Neblahé vítězství revoluce v porozumění člověku

Převratnost současné doby nevychází z moderních technologií, ani nemá původ ve společenských proměnách. Zažíváme převrat, který má v první řadě teologický a filozofický původ.

Michael Hanby, No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Hanby, No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Michael Hanby, No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Žijeme v revolučním věku? Židovský filozof německého původu Hans Jonas (1903–1993) nabízí snadný postup, jak si revolučnost doby ověřit. Stačí si položit otázku: Jak se cítí nejstarší v naší společnosti? Je starý člověk bezdomovcem, který již není schopný promlouvat k přítomnosti, anebo ho lze považovat za člověka, který sice poodstoupil, ale své místo ve světě neztratil?

Podle amerického katolického teologa Michaela Hanbyho, který se ve svých knihách o Jonasovo kritérium revolučnosti opírá, můžeme i z pocitu bezdomovectví starších lidí usoudit, že čelíme převratům, pro něž bychom v dějinách stěží hledali paralely.

Moderní technologie vstoupily nejen do našeho vztahu ke světu, sobě a k druhým, ale i do toho, co rozumíme pod pojmem lidství. Převratnost současné doby ale nevychází z moderních technologií, ani nemá původ ve společenských proměnách. Zažíváme převrat, který má v první řadě teologický a filozofický původ.

Vyhýbání se postoji

Hovoří-li Michael Hanby ve své knize No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology(Bez Boha není vědy? Teologie, kosmologie a biologie) o implicitní teologii současné společnosti, nemíní výrazem „teologie“ křesťanskou nauku o Bohu, ale pracuje s původním řeckým významem. Teologie je tudíž pro Hanbyho naukou o tom, co je nejzákladnější, co je bytí ve vlastním smyslu.

Místo, aby se teologové a filozofové pokoušeli porozumět překotným změnám společnosti i člověka samého, vyhýbají se každému postoji a o bytí chtějí hovořit stejně nezaujatě jako biolog o studovaném typu viru

Hanby však neklade jen otázku po bytí nejvyšším, ale po bytí vůbec. Téma jeho knihy proto směřuje k jádru filozofie samé, k ontologickému tázání, čímž se však dotýká podstaty „přelomovosti“ naší doby. Dnešní politické i společenské převraty totiž dle Hanbyho svědčí o převratech v pojetí bytí, a to jak našeho každodenního, lidského bytí, tak bytí nejvyššího.

Hanby si přitom všímá, že teologové ani filozofové nedělají dobře svou práci. Místo, aby se pokoušeli porozumět překotným změnám společnosti i člověka samého, vyhýbají se každému postoji a o bytí chtějí hovořit stejně nezaujatě jako biolog o studovaném typu viru. Jenže to nejde, namítá Hanby – bytí, o němž hovoří filozof, je vždy bytím člověka a filozof je potud vždy ve svém předmětu zahrnut.

Věda a filozofie

Jinými cestami by se však podle Hanbyho neměli ubírat jen filozofové a teologové. Také exaktní vědci by měli přehodnotit svou vazbu na filozofii a teologii. Hanby tím nechce popírat, že teologie, filozofie a přírodní vědy jsou autonomní oblasti lidského tázání. Jenomže klíčovou otázkou je, jak této autonomii rozumět.

Každá věda stává filozofickou, jakmile sestupuje ke svým základům, kde se konfrontuje s otázkami po povaze člověka, světa a života

Hanby je přesvědčen, že si každá věda musí klást filozofické a teologické otázky – ostatně již otázka po vztahu vědy a filozofie je bytostně filozofická. Především se však každá věda stává filozofickou, jakmile sestupuje ke svým základům, kde se konfrontuje s otázkami po povaze člověka, světa a života.

Přírodní i sociální vědci, ale paradoxně i filozofové a teologové se podle Hanbyho stále více odpoutávají od základních filozofických úvah. Přijde-li řeč na krize, hovoří se o krizích demografických, politických či ekonomických. Hanby však vidí v základu všech těchto zvratů především nové porozumění lidské bytosti a jejího světa.

Revoluce v porozumění člověku, která začala s novověkou vědou, slaví nyní neblahé vítězství. Stěžejním úkolem, jemuž čelí vědci, filozofové i teologové, je formulovat filozofii, o niž se opírá současná společnost.

Světská krása a jednotnost

Zásadní převrat v chápání člověka byl iniciován tím, co Hanby nazývá ztrátou světa. Řečeno jinak, filozofové a vědci odmítli dosavadní obraz světa a ten nový byl takřka popřením světa. V antickém i křesťanském myšlení byl svět pojímán jako kosmos či univerzum.

