Národní galerie už nesmí být mocenským balvanem, který dusí a rozděluje

Nový ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt v rozhovoru říká: „Za naléhavou považuji potřebu statutárních změn a změn právních poměrů.“

„Skutečně klíčové je nastavit systém fungování Národní galerie tak, aby se na kulturní scéně stala otevřeným, sjednocujícím a inspirativním prvkem,“ říká Jiří Fajt o svých prioritách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Skutečně klíčové je nastavit systém fungování Národní galerie tak, aby se na kulturní scéně stala otevřeným, sjednocujícím a inspirativním prvkem,“ říká Jiří Fajt o svých prioritách. | foto: © ČTKČeská pozice
„Skutečně klíčové je nastavit systém fungování Národní galerie tak, aby se na kulturní scéně stala otevřeným, sjednocujícím a inspirativním prvkem,“ říká Jiří Fajt o svých prioritách.

Poslední dny přinesly na kulturně-politické scéně řadu zvratů, neočekávaných rozhodnutí i nejasných vyčkávání. Ministr kultury Jiří Balvín nejprve odvolal a posléze ve funkci ponechal ředitele Národního divadla v Praze. Obecně panující neklidné atmosféry není ušetřena ani Národní galerie v Praze (NG).

V polovině dubna odvolala tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09) jejího ředitele Vladimíra Rösela (nástupce Milana Knížáka ve funkci vydržel 21 měsíců) a v době, kdy byla spolu s dalšími členy kabinetu Petra Nečase v demisi, jmenovala jeho nástupcem Jiřího Fajta. O tom, zda se vedení Národní galerie skutečně 1. září ujme, nicméně závisí na současném ministrovi kultury Jiřím Balvínovi.

V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ nejen o aktuální situaci v Národní galerii v Praze Jiří Fajt mimo jiné zdůrazňuje: „Kulturním institucím obecně je zapotřebí garantovat dlouhodobě stabilní a vyvážené právní a ekonomické podmínky, je nutné zavést nástroje systémového řízení a na nejmenší možnou míru tak omezit prostor pro politické intervence na všech úrovních.“ A za naléhavou považuje potřebu statutárních změn a změn právních poměrů, „obecně řečeno otázku transformace Národní galerie“.

ČESKÁ POZICE: V současné době je kulturně-politická scéna neklidná. Objevují se náhlá rozhodnutí. Některé přešlapy vzbuzují údiv a reakce odborné veřejnosti. V Národním divadle se mění i vrací ze dne na den ředitel, nyní probíhá na ministerstvu kultury jednání o vašem postu v čele Národní galerie v Praze. Jste ředitelem a s jakou účinností?

FAJT: Mám v rukou jmenovací dekret generálním ředitelem Národní galerie s nástupem k 1. září 2013. Tak to momentálně je a já doufám, že to tak i zůstane. A jinak máte pravdu. Mám za to, že v současnosti jde o definování toho, jak kulturu podporovat a jak tato podpora může nebo nemůže ospravedlňovat zásahy státu do jím podporovaných institucí. Tento souboj by ale neměl ohrožovat chod a fungování národních kulturních institucí. Ta debata ale zjevně proběhnout musí a z ní vzešlá pravidla se musí prosadit. Nicméně mým úkolem je vést a rozvíjet Národní galerii, zmiňovaná diskuze se primárně musí vést jinde.

ČESKÁ POZICE: Další krok je tedy na ministru Balvínovi. Osobně jste se již v této záležitosti setkali. S jakým závěrem?

„V poslední době jsme svědky volání po ,otevřených a transparentních výběrových řízeních‘. Ale nejvyšší pozice ve srovnatelných kulturních institucích západního světa se touto formou neobsazují!“FAJT: Při našem prvním rozhovoru jsme si v první řadě vyjasňovali názory na situaci kolem Národní galerie. Zopakoval jsem panu ministrovi, že moje jmenování nebylo tak překotné, jak je někdy líčeno, neboť jsem již týdny před ním s ministerstvem vedl diskusi o svých představách o budoucím směřování Národní galerie. Oporou v tom byl můj zveřejněný, tři roky starý koncepční materiál. Fakt, že se jmenování nakonec posunulo až do té nejméně vhodné doby vládní krize, jsem skutečně ovlivnit nemohl.

