Nebezpečné lustrace

Jakýkoliv bezpečnostní systém, jenž se opírá nějakou svou částí pouze o lustrační zákon v současné podobě, má systémovou slabinu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ISIFAČeská pozice

Výraz „lustratio“ znamená původně smírnou slavnost, důležitý náboženský úkon, jímž byl národ (místo, pozemek, skupina obyvatel, vojsko, věc) očištěn od vědomé či nevědomé poskvrny, smiřován s božstvem a uváděn znovu v jeho ochranu.

Ona smírná slavnost však měla být dostatečnou, aniž by způsobovala další poskvrny a nespravedlnosti.

Čeho měly lustrace dosáhnout?

Návrh lustračního zákona (1991), který měl „napomoci k očistě veřejných institucí“, vycházel ze zásady, že občané, kteří se podíleli na potlačování lidských a občanských práv, nemohou ve vymezeném okruhu státních orgánů a organizací vykonávat funkce obsazované volbou, jmenováním nebo ustanovením.

Podíl na potlačování lidských a občanských práv byl přitom odvozen z šetření v archivech institucí, které se na potlačování lidských a občanských práv podílely (KSČ, Lidové milice, ministerstvo vnitra).

Lustrační zákon byl postaven na pouhé evidenci, nikoliv na skutečnostiZákon byl tak postaven na pouhé evidenci, nikoliv na skutečnosti. Podílel-li se kdo na potlačování lidských a občanských práv a nebyl-li přitom evidován, požadavkům tohoto zákona paradoxně vyhověl (což platí dosud).

Na druhou stranu, ani soudní výrok o tom, že některé takto evidované osoby nebyly evidovány oprávněně, neznamená, že by tyto osoby vyhověly podmínkám ve znění lustračního zákona.

Tento zákon byl ve svém (implicitně revolučním) návrhu explicitně považován za dočasný, měl platit pět let. Nicméně platí již déle, než trval „dočasný pobyt sovětských vojsk“ na území Československa.

Čeho se lustracemi (ne)dosahuje?

Lustrace fakticky nahrazují zjišťování bezpečnostní integrity osob v mnoha exponovaných místech státních institucí a státem ovládaných podniků, kde není potřeba bezpečnostní prověrka kvůli utajovaným informacím.

„Bezpečnostní integrita“ není právně definovaný ani odborně usazený termín. Pro naše účely jím budeme nazývat jak zákonem specifikovanou bezpečnostní způsobilost či bezpečnostní spolehlivost, tak i výsledek šetření podobného druhu ve specifické situaci (například provedeného prezidentem republiky před jmenováním premiéra či člena vlády, protože se potom na ně již žádné bezpečnostní šetření nevztahuje).

Lustrační zákon dnes odvozuje bezpečnostní integritu osob pouze a jenom z šetření v evidencích starých 25 let a víceRůzná šetření, která se týkají „bezpečnostní integrity“, se liší svou hloubkou. Jednu věc však mají společnou – všechna začínají evidenčním šetřením, o němž mluví „lustrační zákon“. Na rozdíl od něj však tímto evidenčním šetřením nekončí!

Zde se tedy dostáváme k důležité skutečnosti, o níž zastánci trvání lustračního zákona nemluví buď z nevědomosti, což je špatné, nebo úmyslně, což je varianta ještě horší. Oním důležitým poznatkem totiž je, že lustrační zákon dnes odvozuje bezpečnostní integritu osob pouze a jenom z šetření v evidencích starých 25 let a více!

Jinými slovy, optika bezpečnostního šetření (dá-li se to tak vůbec nazvat) je soustředěna na dávnou minulost a zcela pomíjí minulost ne tak dávnou či zcela nedávnou.

Proč tomu tak je? Zčásti proto, že mnoho lidí o lustracích mluví, aniž by věděli co. Zčásti proto, že jiní lidé mluví o lustracích, a jen o lustracích, protože jim to z různých důvodů vyhovuje. Například jsou mladí, a životní zkoušky, které by mohly zpochybnit jejich bezpečnostní integritu, jsou mimo ohnisko lustračního zákona.

Nebo proto, že z dob, na něž je lustrační zájem zaměřen, vyšli z nejrůznějších příčin evidenčně čistí. Už třeba jen proto, že jako příslušníci politických stran sdružených v Národní frontě byli v odlišném postavení. Byl u nich předpoklad ideové spolupráce s orgány tehdejšího režimu, a jejich získávání za evidované spolupracovníky StB podléhalo politickému schválení.

Nebo jako Jaromír Štětina, který vlastní rukou napsal: „Jako čsl. státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí.“ Můžete ho však lustrovat od rána do večera, je čistý jako lilium. Má se čile k světu, nic ho netíží, a koho potká, toho chutě debolševizuje.

Proč je lustrační zákon neudržitelný?

Lustrační zákon je revoluční. Jako takový měl odstavit určité lidi na pět let „od válu“.Lustrační zákon je revoluční. Jako takový měl odstavit určité lidi na pět let „od válu“. Jak čas běžel, a platnost lustračního zákona byla prodlužována, vystupovala původní negativa najevo stále více. Nadto se k nim přidala jistá fascinace lustracemi, která začala vytvářet fikci o jejich „bezpečnostním významu“. Zrádnou jednak ve smyslu jejich „dostatečnosti“, ale zejména co se týče výhradního zaměření na minulost.

Skutečně případný výrok Václava Klause z oblasti bezpečnosti mluví o tom, že zpětné zrcátko nemá být větší než čelní sklo. Fascinace minulostí a byvšími nebezpečími totiž činí společnost do budoucna mnohem zranitelnější.

