Národní energetické zájmy ustoupí společné evropské energetice

Česká energetická politika se věnuje výrobě a mixu, nikoliv dlouhodobé spotřebě energií.

Energetický guláš. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Energetický guláš. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Energetický guláš.

O německé energetice se vedou různé řeči. Například část naší odborné a politické veřejnosti propadá hysterii kvůli uzavírání německých jaderných elektráren. Česká republika je snad jedinou evropskou zemí, kde téměř polovina obyvatel nepovažuje jádro za ohrožující. Je třeba smeknout před kampaní PR agentur, které za peníze ČEZ takový pocit vyvolaly.

Druhou oblastí střetu jsou uhelné elektrárny. Není pochyb, že jejich osud je zpečetěn, byť není přesně známo, kdy toto pečetění nastane. Němcům se často vyčítá, že zavírají „čisté“ jaderky, ale o to více čmoudí nekvalitním uhlím. Něco na tom je – podíl uhlí na celkové výrobě roste, pokud to však také nezpůsobil rychlý pokles podílu výroby z jaderných elektráren.

Rozhodující změna

Nejvíce však před pár lety u nás hladinu energetického rybníčku rozčeřila expanze netradičních a obnovitelných zdrojů energie (OZE). Valná většina energetiků v ní viděla nedomyšlený, spíše utopický Verneovský projekt. Až do doby, než se na fotovoltaickém poli urodilo pár set miliard korun. Dnes lze podobný nekvalifikovaný odpor zaznamenat u větrných elektráren. Prý hyzdí českou krajinu.

Německý ministr hospodářství a energetiky Peter Altmaier nedávno prohlásil, že investice do OZE na jednotku výkonu klesly natolik, že do čtyř či pěti let budou konkurenceschopné, tedy stát je nebude muset dotovat. „Od politiků,“ řeknou si mnozí, „se můžeme doslechnout pěkné koniny! Takových máme také dvanáct do tuctu!“ Že jde o politického představitele země dovážející naši elektřinu, jež odpovídá roční výrobě temelínského bloku, jako by nás netrápilo. Ani to, že německá a česká ekonomika jsou těsně provázané.

Zatímco se průběžně, urputně a možná i ze zvyku vymezujeme vůči německým energetickým doktrínám, v Německu se pozvolna schyluje k rozhodující změně. Informace byla zveřejněna nedávno a reakce – alespoň v české mediální a energetické komunitě – se blíží nule. Jde o dohody mezi dvěma energetickými giganty, kteří působí i u nás – RWE, přesněji její odštěpené části Innogy, a E.ON.

Očekávaný vývoj německé energetiky řadu úspěšných českých energetických podnikatelů děsí – žádné nové uhelné teplárny nebo elektrárny, časově dohlédnutelné ukončení provozu těch současných, hrozba významného ztížení provozu nynějších jaderných elektráren, vysoká pravděpodobnost odstoupení od plánovaných dostaveb jejich bloků, co střecha, to fotovoltaické panely vlastněné majitelem domu, nikoli elektrárnou, a navíc OZE bez státních dotací.

Zatímco se průběžně, urputně a možná i ze zvyku vymezujeme vůči německým energetickým doktrínám, v Německu se pozvolna schyluje k rozhodující změně. Informace byla zveřejněna nedávno a reakce – alespoň v české mediální a energetické komunitě – se blíží nule. Jde o dohody mezi dvěma energetickými giganty, kteří působí i u nás – RWE, přesněji její odštěpené části Innogy, a E.ON.

(Innoga byla vyčleněna z RWE kvůli strukturálním výhledovým změnám německé energetiky; má rozvíjet a provozovat moderní energetické technologie včetně OZE, zajišťovat výzkum a zavádění nových technologií. Zbytek RWE pod původním názvem provozuje neperspektivní energetické aktivity, především uhelné a jaderné elektrárny, tedy to, co zanedlouho zanikne.)

Největší přepravce a obchodník

Společnost E.ON se s firmou Innogy dohodla, že na ni převede moderní a perspektivní energetické zdroje, za což získá přepravní a přenosové sítě vlastněné nyní Innogy. Pokud by šlo o firmy okresního přeboru, nebylo by to zajímavé, ale patří mezi největší německé energetické hráče. Jde o první krok a cíl je jasný.

