Největší poklona Boha člověku – stal se jím coby dítě v betlémě

Náboženství není v rozporu s novými technologiemi, kromě jediného případu. Pokud by manipulovaly s člověkem a považovaly ho jen za hmotu. Kdyby věda v tomto smyslu zvítězila nad náboženstvím, byl by to konec lidských práv a svobod.

Roman Joch 26.12.2015
Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bůh a věda. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Říct, že křesťanská církev je matkou vědy, by bylo příliš silné tvrzení. Adekvátní však je, že byla její chůvou. V islámské civilizaci se věda rozvíjela do 10. století, pak teologickou školu Mutazila zastínila škola Ašari. První byla racionalistická, věřila v rozumové poznání i svobodnou vůli člověka – rozumem dokazovala, že Korán nemůže být věčný stejně jako Alláh, neboť jím byl stvořen.

Teologická škola Ašari tento postoj považovala za herezi. Podle ní je Alláh radikálně jiný, mocný a lidským rozumem nepoznatelný. Poznání je možné nikoli rozumem, nýbrž vírou obsaženou v Koránu a ve skutcích Mohameda. Alláh je svrchovaná vůle a jeho skutky nevyzpytatelné, každou chvíli může měnit svět. Náš osud je zcela určen všemocným Alláhem, svobodnou vůlí nemůžeme nic změnit. Důsledkem je fatalismus – svět nemůžeme změnit ani poznat jinak než tím, co Alláh sdělil v Koránu.

Pravda o realitě

Alláh má jiné atributy než židovsko-křesťanský Bůh – je svrchovanou vůlí, svévolí, nepochopitelný rozumem. Křesťanskou koncepcí Boha je logos – řecký filozofický koncept označující rozum, intelekt. Evangelium svatého Jana, největšího intelektuála mezi Ježíšovými apoštoly, začíná větou: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh.“ Slovo je logos. Řečeno jinak, Bůh je nejen vůle, ale především rozum, intelekt. Proto Bůh nestvoří nic, co je proti rozumu, například čtyřstranný trojúhelník.

Pravdu o realitě poznáváme tak, že omezený lidský rozum participuje na Božském rozumu přítomném v řádu stvoření světa. Z toho vyplývá, že lze poznávat svět.

Tím se dostáváme k teorii poznání svatého Tomáše Akvinského, který zavedl takzvanou korespondenční definici pravdy: veritas est adequatio rei et intellectus (pravda je shoda věci a intelektu – naší představy o dané věci a o věci samé). Pokud obsah našeho tvrzení o realitě jí odpovídá, koresponduje s ní, máme pravdu. Pokud nikoli, mýlíme se. Jak ale můžeme poznat pravdu?

Tak, že rozumný Bůh, který stvořil svět, to učinil rozumně, vložil do něj rozumné zákony – fyzikální, logické, morální. Stvořil i lidi k obrazu svému, obdařil nás rozumem, díky němuž můžeme poznávat rozumně stvořený svět a rozumné zákony v něm. Řečeno jinak, pravdu o realitě poznáváme tak, že omezený lidský rozum participuje na Božském rozumu přítomném v řádu stvoření světa. Z toho vyplývá, že lze poznávat svět.

Rozvoj vědy

Pokud teologický předpoklad říká, že bůh (Alláh) je naprosto nevyzpytatelný a nepoznatelný (kromě toho, co o sobě nadiktoval v Koránu), a ani se nelze dozvědět, zda náhodou každou pikosekundu nemění přírodní zákony světa, pak nedává smysl se pokoušet je zkoumat. Pokud však věříte, že

  • za prvé, Bůh je rozumný;
  • za druhé, stvořil svět rozumně;
  • za třetí, vložil do něj rozumem poznatelné zákony;
  • za čtvrté, které jsou neměnné;
  • pak z toho za páté vyplývá, že i my, lidé Bohem stvoření jako rozumní, tyto zákony můžeme poznávat.
Vítězství školy Ašari nad školou Mutazila zastavilo v islámském světě rozvoj vědy, křesťanská teologická koncepce jej naopak umožnila a podnítila.

