Nejde o to, co člověk sní a vypije a kdo bude na Hradě

Glosy předvolební: Co je na světě důležité aneb Naučme se prohrávat.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Na té časové koincidenci není nic nelogického, ale je dobře si to zopakovat, že (mimořádně) nejde o žádnou všivárnu: prezidentská amnestie obrátila pozornost veřejnosti na Hrad. Stalo se tak právě v době vrcholící kampaně před první přímou volbou prezidenta republiky. Amnestie byla vyhlášena k dvacátému výročí samostatné České republiky, po jejímž vzniku se odehrála první volba nového prezidenta.

Každopádně bude zajímavé zkoumat, nakolik tento časový souběh ovlivní přímou prezidentskou volbu, prostou – doufejme zvýšenou – volební účastí počínaje.

Kolik je vítězů?

Na druhou stranu se lze obávat toho, že prezidentská volba svou důležitostí jaksi před očima sama bobtná, až zakryje věci, které jsou podstatné. Nebýt příležitostných emanací lidového humoru, zdá se celá záležitost dusit se tíhou své vážnosti a bezpohlavní korektnosti. A přitom takoví „gumáci“ by tu měli témat na seriál téměř bez konce! Relativní (ne)dostatek humoru je tak důležitým příznakem (ne)normálnosti.

Věc je jednoduchá – prezident bude zvolen menšinou hlasů

Prezidentská volba by přitom neměla cloumat majestátem voličů už z toho prostého důvodu, že většina z nich prohraje. A je to tak správně. To je dokonce poměrně podstatným znakem zdravé demokracie.

Věc je jednoduchá – prezident bude zvolen menšinou hlasů. Tedy demokratický prezident. Většina voličů bude volit jiné kandidáty, nebo vůbec nikoho. Avšak pouze v autoritářských nebo totalitních státech se může vítěz pochlubit (jakkoliv fiktivním) získáním většiny voličských hlasů. Aneb, jak skvěle ve svém článku připomněl kolega Houda proslulého Czeslawa Milosze, příliš velké procento „pravdy“ (zde ve smyslu podpory) je vždy podezřelé.

Proto je v demokracii podstatné „naučit se prohrávat“. Naučit se prohrávat a nezbláznit se z toho. (Za účelem posilování této dovednosti doporučuji všem, redakčním kolegům zejména, fandit Slávii, aby se jim tak dostalo velmi vydatného tréninku.) Naučit se prohrávat a nevytáčet se, neházet to na druhé, netrápit sebe ani jiné. Prohra je normální situací v životě lidském, už jen matematicky vzato: kolik je vždy soutěžících a kolik je vítězů?

Co je vlastně důležité?

Nejdůležitější věcí v životě lidském opravdu asi není to, co člověk sní a co vypije, ani kolik toho utratí či jinak zmaří a prohýří, ale co po něm zůstane. Kritickým mementem budiž okamžik ze slavné knihy Jana Pelce „... a bude hůř“, kdy jde syn pomočit hrob svého otce. Pravda, ten se toho sice nedožil, ale stejně.

Abychom si prezidentskými volbami ještě více nezkazili beztak mizernou společenskou atmosféru...

Není lepší si to uvědomit ještě za života, že někdo ty naše životy sesumíruje, za co stály? Po někom zůstane opravdu jen vydýchaný vzduch a hromada exkrementů. Po jiných, ještě hůře, řádně zasviněná země. Anebo kontaminované společenské vztahy, jejichž poločas rozpadu je podle bible nejméně jedno, nebo i dvě následující pokolení.

O to tedy půjde, abychom si prezidentskými volbami ještě více nezkazili beztak mizernou společenskou atmosféru, odborně zvanou „blbá nálada“. Není to asi řeč do prázdna, protože kampaň nabrala na hysterii, obzvláště z kdysi poměrně důstojně vyhlížejících míst. A přitom se deformují kdysi snad dobře míněné normy korektního jednání.

Kandidáti většinou (čest výjimkám!) nejsou schopni a tudíž ani ochotni se navzájem podrobit kritice, aniž by se tím pozuráželi. Koho byste si (ne)postavil(a) za záda? Koho ano? Koho byste (ne)volil(a), kdybyste nekandidoval(a)? Vyhnout se těmto otázkám totiž není výraz úcty k druhému, ale přímo naopak. Pokrytectví.

