Náš svět se hroutí, braňme jej, burcuje Václav Klaus

Nepřátel společnosti, jak ji dosud známe, je tolik a jsou tak mocní, že už brzy nemusí být návratu. Václav Klaus burcuje tradiční ctnosti na jeho záchranu.

Přemysl Houda 30.10.2012
Projev Václava Klause 28. října 2012: Nijak překvapivý důraz na návrat k jednoduchým pravdám. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Projev Václava Klause 28. října 2012: Nijak překvapivý důraz na návrat k jednoduchým pravdám. | foto: © ČTKČeská pozice
Projev Václava Klause 28. října 2012: Nijak překvapivý důraz na návrat k jednoduchým pravdám. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Poslední prezidentský projev Václava Klause u příležitosti vzniku samostatného československého státu přinesl zkondenzovanou podobu všeho podstatného, co jsme z jeho úst mohli slýchat de facto po dvě předešlá funkční období. V tomto smyslu působila prezidentova slova konzistentně a předvídatelně. Ničím nepřekvapil.

Červenými nitěmi projevu tak znovu byly důraz na národní suverenitu (a její ohrožení), na respekt vůči tradičním hodnotám (a jejich zpochybňování) a na cosi, co lze označit jako úctu k základním státním institucím (a její devastaci).

Prezidentovy obavy o osud a budoucnost českého státu pramení z ochrany toho, co je domácí, české – nemáme očekávat mesiášův příchod zvnějšku, ba naopak zvnějšku se můžeme dočkat pouze destrukce. Zvnějšku totiž přichází buď přímé područí a poroba (protektorát vnucený nám nacisty, poroba pod Sovětským svazem), nebo plíživá devastace národní suverenity ze strany Evropské unie.

Máme tu jádro slušných, poctivých a pracovitých občanů, kteří nevykřikují svou zlobu v internetových diskusích, a ti se musí neustále bránit všemu cizímu a nesprávnému

Klausův svět je v tomto jednoduchý – máme tu jádro slušných, poctivých a pracovitých občanů, kteří nevykřikují svou zlobu v internetových diskusích, a ti se musí neustále bránit všemu cizímu a nesprávnému. Jádro národa (a státu) je dennodenně ohrožováno kvůli pahodnotám (a zesměšňování „správných“ hodnot), dotacím zvnějšku (chápejme z EU), nadmíře nařízení, norem, vyhlášek, které všechny směřují k oklešťování svobody a třeba také přichází ohrožení od všech intelektuálů a neziskových organizací všeho druhu („malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových lobbyistických skupin“ – dodejme v Klausově duchu, že nevolených). Slušelo by se - v Klausově intencích – dodat, že to vše není svým původem české.

Výzva k návratu před

Všechny tyto (už polistopadové) jevy mají dle Klause jediný důsledek – rozklad a zároveň bobtnání státu. Mladí lidé už nevnímají stát jako autoritu, čekání na mesiáše zvenčí (to jest EU) vede k apatii a lhostejnosti. Média prý v tom hrají podstatnou úlohu (samozřejmě negativní). Na státu pak vydělávají ti, kteří mají informace – jako se to stalo například u rozmachu energií („kdy naše zákony umožnily ničím neospravedlnitelné zisky těm, kteří se při přípravě těchto zákonů dokázali rychleji zorientovat, nebo si je dokonce ušili sobě na míru“). 

Václav Klaus proto vyzývá k čemusi, co by se dalo nazvat návratem před – to znamená k civilní neintelektuální politice a spoléhání na sebe sama (nejsme „malá bezvýznamná země. Více než deset miliónů lidí ve státě s tisíciletou tradicí – to je obrovská síla“). V neposlední řadě to znamená v myšlení Václava Klause také návrat k jednoduchým pravdám typu, že nemůžeme žít na dluh, musíme bránit naši svobodu atd.

Václav Klaus se dlouhodobě profiluje jako ochránce české identity, českých tradic, české svébytnosti. Vzpomínka na vznik Československa v roce 1918 mu k tomu poskytla vhodnou příležitost a byla využita. Nemohu se ale zbavit dojmu, že prezidentovo negativní vymezování vůči všemu netradičnímu je trochu podobné povzdechu svatého Bernarda nad Paříží vrcholného středověku: „Prchejte pryč z té spouště babylonské, utíkejte a spaste svoje duše … V lesech nalezneš mnohem víc než v knihách. Stromy a kameny tě poučí lépe než kterýkoliv mistr.

Klausův pohled na český stát je tak plný protikladů, které ale v jistém smyslu syntetizují. Na jedné straně v něm nalezneme staromilství českého měšťana (typické pro 19. století), na straně druhé tu spatříme také dost radikální podtón. Jeho jasné výzvy a plamenná prohlášení totiž značí, že svět a ČR už překračují pro naši hlavu státu překročitelnou mez, že pokud uděláme tento „poslední krok“, nebude už cesty zpět. I v tomto smyslu musíme Klausův projev číst.