Nejde o to, co si myslíte jako občan, ale co říká právo

Emeritní ústavní soudce Vladimír Kůrka, který se stává „hlavním vykladačem“ nového občanského zákoníku, v rozhovoru říká: „Ústavní soud by měl dostat slovo jen ve specifických krajních případech, a do soudních procesů zasahovat jen výjimečně. Jeho úlohou je hodnocení, zda řízení před obecnými soudy proběhla ústavně právně regulérně.“

Jan Januš 10.2.2016
Vladimír Kůrka, nastupující předseda občanskoprávního a obchodního kolegia... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Kůrka, nastupující předseda občanskoprávního a obchodního kolegia... | foto: Foto Anna VavríkováMAFRA
Vladimír Kůrka, nastupující předseda občanskoprávního a obchodního kolegia... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vladimír Kůrka, nastupující předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, v rozhovoru o novém občanském zákoníku říká: „Je to norma, která je enormně rozsáhlá a přináší velmi podrobnou úpravu, což je v jisté kontrapozici s vlastními východisky, jejichž středobodem je princip ochrany autonomie vůle subjektů, které vstupují do právních vztahů a mohou si dohodnout s kýmkoli cokoli. Diskontinuita ve vztahu k úpravě předchozí, jak obsahová, tak terminologická, pak způsobuje a bude způsobovat další nemalé potíže.“

LIDOVÉ NOVINY: Které kauzy, na nichž jste u Ústavního soudu pracoval, považujete za nejzajímavější?

KŮRKA: Žádné rozhodnutí, které vzejde z Ústavního soudu a jež máte na mysli, není rozhodnutím přísně individualizovaným. Ať už soudce působí jako zpravodaj při rozhodování ve formátu senátním nebo plenárním, a byť je pozice toho, kdo do senátu či pléna předkládá návrh příslušného rozhodnutí, důležitá, vždy jde nakonec o výsledek dosažený celým tímto tělesem. Tvrdit tedy o nějakém rozhodnutí, že je – v uvozovkách – moje a že jsem jím rozhodl to či ono, by bylo velmi neskromné.

Nadále trvám na tom, že amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky nelze podrobit žádnému soudnímu přezkum, včetně ústavněprávního, s výjimkou situací zcela mimořádných či výjimečných excesů

Všeobecně se má za to, že zajímavá či důležitá rozhodnutí jsou ta, která měla určitý významný veřejný přesah. To by se v mém případě mohlo týkat rozhodnutí, jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení amnestijního rozhodnutí prezidenta Václava Klause, kde jsem figuroval jako soudce zpravodaj, a které vskutku vyvolalo velký ohlas ve veřejném prostoru, avšak ne příliš příznivý.

Nikdy jsem ale nepochyboval a dodnes nepochybuji, že tehdejší rozhodnutí Ústavního soudu bylo správné a nadále trvám na tom, že amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky nelze podrobit žádnému soudnímu přezkum, včetně ústavněprávního, s výjimkou situací zcela mimořádných či výjimečných excesů.

Zřetelnou veřejnou reflexi pak mělo například i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci církevního zákona, kde šlo o podmínky vzniku právnických osob, nebo o otázce, zda má, či nemá být zachováno povinné členství lékařů v České lékařské komoře.

LIDOVÉ NOVINY: Váš bývalý kolega, emeritní soudce Ústavního soudu doktor Balík, říká, že mu některá zásadní rozhodnutí byla jasná od samého začátku. Vnímal jste to také tak? Bylo vám například okamžitě jasné, jak rozhodnout o amnestii?

KŮRKA: Tomuto názoru svého bývalého kolegy a přítele ne zcela rozumím. Nedovedu si dost dobře představit, že by si soudce dokázal učinit úplný obrázek jen z toho, co je mu známo předem z jeho vnitřních poměrů či z toho, jak a o čem je vedena veřejná debata. Soudce je vychován k jiné metodě, kterou lze s velkým zjednodušením a jen pro odlišení ilustrovat zásadou, že vždy je třeba slyšet druhou stranu, čímž chci naznačit, že konkrétní komunikace s vnějším prostředím je v soudním řízení nezbytná a principiální.

