Německým městům hrozí zóny bez práva

Podle 32leté policistky Tanii Kambouriové, dcery řeckých imigrantů, vytvářejí muslimové v Německu paralelní struktury k policejním a soudním orgánům. Její negativní zkušeností především s muslimskou komunitou však někteří odborníci považují za trochu jednostranné.

Tania Kambouriová, Deutschland im Blaulicht: Notruf einer Polizistin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tania Kambouriová, Deutschland im Blaulicht: Notruf einer Polizistin. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Tania Kambouriová, Deutschland im Blaulicht: Notruf einer Polizistin.

Konečně to někdo řekl nahlas! Zaznělo v Německu poté, co letos na začátku října vyšla a následně se objevila v knihkupectvích kniha Deutschland im Blaulicht: Notruf einer Polizistin (Německo v modrém majáčku. Policistka volá o pomoc) Tanii Kambouriové, 32leté policistky a dcery řeckých imigrantů. Shrnula v ní své negativní zkušenosti z dvanáctileté policejní praxe především s muslimskou komunitou. Podle některých odborníků jsou však její závěry poněkud jednostranné.

Německá policie má stále menší respekt a čelí strmě narůstající agresi – zejména mladých mužů muslimského původu, kteří vyrůstají v tradičních patriarchálních rodinách. Neuznávají prý ústavní práva, německý stát ani jeho představitele. Odmítají se vzdělávat a zapojovat do života většinové společnosti. Jen provokují, testují meze. Do patřičných mezí je lze odkázat pouze silou.

Jevy na okraji společnosti

V Německu existují atraktivnější místa než industriální Bochum, jež několik desetiletí žila především z důlního, ocelářského a automobilového průmyslu. Dnes se 360tisícové město s početnou muslimskou menšinou (Porúří bylo po druhé světové válce jedním z hlavních cílů tehdejších gastarbeiterů)potýká s relativně vysokou nezaměstnaností a odlivem obyvatel. Právě zde posbírala mladá komisařka Tania Kambouriová většinu profesních zkušeností, na nichž založila svou knihu.

Její obraz německé společnosti není lichotivý. Kambouriová zdůrazňuje, že s naprostou většinou imigrantů nejsou v Německu žádné problémy. Tvrdě pracují a snaží se zajistit pro sebe a své děti lepší život. A za příklad zdařilé integrace uvádí vlastní rodinu. Současně je ale přesvědčena, že by se nemělo mlčet o jevech na okraji společnosti, s nimiž jako policistka přichází běžně do styku.

Kambouriová zdůrazňuje, že s naprostou většinou imigrantů nejsou v Německu žádné problémy. Současně je ale přesvědčena, že by se nemělo mlčet o jevech na okraji společnosti.

Kambouriová nemá na mysli islámský extremismus, který podle ní nepřiměřeně dominuje mediálnímu zpravodajství o muslimské komunitě, ani brutální trestné činy, jež se vyskytují relativně zřídka, ale spíše každodenní incidenty a drobné ústrky – udělování pokut, rušení nočního klidu či rvačky.

Právě při těchto četných, rutinních zásazích se policisté podle Kambouriové ocitají pod rostoucím tlakem. Čelí stále horším urážkám a fyzickým útokům Němců, východoevropských kriminálníků, a zejména mladých muslimských mužů, kteří podle ní mají zásadní problém ustoupit či uzavírat kompromisy. A s ní jako se ženou už prý vůbec odmítají komunikovat – pokud se s ní nesnaží nenápadně stranou domluvit. Její snědý obličej totiž naznačuje, že ani její předci nepocházejí od Labe nebo Rýna.

Potíže i po dlouholetém pobytu

Životní postoje těchto mladých mužů formuje podle Kambouriové zejména jejich náboženské a kulturní zázemí. Vyrůstají prý v prostředí ovlivněném strachem a násilím, v němž je pevná společenská role a čest celého klanu přednější než osobní svoboda nebo německé zákony.

Výchova v muslimských rodinách je podle policistky neslučitelná se západními standardy. Dívky jsou utlačované, mladíci rozmazlováni natolik, že z nich rostou mladí delikventi. Pokud se vyskytnou problémy, rodiče je odmítají se školou či policií řešit.

Potíže s některými členy muslimské komunity prý nemizí ani po dlouholetém pobytu v Německu, příslušníci třetí generace přistěhovalců prý často bývají méně přizpůsobiví než jejich rodiče a prarodiče

Řada muslimů se podle Kambouriové stylizuje do pohodlné role oběti a vymlouvá na údajný rasismus většinové společnosti. Proti těm, kdo se úspěšně integrovali, údajně nic nemá. Její nejlepší kamarádka je prý Turkyně. Na jakoukoli kritiku reaguje muslimská komunita podle Kambouriové alergicky.

