naplňovaného volného času.

Lipovetsky hovoří o kolektivním narcismu, jenž se vyznačuje ztrátou smyslu pro historickou kontinuitu, a o setření pocitu sounáležitosti jak s minulými, tak budoucími generacemi. Lidé se zaměřili jen na přítomnost, kterou neustále hýčkají, chrání a recyklují v podobě nekončícího mládí. Jasnozřivě přitom dodává: „Narcismus je něco, co potlačuje tragičnost a co se jeví jako zcela nová forma apatie. Tvoří jej povrchní citlivost na svět a zároveň hluboká lhostejnost ke světu.“

Dobře zvolená metafora

Kdyby to nebylo tak smutné, šlo by francouzskému mysliteli gratulovat. Jeho metafora v průběhu desítek let od vydání knihy nejen přetrvala, ale stala se zásadním podobenstvím pro pochopení dnešního světa, jenž se zdá ve věku sociálních sítí stižen epidemií sebevzhlíživosti. Odrazem této situace jsou zejména mladí lidé, jimž se displej jejich chytrého telefonu stal osudným Narcisovým jezírkem, v němž neustále nahlížejí svou krásu a ve kterém postupně a potupně v rezignaci na podstatné dimenze života utonou.

Jejich vášeň pro infantilní sebeprezentaci na sociálních sítích zaplavovaných stále aktualizovanými fotografiemi potvrzuje také Lipovetského slova o vznětlivé emocionální, ale současně nekonečně povrchní citlivosti na současný svět, k jehož problémům jsou většinou lhostejní. A nemůže být vzhledem k jejich posedlosti přítomným jinak. Bez vize budoucnosti, zejména bez smyslu pro historickou dimenzi společnosti, připomínají hejno letních much, jež přiletí a odletí, aniž by o životě něco pochopilo.

Ne každá metafora je vhodná, a jsou i takové, jež jsou již na první pohled umělé, chtěné, a tudíž neživotné, šustí papírem a nemají ani cenu toho, na němž jsou napsané. Navzdory tomu se o ně musíme pokoušet. Působivá a dobře zvolená metafora totiž jako blesk osvětluje do té doby temnou a krizí znejistělou krajinu, vnáší do tápání sice jen okamžik světla, ale i ten někdy stačí k uvědomění si situace a vydání se tam, kde se rýsuje záchrana, a ne zkáza.

Odkaz na Narcise zároveň upomíná na nepomíjející hodnotu starořeckých bájí jako studnice archetypů a metafor, k nimž se lze stále vracet, protože v nekonečně poetickém jazyku zrcadlí veškerý rozměr tragiky i krásy lidského života – třeba Oidipův komplex, Tantalova muka a zejména Orfeův příběh, v němž se v mnohém odráží situace naší postkomunistické společnosti.

Takové konstatování je ošidné, protože ne každá metafora je vhodná, a jsou i takové, jež jsou již na první pohled umělé, chtěné, a tudíž neživotné, šustí papírem a nemají ani cenu toho, na němž jsou napsané. Navzdory tomu se o ně musíme pokoušet. Působivá a dobře zvolená metafora totiž jako blesk osvětluje do té doby temnou a krizí znejistělou krajinu, vnáší do tápání sice jen okamžik světla, ale i ten někdy stačí k uvědomění si situace a vydání se tam, kde se rýsuje záchrana, a ne zkáza.

Zkrátka a dobře, v tomto širokém a běžný rámec daleko přesahujícím pojetí může metafora posloužit i jako nepostradatelná diagnóza s potenciální léčivou silou, abych parafrázoval titul eseje americké spisovatelky Susan Sontagové (1933–2004) Nemoc jako metafora.