Hlavním tématem však samozřejmě byla moje vize budoucího rozvoje Národní galerie. Panu ministrovi jsem při té příležitosti slíbil zaslat onen materiál, s nímž jsem se úspěšně zúčastnil dvou veřejných výběrových řízení a který na ministerstvu nebyl. Nakonec jsme se dohodli na další schůzce, která má proběhnout poté, co se pan ministr se zaslanými podklady seznámí. Očekávám, že na ní budeme již mnohem konkrétněji diskutovat jednotlivé programové body mé koncepce a případné podmínky převzetí instituce.

ČESKÁ POZICE: Odmítáte se zúčastnit případného dalšího výběrového řízení. Proč jste se tak rozhodl?

FAJT: Ano, to už skutečně odmítám. Proč? Protože jsem se již dvou veřejných soutěží zúčastnil. Mezinárodní komise mě v prvním případě vybrala za jednoznačného vítěze, během druhého řízení jsem před ministerskou komisí skončil na druhém místě za ekonomem Vladimírem Röselem. Můj mandát je proto silný a legitimní bylo i mé jmenování.

A jen na okraj: v poslední době jsme svědky volání po „otevřených a transparentních výběrových řízeních“. Ale nejvyšší pozice ve srovnatelných kulturních institucích západního světa se touto formou neobsazují! Takřka výlučně se tak děje výběrem z předem interně vytipovaných kandidátů: anebo si dokážete představit, že by se Simon Rattle hlásil k Berlínským filharmonikům na základě inzerátu v Tagesspiegelu? Důvodem je skutečnost, že osobností schopných vykonávat takovéto velmi specifické a náročné funkce není mnoho, jsou veřejně známé a získat jejich angažmá není žádnou samozřejmostí.

ČESKÁ POZICE: V minulosti jste působil jako uznávaný historik umění právě v Národní galerii. Pro řadu povolaných odborníků jste byl také ideálním kandidátem na post ředitele této instituce. Konkurz jste vyhrál. Proč jste se jím nakonec nestal?

FAJT: Tak to je spíše otázka na tehdejší ministry kultury. Nikdy jsem se ale žádné důvody oficiálně nedozvěděl, a tak mohu jen z indicií a náznaků dovozovat, že výsledek poznamenaly politikaření a intriky.

ČESKÁ POZICE: V čem se liší vaše koncepce od koncepcí vašich předchůdců výtvarníka Milana Knížáka a ekonoma Vladimíra Rösela?

„Za Milana Knížáka pokračovalo rozšiřování počtu historických budov, do nichž galerie umisťovala své sbírky. Tato expanze musí přestat.“FAJT: Nejsem si jistý, zda za Milana Knížáka existovalo cosi jako dlouhodoběji platná koncepce. Každopádně za něj pokračovalo rozšiřování počtu historických budov, do nichž galerie umisťovala své sbírky. Tato expanze ale musí přestat. Galerie by se měla už konečně zastavit, nadechnout se a zamyslet nad svými možnostmi a po zralé úvaze předefinovat středně- a dlouhodobé cíle.

To se týká i potřebné změny v chování vůči návštěvníkovi – musí být přátelštější, otevřenější a srozumitelnější s atraktivním programem a bohatými doprovodnými službami. Musí nabízet inspirativní dlouhodobé expozice vlastních sbírkových fondů, jakož i atraktivní dramaturgii krátkodobých výstav, které budou českou výtvarnou kulturu všech epoch zasazovat do mezinárodních souvislostí, a naopak zase české veřejnosti představovat zakládající osobnosti světového umění. Za Vladimíra Rösela se galerijní program, zvláště v segmentu krátkodobých výstav, velmi zatraktivnil – Kupka a teď naposledy Jan Křížek jsou dobrými signály pro budoucnost.

Národní galerii chápu jako naprostou prioritu

ČESKÁ POZICE: Za jakých okolností jste před třinácti lety z Národní galerie odešel? Prý to mělo soudní dohru…

FAJT: Z pozice ředitele Sbírky starého umění jsem odešel dobrovolně na jaře 2000, tedy několik měsíců po příchodu Milana Knížáka. Již delší dobu jsem tehdy zvažoval změnu svého působiště a změna na postu generálního ředitele mi jen poskytla rozhodující argumenty. Marně jsem tehdy totiž čekal na předložení nějaké vize dalšího směřování galerie, a když jsem pochopil, že funkce ředitelů sbírkových celků jsou více méně formální, podal jsem výpověď, a to v okamžiku svého opětovného jmenování do vedoucí funkce po vyhraném konkurzu.