Společnost E.ON se stane největším německým, možná i středoevropským přepravcem energií, tedy téměř jediným subjektem spadajícím pod pravomoc německého energetického regulátora. Innogy se naopak stane největším německým výrobcem a importérem čistých energií a současně obchodníkem s nimi.

Společnost E.ON se stane největším německým, možná i středoevropským přepravcem energií, tedy téměř jediným subjektem spadajícím pod pravomoc německého energetického regulátora. Innogy se naopak stane největším německým výrobcem a importérem čistých energií a současně obchodníkem s nimi.

Jde o největší protikonkurenční akci v historii Německa. Lokální distributoři i výrobci energií se dostanou do svízelné situace, protože nebudou vůči natolik velkému subjektu konkurenceschopní. Půvab řešení je v tom, že jej právně nelze označit za monopoly – nastává jen majetková restrukturalizace dvou existujících společností.

Stranou zůstává otázka, jak tato koncentrace dopadne na akvizice obou společností v ČR. Firma E.ON vlastní distribuci plynu i elektřiny pouze v jižních Čechách. Většina distribuce elektřiny je součástí ČEZ, případně ČEPS, jichž se německá rošáda nedotkne. Jiné to je v případě zemního plynu, kde s výjimkou Prahy a jižních Čech je rozvod plynu v rukou Innogy. Změní se i zde vlastník, či se tato transakce omezí pouze na Německo?

Spojené evropské plynovody

Zdá se, že se tato akvizice neomezí pouze na Německo. Distribuci plynu bude i u nás nejspíše vlastnit společnost E.ON. Samostatnou kapitolu tvoří bývalý Tranzitní plynovod, dnes známý pod názvem Net4Gas, jejž vlastní dva fondy – německé pojišťovny Allianz a kanadského Borealis. Pokud by E.ON tato aktiva odkoupil, stal by se rozhodující společností v plynárenském podnikání ve střední Evropě. Je to spekulace, zatím není ani náznaku po jednáních, logický by však takový krok byl.

V Německu jsou minimálně dva plynovody, které do impéria E.ON nepatří – Nord Stream a navazující Opal. Nord Stream vlastní německo-ruská společnost, v níž významnou roli hraje bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. O osudech plánovaného projektu Nord Stream 2 bylo napsáno mnoho a zdá se, že mezinárodní sankce vůči Rusku zalévají býlí na jeho hrobě, navzdory tomu není mrtvý. Zejména kvůli rodícímu se konceptu Spojených evropských plynovodů, tedy jejich propojení jako v silniční či železniční dopravě.

O osudech plánovaného projektu Nord Stream 2 bylo napsáno mnoho a zdá se, že mezinárodní sankce vůči Rusku zalévají býlí na jeho hrobě, navzdory tomu není mrtvý. Zejména kvůli rodícímu se konceptu Spojených evropských plynovodů, tedy jejich propojení jako v silniční či železniční dopravě. Německo sice používalo tento „bezpečnostní“ argument jako průkaz pro výstavbu druhé větvě plynovodu Nord Stream, ale zatím s omezeným úspěchem.

Německo sice používalo tento „bezpečnostní“ argument jako průkaz pro výstavbu druhé větvě plynovodu Nord Stream, ale zatím s omezeným úspěchem. Hlavní důvod neblahých německých snah se ukázal, když Moskva zavřela dodávky plynu pro Ukrajinu. Ruské hrátky s plynovými kohoutky nejsou nové, důležitý je motiv, proč byly tentokrát dodávky plynu zastaveny – Ukrajina uspěla u evropského soudu a Gazprom je povinen jí platit mnohonásobně vyšší, tedy standardní tranzitní poplatky za dopravu svého plynu než dosud.

Plynové sucho Ukrajinu nezlomilo, takže se nejspíše soudně stanovených poplatků časem dočká. A spolu s ní i Německo možného nárůstu ceny plynu o tyto vyšší tranzitní poplatky. Lidská práva jsou sice nezadatelná, ale byznys je byznys.

