Navzdory signálům jsou krize nečekané

Ekonomicky se svět dosud vzpamatovává z finanční krize roku 2008 a politicky se bude vzpamatovávat ještě dlouho. Spolupracovník LN Jan Macháček ptá: hrozí nová finanční krize?

Hrozí nová krize? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hrozí nová krize? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Hrozí nová krize?

Rekordní pokles kurzu akcií, který se v pátek zastavil, vede k úvaze, zda je na obzoru další velká finanční či globální ekonomická krize či recese. A pokud přijde, jak velká velká? Bude to recese globální, mělká, běžná, větší či neobyčejná?

Krize, kterou svět zažil po roce 2008, byla ve svém jádru krizí zrozenou ve finančním sektoru a v tomto smyslu byla „matkou všech krizí“. Česky bychom ji spíše nazvali stoletou vodou. Krize zrozená z hrozby bankrotu finančního sektoru bývá prudší, hrubší, delší. Z finanční krize roku 2008 se svět (a ze specifických důvodů zvláště Evropa) vzpamatovává dosud a politicky se bude vzpamatovávat ještě dlouho. Velká hospodářské krize, která začala v roce 1929, skončila až druhou světovou válkou. Svět tehdy musel řešit věci války a obrany. Ekonomika se dostala na druhé místo.

Stoletá voda přichází přibližně jednou za sto let, ale nelze vyloučit, že přijde po pár letech znovu. Může však ale také přijít pouze normální recese a může se pochopitelně dostavit selektivně – v některých částí světa.

Světová ekonomika roste už skoro celou dekádu, takže jednou k tomu určitě dojde. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer považuje opakování velké finanční krize za nepravděpodobné. Ke stejnému závěru dochází i editorial nového čísla týdeníku The Economist.

Otázka do debaty s ekonomy pro tento týden zní: hrozí nová finanční krize? A pokud ano, tak proč? Jaká jsou rizika? Nebo pouze časem přijde obyčejná recese? Dorazí i k nám? A bude nám připadat obyčejná? Nebo ekonomiku čekají ještě nějakou dobu dobré časy?

Editorial Economistu zdůrazňuje, že bankovní sektor je tentokrát silněji kapitálově vybaven a různé menší výpadky by určitě ustál.

Ještě před rokem rostly všechny ekonomiky světa relativně rovnoměrně. Problém dnes vzniká v určité nekoordinaci postupu centrálních bank. Americká centrální banka už odešla od podpůrného experimentu kvantitativního uvolnění a dokonce zvýšila úrokové míry už osmkrát. ECB ale kvantitativní uvolnění ještě neuzavřela, natožpak aby se pustila do zvyšování úrokové míry.

Zvyšování úrokových sazeb ale znamená posilování dolaru, a to zase znamená, že se novým trhům (emerging markets) prodražuje financování dluhu v dolarech. Nové trhy dnes ale tvoří 59 procent globální ekonomiky (ne něco přes 40 procent jako před dvaceti lety), a pokud v těchto zemích vypukne recese, může se nějakým způsobem přelít i zpátky do Ameriky.

Dobré je, že si centrální banky světa vyzkoušely před deseti lety kvantitativní uvolnění a vědí, že funguje. Kdyby náhodou opět přišla stoletá voda, mohou se příště pokusit třeba rozdávat peníze přímo lidem.

Problém je také v tom, že v době hrozby obchodních válek a vzrůstajícího nacionalismu a protekcionismu se mohou hůře koordinovat globálně případné krizové zásahy. To, že to po roce 2008 dopadlo relativně dobře, tedy lépe než po roce 1929, souvisí i s tím, že se po roce 2008 koordinace relativně dařila.