Potíže s některými jejími členy ale prý nemizí ani po dlouholetém pobytu v Německu, příslušníci třetí generace přistěhovalců prý často bývají méně přizpůsobiví než jejich rodiče a prarodiče. Integračních programů a jazykových kurzů přitom stát a společnost nabízejí dostatek. Někteří o ně ale nejeví zájem. Řada lidí, kterým se již podařilo získat německý pas, si podle Kambouriové neuvědomuje, že občané mají vedle svých práv i řadu povinností.

Utajené trestné činy

Muslimové v Německu navíc podle Kambouriové vytvářejí vlastní, paralelní struktury k německým policejním a soudním orgánům.Devět z deseti trestných činů, které se odehrají v jejich komunitě, zůstane prý zcela utajeno. Řeší je prý samozvaní smírčí soudci (výlučně muži), kteří rozhodují zcela v duchu islámských tradic.

Svědci bývají zastrašováni, spolupráce s policií se rovná zradě, ženy se svých práv nedovolají vůbec. Celé ulice prý ovládají (například libanonské) klany, které se živí ze sociálních dávek a kriminality. V některých čtvrtích velkoměst se jednoznačně uplatňuje právo silnějšího. Stoupající společenskou agresi denně pociťují i řidiči autobusů, hasiči či záchranáři.

Devět z deseti trestných činů, které se odehrají v muslimské komunitě, zůstane prý zcela utajeno. Řeší je prý samozvaní smírčí soudci (výlučně muži), kteří rozhodují zcela v duchu islámských tradic.

Policie je stále bezradnější. Její úsilí nekryjí soudy, které pracují pomalu a udělují příliš mírné tresty. Společnost ochránce zákona dostatečně nedoceňuje, jen jim neustále někdo radí, jak a co mají dělat. Média pouze rozmazávají (nepodložené) případy policejní brutality.

Ke každodennímu stresu a obavám o život se přidávají potíže se zastaralým vybavením a technikou. Řada policistů proto trpí pocitem vyhoření a po pár letech ve službě odchází. V německých velkoměstech přitom hrozí, že tam do pár let vzniknou skutečné bezprávní zóny.

Nepřizpůsobovat se imigrantům

Kniha není prvním veřejným vystoupením Kambouriové – před dvěma lety na sebe upozornila otevřeným dopisem odborovému časopisu Deutsche Polizei,v němž si podobně jako nyní stěžovala na nárůst verbálního i fyzického násilí, jemuž čelí ve své práci. Od kolegů se jí prý tehdy dostalo velké podpory.

Věc prošla stránkami novin, ale v praxi se nic nezměnilo. Proto se rozhodla promluvit podruhé a důrazněji. Německá společnost podle ní stojí před zásadním testem soudržnosti. Před odvrácenými stránkami imigrace podle ní nelze nadále zavírat oči.

Podle Kambouriové by se většinová společnost především neměla imigrantům nijak přizpůsobovat a trvat na důsledném dodržování všech pravidel

Mohlo by se zdát, že kniha je příspěvkem k diskusi o aktuální uprchlické krizi. Úplně tomu tak ale není. Bochumská komisařka ji dopsala několik měsíců předtím, než se přes německé hranice začaly valit statisíce lidí a kancléřka Angela Merkelová památně prohlásila: „Zvládneme to.“

O uprchlické vlně se Kambouriová pouze okrajově zmiňuje jako o hrozbě v tom smyslu, že nově příchozí vesměs pocházejí z autoritárně a patriarchálně řízených států a budou si konkurovat s migranty, kteří jsou v zemi usazení déle. Řešením podle ní je, že by se většinová společnost především neměla imigrantům nijak přizpůsobovat a trvat na důsledném dodržování všech pravidel.

Chybí vůle

Pokud děti v mateřské školce neumějí německy, má je to učitelka naučit, nikoli s nimi komunikovat turecky či arabsky. Pokud se někdo vzpírá, jsou na místě pokuty a sankce. S muslimskými delikventy nemá smysl jednat v rukavičkách, rozumí jen autoritě.

Nezletilé, kteří opakovaně přestupují zákon, je třeba v krajním případě rodičům odebrat. Počty policistů posílit, náboženské symboly (například šátky) ve veřejné službě zakázat. Potírat paralelní justici a posilovat občanskou odvahu. Zrychlit soudní procesy, prosadit celodenní školy a školky. Věnovat větší pozornost a podporu obětem trestných činů než jejich pachatelům.