Tato událost soudní dohru ještě neměla. Před soud jsem se dostal s Milanem Knížákem až mnohem později, když mě v roce 2010 v souvislosti s výběrovým řízením na generálního ředitele Národní galerie nařknul, že jsem údajně galerii ekonomicky zruinoval. Tuto nehoráznou lež jsem si už nemohl nechat líbit. Obrátil jsem se proto na soud. Ten rozhodnul v můj prospěch a nařídil žalovanému omluvit se mi.

ČESKÁ POZICE: Kdybyste jako ředitel Národní galerie začal skutečně působit, musel byste zrušit dosavadní pracovní závazky v Německu, kde posledních třináct let působíte?

FAJT: Moje případné působení v galerii by samozřejmě nutně vyvolalo zásadní redukci pracovních povinností v Německu. Moji tamní kolegové jsou s tím srozuměni a vyšli mi velmi vstříc. Práci pro Národní galerii samozřejmě chápu jako naprostou prioritu, ostatně takováto instituce nic než stoprocentní pracovní nasazení ani neumožňuje.

ČESKÁ POZICE: Co vás láká k přesídlení do Prahy a vykonávat zde rizikové a náročné povolání ředitele této instituce?

FAJT: Národní galerie není v optimální kondici a je zapotřebí ji změnit po stránce strukturální, ekonomické, dramaturgické, jakož i z hlediska jejího vnímání na veřejnosti. Mám rád velké výzvy a toto je určitě jedna z nich. Klíčové bude, jak se mi povede změnit přístup státu k Národní galerii jako instituci. Cílem je galerii stabilizovat a strategicky nově rozvinout, a toto je nezbytný předpoklad.

Situace z Národního divadla se nesmí opakovat

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou silné a slabé stránky Národní galerie?

FAJT: Spravuje středoevropsky významnou uměleckou sbírku, a jako instituce tak v sobě skrývá obrovský potenciál estetické kultivace a vzdělávání společnosti i každého jednotlivce. Ten však nebyl dosud plně využit, někdy mi dokonce přijde, že nebyl ani rozpoznán. Nejsou to tedy silné nebo slabé stránky, ale jen slibný potenciál.

ČESKÁ POZICE: Zamýšlíte provést audit, podobně jak se to chystá v pražském Národním divadle?

FAJT: Ano. Finanční a právní audit považuji za nezbytnou podmínku nástupu do funkce a postupného přebírání galerie. Jen nezodpovědný amatér by se postavil do čela instituce, aniž by věděl, v jakém ekonomickém stavu se skutečně nachází a jaké má závazky. V tomto smyslu jsou příkladné kroky nového vedení Národního divadla.

ČESKÁ POZICE: Uvažujete o těsnější součinnosti s Národním divadlem?

„Obě naše národní kulturní instituce se potýkají s obdobnými problémy, které pramení z nevyhovujícího právně-statutárního rámce pro naplňování jejich poslání“FAJT: Každopádně. S kolegou Janem Burianem jsme už také spolu – prozatím pouze telefonicky – hovořili. Obě naše národní kulturní instituce, a nejen tyto, se potýkají s obdobnými problémy, které pramení z nevyhovujícího právně-statutárního rámce pro naplňování jejich poslání. Je naší povinností učinit vše proto, aby se neopakovala ona nešťastná situace z Národního divadla. Kulturním institucím obecně je zapotřebí garantovat dlouhodobě stabilní a vyvážené právní a ekonomické podmínky, je nutné zavést nástroje systémového řízení, a na nejmenší možnou míru tak omezit prostor pro politické intervence na všech úrovních. Zjednodušeně řečeno kulturu je třeba odpolitizovat.

Toho lze docílit například zavedením v zahraničí běžného institutu správních rad či kuratorií, které radí, konzultují, schvalují, ale také kontrolují činnost ředitelů a jsou rozhodujícím grémiem při jejich výběru. Národní divadlo už má svou garanční radu, jakýsi zárodek budoucí správní rady, Národní galerie ji teprve potřebuje zřídit (ve svém tři roky starém koncepčním materiálu jí nazývám Radou pro strategickou komunikaci). A to nutně. To však v našich podmínkách předpokládá změny právních a statutárních poměrů, které dnešní příspěvkové organizace přiblíží institucím veřejné služby.

ČESKÁ POZICE: A jaké připravujete další reorganizační změny?