Nedovedu si dost dobře představit, že by si soudce dokázal učinit úplný obrázek jen z toho, co je mu známo předem z jeho vnitřních poměrů či z toho, jak a o čem je vedena veřejná debata

Rozhoduje-li soudce o ústavní stížnosti, má k dispozici příslušný procesní spis, respektive všechna rozhodnutí, která byla v dané věci vydána, onu ústavní stížnost, jež tato rozhodnutí napadá, i názory subjektů, jejichž postavení jí může být dotčeno. A teprve tady vlastně všechno začíná.

Díky svému vnitřnímu vzdělanostnímu a názorovému formování si sice soudce může myslet, že je něco správné, respektive v souladu s jeho řekněme světonázorem, nicméně to nemůže být finálně určující pro právní posouzení položené právní otázky, a nakonec ani pro posouzení ústavněprávní. Mohu mít kupříkladu dopředu pevný názor, že takzvané nadstandardy ve zdravotnictví byly smysluplné, nicméně stojím před otázkou, zda jejich zákonné zakotvení snese ústavně právní požadavky.

Právě v tomto případě bylo jednou z klíčových námitek, že jejich úprava byla provedena podzákonnou normou, a nikoli zákonem, a tento tvrzený nedostatek byl prvním argumentem navrhovatelů, který měl vést Ústavní soud k tomu, aby tuto úpravu zrušil. Což se mimochodem, na tomto základě, a proti mému názoru, také stalo. Nejde tedy o to, co si myslíte jako osobnost a občan, nýbrž zjistit, co říká právo.

LIDOVÉ NOVINY: Jste pověstný určitou ústavní střídmostí. Ústavní soud by podle vás měl zasahovat jen do minima případů. Z jakého důvodu?

KŮRKA: Zejména dříve dával Ústavní soud najevo, že chce být soudem zdrženlivým, že nemá zasahovat do politických procesů a posuzovat takzvané politické otázky. S tím jsem souhlasil, leč v jednotlivých případech se Ústavní soud ne vždy touto zásadou řídil.

Ústavní soud nelze identifikovat se zákonodárcem a nemůže být závislý na jakýchkoli zájmových hlediscích

Ústavní soud nelze identifikovat se zákonodárcem a nemůže být závislý na jakýchkoli zájmových hlediscích. To za prvé. A za druhé, co do ústavních stížností proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jsem zastával názor, že Ústavní soud by měl dostat slovo jen ve specifických krajních případech, a do standardních soudních procesů by měl zasahovat jen výjimečně. To je výrazem skutečnosti, že není součástí soudní soustavy, není obecným soudům instančně nadřízen, a spory, k nimž jsou povolány, sám nerozhoduje. I sjednocování judikaturní praxe není jeho posláním, nýbrž Nejvyššího soudu.

Úlohou Ústavního soudu oproti tomu je hodnocení, zda řízení před obecnými soudy proběhla ústavně právně regulérně, a to je vše. I když tuto zásadu vyznávali většinově i moji minulí a současní kolegové, v leckterých jednotlivých rozhodnutích mě překvapili. Já, myslím, jsem zůstal v tomto směru konzistentní. Tisková zpráva, kterou při mém odchodu vydal Ústavní soud, je výstižná, a zcela se s ní ztotožňuji.

LIDOVÉ NOVINY: Lze podle Vás srovnat složení druhého neboli Klausova a třetího neboli Zemanova Ústavního soudu a atmosféru, která tam vládla a vládne?

KŮRKA: Druhý Ústavní soud se mi oproti soudu třetímu jeví jako spíše soud postojový. Říkám-li „spíše“, mám tím na mysli, že nejde o kategoricky a absolutně postavené dělítko, nýbrž jen o jistý posun v akcentech, a odpovídající diference nemusely mít ani úplný základ osobnostní. Zjevně vystihovaly též specifický základ v odlišnostech materií, které rozhodoval soud druhý a které rozhoduje soud třetí.