V německé společnosti často chybí vůle řešit právní a sociální situaci postižených, kteří se usilovně snaží vrátit do alespoň trochu normálního života

Některé z těchto návrhů jsou relevantní, například poslední z nich. „Politici, justice, správa, vědci i média se často zabývají více pachateli než oběťmi,“ potvrdila Lidovým novinám Bianca Biwerová z neziskové organizace Weisser Ring, která se zabývá podporou obětí trestných činů a prevencí kriminality.

Podle Biwerové chybí ve společnosti často vůle řešit právní a sociální situaci postižených, kteří se usilovně snaží vrátit do alespoň trochu normálního života. Biwerová podobně jako Kambouriová zdůrazňuje, že je třeba zajistit, aby se soudní procesy nevlekly, oběti dostaly patřičné odškodnění a justiční orgány a policie byly náležitě personálně i technicky vybaveny.

Otázka celé společnosti

Klesající důvěra v demokratické instituce, mizející respekt k policii a nárůst společenské agresivity sice znepokojují, otázkou ale zůstává, zda se závěry bochumské komisařky vztahují pouze na pachatele přestupků a kriminálních činů, s nimiž je denně ve své práci konfrontována, nebo na celou společnost.

Otázkou zůstává, zda se závěry bochumské komisařky vztahují pouze na pachatele přestupků a kriminálních činů, s nimiž je denně ve své práci konfrontována, nebo na celou společnost

Jasno má například profesor policejní vysoké školy v Hamburku Rafael Behr, který Lidovým novinám sdělil: „Volání o pomoc určitě neodráží bezpečnostní situaci v Německu.“ A tento odborník nakriminologii a sociologii dodává: „Ale upozorňuje na problém, který zřejmě má mnoho policistek a policistů ve velkých městech, tedy že si už tak dobře nedokáží poradit s problematickou klientelou.“

Podle Behra policie nikdy není v kontaktu s celým obyvatelstvem, ale vždy jen s jeho částí, jež působí potíže: „Zkušenosti paní Kambouri nemohu posoudit, jistě má pro své výroky osobní důvody. Nepopírám ani to, že v určitých okrscích se skutečně odehrávají konflikty s mládeží. Respekt je drahocenný statek, kterého se dnes nedostává. Že tím policistky a policisté trpí, je pochopitelné. Ale vidět všechny příčiny zla u muslimské mládeže je příliš zkratkovité.“

Absence dat

Behr je navíc přesvědčen, že výroky Kambouriové „nemilosrdně zneužívají pro politiku šíření strachu policejní odbory“. A domnívá se, že ukazují policisty výlučně jako oběti rostoucího násilí. Mladá policistka se zdá ideální mluvčí bezpečnostního sboru, protože je žena a zároveň pochází z přistěhovalecké rodiny.

Těžko se jí proto dá předhazovat, že má předsudky. „To má autenticitu jejích výroků očividně zvýšit,“ upozorňuje Behr. A ptá se: Co kvalifikuje policistku řeckého původu do role expertky na řešení interkulturních problémů a speciálně integrace muslimské menšiny?

Kambouriová sice absenci dat kritizuje, ale sama pochybná „fakta“ používá. Jak může vědět, že se policii zůstane utajeno 90 procent trestných činů v muslimské komunitě?

Tato otázka se vtírá v mnoha částech knihy, které se bezprostředně netýkají policejní práce. Kambouriová nabízí pro mnoho složitých otázek příliš jednoduchá řešení a „detaily“ se nezabývá. Zdůrazňuje, že neexistují statistiky, kolik německých občanů muslimského původu páchá zločiny – ví se to jen u cizinců podle národnosti. Ale jak takovou statistiku sestavit? Byly by do ní zahrnuty děti ze smíšených manželství? Jen ti, kdo chodí do mešity?

Kambouriová sice absenci dat kritizuje, ale sama pochybná „fakta“ používá. Jak může vědět, že se policii zůstane utajeno 90 procent trestných činů v muslimské komunitě? Že 80 procent mladistvých delikventů v Berlíně je tureckého nebo arabského původu? Že tvrdší tresty budou účinnější než prevence a pomoc pachatelům? Odkazy na zdroje, z nichž čerpá, v knize chybí.