Světská krása i jednotnost zpětně působí na člověka, který od svého bydliště získává rovněž určitý tvar

V prvním slově zaznívá „krása“, ve druhém obrat k jednomu (ad unum vertere) a v obou, že svět byl pojat jako místo prostoupené poutem, které mu dává tvar a jednotnost. Světská krása i jednotnost pak zpětně působí na člověka, který od svého bydliště získává rovněž určitý tvar.

Moderní věda, mezi jejíž milníky Hanby řadí především Descartovo, Newtonovo a Darwinovo dílo, připravila člověka o adresu. Svět byl pojat jako neutrální rozprostraněnost, na niž zvenku působí síly, které lze vyjádřit pomocí obecných zákonů. Původní lidský příbytek tím postupně šedl, až začal zcela mizet.

Britský zakladatel evoluční biologie Charles Darwin (1809–1882) pak usiloval, aby uvedl mechanický zákon i na úroveň života, který byl pojat rovněž jako homogenní proces. Vznikl tím zákon přežití nejsilnějšího a z darwinismu se následně stalo paradigma, které sloužilo jako královská cesta ke společnosti či dokonce k bytí vůbec.

Bytí a pravda

Tento pohled si postupně přisvojil i běžný člověk, který není ani filozof, ani vědec. Demokratizovaná verze tohoto pohledu na svět coby na homogenní hmotu, do které zvnějšku vstupují zákony, se projevuje v moderním hodnotovém relativismu, podle nějž má vše stejnou hodnotu, anebo takovou, již danému předmětu či činu daný člověk přiřkne.

Technologie jsou dle Hanbyho jedinou filozofií současného člověka: bytí a pravda jsou to, co lze technicky vyprodukovat

Člověk se tím stává vládcem skutečnosti. Nejprve připravil svět o jemu vlastní smysl a následně si uzurpoval právo být jediným, kdo o smysluplnosti rozhoduje. Díky technologiím převzal rovněž vládu nad zákony, kterým bytí podléhá – a právě technologie jsou dle Hanbyho jedinou filozofií současného člověka: bytí a pravda jsou to, co lze technicky vyprodukovat.

Hanby nepovažuje novověkou vědu a její současné potomky v podobě přírodních a aplikovaných věd za nelegitimní, pouze vyzývá, aby jim nebyla přisuzována výlučná pozice v interpretaci bytí. Moderní věda zaujímá postoj abstrakce a obecnosti.

Provázaný svět

Tato perspektiva je sice potřebná, ale nemělo by být opomenuto, že zároveň jde o perspektivu, která je méně pozorná k jednotlivosti, výjimečnosti a konkrétnosti, čímž se vystavuje nebezpečí, že povážlivě zúží pojetí bytí a pravdy. Řečeno jinak, není schopná dostát proměnlivosti a pestrosti světa.

Hanby nevyzývá k utopickému řešení, abychom se zbavili moderní vědy ve prospěch antické či středověké kosmologie. Místo toho navrhuje, abychom se učili vidět jedním okem svět v této jeho provázanosti a celkovosti.

Řeckému či křesťanskému pohledu na svět jako na účelný celek, který má vlastní nitro, krásu a jedinečnost, se ukazují jiné fenomény. Hanby nevyzývá k utopickému řešení, abychom se zbavili moderní vědy ve prospěch antické či středověké kosmologie. Místo toho navrhuje, abychom se učili vidět jedním okem svět v této jeho provázanosti a celkovosti.

Toto jedno oko může podstatně přispět k tomu, aby i druhé oko – oko vědy – vidělo více. Paradoxně tak může podle Hanbyho křesťanská nauka o stvořenosti světa učit vědu, jak být lepší vědou. Nauka o stvoření totiž není především informací o vzniku světa, ale výpovědí, jak svět vidíme, jak jej přijímáme a jak se k němu vztahujeme.

Lékař a pacient

Alespoň „poloviční“ pohled na svět jako na stvořený by vedl k větší uvážlivosti při zasahování nejen do přírody, ale i do lidského světa a nakonec i do lidského těla. Na konkrétním příkladu lze ukázat, jak by tato dvojí perspektiva – vědy a stvoření – mohla být pro člověka přínosná.