FAJT: V první řadě se budu muset seznámit s aktuální organizační strukturou Národní galerie, tu totiž není možné z dostupných veřejných zdrojů získat. A jiné k dispozici prozatím nemám. Chci také hovořit se všemi relevantními pracovníky v galerii, především kurátory, znát jejich představy a kritické postřehy. Teprve poté lze přistoupit k případným změnám vnitřní struktury instituce. Již dnes však cítím nutnost mnohem lépe koordinovat aktivity jednotlivých sbírek, které si někdy dokonce vzájemně konkurují.

Každopádně organizační změny v Národní galerii budou mít jeden cíl – motivovat její zaměstnance, a zvláště pak kurátorům vrátit důvěru a kompetence. Ti jsou přece duší každého muzea, a čím kreativnější budou, tím přitažlivější se muzeum stane pro veřejnost. Těmto odborníkům musí být nabídnut větší prostor k realizaci vlastních idejí, což jim ale pochopitelně přinese i mnohem větší zodpovědnost za vlastní pracovní výsledky.

Bez úzké spolupráce s privátní sférou se neobejdeme

ČESKÁ POZICE: Jaký je rozpočet, tedy příspěvek ministerstva kultury pro Národní galerii?

FAJT: Příspěvek státu na její provoz je další kapitolou, které bude nutné věnovat v souvislosti s vyjasňováním podmínek převzetí instituce systematickou pozornost. Jeho úroveň se od 90. let, kdy jsem v instituci působil, v podstatě nezměnila a pohybuje se někde kolem 220 milionů korun. Jen se vše kolem zdražilo, energie, služby atd., což vedlo k logickému nárůstu provozních nákladů. Na to nikdo nereagoval a ani nepomýšlel, když se získávaly nové a nové budovy. Národní galerie je dnes zásadně podfinancovaná, a to je zapotřebí řešit.

ČESKÁ POZICE: Lze vůbec dosáhnout výrazné nápravy? Národní galerii se nedostává náležitých financí, kde je chcete vzít? Máte nějaké signály od případných sponzorů? Mají vůbec zájem?

FAJT: Jsem přesvědčený o tom, že pozitivní změny lze dosáhnout. Jinak bych se o to ani nepokoušel – podívejte na Českou filharmonii, tam to už začíná fungovat! Stát musí plně hradit provozní a investiční náklady a většinu mzdových. Národní galerie se ale nikdy neobejde bez úzké spolupráce s privátní sférou. Formy a podoby tohoto partnerství mohu být přitom rozličné.

„Často jsme slýchávali, že ,na atraktivní výstavy nemáme, protože nám na to stát nedává peníze v příspěvku‘. To je ale špatně.“Bez úzké spolupráce s privátní sférou si například nedovedu představit rozvoj vlastní odborné činnosti. Jako příklad uvedu krátkodobé výstavy. Často jsme slýchávali, že „na atraktivní výstavy nemáme, protože nám na to stát nedává peníze v příspěvku“. To je ale špatně. Na takovéto aktivity si galerie musí intenzivněji shánět peníze i jinde než pouze ve státní kase. Nehledě na to, stav veřejných prostředků v posledních letech není optimální, a nelze proto z této strany čekat velké zázraky.

Sponzoring v Národní galerii je k mému nemalému překvapení skutečně „v plenkách“. A peníze na výstavy nemohou shánět kurátoři, jak je tomu dodnes, ale výhradně ředitel – vždyť sponzoring není ve své podstatě nic jiného než dlouhodobě se utvářející partnerský vztah založený na osobní sympatii a oboustranné důvěře. K mému potěšení mám již dnes signály od řady významných finančních a průmyslových korporací i soukromníků o jejich obnovujícím se zájmu o spolupráci s Národní galerií. A to je pozitivní nejen pro Národní galerii, ale pro kulturu v České republice obecně.

ČESKÁ POZICE: Do stálých sbírek prý navrhujete zavést dobrovolné vstupné. Je to pravda? Neoslabí to již tak nízký rozpočet? Existují podobné příklady v zahraničí?

FAJT: Ano, je to pravda. A souvisí to s nutností obecné kultivace obrazu Národní galerie na veřejnosti. Paralelně s tím ale musí přijít i rozšíření a zkvalitnění nabídky doprovodných programů a služeb jako kaváren, muzejních prodejen, knihoven... Dnes už považuji za naprostou samozřejmost, že si v muzeu dám dobrou kávu a čerstvý koláč – bohužel v Národní galerii to pořád všude není možné. Muzeum 21. století ale již zdaleka není pouze ona instituce, která (mnohdy monotónně) představuje vlastní sbírky a čas od času zorganizuje krátkodobou výstavu. Mnohem spíše se muzea dnes proměňují v jakési otevřené komunikační platformy, jejichž smyslem je všestranně vzdělávat a esteticky kultivovat. To neprobíhá pouze ve výstavních prostorách, ale i mimo ně formou nejrůznějších debat, koncertů, divadel a podobně. Do muzea se ale samozřejmě chodí i jen tak za zábavou...