Druhý Ústavní soud se mi oproti soudu třetímu jeví jako spíše soud postojový. A byl stavěn zhusta před vážné sociopolitické kauzy, které byly výrazem sporu politické levice a pravice.

Druhý soud byl stavěn zhusta před vážné sociopolitické kauzy, které byly výrazem sporu politické levice a pravice, jmenovitě o reformní zákony Topolánkovy a poté Nečasovy vlády, napadené tehdejší levicovou opozicí, a tyto věci implicite provokovaly i uplatnění odpovídajícího politického světonázoru každého jednotlivého soudce.

Během působení třetího Ústavního soudu takové kauzy zatím nepřicházejí, čímž má příležitost se věnovat standardnímu ústavněprávnímu diskurzu, vedenému z abstraktních, politicky neutrálních, a povýtce i akademických pozic.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vzpomínáte na tyto politické kauzy, jako bylo potvrzení regulačních poplatků, Ústavu pro studium totalitních režimů či zrušení předčasných voleb? Jaká byla tehdy u soudu atmosféra?

KŮRKA: Tato rozhodnutí byla formována těsnou většinou a někteří komentátoři mluvili o rozštěpení pléna. To je pravda, pokud jde o věcnou stránku, ale o jakkoli osobní rozštěpení nešlo.

Plénum pořád fungovalo v kolegiálních a vztahově slušných poměrech, a zjednodušeně řečeno, pořád jsme spolu chodili do slavné brněnské Slávie, kde, ač v rozhodovací kolizi, jsme vedli běžné řeči odpovídající požadavkům konverzace při obědě. Co do atmosféry, až na situační nebo osobnostní výjimky, žádný problém nebyl, a plénum bylo ve svém celku vlídné.

LIDOVÉ NOVINY: Bude takto spolu držet i třetí plénum?

Politická profilace třetího Ústavního soudu je velmi obtížně definovatelná, neboť silnější podněty, aby se plénum takto projevilo, zatím nevyvstaly

KŮRKA: Myslím, že je a bude rovněž vzájemně vstřícné a kolegiální, dokonce bych řekl, že má v tomto směru ještě větší šance. Ne všichni musejí být přáteli. Ale vztahy jak mezi tamtěmi, tak těmito soudci byly, respektive jsou vztahy vzájemného respektu a leckde i sympatií.

LIDOVÉ NOVINY: Diskutuje se i o tom, zda bude třetí Ústavní soud spíše levicový, na rozdíl od druhého, který byl možná spíše pravicový. Vypozoroval jste takové tendence?

KŮRKA: Politická profilace třetího Ústavního soudu je velmi obtížně definovatelná, neboť silnější podněty, aby se plénum takto projevilo, zatím nevyvstaly. Pakliže ale levicovostí míníte specifický důraz na lidskoprávní kontext se zvlášť posíleným akcentem na práva sociální, pak se naznačuje, že ano.

LIDOVÉ NOVINY: Je to jeden z hlavních úkolů třetího Ústavního soudu? To, co bude řešit nejvíce?

KŮRKA: Ano, všechno, alespoň prozatím, nasvědčuje tomu, že minulé politické kauzy budou ustupovat do pozadí.

LIDOVÉ NOVINY: Zaznamenal jste během svého rozhodování nějaké politické nebo jiné tlaky?

Všechno, alespoň prozatím, nasvědčuje tomu, že minulé politické kauzy budou ustupovat do pozadí

KŮRKA: Ne, já osobně ne. Absolutně ne.

LIDOVÉ NOVINY: Od ledna jste se stal předsedou Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, s velkou nadsázkou tedy také „vrchním vykladačem nového občanského zákoníku“. Jak pozici předsedy kolegia vnímáte? Je vlivná?

KŮRKA: Vnímat předsedu kolegia jako „vrchního vykladače“ je přeceňující, byť tu nadsázku chápu. Vliv předsedy kolegia je však zásadně jen vlivem soudce, kterým je, a to primárně a omezeně ve své rozhodovací agendě.