Zkreslení

Pokud opomineme otázky výchovy a vzdělání, které jsou policistce profesně vzdálené, je tu mimosoudní řešení konfliktů, jež je podle Rafaela Behra zcela obvyklé. V řadě případů se spolu mohou vyrovnat přímo viníci a oběti, jindy pomůže prostředník. Běžně to funguje i v německé společnosti. A zdůrazňuje: „Jako neobvyklé a hrozivé vnímáme to, že jsou i muslimští smírčí soudci, kteří také mají zájem dosáhnout mimosoudní shody mezi znesvářenými stranami.“

Někteří odborníci považují knihu Kambouriové za problematickou, protože zprostředkovává pokroucený obraz společnosti, zkresluje, připouští zobecnění a situaci líčí mnohem dramatičtěji, než ve skutečnosti je

Na rozdíl od Kambouriové ale nepovažuje jejich jednání ve většině případů za problematické. Neshody a extrémy sice existují, ale dají se podle něho řešit. „Nezpochybňuje to německou justici, ani to nedokazuje, že vznikají paralelní společnosti,“ dodává Behr s tím, že netuší, odkud policistka čerpala své znalosti o této problematice. Je totiž zatím velmi málo prozkoumaná.

Skutečnost, že policistka takové věci prohlašuje a mnoho lidí jí věří, považuje Behr za příznačný. Podle něho je zajímavé, že Kambouriové výroky, o nichž se on sám domnívá, že jsou poněkud jednostranné, vyvolaly takovou velkou odezvu.

„Považuji knihu za problematickou, protože zprostředkovává pokroucený obraz společnosti, zkresluje, připouští zobecnění a situaci líčí mnohem dramatičtěji, než ve skutečnosti je,“ shrnuje Behr.

Nic nového

Mnozí s ním souhlasí – volání po přísnějších trestech a větší represi se z policejních kruhů ozývá už 25 let, zdůraznil v televizní diskusi Lidé u Maischbergerové na stanici ARD novinář Jakob Augstein. Podle něho společnost naslouchá Kambouriové jen proto, že pochází z přistěhovalecké komunity, její kniha však o současné situaci Německa jako celku příliš nového nepřináší.

Společnost naslouchá Kambouriové jen proto, že pochází z přistěhovalecké komunity, její kniha však o současné situaci Německa jako celku příliš nového nepřináší

Také Rafael Behr považuje za přirozené, že policisté obecně požadují důslednější tresty,: „Vidí v nich spravedlivou ,odměnu za svou práci‘.“ Směřování policejní aktivity pouze k posílání lidí do vězení by ale podle něho vedlo společnost k policejnímu státu.

A dodává: „Je obvyklé, že se mezi policisty kritizují soudy, že trestají příliš mírně. Víme ale, že výše trestu není pro korekci kriminální kariéry rozhodující.“ Ovlivňují ji prý mnohem více dva jiné aspekty: rychlost, s níž trest přijde (v tom souhlasí s Kambouriovou) a samotná podoba sankce. Tedy to, zda se například s mladými pachateli ve věznicích či v průběhu alternativních trestů dále pracuje.

Práce nikoli pro každého

Tady vidí Behr prostor pro zlepšení, situace ale podle něho nevyžaduje, aby bylo volání po tvrdších trestech vyslyšeno: „Představa, že na údajnou tvrdost by se nyní mělo reagovat ještě větší tvrdostí, pramení z myšlenek na pomstu a nemá s moderním výkonem trestu nic společného. Naštěstí se většina soudců těmto požadavkům od hospodských stolů brání.“ Že se policie k těmto „tupým řečem“ přidává, ho „poněkud znepokojuje“.

Policejní práce je zejména ve velkoměstech velmi stresující, není pro každého. Každý policista má jiné schopnosti a více či méně se hodí na určitý druh práce.

Pro osobní situaci Kambouriové má částečně porozumění. Policejní práce je zejména ve velkoměstech velmi stresující, není pro každého. Uplatňování zásad diverzity podle něho policejní sbor špatně pochopil: „Přirozeně vždy byly a jsou situace, ve kterých je moudré jednotlivé policisty nenasadit a poslat místo nich na zásah jiné. To se netýká jen mužů a žen.“

„Tvrdošíjně se vychází z toho, že každé a každému musí být umožněno dělat vše. Velkému, malému, tlustému, tenkému, starému, mladému, muži, ženě. Ve skutečnosti se ale dělají rozdíly,“ vysvětluje Behr, a je to podle něho přirozené. Každý policista má jiné schopnosti a více či méně se hodí na určitý druh práce. Pokud je Kambouriová se svou současnou činností nespokojená, mělo by jí být u sboru nabídnuto jiné místo.

Deutschland im Blaulicht: Notruf einer Polizistin

Německo v modrém majáčku. Policistka volá o pomoc

AUTOR: Tania Kambouriová

VYDAL: Piper Paperback 2015

ROZSAH: 224 stran