Koho volit?
  • Zuzana Roithová je jistě čestná žena, ale poněkud těžko odhadnutelná. Je to snad jejím lidoveckým původem? Chválí církevní restituce – pro někoho plus, pro mne minus.
  • Jan Fischer by byl skvělý gumák, protože celý působí uměle. Jeho rádoby živost, energičnost, rozhodnost… Jako když si cifršpión hraje na Ramba.
  • Jana Bobošíková má glanc, ale ty strašpytelné řeči!
  • Táňa Fischerová je z osob nejúctyhodnějších, ale na místě je asi obava, jaký tým by se s ní zabydlel na Hradě.
  • Přemysl Sobotka působí bodře, ale ne dobře.
  • Miloš Zeman je prominent, Česká televize ho na svém předvolebním slidu staví doprostřed řady kandidátů, přímo pod Hradčana, ačkoliv tam podle čísla nepatří, a jeho tvář je oproti ostatním největší. Podpásová reklamní technika, jakoby součást psychologické operace, mající diváky předem přivyknout na tu myšlenku.
  • Vladimír Franz je nervózní a rychle se učí politické reálie. Čím víc je na obrazovce, tím méně výrazná je jeho odlišnost.
  • Jiří Dienstbier se pomalu zabydluje v obecném povědomí. Má spoustu času, a potvrdí-li svou odolnost oproti různým nekalotám, jednou se dočká (nestane-li se ten zázrak již teď).
  • Karel Schwarzenberg je z nouze ctností jistých potenciálních kandidátů, z nichž někteří se nyní vysráželi po jeho boku s jistě „upřímnou“ podporou. Je takovou přímo vatikánskou variantou: nemohli-li se kardinálové dohodnout na silném papeži, zvolili toho nejstaršího, aby měli možnost volbu zanedlouho opakovat.
Příspěvek k demokracii

Velkým příspěvkem demokracii by bylo, kdybychom byli před volbami, v jejich průběhu i po nich schopni se bavit bez hysterie o svých preferencích. Odvážné by bylo dokonce doufat, že by se lidé zajímali o to, co jiní vidí na těch svých, a dovedli přiznat, v čem je ti jejich ne tak úplně uspokojovali.

Co však můžeme již nyní říci je to, že prezidentská kampaň tím či oním způsobem přispěla k rozvoji politického života u nás. Můžeme mluvit o mnoha nových podnětech, s nimiž se společnost vyrovnává, čímž se jednoznačně rozvíjí demokracie, protože lidé se starají o věci společenské a politické. Profesor Franz s Janem Krausem v obvykle zábavném pořadu řeší ústavu! Není to skvělé?

Anebo odmítnutý kandidát, úporný Tomio Okamura! Spojil se s provokující advokátkou Klárou Samkovou a píší na Ústavní soud a komentují, až se práší za kočárem! Samková to vydatně okoření, aby se to dobře četlo. Takové výživné poučení si přece jen lidé zapamatují déle. Jsou to veřejné lekce z ústavního pořádku, kterými by se lidé jinak nezabývali ani omylem. Teď se to řeší dokonce i po hospodách. Není to senzace?

Prezident sem, prezident tam

...lepší, než se flákat a pak hystericky sundávat nějaké portréty ze zdi

Neměli bychom však zfanfrnět prezidentskými volbami. Ty skončí a budu reprezentovat dobrých 60 – 80 procent lidí, když řeknu, že na Hradě bude sedět někdo, koho jsme nevolili a nechtěli a tvrdili jsme, že budeme třeba i emigrovat, když tam bude. Nikoliv, nebude to tak hrozné, jen se budeme muset více starat o ty veřejné záležitosti, aby nám zas někdo nečůral na paty. Trochu náročné, ale lepší, než se flákat a pak hystericky sundávat nějaké portréty ze zdi.

Ale jsou ještě mnohem důležitější věci. Ty by měly vypovídat o tom, jak jsou naše životy orientovány. A neměly by být zaměřeny sebestředně, protože to se nikdy vposledku nevyplatí. Protagonistou jednoho z nejneuvěřitelnějších příběhů XX. století je Sir Nicholas Winton. Člověk, který opravdu zanechal významnou, vynikající až ohromující stopu. Je k naší hanbě, že nikdo dosud nepřišel na nápad, který začali prosazovat až studenti Open Gate School. Rozjeli internetovou kampaň ve prospěch nominace Sira Nicholase Wintona na Nobelovu cenu míru.

A tak – prezident sem, prezident tam – pojďme se zabývat kromě těchto profánních denních starostí o záležitosti veřejné také něčím, co důstojně pozdvihuje ducha i mysl. Je to velká čest a privilegium.