Nadčasový český surrealismus v Alšově jihočeské galerii

Hluboká nad Vltavou a České Budějovice lákají v těchto dnech na výstavu českého meziválečného surrealismu. Nese jméno podle známé Nezvalovy básně Krása bude křečovitá.

Radan Wagner 27.8.2016
Toyen: Spící (1937). Olej, plátno, 81 × 100 cm (soukromá sbírka, Praha). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Toyen: Spící (1937). Olej, plátno, 81 × 100 cm (soukromá sbírka, Praha). | foto: Museum Kampa
Toyen: Spící (1937). Olej, plátno, 81 × 100 cm (soukromá sbírka, Praha).

V Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a také v Českých Budějovicích je v těchto dnech představován český surrealismus v dosud nebývalé šíři. Jde o mimořádný počin. Dosud se tento ismus dostával k divákovi jen nelehkými oklikami, spíše v náznacích a tušených souvislostech. Za komunistické éry byla tato poněkud problematická tvorba oficiálně spíše přehlížena či v tichosti trpěna. Ani muzea na západ od našich hranic (a rovněž soukromé sbírky) nebyly použitelné pro případnou domácí přehlídku.

Po roce 1989 měla nastat změna. Roku 1996 se uskutečnila první systematičtější prezentace v Galerii hlavního města Prahy, která nesla jméno Český surrealismus 1929 – 1953. Již tehdy se podařilo shromáždit některá dosud ukrytá díla stěžejních autorů – Jindřicha Štýrského, Toyen či Karla Teigeho. Začalo vyplňování prázdných míst. Ozřejmily se rovněž politické souvislosti, které byly pro český surrealismus příznačné. Zjevným se tak stalo levicové až utopické odhodlání snad všech protagonistů, kteří se však nakonec vesměs stali oběťmi vlastních idejí. Karel Teige podlehl za nejasných okolností ve svých padesáti letech infarktu, Konstantin Biebl nevydržel skutečné i domnělé sledování tajnou policií a svůj život ukončil skokem z okna. Malířka Toyen a psychoanalytik Bohuslav Brouk dožili v emigraci, Štýrský zemřel předčasně. Jen Vítězslav Nezval se „otočil“ a začal psát oslavné básně v souladu s bezohlednou bolševickou propagandou.

Současná jihočeská výstava nese jméno právě podle jedné Nezvalovy básně: Krása bude křečovitá. Je dosud nejucelenější (a nejpoučenější) přehlídkou českého surrealismu. Znalci a kurátoři předloženého tématu Lenka Bydžovská a Karel Srp odvedli skvělou práci. V Hluboké je k vidění na 250 exponátů a v Českých Budějovicích je vystavena další stovka. Výstavu doprovází nová a skvostná monografie z nakladatelství Arbor Vitae.

Řevniví, ale tvůrčí

André Breton, duchovní otec tohoto (především) meziválečného směru, inicioval a neúnavně šířil své vize (ale i dogmata) a za jeho požehnání se v Československu ustavila 21. března 1934 Skupina surrealistů v ČSR. V základní, Nezvalem pečlivě vybrané sestavě figurovali Konstantin Biebl, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Bohuslav Brouk a výtvarníci Vincenc Makovský, Jindřich Štýrský a Toyen. Revoluce mohla začít.

V praxi se elitářství, ale i řevnivost paradoxně mísily s výhledy na nové umění i uspořádání spravedlivější společnosti. Nebývale svobodná tvorba narážela na přísné zásady i osobní ambice.