Teď snad lepší zpráva. Politický vývoj „dvou“ energetických názorů se zdá utvářet na jedné straně rozhodnutí německých úřadů, že plynovod Nord Stream 2 nenaruší ekosystémy Baltu a neohrozí mořské flory a fauny, na druhé však stojí nedávné a nekompromisní prohlášení kancléřky Angely Merkelové, že výstavba plynovodu Nord Stream 2 nepřipadá v úvahu kvůli ruskému chování vůči Kyjevu. Počkejme a uvidíme.

Vzduch, voda, potraviny, světlo a teplo

Člověk potřebuje k životu vzduch, vodu, potraviny, světlo a teplo. Vzduch zdarma se sice píše u benzínových pump, ale jinde se za něj platí buď ve formě všemožných klimatických, lázeňských a vysokohorských poplatků až po „zápornou“ cenu, je-li znečištěn a zhoršuje zdraví. Jinak jako jediná ze základních životních potřeb není zpoplatněn. Ostatní jsou „za peníze“.

Člověk potřebuje k životu vzduch, vodu, potraviny, světlo a teplo. Vzduch zdarma se sice píše u benzínových pump, ale jinde se za něj platí buď ve formě všemožných klimatických, lázeňských a vysokohorských poplatků až po „zápornou“ cenu, je-li znečištěn a zhoršuje zdraví. Jinak jako jediná ze základních životních potřeb není zpoplatněn. Ostatní jsou „za peníze“.

Voda je podle expertů strategickou surovinou číslo jedna. Občas se sice cítíme pupkem světa, ale jsme pouze Evropy – zemí trojího rozvodí. Zatím žijeme z toho, že naprší, ale neuschne. V poslední době se však zdá, že usychá rychleji, než naprší. Megalomanské projekty, jako je kanál Labe–Odra–Dunaj, propojení tří moří – Baltského, Černého a Jaderského –, do nichž voda od nás teče, znamená zvětšení a urychlení odtoku „naší“ vody.

Potraviny jsou považované za samozřejmost, než buď vypukne neúroda, nebo se zblázní nějaký diktátor, ukradne je, odveze a nechá miliony lidí jako ve 30. letech 20. století na Ukrajině umřít hladem. Světlo jako zboží náleží především nebesům, zbytek elektrárenským firmám a nepatrně i plynárenským. Světla je dost, osvícenosti méně.

Poslední potřebou je teplo. Na severní polokouli je většina industriálního i kulturního potenciálu soustředěna do mírného podnebného pásma, tedy do oblastí, kde se střídá čtvero ročních období a část roku je třeba více či méně budovy vytápět (v Evropě je čára mezi přitápěním a vytápěním na sever od Apenin, Alp a Černého moře). A jsme u energetiky.

Starost o bezpečnost

K vytápění používají členské země Evropské unie především zemní plyn, na což průměrně spotřebují asi 80 procent celkové těžby a importu. V ČR se při vytápění budov setkáváme s vysokým podílem jiných paliv, zejména uhlí a dřeva, a také s vysokým podílem tepláren zásobujících větší aglomerace a většinou spalujících uhlí.

Podíl zemního plynu na výrobě tepla nedosahuje u nás, na Slovensku, v Polsku ani v Maďarsku evropského průměru, z čehož vyplývá, že závislost původních států EU na spotřebě plynu pro vytápění je vyšší než evropský průměr. Proto by se měly více starat o bezpečnost zásobování plynem. A starají se, nedovolí ruskému plynu, aby přesáhl 30 procent celkové spotřeby.

Podíl zemního plynu na výrobě tepla nedosahuje u nás, na Slovensku, v Polsku ani v Maďarsku evropského průměru, z čehož vyplývá, že závislost původních států EU na spotřebě plynu pro vytápění je vyšší než evropský průměr. Proto by se měly více starat o bezpečnost zásobování plynem. A starají se, nedovolí ruskému plynu, aby přesáhl 30 procent celkové spotřeby, zatímco my ukončíme jediný reálný diverzifikační projekt, který jsme kdy měli – import norského plynu.

Proč bychom nemohli mít dva až tři „české“ zásobníky kapalného plynu v polském Svinoústí, když jsme měli „český“ kus německého přístavu v Hamburku? Byl by to velký a smysluplný projekt, jenž by zvýšil nejen obchodní, ale i fyzickou diverzitu nákupu plynu. Propojení mezi naší a polskou plynárenskou soustavou je zčásti hotové, částečně vyprojektované.