Podobenství o Orfeovi

Snad žádná ze starořeckých bájí nemůže konkurovat po stránce jímavé tragiky té o Orfeovi. Podaří se mu totiž při pokusu o vyrvání milované Eurydiky podsvětní Hádově říši nemožné – to, co tento svět nevrací, je postoupeno neodbytnému pěvci. Jak by také ne, když při jeho zpěvu „Tantalos zapomněl na žízeň a hlad, Sísyfos přestal valit svůj balvan, Ixíonovo kolo se zastavilo, dokonce v očích nelítostných Erínyí se zaleskly slzy“.

Snad žádná ze starořeckých bájí nemůže konkurovat po stránce jímavé tragiky té o Orfeovi. Podaří se mu totiž při pokusu o vyrvání milované Eurydiky podsvětní Hádově říši nemožné – to, co tento svět nevrací, je postoupeno neodbytnému pěvci.

Je to velký a neopakovatelný moment v historii říše smrti, a když se rozpláče i Hádova manželka Persefona, ten kapituluje a vydá Orfeovi Eurydiku pod podmínkou, že když je bude Hermés vyvádět z podsvětí, neohlédne se na za ním kráčející milovanou, dokud oba opět nespatří pozemský svět.

Proč by Orfeus nesouhlasil, podmínka se mu zdá po tom, co již při cestě mezi podsvětní stíny podstoupil, formální a snadno splnitelná, aby však selhal a těsně před vstupem do tainarské rozsedliny, za níž se rozevírala říše živých, se ohlédl a ze zbožňované ženy spatřil jen odcházející stín.

Výklad podobenství

Snad nikoho nepohorší, že předchozí dva mezititulky se neskrývaně a snad poněkud rouhačsky hlásí k postupu, který podle evangelií zvolil Ježíš vůči svým učedníkům. Tedy nejprve podobenství a pak – pro nechápavé – ještě jeho výklad. Orfeus je totiž ten, komu se podařil zázrak – něco, co popírá veškerou zkušenost. Říše mrtvých vrací svou kořist a většího divu snad ani být nemůže – vždyť mezi mnohými Ježíšovými zázraky se jako největší zmiňuje vzkříšení Lazara či Jairovy dcery.

Je-li někde nepřekročitelná hranice, pak zde – z onoho světa se do plnosti zdejšího života nikdo nevrací. S touto nesmírností zázračného v Orfeově příběhu kontrastuje zdánlivá snadnost podmínky, jejímž naplněním má být neuvěřitelné vykoupeno. Stačí se pouze neohlédnout! Pouze? O ošidnosti této snadnosti by mohla jistá paní Lotová vyprávět, kdyby solné sloupy mohly mluvit. Na druhé straně se po Orfeovi nechtějí činy srovnatelné s Herkulovými, stačí setrvat v pasivní důvěře a neohlédnout se, jak požadují i některé pohádky.

Není nic horšího než nazřít, že štěstí bylo nadosah, a člověk to sám sobě, a co hůře i druhému, pokazil úplně zbytečnou, a především nenapravitelnou nedůvěřivostí. Stane se zázrak a člověk, ač se po něm nic zázračného nechce, o jeho plody nenávratně přijde vlastní pochybovačností, působením zlých našeptávačů a nedostatkem sebekázně vyvolané vzpourou hněvivých emocí.

Má to, jak říká sportovní hantýrka, ve svých rukou, stačí zůstat pozitivně naladěn a nepochybovat. Stačí nepochybovat? Tady by zase mohl vyprávět jistý Apoštol, který si to sebevědomě hasil ke svému Pánu po vodě, jakmile ho však zachvátily pochyby, div neutonul. Orfeus po určité době cesty z podsvětní říše totiž pochybuje nad vší míru, rozleptán našeptáváním o iluzornosti svého štěstí, a proto neodolá a dopustí se zoufalého činu – ve frustraci a hněvu se ohlédne.

To, co následuje, je natolik drásající, že třeba opera německého hudebního skladatele Christopha Willibalda Glucka (1714–1787) Orfeus a Eurydika – na rozdíl od zakladatelského díla Orfeus celého žánru italského skladatele Claudia Monteverdiho (1567–1643), odtud i tehdy používaný termín favola in musica – možnost tohoto dramatického vrcholu raději mění a končí vylhaným happy endem.