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Nebezpečí spočívá v politice, nikoli v ekonomice

Zdá se, že od začátku globalizace v 19. století se „velké“ krize vracejí v cyklu, který odpovídá zhruba průměrné délce života. Zatím byly asi tři: 80. léta 19. století, 30. léta 20. století a nejnovější, kterou jsme nedávno prošli. Ač se v mnohém liší, mají kromě rozsahu ve srovnání s krizemi cyklickými nebo lokálními některé společné vlastnosti. Především si již nikdo v aktivním věku nepamatuje krizi předchozí. Dále se začnou porušovat základní pravidla zdravého rozumu neoprávněným spoléháním na mechanismus institucí, což souvisí se zaváděním nových instrumentů, pro které tradiční kontroly selhávají. Konečně je vypuknutí krize zcela neočekávané, ač se ze zpětného pohledu zdá, že bylo signálů dost. Společné mají tyto velké krize také skutečnost, že přispívají rozhodující mírou k obecné ztrátě důvěry v politické instituce, což vážně ohrožuje společnost jako celek a její mír. Po první z nich vzniklo masové socialistické a anarchistické hnutí, po druhé světová válka. (Důsledky nedávné třetí krize ještě nejsou zcela jasné: doufejme, že ji tentokrát zvládneme lépe).

vypuknutí krize je zcela neočekávané, ač se ze zpětného pohledu zdá, že bylo signálů dost.

Na druhé straně dochází po těchto krizích k reformám v teorii i v praxi, kterými se instituce brání opakování příčin krize. Zároveň s tím pravděpodobně roste opatrnost investorů a spekulantů, kteří krizi zažili. Proto neočekávám rychlé opakování „velké“ krize. Už jen proto, že si dnes každý všímá hrozících nebezpečí, a tudíž jim může bránit. Dnešní nebezpečí již asi není ekonomické, nýbrž spíše politické.

Ve zdravém pesimismu vyvolaném nedávnou velkou krizí však zaniká skutečnost, že od ní již uplynul nějaký čas, kdy byla dosti dlouhá konjunktura. Kapacity se vyčerpávají a vznikají podmínky pro běžnou cyklickou krizi. Tu asi můžeme zanedlouho čekat, ale na „velkou“ krizi ať se připravují až další generace. Řešme teď hlavně politické důsledky té poslední.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Co bylo jádrem velké finanční krize, bude jádrem i té příští

Ve zkratce lze poslední velkou finanční krizi popsat takto: Američtí poskytovatelé hypoték přeprodali budoucí výnosy z mnoha hypoték formou cenných papírů. Ty dostaly od ratingových agentur výborné hodnocení, a tak si je koupila spousta investorů i mimo USA. Když tedy mnohé americké domácnosti přestaly své hypotéky splácet (třeba proto, že se výrazně zvýšily úrokové sazby, přičemž velká část hypoték měla plovoucí úrokovou sazbu, a ta se tedy taky rychle zvedla), nebylo jasné, kteří investoři v různých zemích světa budou mít potíže se splácením svých vlastních dluhů. Rychle se tak rozšířila vlna nedůvěry, která pak u mnoha finančních institucí vedla k potížím s likviditou, případně až k jejich bankrotu.

Žádný jiný šok nedokáže ve financích způsobit tak velký zmatek a krizi, jako skokový nárůst vzájemné nedůvěry. Je tomu tak proto, že právě důvěra je úplným základem veškerých finančních vztahů. Do budoucna tedy opakování velké finanční krize hrozí v případě, že se mezitím znovunabytá důvěra opět náhle vypaří.

Malá odbočka: viníků krize lze v tomto řetězci najít řadu. Pokud bychom mermomocí chtěli ukázat na jednoho viníka, já bych ukázal na ratingové agentury. Právě jejich posudky byly základem pro rozhodování všech ostatních. Byly to právě ratingové agentury, které měly včas říct: Nezlobte se, ale tomuto typu cenného papíru nejsme schopni udělit (vysoké) hodnocení, protože jeho obsah nebo způsob vzniku je příliš nejasný.