Polsko v roce 2020 neobnoví kontrakt na přepravu ruského plynu plynovodem Jamal, takže vznikne na ose východ-západ volná kapacita okolo 30 miliard metrů krychlových plynu ročně, kterou by bylo možné provázat s polským terminálem LNG. Najde se vhodný neruský investor, jenž by takový projekt uskutečnil? Počítat se dvěma velkými německými energetickými skupinami jako s nejpřirozenějšími investory by asi bylo v jejich současné transformační době opovážlivé.

Budoucnost

Z kávové sedliny nedokážu budoucnost vyčíst, ale odpověď či alespoň jasný názor na vývoj naší a evropské energetiky v příštích deseti letech bychom jako členský stát EU mít měli. Je symptomatické, že budoucnost české energetiky nereflektuje žádný programový dokument na naší politické scéně. Kromě komunistů, kteří by energetiku znárodnili, jsou v ostatních stranických programech jen vágní zmínky o soběstačnosti a bezpečnosti. A se silnou rublovou podporou se pouze oživují bláboly o dostavbě dalších jaderných bloků.

Je symptomatické, že budoucnost české energetiky nereflektuje žádný programový dokument na naší politické scéně. Kromě komunistů, kteří by energetiku znárodnili, jsou v ostatních stranických programech jen vágní zmínky o soběstačnosti a bezpečnosti.

Česká energetická politika se věnuje výrobě a mixu, ale nikoliv dlouhodobé spotřebě energií, tedy vývoji, struktuře a velikosti kapacit výrobních zdrojů a bilanci exportu a importu energií. Část politického spektra pouze spojuje jaderná energetika, což je však ryzí politika, nikoliv reálná energetická úvaha.

Základ reálné energetické politiky tvoří odhad trendu, struktury a objemu spotřeby energií respektující demografický vývoj, rostoucí energetickou účinnost spotřebičů, předpokládaný vývoj podpůrných aktivit, zejména zateplování staveb, a pozvolný odchod energeticky náročných výrob z Evropy. Důležité je i postupné, ale nezadržitelné snižování průměrné životní úrovně dané dramatickým růstem postproduktivní populace ve společnosti, kdy úroveň jejího finančního zajištění klesá, a tím i schopnost spotřeby, tedy odběru energií.

Teprve k těmto podkladům vyjádřeným křivkami dvou či tří scénářů lze přiřadit současnou strukturu a kapacitu energetického mixu, vyškrtnout to, co neodpovídá ekonomickým či ekologickým parametrům, a až poté formulovat budoucí vývoj českého energetického mixu, navíc v kontextu se zbytkem Evropy. Již v současnosti jsme zdrojově (kapacitně) vysoko nad úrovní naší spotřeby, přičemž tuto nadbytečnou kapacitu, pokud není exportovaná, platíme v cenách elektřiny. O fotovoltaice ani nemluvě.

EnergoEvropa

To, co jsem uvedl, není problém pouze ČR, ale celé EU. Evropa stárne, a ani imigranti tento trend nezvrátí. Jde o nezvratný proces, protože zákony entropie jsou fyzikální, uvolňující se prostor bývá obsazován, ať se nám to líbí, nebo nelíbí.

Možná, že vlastnická koncentrace energetických přenosových aktivit v Německu spojená s dekoncentrací a regionalizací energetické produkce tvoří první kameny společného řešení budoucí EnergoEvropy

Možná, že vlastnická koncentrace energetických přenosových aktivit v Německu spojená s dekoncentrací a regionalizací energetické produkce tvoří první kameny společného řešení budoucí EnergoEvropy. Jedno je jisté, národní energetické zájmy budou muset časem ustoupit společnému evropskému konceptu.

Nejde o „vládu Bruselu“, ale o společný, harmonický a respektovaný řád propojené a společné energetiky. I proto doufejme, že Německo zapomene na politický úlet zvaný Nord Stream 2. A do tohoto energetického guláše je třeba přidat alespoň dvě lžíce průmyslu 4.0.