Nový předseda ODS Petr Fiala však vyhlásil něco na způsob „s lustracemi na věčné časy a nikdy jinak“. Zdůvodnil to poněkud savonarolovsky: „Lidé, kteří spolupracovali s StB, překročili normy. Selhali jednou, mohli by selhat zase.“

Zdá se, že lidi typově odpovídající zastáncům lustrací měl prorocky na mysli G. K. Chesterton:

„Obzvláště hanebná a nemilosrdná na moderních trestech není ani tak jejich přísnost, jako jejich trvalost. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. (...) Jeho hrůza pramení z toho, že je racionální, že si všechno pamatuje, že zachází s člověkem, který jednou zklamal důvěru, jako by byl nedůvěryhodný navždycky.“ (Trvalost trestu, překlad Zdeněk Hron, dybbuk 2010)

Čeho chceme dosáhnout?

Marian Jurečka (KDU-ČSL) řekl, že služební zákon by měl zajistit, aby se členem vlády nestala osoba, která kdysi „aktivně spolupracovala s StB“. Jestli trvá na tom „aktivně“, už to je posun. Nemělo by však zůstat jen u tohoto požadavku!

Stanislav Polčák (TOP 09) v interview s Danielou Drtinovou (6. února 2014) vyjevil, že pro demokratický právní (?) řád jsou jistým rizikem lidé, kteří jsou vydíratelní, a to až „po desítky let“. Bůhvíproč si Polčák myslí, že se toto riziko odstraní pouhými lustracemi. Pokud mu jde skutečně o to, aby v exponovaných státních funkcích seděli lidé nevydíratelní, musí se zkoumat jejich bezpečnostní integrita doslova od narození (problematika cizí identity) až po současnost.

Pokud jde o vydírání, tak mnohem zajímavější než „táčky“ starých zbrojnošů z doby před třiceti lety je například způsob nabytí majetkuPokud jde o to vydírání, tak mnohem zajímavější než „táčky“ starých zbrojnošů z doby před třiceti lety je například způsob nabytí majetku! Nadační fond proti korupci začal mapovat způsob, jak zbohatli čeští miliardáři. Projekt si klade za cíl popsat prolínání mezi největším byznysem a nejvyššími patry tuzemské politiky, které ovlivňuje významným způsobem i přítomnost: „Chceme-li odpovědně přemýšlet o budoucnosti, pak je důležité znát naši minulost, a to i tu nedávnou“.

Jak bychom toho mohli dosáhnout?

Zdá se, že začíná být shoda na zkoumání skutečnosti, nikoliv pouze nějakých záznamů. Ty totiž nejsou záznamy úředními, a nebyly pořizovány proto, aby jednou byly zveřejňovány a používány pro tyto účely. Vznikaly v natolik specifické době, situaci a podmínkách, že mohou, ale stejně dobře i nemusejí odrážet skutečné děje.

Potřebuje-li se kdo seznamovat s utajovanými informacemi, musí mít bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). Je nutno dbát na to, aby úřad plnil svou funkci. Premiér – jako nadřízený ředitele NBÚ – musí mu zcela zřetelně dát najevo podporu, když NBÚ někoho neprověří, byť by šlo o politicky exponovanou osobu. Kriticky vitální činnosti státu jsou utajené. Činnost NBÚ pokrývá oblast podstatnou pro bezpečnost státu.

Krom toho NBÚ vydává (§ 80 zákona o NBÚ) na základě bezpečnostního šetření doklady o bezpečnostní způsobilosti fyzických osob pracujících v oblasti „citlivých činností“. Leccos z toho lze také doplňkově využít pro diskutovaný účel.

Potřebuje-li se kdo seznamovat s utajovanými informacemi, musí mít bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřaduSystém by pak bylo vhodné doplnit specifickým šetřením bezpečnostní integrity osob, které mají ze zákona „zvláštní přístup“ k utajovaným informacím. Jsou to prezident republiky, členové Parlamentu ČR, vlády a Nejvyššího kontrolního úřadu, ještě i soudci a ombudsman se svým zástupcem (§ 58 cit. zákona). U většiny z nich je možno před jmenováním do funkce toto šetření provést. To by skutečně začínalo oněmi lustracemi v pradávných evidencích, ale neskončilo by to u nich! Účel by to plnilo mnohem lépe než současná „lustrační obezlička“, i když jistá skepse je na místě, jako vždy.

Komplex těchto opatření by pak mohl být doplněn panašovacím volebním systémem, rozšířeným o možnost přidělení negativních hlasů, aby mohl zaznít i „hlas lidu“.

Osobní douška

Aby bylo jasno – neodmítám lustrace. Ty jsou součástí každého řádného bezpečnostního šetření. Odmítám „jenom lustrace“, protože jejich přezdůrazněním oproti komplexním bezpečnostním šetřením se proponovaná péče o bezpečnost státu a ochranu společnosti ve skutečnosti oslabuje.

Proto jsou lustrace v současné podobě vysloveně nebezpečné. Jakýkoliv bezpečnostní systém, jenž se opírá nějakou svou částí pouze o lustrační zákon v této podobě, má systémovou slabinu. Je to slaboduché politikum, nebo přímo činnost proti bezpečnosti státu?

elojot Lustrace a proverky ... 8:48 12.3.2014
Hoxlak Hm Zajimave pocteni 11:41 12.2.2014

Počet příspěvků: 65, poslední 28.4.2014 12:53 Zobrazuji posledních 65 příspěvků.