Na odchodu Británie z EU může nejvíce vydělat Polsko

Brexit je jednou z nejdůležitějších epizod od vzniku společného evropského projektu – po rozšiřování Evropské unie se poprvé v její historii směr obrací a jeden z největších členských států, Velká Británie, ji opouští. Takové významné změny lze málokdy redukovat na to, je-li to dobře, či špatně.

Vít Macháček 16.12.2016
Referendum o členství v EU rozdělilo britskou veřejnost | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Referendum o členství v EU rozdělilo britskou veřejnost | foto: Reuters
Referendum o členství v EU rozdělilo britskou veřejnost | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když si letos 23. června Britové odhlasovali odchod z Evropské unie, šokovalo to celý svět, včetně jich samotných. Novináři, analytici i akademici v celé Evropě se předháněli v předvídání katastrofických scénářů a politici se snažili v nové situaci orientovat. Ať už vyjednávání o brexitu dopadne jakkoliv, s pravděpodobností hraničí s jistotou lze říct, že povede ke ztracenému desetiletí.

Bilaterální i multilaterální vyjednávání budoucích vztahů EU a Velké Británie bude vyžadovat velké úsilí politiků na obou březích Lamanšského průlivu. Fakt, že na obou stranách budou jednat politici, kteří by o odchodu Británie raději nejednali vůbec a spíše si přáli, aby v EU zůstala, energii u jednacího stolu nepřidá.

Menší atraktivita

Jednání, které sice má oficiálně trvat maximálně dva roky, se ale v praxi pravděpodobně protáhne na pět, možná až deset let a vytěsní mnohem palčivější témata – například koordinaci zahraničních politik, vyjednávání dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), další integraci společného trhu, ekonomické vládnutí v Evropě, řešení nezaměstnanosti na jejím jihu či prohlubování energetické unie a digitálního trhu.

Rozklad EU rozhodně nezvyšuje její atraktivitu, ani nepomáhá jejímu vnímání jako jednotného sebevědomého celku. Unijní partneři budou muset jednat s více stranami a události v Evropě budou méně čitelné a předvídatelné.

Místo zlepšování spolupráce členských států se bude mnoho let vyjednávat o dnes funkčních vztazích s Velkou Británií. Vnitřním štěpením se také vysílá nepříjemný signál okolí. Rozklad EU rozhodně nezvyšuje její atraktivitu, ani nepomáhá jejímu vnímání jako jednotného sebevědomého celku. Unijní partneři budou muset jednat s více stranami a události v Evropě budou méně čitelné a předvídatelné.

Opravdu se Američanům vyplatí investovat energii do vytvoření zóny volného obchodu, když si EU během vyjednávání poškozuje vlastní vnitřní trh? Mají Číňané vstupovat na evropský trh prostřednictvím Britů, s nimiž mají několik století intenzivní obchodních zkušeností, nebo prostřednictvím Němců, Francouzů a Italů, které sice stejně důvěrně neznají, ale budou mít vliv na uspořádání Evropy? Těm, kdo Evropu považují za nepřítele, jenž se namísto rozvíjení spolupráce vydává cestou strkanic a drobných potyček, navíc její rozdělení vyhovuje.

Ovlivnění životů

Na brexit lze nahlížet jako na změnu pravidel evropské politiky. Pro velké státy odchod silného hráče může znamenat o jednoho z konkurentů v rozhodování méně. Eurozóna přijde o velkého kritika a její pozice se v rámci EU značně zvýší. Brexit tak bude mít přímé dopady na evropskou politiku – ovlivní rozhodovací procesy v EU a také témata, o kterých bude třeba jednat. Změní jak vliv vlád, institucí a členských zemí, tak obsahovou agendu. Tímto způsobem brexit ovlivní životy evropských občanů i mimo Velkou Británii.

Brexit změní jak vliv vlád, institucí a členských zemí, tak obsahovou agendu. Tímto způsobem brexit ovlivní životy evropských občanů i mimo Velkou Británii.

Důležitou roli v evropském rozhodování hraje Rada EU – zástupci členských zemí se v ní scházejí a hlasují o strategiích i konkrétních návrzích. Ve spolupráci think tanku IDEA při Akademii věd ČR s analytickým týmem České spořitelny vznikla počítačová simulace, která se snaží odhadnout vliv brexitu na rozhodování v Radě EU.

Hlasovací síla členských zemí se odvozuje od pravidla dvojité většiny (viz box Hlasování v Radě EU), přičemž schválení legislativy závisí na rozložení počtu obyvatel členských států, které se odchodem Británie změní. Hlasovací sílu dané země lze odvodit z toho, jak často se vyskytuje v koalicích zajišťujících dvojitou většinu.

Pro zjednodušení byla situace omezena na případy, kdy pro návrh hlasuje minimální počet členských států potřebných ke schválení – tedy 16 před brexitem a 15 po něm. Poté byly zjištěny všechny kombinace daného počtu členských států, které splňují populační podmínku dvojité většiny.

Hlasování v Radě EU

  • Většina unijní legislativy je schvalována takzvaným řádným legislativním postupem.
  • Návrhy jsou většinou předloženy Evropskou komisí a své stanovisko k nim dodává i Evropský parlament.
  • Poté o legislativě hlasují příslušní ministři členských států v Radě EU.
  • Přibližně 80 procent legislativy se v Radě EU přijímá pomocí takzvané kvalifikované většiny neboli dvojité většiny.
  • 55 procent členských států EU hlasuje „pro“ návrh – nyní 16 zemí z 28, po brexitu 15 z 27.
  • Státy hlasující „pro“ musejí také zastupovat více než 65 procent obyvatel EU.