Není nic horšího než nazřít, že štěstí bylo nadosah, a člověk to sám sobě, a co hůře i druhému, pokazil úplně zbytečnou, a především nenapravitelnou nedůvěřivostí – o slovo se pro změnu hlásí patron všech žárlivců Othello. Shrňme výklad tohoto podobenství ještě jednou. Stane se zázrak a člověk, ač se po něm nic zázračného nechce, o jeho plody nenávratně přijde vlastní pochybovačností, působením zlých našeptávačů a nedostatkem sebekázně vyvolané vzpourou hněvivých emocí. Zkrátka a dobře spáchá „zoufalý čin“.

Možnost zoufalého činu

Jak se to vše má k dnešku? Zhruba před 30 lety se v naší zemi nepochybně odehrál zázrak, přestože zpětně najdeme i racionální zdůvodnění. Na první pohled navěky zakonzervovaná nehybnost světa studené války znenadání praskla v základech, do sebe pevně zaklesnuté nepřátelské bloky uvolnily sevření a hydra komunismu zmizela jako jarní sníh po prudkém dešti.

Na horizontu se dokonce nastiňuje možnost našeho „zoufalého činu“, jímž by tentokrát nebylo ohlédnutí – tak daleko metafora nesahá, a my se naopak ohlížet musíme –, ale referendum o vystoupení z EU, případně NATO. Jeho kladným výsledkem bychom však ztratili pro svou i další generace zázrak z doby před 30 lety a připravili o možné štěstí sebe, a co hůře i druhé.

Už neplatilo, že co peklo uchvátí, nevydá, a miliony lidí, kteří se v „říši zla“ potáceli bez možnosti říct pravdu jako podsvětní a o svou identitu oloupené stíny, kráčeli vstříc světlu pravdy a lásky. Měli to ve svých rukou, stačilo jen zůstat pozitivně naladěn a věřit ve smysl nastoupené cesty. A velký kus cesty tomu tak i bylo. Dříve nemyslitelné je skutkem, stáváme se členy NATO i Evropské unie – nemůže být lepší pojistky před východními despociemi než toto pevné ukotvení ve strukturách Západu, k jehož hodnotám se hlásíme.

Od počátku jsou sice přítomni i zlí našeptávači, kteří vše zpochybňují, jenže jejich slov není dbáno. Dobře si totiž pamatujeme, jaké to bylo v podsvětí, a jsme za zázrak, který natolik nepravděpodobně pozvedl naše životy, stále velmi vděční. Jenže jak čas na cestě plyne, roste únava, každá překážka násobí svou sílu, vděčnost upadá, pochyby narůstají a hlasy našeptávačů sílí.

A na horizontu se dokonce nastiňuje možnost našeho „zoufalého činu“, jímž by tentokrát nebylo ohlédnutí – tak daleko metafora nesahá, a my se naopak ohlížet musíme –, ale referendum o vystoupení z EU, případně NATO. Jeho kladným výsledkem bychom však ztratili pro svou i další generace zázrak z doby před 30 lety a připravili o možné štěstí sebe, a co hůře i druhé.

Rozplynutí snu o štěstí

Nebylo by dobré to před sebou skrývat. Společností dnes s nezanedbatelnou silou rezonují i tyto myšlenky, jež by v ní ještě nedávno neměly místo, a pokud ano, jen na jejím okraji. Nyní mají neskrývané stoupence nejen v parlamentu, ale i mezi vrcholnými ústavními představiteli.

Jejich právo toto říkat je v demokracii nezpochybnitelné, problémem je, že tato formální legitimita nemění s ohledem na minulé politické zkušenosti i ekonomickou danost malého státu v srdci Evropy nic na tom, že to jde proti našim nejvlastnějším zájmům a je to z hlediska našich tužeb naplňujících, a nikoliv popírajících zázrak před 30 lety bez nadsázky vlastizrádné.