Vůdce Nezval končí s dosud krotkým poetismem a uveřejňuje překlad francouzského Druhého manifestu surrealismu (1930). V praxi se elitářství, ale i řevnivost paradoxně mísily s výhledy na nové umění i uspořádání spravedlivější společnosti. Nebývale svobodná tvorba narážela na přísné zásady i osobní ambice (Nezval ve svých pamětech například zmiňuje, jak Štýrský při pražské návštěvě Bretona s Éluardem „dělal vše pro to, aby se nedozvěděli o dalších surrealistických malířích“). Nicméně česká „pobočka“ byla nezvykle činorodá i kvalitní. Přispěly k tomu i další nepřehlédnutelné osobnosti, jakými byly Josef Šíma, František Janoušek, Zdeněk Rykr atd. Slavný teoretik Jindřich Chalupecký ve své zásadní stati O dada, surrealismu a českém umění komentuje vzestup zdejších aktivit takto: „Pražský surrealismus přichází současně s druhou vlnou surrealismu pařížského, a zatímco pařížský surrealismus začíná poklesat ke kurióznostem a veristické deskripci, v Praze naopak vystupuje do popředí ve svém původním smyslu.“

Jihočeská výstava ukazuje, že tvorba jednotlivých umělců se ubírala vlastními cestami – od snových představ přes erotické citace až k drásajícím expresivním mementům; to však divák musí bezprostředně zakoušet sám. Český surrealismus byl zdravě neklidný, ale i dravě konfrontační, zejména díky sebestřednému Nezvalovi. Ten založil soukromou edici, která mezi léty 1930 a 1933 vydala tři ročníky Erotické revue a sbírku pornografické poezie (Sexuální nocturno), ale i básně Františka Halase (Thyrsos) a další cenné knížky. Přes svůj deklarovaný antipolitický či antikomunistický postoj souběžně napsal Hold Karlu Marxovi (1937). Šlo o další hořkou kapku v rozbouřeném českém moři, spíše však rybníku. S pražskou surrealistickou skupinou se Nezval nakonec rozešel na jaře 1938, tehdy už jako roztrpčený zastánce rozbujelé komunistické ideologie. Zvláštní zášť pociťoval především k druhému „kohoutovi“ Karlu Teigovi, neboť ten „hází Berlín a Moskvu do jednoho pytle... nechápaje podstatu sovětských procesů coby kriminálních.“ Také k Toyen a Štýrskému změnil stanovisko: „Stačilo jim udržovat se ve vědomí, že jsou jediní českoslovenští surrealisté v malířství a pokusy... ze strany mladých lidí odsuzovali příliš rychle k nespolupráci.“

Surrealismus nakonec převálcovala druhá světová válka, která přinesla ještě neskutečnější realitu a nebývalou devastaci humanistických ideálů.

Surrealismus nakonec převálcovala druhá světová válka, která přinesla ještě neskutečnější realitu a nebývalou devastaci humanistických ideálů. V tomto směru působí skoro až symbolicky smrt Zdeňka Rykra, mimořádného sochaře a jednoho z vůbec prvních tvůrců asambláží. Životním pocitem existencionalista, ale i důsledný až brutální surrealista si zvolil absolutní řešení. Aby se nedostal jako autor „zvrhlého umění“ do rukou gestapa, raději se v lednu 1940 vydal kolejištěm pod chuchelským srázem vstříc rychlíku, kterým jezdíval do své milované Paříže.

Mezinárodní surrealistické hnutí vnímalo svou odvážnou cestu do neprobádaného lidského podvědomí jako bludiště, v jehož středu pobývá temný Mínotaurus (takový titul mělo i pařížské surrealistické periodikum). A právě labyrint připomíná i mimořádně příznačná a povedená instalace výstavy v Hluboké nad Vltavou (jejím autorem je mladý Lukáš Machalický). Výstava se ubírá v různých sekcích i deseti průchozích kójích, jež jsou uváděny citáty z Nezvalovy básně Proč jsem surrealistou (Pro křik ze sna, Pro šramot v konírně atd.). Surrealismus, jak je vidět i cítit, je stále živý a zřejmě nadčasový. Duchovně je inspirativní. Láká i poučené sběratele. Ostatně tento jev dokládají i stále vyšší prodejní částky dosahované na trhu s moderním uměním.

Hlavní část – Surrealismus v Československu 1933–1939 – v Hluboké nad Vltavou doplňuje instalace Pařížští surrealisté a český surrealismus ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích. Obě výstavy je možné zhlédnout do 2. října.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.