Ten jej může uplatňovat v rozhodovacích uskupeních, v nichž působí, tedy v senátu, eventuálně ve velkém senátu, a má je jej jen do té míry, ve které bude nositelem vlivovosti spontánní, jež se odvíjí od jeho odborného formátu a respektu, který požívá v kolegiálním prostředí. Vliv se tedy sám o sobě s funkcí nespojuje, a to ani s tou, o které mluvíte.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký máte postoj k novému občanskému zákoníku?

KŮRKA: Velmi zdrženlivý. Je to norma, která je enormně rozsáhlá a přináší velmi podrobnou úpravu, což je v jisté kontrapozici s vlastními východisky, jejichž středobodem je princip ochrany autonomie vůle subjektů, které vstupují do právních vztahů a mohou si dohodnout s kýmkoli cokoli. Diskontinuita ve vztahu k úpravě předchozí, jak obsahová, tak terminologická, pak způsobuje a bude způsobovat další nemalé potíže.

Vliv předsedy kolegia je však zásadně jen vlivem soudce, kterým je, a to primárně a omezeně ve své rozhodovací agendě

Soudcovská exegeze se v samých počátcích každé aplikace této normy bude nutně soustřeďovat k srovnávání úpravy „staré“ s úpravou „novou“ ke zjištění, zda je nějaká odchylka, a pakliže ano, zda je relevantní či nikoli, respektive v jakém rozsahu, a zda, případně do jaké míry, jsou použitelné dříve konsolidované právní názory, jež se staly pro dosavadní judikatorní praxi výkladovou oporou.

Což vše jsou činnosti sice intelektuálně triviální, nicméně namáhavé a v čase náročné, jichž nebylo nutně třeba. Vždy jsem zastával názor, že existovaly méně invazivní prostředky, jak modernizovat občanské právo, kupříkladu dílčí novelou se zakotvením určitých interpretačních zásad, případně kultivací aplikační praxe přímým prosazením ústavněprávních principů, jak se ostatně péčí Ústavního a posléze i Nejvyššího soudu již dělo.

LIDOVÉ NOVINY: Předpokládám, že to podle vás platí i pro zákon o obchodních korporacích...

Vždy jsem zastával názor, že existovaly méně invazivní prostředky, jak modernizovat občanské právo, kupříkladu dílčí novelou se zakotvením určitých interpretačních zásad

KŮRKA: Patrně ano, i když jde přece jen o normu trochu jiného charakteru. Myslím, že zde bude méně potíží než v případě občanského zákoníku. Moje osobní zkušenost je však velmi limitovaná a jen zprostředkovaná, nemám zde mnoho co říct.

LIDOVÉ NOVINY: Mají se už tyto předpisy novelizovat?

KŮRKA: K tomu se nemohu vyjádřit, nevím, zda jde o otázky, které se dají vyřešit výkladově. V obecné poloze se ale mohu přihlásit k těm, kteří se staví k takovým novelizacím s rezervou. Konkrétní ustanovení se sice může jevit jako ne zrovna šťastné a ambice nahradit je jiným racionální, vždy má mít ale přednost snaha o jeho užitečný výklad. Nikdy nelze s dostatečnou jistotou odhadovat, jaké důsledky vyvolá zamýšlená změna v širším celku zákona, a to zejména, když zcela chybí ustálená judikatorní základna.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se stavíte k často kritizovanému judikátu Nejvyššího soudu, který se týká pravidel poskytování plných mocí? Ulevil praxi, zároveň ale možná šel až za hranu zákona...

KŮRKA: Ti, co jej hájí, říkají, že tak učinil Nejvyšší soud ze spravedlivého důvodu. V běžné rozhodovací praxi se tato otázka ostatně zjevuje nezřídka. Jako soudce nemůžete čekat, že ustanovení, které se vám zdá obtížně vyložitelné, bude v dohledné době změněno. Proto nezbývá, než takové ustanovení vyložit tak, aby sloužilo účelnému, věcně přiléhavému a spravedlivému uspořádání vztahů, které mělo upravovat.