Společností dnes s nezanedbatelnou silou rezonují i tyto myšlenky, jež by v ní ještě nedávno neměly místo, a pokud ano, jen na jejím okraji. Nyní mají neskrývané stoupence nejen v parlamentu, ale i mezi vrcholnými ústavními představiteli. Jde o cílené a vědomé ponoukání k „zoufalému činu“, po jehož naplnění by se naše sny o štěstí a spokojeném životě rozplynuly stejně jako Orfeovi silueta jím milované ženy.

Jde o cílené a vědomé ponoukání k „zoufalému činu“, po jehož naplnění by se naše sny o štěstí a spokojeném životě rozplynuly stejně jako Orfeovi silueta jím milované ženy. Nezbylo by nám než podobně jako on odevzdaně a s podlomenou vůlí vegetovat v chaosu a anarchii, kdy bychom ještě rádi vzpomínali na úskalí cesty, jíž jsme se, rozleptáni zbytečným pochybovačstvím, vzdali.

A nelze si činit sebemenší iluze, že by se nám v té či oné – v závislosti na okolnostech – více či méně okaté formě záhy nedostalo i protektorátní péče východních despocií, jež by ukončila naše trápení, jak to učinilo nacistické Německo v případě druhé republiky. Až tam by nás mohly nehorázné žvásty srovnávající nynější Brusel s dřívější Moskvou přivést…

To vše v situaci, kdy se nám vede, byť ne každému – měřeno mnoha objektivními ukazateli –, nejlépe v naší historii, z EU plynou miliardy na rozvoj země, vidíme, jak obtížné je vyrovnat se s odchodem z unie i pro mocnost, jako je Velká Británie, a navíc je zjevné, že plná národní suverenita je v současném globalizovaném světě iluzorní.

Sklony k frustraci a sebedestrukci

Proč tedy všechny tyto pochyby, jež otravují cestu, po níž musíme jít, a to až natolik, že jsou mnozí ochotni spáchat „zoufalý čin“ a opustit ji? Je v této souvislosti právem zmiňované mnohé, na to nejpodstatnější se však zapomíná, protože připomínání neutuchajících aktivit „knížete temnot“ by bylo v jedné z nejateističtějších zemí světa „silnou kávou“.

Sklony k frustraci a sebedestrukci jsou ve společnosti i jedinci vždy přítomné a mohou i v navenek klidných dobách v důsledku ustavičného našeptávání nabýt vrchu a svést pochybami nahlodanou společnost k zoufalému činu. I sebelepší metafora v tomto ohledu dokáže málo.

Neučiním to ani já, a namísto toho uvedu střízlivě mystická slova českého historika Bohdana Chudoby (1909–1982): „Přestáváme uznávat zejména existenci oné velké, intelektem obdařené energie, která se naklonila k nicotě a chce k ní naklonit i lidská srdce.“ Sklony k frustraci a sebedestrukci jsou ve společnosti i jedinci vždy přítomné a mohou i v navenek klidných dobách v důsledku ustavičného našeptávání nabýt vrchu a svést pochybami nahlodanou společnost k zoufalému činu. I sebelepší metafora v tomto ohledu dokáže málo.

Může sice pomoci stanovit zmíněnou diagnózu, ale to, zda si lidé vezmou za svůj titul hry anglického dramatika Johna Osborna (1929–1994) Ohlédni se v hněvu, jak to učinil ke zkáze svého štěstí Orfeus, nebo se takového pohledu do tváře veškerý život zmrtvující Medúzy uchrání, záleží jen na nich – na jejich zdravém rozumu a sebekázni, jež odporují Lipovetského tezi o infantilním narcismu, který svou lhostejností k podstatnému téměř zcela charakterizuje naši dobu. Zatím to mají ve svých rukou, či spíše hlavách a svědomích…

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.