„Dobrovolné vstupné je moudrý celospolečenský konsensus. Stát takto ,investuje‘ do svých občanů, což se mu v delším horizontu vždy vyplatí.“Naplnění těchto mnohavrstevných očekávání stále častěji naráží na problém finanční dostupnosti. Proto je již dlouhá léta ve Velké Británii a Spojených státech zaveden velkorysý institut dobrovolného vstupného. Jde o moudrý celospolečenský konsensus. Stát takto „investuje“ do svých občanů, což se mu v delším horizontu vždy vyplatí. Kultura totiž kultivuje, dokáže přimět k zamyšlení, nastavit zpětné zrcadlo a být zdrojem tak vzácných celospolečenských hodnot, jakými jsou otevřenost, tolerance a mravnost.

Domnívám se, že zavedení dobrovolného vstupného má tedy mnohem podstatnější rozměr, než je pouze ono technokratické monetární hledisko; a navíc konkrétně Národní galerii to přinese finanční „újmu“ ve výši asi sedmi až osmi milionů korun, což lze jednoduše vyřešit sponzoringem. Každému tak bude dána možnost potěšit se se „svým“ obrazem či sochou a nebýt nucen zvažovat, zda půjde do muzea, anebo za ty samé peníze pořídí jídlo na víkend. Není přece nic uspokojivějšího než vidět maminku s dětmi, jak se jde podívat na Dürera nebo van Gogha a pak si posedí v galerijní kavárně, zatímco ratolesti se baví v dětském koutku.

Jak „nastartovat“ odborníky

ČESKÁ POZICE: Úroveň práce a výsledků je přímo závislá na kvalitách odborných pracovníků. Jak je chcete udržet či ty nové motivovat?

FAJT: Galerie není podfinancovaná pouze v segmentu provozních nákladů, ale i mzdových. Kurátor v nejlepších letech má dnes v Národní galerii nižší plat, než je celorepublikový průměr, takže po něm mohu jen těžko požadovat mimořádné výkony. O ty nám však hlavně jde! Řada kvalitních odborníků v galerii pracuje již nyní, jen jsou ostudně placeni a schází jim finanční motivace. Chceme-li je znovu „nastartovat“, nemluvě o možnosti přivést do galerie i specialisty ze zahraničí, je třeba dostat do mzdového systému víc peněz. Kromě navýšení mzdových prostředků třeba i zavedením institutu tzv. corporate chairs, jinak řešeno pracovních pozic financovaných zčásti z veřejných a zčásti z privátních prostředků. To by rozhodně pomohlo zlepšit finanční situaci klíčových pracovníků.

ČESKÁ POZICE: Podle jakého klíče budete vytvářet výstavní program? Počítáte se zavedením nové odborné rady?

FAJT: Naprosto standardním způsobem – v prvním plánu diskusí nad návrhy galerijních kurátorů, tedy inciativou zevnitř. Výstavní plán se samozřejmě nebude uzavírat ani podnětům zvenčí. Při zvažování vhodnosti toho či onoho projektu musí hrát rozhodující roli tematická a didaktická atraktivita tématu. Kurátor/autor musí přesně vědět, co chce sdělit. Neméně podstatná je však i forma a srozumitelnost tohoto sdělení, tedy příběh, který má být vyprávěn. V neposlední řadě se pochopitelně musí ověřit ekonomická a organizační proveditelnost projektu.

„Národní galerie by měla mít několik nosných dramaturgických řad, které budou představovat vizuální kulturu z nejrůznějších hledisek“Národní galerie by měla mít několik nosných dramaturgických řad, které budou představovat vizuální kulturu z nejrůznějších hledisek (chronologické, tematické, autorské...). Mimořádné postavení v dramaturgickém programu Národní galerie budou mít velké a po všech stránkách náročné mezinárodní výstavy; reálným možnostem musí odpovídat i jejich četnost – v ideálním případě by se mohly konat alespoň jednou za dva roky.