Proto dává smysl pustit se do velkého dobrodružství, kterým je přírodověda, neboli do úžasného rozvoje přírodních věd, jehož jsme už několik staletí v západní civilizaci svědky. Vědci, jako je Koperník, Galilei, Kepler, Newton, nevěděli, zda těchto pět tezí platí, věřili však v ně, a proto se do tohoto výzkumu pustili. A výsledky jsou nad očekávání dobré – cvaknutí vypínačem a svítí světlo, vyslání lidí na Měsíc a jejich návrat, rozbití atomu i rozluštění DNA.

Vítězství školy Ašari nad školou Mutazila zastavilo v islámském světě rozvoj vědy, křesťanská teologická koncepce jej naopak umožnila a podnítila. Bez křesťanské teologické víry v rozumně stvořený a uspořádaný svět by však nenastal. Neexistoval by totiž žádný důvod věřit v to, že je to možné.

Heliocentrismus jako teorie

Po čase se věda a náboženství začaly považovat za konkurenty. Přesněji řečeno, někteří představitelé náboženství a vědy se takto vnímali. Ti rozumnější však od počátku věděli, že tento spor je zbytečný, neboť skutečná věda a pravé náboženství ve sporu být nemohou. Pokud totiž věda a náboženství tvrdí o realitě světa vzájemně neslučitelné, pak se mýlí buď náboženství a není pravé, nebo vědecká teorie, anebo obě. Pravé náboženství a pravdivý vědecký popis reality si však odporovat nemohou, protože vypovídají o stejné realitě.

Inkvizitor, svatý Robert Bellarmine, řekl Galileo Galileimu, ať své tvrzení o heliocentrismu vykládá jako teorii, nikoli jako pravdu o fyzické realitě

V případě sporu o geocentrickou a heliocentrickou soustavu křesťanství už od svatého Augustina (přelom 4. a 5. století) vědělo, že lyrické, poetické či „historické“ („Bůh stvořil svět za šest dní...“) pasáže Bible se nemají brát doslova. Když Koperník formuloval heliocentrickou hypotézu, neměla s tím katolická církev problém.

Poté nastala reformace a boj katolíků s protestanty, všichni byli příliš přecitlivělí a zpolitizovaní, a proto se katolická církev obávala, že Galileiho tvrzení, že se Země točí okolo Slunce, a nikoli naopak, zbytečně odporuje Bibli a škodí víře lidí. Tehdejší inkvizitor, svatý Robert Bellarmine, řekl Galileo Galileimu, ať své tvrzení o heliocentrismu vykládá jako teorii, nikoli jako pravdu o fyzické realitě.

Tři nekompatibilní vysvětlení

Následná Newtonova mechanika přesvědčila o heliocentrické soustavě, neboť i vysvětlila pohyb těles – kvůli gravitaci. Katolická církev začala považovat biblické pasáže o Zemi coby středu vesmíru za morální, nikoli fyzikální tvrzení – Země je středem morálního dramatu našich životů ve vesmíru.

A pak přišel šok. Einsteinova teorie relativity na začátku 20. století, podle níž pokud jde o vzájemný pohyb dvou těles, nedává smysl tvrdit, že jedno stojí a druhé hýbe – za „střed“ soustavy či za „pohybující se“ nebo „stojící“ těleso lze považovat obě. Bellarmine měl více pravdy, než se vědcům zdálo: heliocentrismus je fyzikální teorie, nikoli úplná fyzická pravda o realitě.