Ale zpět k jádru finanční krize. Byl jím skokový nárůst asymetrické informace. Věřitelé najednou ztratili jistotu, že jejich dlužníci budou řádně splácet své dluhy. V oprávněně slavném článku z roku 1970 (The Market for Lemons: Quality Uncertainty and the Market Mechanism) slavný ekonom-nobelista George Akerlof ukázal, že takovýto problém asymetrické informace může vést až ke zhroucení daného trhu. V článku byl tehdy pro ilustraci zvolen trh s ojetými auty, ale Akerlofova analýza platí úplně stejně i pro dluhy. Dlužník je vlastně jako ojeté auto, protože u obojího si nejste úplně jisti, co vlastně můžete do budoucna čekat. A pokud si zájemci o „ojetá auta“, to jest věřitelé, začnou být jednoho dne hodně nejistí, můžou se rozhodnout už dál „ojetá auta“ raději vůbec nekupovat, to jest potenciálním dlužníkům už dál raději vůbec nepůjčovat.

Žádný jiný šok nedokáže ve financích způsobit tak velký zmatek a krizi, jako právě skokový nárůst vzájemné nedůvěry. Je tomu tak proto, že právě důvěra je úplným základem veškerých finančních vztahů. Do budoucna tedy opakování velké finanční krize hrozí v případě, že se mezitím znovunabytá důvěra opět náhle vypaří. K tomu může dojít na základě masivních podvodů, široce rozjeté ledabylosti nebo plošného výskytu nějaké investiční mánie. Bránit by tomu měla zvýšená transparentnost tržních vztahů a nově zavedená takzvaná makroprudenční politika, která se snaží hlídat obezřetné chování finančního sektoru jako celku.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Krize jako nutná podmínka rozvoje

Kdysi jsem recenzoval text, ve kterém mi Arthur Okun (1928 –1980) otevřel oči tezí, že krize a bankroty jsou zásadním impulzem, či dokonce nutnou podmínkou rozvoje společnosti. Ještě dřív než Okun to byl náš rodák Joseph Schumpeter (1883 - 1950), kdo pro totéž zavedl termín kreativní destrukce

Protože hospodářské krize zůstávají jako nástroj pokroku politicky nepopulární, zdůrazněme, že jejich skutečné příčiny spočívají v tom, že svět se mění a ekonomika se musí těmto změnám přizpůsobovat, což je ovšem extrémně nepohodlné a pro některé firmy třeba i nemožné. Důsledkem jsou obranné valy, které by nás měly uvedených nepříjemností zbavit. Hezkou ilustraci je zde Macháčkův odkaz na Economist, podle kterého je bankovní sektor „tentokrát silněji kapitálově vybaven a různé menší výpadky by určitě ustál“. Já se naopak musím zeptat, jak se při této stabilitě můžeme o změnách okolí vůbec něco dozvědět, například jak a kdy k nám může dolehnout zpráva o tom, že globalizace se už definitivně přežila? A touto otázkou zároveň vymezuji největší rizika a hrozby dnešní, ideově sterilní, prosperity.



Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Recept na krizi? Nadměrný růst dluhu

Nová krize nehrozí, ale nepochybně jednou přijde. Jen bude zcela jiná, než očekáváme. Standardní recept na velkou finanční krizi je nadměrný růst dluhu a inovace, což vede k pocitu, že ten velký dluh není nebezpečný. Minulá krize měla dvě novinky s podobným efektem, boom CDS instrumentů a zavedení eura, kdy došlo ke zmizení rizikové prémie v ocenění. Její návrat pak vedl k finanční krizi.

Standardní recept na velkou finanční krizi je nadměrný růst dluhu a inovace, což vede k pocitu, že ten velký dluh není nebezpečný.

S jednou velkou finanční inovací se potýkáme dlouhodobě, když si půjčujeme na přislíbené sociální standardy od budoucích generací. Jde o takzvané implicitní dluhy sociálních systémů, tedy deficit mezi budoucími přislíbenými sociálními výdaji na penze či zdravotnictví proti předpokládaným příjmům. Zatímco na běžný veřejný dluh si vlády půjčují od dnešních firem a obyvatel, takže jsou omezovány finančními trhy, implicitní deficity jsou skrytou půjčkou od generací, které se narodí až za desítky let a dnes nemohou protestovat.