Dramaturgický plán po ukončení interních diskusí bude předložen vědecké radě k oponentuře. Vědecká rada, která bude muset být nově konstituována jak personálně, tak i statutárně, bude na rozdíl od výše zmíněné „správní“ rady poradním orgánem ředitele instituce a bude projednávat a navrhovat program odborné a vědecké činnosti. Obecně její roli vidím v komunikaci s domácí a zahraniční odbornou veřejností, tedy v jakémsi „lobbingu“ v barvách Národní galerie.

ČESKÁ POZICE: S tím zřejmě souvisí jinak nastavený a transparentnější status Národní galerie…

FAJT: Samozřejmě. Na rozdíl od své koncepční rozvahy z let 2010 až 2011 považuji dnes za mnohem naléhavější potřebu statutárních změn a změn právních poměrů, obecně řečeno otázku transformace Národní galerie. Při ní je třeba využít významné právní skutečnosti, která z Národní galerie činí kulturní instituci sui generis, neboť na rozdíl od většiny národních kulturních institucí byla zřízena vlastním zákonem, a nikoliv rozhodnutím orgánu veřejné moci.

Na tento existující stav je nutné navázat a současně jej i posílit při transformaci instituce do její jiné, vhodnější organizačně-právní formy. Přitom bude zapotřebí zavést takové řídící principy, které odpovídají praxi ve srovnatelných zahraničních institucích a přinesou zvláště odpolitizování Národní galerie coby odborné instituce a zavedení objektivizovatelných kontrolních a hodnotících mechanismů.

Národní galerie je ve veřejném prostoru nečitelná

ČESKÁ POZICE: Jak se díváte na prezentaci privátních subjektů v Národní galerii (výstavy Úprky, Demartiniho apod.)?

FAJT: Principiálně v tom nevidím žádný problém. Kriticky už však vnímám praxi, která na tomto poli v posledních letech zavládla. Národní galerie se totiž pasovala do pasivní role jakési realitní kanceláře, která pronajímá své výstavní prostory, dokonce včetně svého loga, tomu, kdo má neurážející téma a hlavně potřebné peníze. A to je hodně málo. Národní galerie musí hrát dominantní roli při koncepční přípravě výstav, nesmí se zříci jejich kurátorského vedení a musí určovat charakter marketingové a propagační podpory. K tomu ale musí mít i odpovídající špičkové odborníky.

ČESKÁ POZICE: Budete také přebírat kvalitní projekty od jiných institucí? Nebo na nich spolupracovat?

FAJT: A proč ne? Pokud budou natolik atraktivní, budou odpovídat dramaturgickému profilu Národní galerie, a stejně tak vysokým nárokům na odborné zpracování tématu, tak ano. Upřednostňovat ale pochopitelně budu takové projekty, na jejichž přípravě budou galerijní odborníci od začátku spolupracovat. K tomu je také chci motivovat. Retrospektivu Gerharda Richtera bych ale převzal i bez toho...

ČESKÁ POZICE: Jedním z problematických míst Národní galerie je Veletržní palác. Dosud se ho nepodařilo oživit a otevřít náležitě veřejnosti. Souhlasíte?

„Rád bych inicioval i širší diskusi o charakteru nutné proměny dlouhodobé expozice českého a světového moderního a současného umění“FAJT: Naprosto. Veletržní palác je nádherná funkcionalistická budova postavená pro prezentaci spotřebního zboží, nikoliv výtvarného umění. Diskuze o jeho vhodnosti pro účely Národní galerie je stará jako jeho adaptace pro ni. Pro prezentaci moderního, a zvláště pak současného umění nevyhovující prostory s nízkými podhledy, bez možnosti velkorysé inscenace a kvalitního nasvícení, zastaralé technologie s vysokými provozními náklady, zatěžujícími neúměrně rozpočet instituce, z něj činí skutečně nejožehavější téma Národní galerie. Tíživost situace stupňuje navíc fakt, že i přes četné pokusy o jeho oživení zůstává tento architektonický skvost ukrývající jednu z nejdůležitějších sbírek Národní galerie na okraji zájmu veřejnosti. Nezískal si oblibu, nestal se přitažlivým.