Existují tři nekompatibilní vysvětlení reality – Newtonova mechanika, Einsteinova teorie a kvantová fyzika –, z nichž každé je ve „svém“ výseku reality přesnější než ostatní dvě

Otázka, zda má pravdu Newtonova mechanika, nebo Einsteinova teorie, je však špatně položená. U středně velkých vzdáleností, těles a rychlostí popisuje správně fyzikální realitu Newtonova mechanika. Její závěry však jsou empiricky prokazatelně nepřesné u velkých rychlostí, těles a vzdáleností. U nich popisuje a predikuje realitu přesněji Einsteinova teorie.

Pokud jde o mikrosvět, jsou nepřesné obě a empiricky přesnější popisy a předpovědi poskytuje kvantová fyzika. Existují tedy tři nekompatibilní vysvětlení reality – Newtonova mechanika, Einsteinova teorie a kvantová fyzika –, z nichž každé je ve „svém“ výseku reality přesnější než ostatní dvě.

Přínos Karla Poppera

To nás přivádí k současnému neboli popperovskému pojetí přírodní vědy. Rakousko-britský filozof Karl Popper (1902–1994) si uvědomil, že nemáme šanci vědecké teorie dokázat. Nemůžeme totiž s jistotou vědět, zda vědecký popis reality jí odpovídá. K jejímu přesnějšímu popisu se můžeme přibližovat tak, že když najdeme empirický důkaz proti naší teorii, buď ji upravíme a zpřesníme, anebo opustíme ve prospěch jiné, přesnější, která tento důkaz „proti“ zohlední a vysvětlí.

Rakousko-britský filozof Karl Popper si uvědomil, že nemáme šanci vědecké teorie dokázat. Podle něho vědecké teorie nelze verifikovat (dokázat), ale jen falzifikovat (vyvrátit nalezením empirického důkazu).

Podle Poppera vědecké teorie nelze verifikovat (dokázat), ale jen falzifikovat (vyvrátit nalezením empirického důkazu). Dokud není teorie falzifikována, smí být považovaná za pravdivou a za dobrý popis reality. Po falzifikaci ji však musíme upravit či opustit ve prospěch přesnější. Věda si tudíž nenárokuje celou pravdu, nýbrž jen to, že se k pravdivému popisu reality přibližuje.

Tím boj vědy s náboženstvím na začátku 20. století skončil – nikoli vítězstvím vědy. Ta uznala, že se může mýlit. Náboženství však také netriumfuje. Dle svých kritérií sice vyhrálo, ale jen na svém „hřišti“ – může mít sice pravdu, a věřící věří, že ji má, ale jediná jistota této pravdy je víra samotná.

Z toho vyplývá, že náboženství sice říká mnohé, co lze dokázat i rozumem, ale také věci, které rozumem nelze ani dokázat, ani vyvrátit – například Bůh je jeden ve třech osobách – a empiricky ani potvrdit, ani vyloučit – kupříkladu Bůh předal Mojžíšovi na hoře Sinaj Desatero.

Materiální i duchovní bytosti

Navzdory tomu nemáme nouzi, pokud jde o poznání reality. Přece jen něco poznáváme s jistotou, především, že ta část reality, kterou zkoumají a poznávají přírodní vědy – hmotný časoprostor –, není realitou celou či úplnou, ale její materiální částí. Kromě ní pak existuje i realita intelektuální (duchovní), která není částí ani produktem reality materiální. Jak to víme?

Z podstaty poznání. Opačná představa – celá realita je materiální a lidé pouze materiální bytosti – je totiž vnitřně sporná, a tudíž nemožná. Kdyby celá realita byla pouze materiální, jsme součástí fyzikální kauzality, a tudíž determinovaní. Pak ale vše, co si myslíme, by bylo determinované, a proto bychom nemohli zjistit pravdivé.

Jsme nejen materiální, ale i duchovní, racionální a volní bytosti. Jsme duchy (intelekty) uzavřenými v hmotě (těle) a jako takoví dokážeme poznávat realitu.