Úlohou lékaře není formulovat obecné zákony, které by vnucoval pacientovi, ale vystihnout jednotlivého člověka v jeho jednotlivosti

Zaměříme-li se na vztah lékaře a pacienta, má lékař sklon zaujímat stanovisko vědy – hledá obecná pravidla, pod něž by mohl pacienta shrnout. Mnozí pacienti však mají tu nevýhodu, že jejich těla a nemoci nesplňují normu. Právě výjimečnost každého pacienta má být podle Hanbyho jediným možným východiskem léčby.

Úlohou lékaře není formulovat obecné zákony, které by vnucoval pacientovi, ale vystihnout jednotlivého člověka v jeho jednotlivosti – k tomu je sice třeba obecných kategorií, ale neméně důležitá je schopnost tyto obecné kategorie umět překročit. Přijmeme-li tento příklad jako ilustraci pro vztah vědy a světa, pak je pravá věda dovedností vztáhnout obecné kategorie ke konkrétnímu světu.

Lidské tělo jako materiál

Nakolik je současný člověk v zajetí filozofie, podle které je skutečné jen to, co lze vytvořit, je vidět na jeho pojetí vzniku nového života. Tento zázrak je dnes považován za výkon skvělé, západní lékařské péče, případně reprodukčních technologií. Tento průlom technologií do podstaty lidského života se datuje od sexuální revoluce šedesátých let 20. století.

Lidské tělo zakouší osud opuštěného světa – stává se materiálem, který člověka k ničemu nepředurčuje a s nímž může zacházet podle vlastního uvážení

Ženy tehdy získaly díky antikoncepci moc nad svým tělem a sexualita pozbyla svůj bytostný vztah k plození. Společně s tím jde nová definice muže a ženy, kteří se postupně stávají zaměnitelnými, čímž je prolamována odvěká komplementarita pohlaví. Nakonec i lidské tělo zakouší osud opuštěného světa – stává se materiálem, který člověka k ničemu nepředurčuje a s nímž může zacházet podle vlastního uvážení.

Podivně se pak může jevit i křesťanská zvěst, která si dva tisíce let zachovávala určitou bazální srozumitelnost i pro ty, kteří se nehlásili ke křesťanství. Jaký smysl má ale dnes nazývat Boha otcem či hovořit o svaté rodině, když si leckteré dítě pod pojmem otec nevybaví žádné kladné konotace a rodinu nikdy nezakusilo?

Paradoxní výzva

Hanby je v hodnocení současné společnosti a duchovní kondice moderního člověka mimořádně přísný. Křesťanství je pak v této interpretaci povoláno k tomu, aby technicky zmatenému člověku, který svůj svět proměnil v továrnu na plnění vlastních zálib, nešlo napřed. Opírá se přitom o papeže Františka, který hovoří o potřebě „méně světského křesťanství“.

Tváří v tvář současnosti Hanby paradoxně vyzývá ke vzdání se světa a k „méně světskému“ křesťanství. Otázkou je, jestli by toto „méně světské“ křesťanství nebylo v první řadě „méně“ křesťanstvím.

V Hanbyho interpretaci znamená „menší světskost“ hlasitější odpor vůči rozkladu tradičních rodinných hodnot a vůči západnímu životnímu stylu. Zdá se však, že Hanbyho interpretace výzvy papeže Františka je mylná, jakkoliv může mít v mnoha bodech své kritiky pravdu. Papež František se totiž vymezuje vůči sklonu katolické církve přistupovat na okázalost a spojovat se spíše s úspěšnější než se zraněnou stranou světa.

Menší světskostí ale nemíní odklon od současného člověka. Vždyť to byl právě papež František, který 13. března 2015 vyhlásil svatý rok milosrdenství. Rovněž jeho kniha ze začátku roku 2016 nese výmluvný titul Jméno Boží je milosrdenství (El nombre de Dios es Miseriocordia) a jejím vůdčím motivem je cizoložná žena, které se Ježíš zastane a uchrání před odsouzením i trestem.

Ve srovnání s hodnocením současnosti se jeví Hanbyho pojetí vztahu vědy a křesťanské nauky mnohem podnětnější. Hanby si totiž zde zachovává obě oči – hledisko vědce i křesťanské nauky. Ve své knize Bez Boha není vědy? viní moderní vědu, že z člověka učinila bezdomovce. Tváří v tvář současnosti pak Hanby paradoxně vyzývá ke vzdání se světa a k „méně světskému“ křesťanství. Otázkou je, jestli by toto „méně světské“ křesťanství nebylo v první řadě „méně“ křesťanstvím.

No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology

Bez Boha není vědy? Teologie, kosmologie, biologie

AUTOR: Michael Hanby

VYDAL: Wiley Blackwell 2013

ROZSAH: 454 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 24.3.2016 07:25 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.