V poslední krizi jsme již narazili na limity veřejných dluhů. Na rozdíl od USA byly v Evropě fiskální politiky na limitu únosného zadlužení a staly se přímou součástí problému, nikoliv řešení. Přitom dnes odhadované výše implicitních dluhů evropských zemí jsou násobkem existujícího veřejného dluhu – toho dluhu, který se ukázal být již neúnosně velký. Jaký tedy byl ten recept na finanční krizi? Inovaci i neudržitelně vysoký dluh již máme...



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nevíme, kdy přijde recese

Ekonomové se podle starého přísloví dělí na dva typy – na ty, kteří neumí předpovídat úrokové míry, a na ty, kteří nevědí, že neumí předpovídat úrokové míry. A totéž platí i pro údaje o růstu HDP a tím pádem pro předpověď recesí a krizí. Žádný seriózní ekonom nemůže tvrdit, že ví, kdy přijde další recese. Na jedné straně máme ekonomy, kteří tvrdí, že teď už konečně máme recept a žádná další recese už nepřijde, na druhé straně máme ekonomy, kteří předpověděli deset z posledních tří recesí. Když budete říkat „příští rok to praskne“, je poměrně pravděpodobné, že vám to někdy v příštích deseti letech vyjde. Ale nemusí, nic takového nelze žádnou seriózní analýzou předpovědět. Pokud bychom to předpovědět uměli, uměli bychom recesi také zabránit.

Příčinou příští recese může být náš lék na tu předchozí – politika kvantitativního uvolňování a masivního státního zadlužování si může vybrat svoji daň dříve, než vymyslíme, jak se z této šlamastyky dostat.

Příčinou příští recese může být náš lék na tu předchozí – politika kvantitativního uvolňování a masivního státního zadlužování si může vybrat svoji daň dříve, než vymyslíme, jak se z této šlamastyky dostat. Příčinou může být stupidní politika Donalda Trumpa, rozpad eurozóny nebo nějaká jiná, zatím netušená příčina.

Mnohem důležitější, než předpovídat nepředpověditelné, je uvědomit si, že dobré roky jsme prošustrovali a až nová recese přijde, budeme na ni zcela nepřipraveni. V České republice neproběhla žádná reforma veřejných financí, důchodová reforma je odložena na neurčito, veřejný dluh jsme i v dobrých letech ještě navýšili. Jedinou dobrou zprávou tak je, že i nadále máme fiskální i monetární autonomii, neboť eurozóna je na tom s přípravou na další recesi ještě mnohem hůř.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Připravit se na špatné časy

Ekonomové jsou dobří ve vysvětlování příčin krize ex post, mnohem hůře dopadají při predikování krizí, které teprve přijdou. Přesto může zcela výjimečně konkrétní ekonom, který vydrží dlouhodobě a konzistentně strašit krizí tvrdit že krizi předvídal, ale s velkou pravděpodobností se mu to znovu nepovede. Ekonomové sice krize nedokáží predikovat, ale tím že je zpětně vysvětlí, zabezpečí to, že se neopakuje stejný scénář, a každá další krize má specifické spouštěcí mechanismy a charakter.

Otázkou zůstává, jak se na další krizi připravíme? Stejně jako rodina v dobrých časech vytváří přebytky na horší časy, měly by vlády vytvářet rezervy na období krize.

Je fascinující, jak někteří politici a ekonomové na jedné straně vzývají přínosy ze zapojení národních ekonomik do globální obchodní kapitálové výměny, a na straně druhé si myslí, že globalizace funguje jen v dobrých časech. Především malé otevřené ekonomiky, i ty, které na národní úrovni provádí zodpovědnou fiskální a monetární politiku, budou vždy vystaveny šokům přicházejícím ze zbytku světa (od hlavních obchodních partnerů a investorů). Jakékoliv budoucí problémy eurozóny, Německa nebo nárůst protekcionismu zasáhnou s krátkým zpožděním i českou ekonomiku. Nemůžeme si namlouvat, že česká ekonomika je bezpečným ostrůvkem uprostřed globálního světa.