A není divu – když se zde mohla konat výstava Františka Kupky, která by byla bývala jistě návštěvníky přilákala, bylo rozhodnuto umístit velkolepé kompozice zakladatele abstraktního malířství do malých pokojíků v Salmovském paláci s biedermeierovskými kachlovými kamny a textilními tapetami. Ve Veletrřním paláci není možné dodnes (pokud se to nezměnilo v posledních dnech) dát si kávu – svého času se to řešilo absurdními automaty na tmavých podestách mezi výstavními podlažími. Prodejnu a knihkupectví ani nenajdete, a raději ji ani nehledejte. Neexistuje zde žádná čítárna, natožpak odpovídající knihovna, atd. atd. K nápravě se v tomto směru musí přikročit okamžitě.

Současně bych rád inicioval širší diskusi o charakteru nutné proměny dlouhodobé expozice českého a světového moderního a současného umění. Paralelně však bude muset nové vedení galerie analyzovat a vyhodnotit všechna pro a proti a představit veřejnosti ve střednědobém horizontu strategické řešení celé situace.

ČESKÁ POZICE: Také chybí zřetelnější propojení aktivit a informovanosti mezi jednotlivými sbírkami galerie…

FAJT: Může to tak skutečně působit. Nazval bych to ale ještě jinak, totiž celkovou nečitelností Národní galerie ve veřejném prostoru. A to je letitý problém. Příčinou je její složitá struktura s řadou historických objektů v centru Prahy, bez jednoznačně akcentovaného hlavního sídla. Veřejnost si s pojmem Národní galerie prostě nedokáže spojit žádný výrazný identifikační a sjednocující motiv, jako je tomu v případě historizující hlavní budovy Kunsthistorického muzea ve Vídni nebo monumentální sloupové fasády neworského Metropolitního muzea na Páté avenue.

Na rozdíl od drtivé většiny významných muzeí umění nepotkal Národní galerii natolik příznivý osud, aby získala pro prezentaci svých sbírkových fondů ad hoc postavenou budovu. Již za minulého režimu tak galerie začala obsazovat historické objekty v centru Prahy, mnohdy bohužel bez zřetele k tomu, zda jsou vhodné pro muzejní provoz. A tento trend pokračoval i v posledním desetiletí. Právě otázka funkční struktury Národní galerie je dle mého soudu jedním z hlavních témat, které bude muset nové vedení řešit. A to se neobejde bez důkladné analýzy a věcné diskuse na odborné i politické úrovni.

ČESKÁ POZICE: Možná by měla být větší spolupráce mezi jednotlivými sbírkami. Výstavy by se nemusely vymezovat jen historií (časem), ale spíše společným tématem a podobně…

„V Národní galerii dosud přežívá anachronické dělení sbírek na české a evropské umění, což mnohdy vede k vytrhávání věcí z kontextu“FAJT: Pokud hovoříme o výstavách, musíme rozlišovat mezi dlouhodobými prezentacemi sbírkových fondů a krátkodobými výstavami. V prvním případě bude nutné vážně se zabývat koncepčními otázkami a reflektovat aktuáĺní diskurs o způsobech a formách sbírkové prezentace. V Národní galerii dosud přežívá anachronické dělení sbírek na české a evropské umění, což mnohdy vede k vytrhávání věcí z kontextu. České umění přece bylo vždy součástí evropského výtvarného dědictví, mnohdy dokonce „udávalo tón“. A to nejlépe vyzní právě ze vzájemného srovnávání. Umělecká díla bychom měli představovat v kulturně-historickém kontextu místa či regionu a doby jejich vzniku. V opačném případě postupujeme ahistoricky.

To ale vůbec neznamená, že krátkodobé výstavní projekty nemohou přibližovat jiné aspekty. Naopak. Nesporně atraktivní by tak bylo sledování fenoménů napříč stoletími a nejrůznějšími kulturami – jen namátkou: lidská postava versus krajina, expresivita versus klasická vyváženost, islámská kultura versus křesťanská obraznost a další.

ČESKÁ POZICE: Národní galerii chybí účinnější komunikace s veřejností. Sebelepší výstavní projekty zůstanou nepovšimnuty bez propagace – a nemyslím přebujelé a nevkusné, jaké jsou na Alfonse Muchu, Tutanchamona a podobně. Taková investice by se měla nějakým způsobem zhodnotit, ne?

FAJT: V dnešní hektické, vizuálními signály přehlcené době, se sebelépe připravená výstava bez silné a obsahově i výtvarně kultivované propagace prostě neobejde. Uvedené příklady jen dokazují, jak nutné je veřejný prostor kultivovat a nastavovat kvalitativně odlišná měřítka. A kdo jiný to má dělat než Národní galerie, jejímž výsostným posláním je dbát o estetickou gramotnost společnosti?