Každou myšlenku, kterou si myslíme, bychom nemysleli proto, že je pravdivá, nebo mylná (to bychom však nemohli zjistit), ale proto, že coby determinované bytosti ji myslet musíme. Pak ale není důvod si myslet, že realita je pouze materiální a přírodovědecký obraz světa pravdivý – není důvod si myslet cokoli. Z této slepé uličky je jediný únik – jsme nejen materiální, ale i duchovní, racionální a volní bytosti. Jsme duchy (intelekty) uzavřenými v hmotě (těle) a jako takoví dokážeme poznávat realitu.

Přírodní vědci, kteří tvrdí, že veškerá realita je pouze materiální a veškeré poznání empirické, například Richard Dawkins, jsou bigotní dogmatici. Empirické (smyslové) poznání totiž netvrdí, že jiné než ono samo neexistuje. A z reality poznávané empiricky, tedy materiální, časoprostorové, nevyplývá, že jiná neexistuje.

Biblický obraz člověka

Jsme duchy-intelekty uzavřenými v těle, což víme na základě možnosti poznání, a proto je teistický výklad světa mnohem přesvědčivější než ateistický. To sice nic nevypovídá o pravdivosti konkrétního náboženství, ale umožňuje osvobodit se od dogmatického ateismu a otevřít se možnosti zjevené, náboženské pravdy. Každopádně víme, že člověk je nejen hmotou, ale i duchem, intelektem – racionální, volní bytostí. To je zdrojem jeho veškeré důstojnosti – schopnost vnímat a zvažovat pravdu, dobro, spravedlnost.

Biblický, náboženský obraz člověka tím, že zdůrazňuje jeho Boží stvoření a nesmrtelnou duši, hodnotu člověka posiluje

V konkrétních otázkách může sice člověk odpovědět chybně, ale už schopnost o těchto otázkách přemýšlet je zdrojem lidské důstojnosti a následně příčinou práv a svobod. Kdyby byl člověk jen kusem hmoty, neexistoval by žádný důvod chovat se k němu jinak než jako ke kusu hmoty, například ho semlít na masokostní moučku a vařit z něho mýdlo. Má-li však člověk v sobě jiskru ducha či intelektu, je vzácnou bytostí, se kterou nemáme právo nakládat svévolně.

Biblický, náboženský obraz člověka tím, že zdůrazňuje jeho Boží stvoření a nesmrtelnou duši, hodnotu člověka posiluje. Náboženství není v rozporu s vědeckým pokrokem ani novými technologiemi, kromě jediného případu. Vědecký pokrok vede k novým nástrojům a technologiím, jež nejsou samy o sobě morálně kladné ani záporné, jen jejich případné použití lidmi.

Křesťanství

Onou jedinou výjimkou jsou technologie, které by manipulovaly s člověkem, nevnímaly jeho vnitřní důstojnost a považovaly ho jen za kus hmoty k experimentování. A je jedno, zda jde o vaření mýdla nebo o genetické manipulace. Kdyby věda v tomto smyslu zvítězila nad náboženstvím – nerespektovala by posvátnost člověka –, znamenalo by to konec lidských práv a svobod.

Křesťanství akcentuje hodnotu a vnitřní důstojnost člověka, když tvrdí, že se Bůh z lásky k němu a pro jeho spásu ponížil k smrti na kříži, aby člověk mohl být vyvýšen na Nebesa, do Boží přítomnosti

Věda v tomto ohledu může zvítězit nad náboženstvím, ale bude to vítězství i nad člověkem a jeho důstojností – Pyrrhovo vítězství a danajský dar. Křesťanství mimořádně akcentuje nekonečnou hodnotu a vnitřní důstojnost člověka, když tvrdí, že se Bůh z lásky k němu a pro jeho spásu ponížil k smrti na kříži, aby člověk mohl být vyvýšen na Nebesa, do Boží přítomnosti.

Předtím, před sebeobětováním, se však Bůh stal člověkem. Byla to největší poklona Boha člověku – stal se jím coby dítě v betlémě. Požehnané vánoční svátky!