Otázkou zůstává, jak se na další krizi připravíme? Stejně jako rodina v dobrých časech vytváří přebytky na horší časy, měly by vlády vytvářet rezervy na období krize. Stejně jako si voják v první bojové linii nechává zásobu munice na odražení dalšího útoku nepřítele, měly by si centrální banky nechat prostor pro aktivní monetární politiku v průběhu příští krize. Ale je tomu tak i v reálném světě? Budou mít vlády prostor pro fiskální expanzi a podporu ekonomiky, budou mít centrální banky prostor pro další růst nabídky peněz v ekonomice?



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Hledáme rozbušku

Makroekonomie uspěla – její hlavní úkol, tedy zabránit krizím, byl ve všech praktických rovinách splněn, prohlásil nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bez pochyby jeden z nejlepších ekonomů všech dob Robert Lucas. Psal se rok 2003 a za pět let měla přijít největší krize od doby, kdy se narodil.

Bylo by bláhové tvrdit, že můžeme něco vědět o budoucnosti, když to nevidí ani ti nejpovolanější z nás. Přesto něco říct můžeme. Stejně jako u nafukování balónku nevíme, kdy zrovna praskne, stejně jako u odebírání listů z domečku z karet nevíme, která ho zrovna shodí, tak netušíme, kdy se to stane v ekonomice. Dobře ale víme, že nafukovat balónky a tahat karty donekonečna nejde. Jednoduchá rada by zněla, ať nestavíme domečky z karet a nenafukujeme bubliny. Děláme ale oboje.

Důležitá otázka ale není, co krizi spustí. Měli bychom se ptát, jestli víme, co dělat, až se to stane. Máme kam snižovat úrokové sazby? Máme kam zvyšovat daně? Máme se ještě kam zadlužovat? Máme odvahu a znalosti na to, abychom vyzkoušeli nějaké nové alternativní recepty na řešení krizí?

Díky rekordně nízkým úrokovým sazbám po rekordně dlouhou dobu si lidé nabrali rekordní množství úvěrů. Všechny nové peníze v ekonomice se musí vždycky někde projevit. Neprojevovaly se ale na produktech a službách, pomocí kterých měříme inflaci. V relativně bohaté společnosti si za nové peníze lidé nekoupili více potravin, ale nemovitosti, dluhopisy, akcie anebo investovali do startupů či kryptoměn. Tam všude se díky novým penězům nafouknuly bubliny. A ty jednou splasknou.

Například akciový index S&P 500 vyrostl od dna v březnu roku 2009 na čtyřnásobek. Upřímně, myslíme si, že jsme za necelých deset let čtyřikrát produktivnější nebo jsme objevili zázračné technologie, zdroje energie… Nebo je to tak trochu bublina? Nejsou to náhodou všechny ty nové peníze, které do ekonomiky tečou?

Stejně jako to nevěděl Robert Lucas v roce 2003, ani my dnes nevíme, kdy krize přijde. Ale vidíme, že přijde. Pouze hledáme rozbušku. Žijeme v době, kdy jich je kolem kolem nás neobvykle mnoho. Brexit, problémy Itálie, obchodní válka, dokonce i Twitter Donalda Trumpa může být nakonec tím, co zahoří a sesune ekonomiku.

Důležitá otázka ale není, co krizi spustí. Měli bychom se ptát, jestli víme, co dělat, až se to stane. Máme kam snižovat úrokové sazby? Máme kam zvyšovat daně? Máme se ještě kam zadlužovat? Máme odvahu a znalosti na to, abychom vyzkoušeli nějaké nové alternativní recepty na řešení krizí? Zvládneme to politicky? Máme dostatečně vyspělé demokratické mechanismy, které v krizi zabrání politické katastrofě? Je nejvyšší čas na tyto otázky hledat odpovědi.



Monitor Jana Macháčka

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.