ČESKÁ POZICE: Máte v otázce komunikace nějaké konkrétní plány?

FAJT: Jestliže se má změnit obraz Národní galerie na veřejnosti, musí se proměnit také komunikace s ní. Například webová stránka Národní galerie se ve své základní struktuře drží schématu z 90. let, a to je s vědomím dramaticky se měnících možností informačních technologií skutečně už doba kamenná. Srovnejte si ji třeba s ohromující internetovou prezentací nově otevřeného Rijskmusea v Amsterodamu. To jsou dva absolutně rozdílné světy!

Nejmladší generaci dnes už sotva lze oslovit bez sociálních sítí. Klasičtěji laděnou část kulturní veřejnosti by zase mohla zaujmout forma velkoformátových tištěných novin (po vzoru vídeňského Uměleckoprůmyslového muzea/MAK), které by pravidelně atraktivní formou přinášely nejrůznější informace nejen o aktivitách Národní galerie, ale i aktuality z domácí a světové výtvarné scény. Mnohem programatičtěji by o sobě měla Národní galerie dávat vědět v televizních a rozhlasových médiích, například spoluúčastí na koncipování popularizačních pořadů, a podobně lze pokračovat...

ČESKÁ POZICE: Jaké budete mít po svém nástupu priority?

FAJT: Nutné bude zklidnění situace v instituci, kde už léta vládne napětí a atmosféra nejistoty. A samozřejmě společně s týmem mých nejbližších spolupracovníků zahájíme okamžitě ony kroky, o jejichž nutnosti jsme hovořili a jejichž cílem je vytvořit z Národní galerie funkční, jednoduše strukturovanou a v odborných činnostech decentralizovaně řízenou instituci, která své zaměstnance motivuje a veřejnost dokáže zaujmout pestrou programovou skladbou.

ČESKÁ POZICE: Jak vnímáte nebývalou podporu vaší osobě ze strany odborné veřejnosti?

FAJT: Samozřejmě tato podpora mě těší, protože přichází nejen z prostředí uměleckých historiků a výtvarných teoretiků, ale i od umělců samých. A zažívám okamžiky, v nichž bych se bez ní rozhodoval jinak. Především ji ale vnímám jako závazek a jen doufám, že důvěru nezklamu. Není samozřejmě jednoduché, a ani to nebude možné, vyhovět všem tak rozličným zájmům a potřebám. To, co je však dle mého soudu skutečně klíčové, je nastavit systém fungování Národní galerie tak, aby se na kulturní scéně stala otevřeným, sjednocujícím a inspirativním prvkem, a nikoliv mocenským balvanem, který bude dusit a rozdělovat. A to mohu rozhodně slíbit.

Doc. Dr. ing. Jiří Fajt, PhD.
V osmdesátých letech pracoval jako myč oken, poté studoval na Filozofické fakultě univerzity Karlovy dějiny umění. V devadesátých letech se stal kurátorem a později i ředitelem Sbírky středověkého umění Národní galerie v Praze. V letech 1998 až 2001 byl zakládajícím ředitelem Centra pro středověké umění. Následovalo místo vedoucího vědecko-výzkumného projektu Jagellonci – evropská dynastie. Umění a kultura ve střední Evropě 1450–1550.

Od roku 2001 je hostujícím profesorem na Technické univerzitě v Berlíně. Rovněž vede několik projektů na vědecko-výzkumném institutu při univerzitě v Lipsku, kde vedle vysloveně badatelských projektů řídí i koncepční přípravu a koordinaci velkých mezinárodních výstavních akcí (například výstava Karel IV., císař z Boží milosti, zahájená v roce 2005 v Metropolitním muzeu v New Yorku a reprízovaná v Praze). Je autorem mnoha dalších aktivit u nás i v zahraničí – například Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. (Národní galerie v Praze) či Europa Jagellonica. Umění a kultura ve střední Evropě za vlády Jagellonců, 1386–1572 (GASK, Kutná Hora; Národní muzeum, Varšava; Královský zámek, Potsdam).

Na lipském institutu založil ve spolupráci s Thorbecke Verlag ve Stuttgartu dnes již početnou ediční řadu Studia Jagellonica Lipsiensia. Je také hlavním editorem devítisvazkové rukověti dějin umění a architektury ve středovýchodní Evropě, jejíž první svazek vyjde v renomovaném mnichovsko-berlínském nakladatelství Deutscher Kunstverlag.