Nikdy nelze s dostatečnou jistotou odhadovat, jaké důsledky vyvolá zamýšlená změna v širším celku zákona, a to zejména, když zcela chybí ustálená judikatorní základna

Doba takovému způsobu výkladu nahrává, a dává mu přednost před výklady formálními, které přísně ctí limity psaného textu. Proto navzdory kritice, že onen judikát šel za hranici možného, se domnívám, že jím sledovaný účel jej ospravedlňuje.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký to byl pocit odcházet po deseti letech z Ústavního soudu?

KŮRKA: Mé pocity jsou smíšené. Před deseti lety jsem totiž opouštěl Nejvyšší soud, kde jsem působil rovněž deset let, s pocitem jistého sebevědomí, neboť jsem jej v té době dost dobře znal jak personálně, tak v jeho judikaturních výstupech.

U Ústavního soudu mi tato základna chyběla, a trvalo opět deset let, než se mi podařilo dosáhnout podobné vyrovnanosti, a v této chvíli toto postavení, viděno z mých poměrů, relativně uspokojivé, opět opouštím a vracím se zpátky (úsměv). A byť jde o návrat, neznamená to, že se vracím do toho samého místa a postavení, ze kterého jsem odešel.

Jako soudce nemůžete čekat, že ustanovení, které se vám zdá obtížně vyložitelné, bude v dohledné době změněno

Za deset let se u Nejvyššího soudu ledacos změnilo. Agendy, režim dovolacího přezkumu, kvalita metodologického nazírání i jeho personální obsazení. S tím vším se budu muset vyrovnat, což nebude snadné a je logicky spojeno s jistým napětím. Proto ony smíšené pocity.

Ústavní soud je pro mě uzavřená kapitola, ale ve výsledku jsem byl na jeho půdě spokojený. Ať už v jeho dnešním nebo minulém složení jsem měl tu čest poznat nemálo mimořádných osobností a příležitost být účasten událostem, jež nejsou samozřejmé, a představují životní zkušenost, která je cenná a za niž jsem vděčný.

LIDOVÉ NOVINY: Mrzí vás, že jste nedostal možnost opakovat mandát ústavního soudce?

KŮRKA: Tuto otázku lze klást jen za předpokladu, že by pro opakování mandátu existovala nějaká realistická možnost, a v mých poměrech tomu tak nebylo. Když jsem přišel k Ústavnímu soudu, k opětovným nominacím naopak docházelo, a nikdo v tom neviděl nic neobvyklého, natož pojmově vyloučeného.

Finální kámen úrazu se zjevil v pokusu o nedávnou renominaci čtyř soudců, který ve dvou případech na půdě Senátu úspěšný nebyl, a bylo zjevné, že se tak stalo vzhledem k jejich dřívějšímu rozhodování

Situace se ale v čase měnila, především zásahem Ústavního soudu ve prospěch časového omezení mandátů soudních funkcionářů, a tomu odpovídající ideové směřování se postupně obrátilo i proti němu. Finální kámen úrazu se pak zjevil v pokusu o nedávnou renominaci čtyř soudců, který ve dvou případech na půdě Senátu úspěšný nebyl, a bylo zjevné, že se tak stalo vzhledem k jejich dřívějšímu rozhodování. To už byl více než varovně zvednutý prst, že tímto směrem cesta nevede.

Na to se postupně ustavila dnes už konsolidovaná konstrukce, že opakování mandátu ústavního soudce je nevhodné, což by mělo být kompenzováno jeho prodloužením z deseti na dvanáct let. V posledním čase mého působení na Ústavním soudu tak bylo objektivně, bez ohledu na moji osobu, což ponechávám zcela stranou, prakticky vyloučeno, abych mandát opakoval. Když něco není možné vůbec, pak vás to nemůže ani mrzet (úsměv).

Vladimír Kůrka (67)

Nastupující předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Emeritní soudce Ústavního soudu, mandát mu vypršel 15. prosince 2015. Jmenoval ho ještě prezident Václav Klaus.

Soudcem zpravodajem byl například v kauze možného přezkumu prezidentovy amnestie nebo v otázce povinného členství v České lékařské komoře.

Před nástupem k Ústavnímu soudu působil u Nejvyššího soudu.

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Počet příspěvků: 2, poslední 14.2.2016 01:37 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.