Hlasovací síla je podíl koalic, v nichž se daný stát vyskytuje vůči všem možným koalicím. Brexitem způsobená změna podílu dané země na počtu všech možných vítězných koalic, které splňují dvojitou většinu, je v grafu Změna hlasovací síly členských států po brexitu uvedena zeleně.

Sílu ve vyjednávání lze také vyjádřit pomocí jejího podílu na koalicích, kdy hlasování může zhatit změna názoru právě této země. Jinými slovy, v jaké části případů ztratí koalice schopnost legislativu prosadit, pokud stát svou podporu stáhne. Brexitem způsobená změna tohoto podílu je v grafu vyznačena červeně.

Změna hlasovací síly členských států EU po brexitu

Posílení hlasovací pozice

Odchodem Británie posílí hlasovací pozice pěti největších členských států EU – Německa, Francie, Itálie, Španělska a Polska. Jejich hlasu bude pro dosažení dvojité většiny více třeba, protože v Británii přijdou o významného potenciálního konkurenta při hlasování. Brexit se výrazně projeví v případě těsných hlasování. Pokud nebude shoda o navrhované legislativě, budou hlasy malých států méně hodnotné než doposud.

Odchodem Británie posílí hlasovací pozice pěti největších členských států EU – Německa, Francie, Itálie, Španělska a Polska. Jejich hlasu bude pro dosažení dvojité většiny více třeba, protože v Británii přijdou o významného potenciálního konkurenta při hlasování.

Co se týče vlivu v Radě EU, jednoznačným kandidátem na vítěze je Polsko, jež svou pozici posílí nejvíce ze všech. Má totiž téměř dvakrát více obyvatel než další členský stát v populačním žebříčku Rumunsko. Odchodem Británie a poklesem populace EU o více než 60 milionů se sníží práh potřebný ke schválení návrhů, počet obyvatel Polska ale zůstane stejný. Polské hlasy proto budou mnohem užitečnější než dosud.

Pokud Polsko dokáže efektivně využívat svých možností, může se zařadit mezi klíčové státy EU – Německo, Francii, Španělsko a Itálii. S nadsázkou lze říct, že nástup Polska na výsluní evropské politiky ohrožují pouze sami Poláci. Vliv v unii totiž stojí a padá se schopností konsensu a kompromisu – členské státy mohou získat nejvíce tím, že pomalu a vlídně vyjednávají s ostatními.

To však neznamená, že nemají důsledně hájit své zájmy. Zájmy Polska ale musejí být v souladu s hlavní premisou evropské spolupráce – nejlepší způsob vládnutí stojí na principech liberální demokracie a konstruktivní spolupráci, nikoliv na oslabování demokratických institucí a nevybíravé rétorice vůči partnerům.

Ekonomické vládnutí

Velká Británie v Radě EU často využívala takzvanou blokační menšinu. Čtyři členské státy, které zastupují 35 procent obyvatelstva, totiž mohou jakýkoliv návrh „zablokovat“ tak, že celý legislativní proces musí začít znovu. Po odchodu Británie z EU se ale blokační menšina stane téměř nemožnou, pokud si ji nebude přát Německo. Naopak pokud bude chtít, bude moci mnohem snadněji blokovat návrhy než doposud. Zatímco v současnosti je Německo přítomno v 72 procent možných „blokačních koalic“, po odchodu Británie tento podíl stoupne na více než 86 procent.

U jednacího stolu měnové unie se bude v podstatě rozhodovat o podobě ekonomického vládnutí v EU. Naopak členské státy mimo měnovou unii, kterých zbude jen pár, budou mít jen malou šanci tato rozhodnutí ovlivnit.

Již dnes Německo často čelí ostré kritice kvůli arogantnímu jednání bez konzultací s ostatními partnery. V tomto smyslu brexit takové německé pokušení ještě zvýší. Z toho důvodu lze očekávat tlak na změnu pravidel rozhodování v Radě EU. Pokud by se snížila populační hranice, která je třeba jak ke schválení legislativy, tak pro její blokování, a tím se opět posílily malé státy, významně by to usnadnilo hledání konsensu v evropské politice. Tyto tlaky by byly racionální.

Jedním z „vítězů“ brexitu nepochybně budou státy eurozóny. Již před odchodem Británie měly státy platící eurem významné slovo a dnes i bez ní eurozóna tvoří téměř 90 procent celkového HDP EU a fakticky splňuje kvalifikovanou většinu, takže může přijímat legislativu, která se jí hodí.

V současnosti je ale tato většina poměrně těsná – pokud jakýkoliv stát, minimálně jako Rakousko, svou podporu stáhne, ztrácejí státy eurozóny schopnost legislativu prosadit. Po odchodu Británie bude tato síla mnohem větší. U jednacího stolu měnové unie se bude v podstatě rozhodovat o podobě ekonomického vládnutí v EU. Naopak členské státy mimo měnovou unii, kterých zbude jen pár, budou mít jen malou šanci tato rozhodnutí ovlivnit.

Uvolnění přínosných témat

Na brexitu mohou vydělat i evropští občané, protože se uvolní témata, která jsou pro Evropu přínosná, ale Británie je dlouhodobě blokovala – například bezpečnost. Británie totiž v minulosti preferovala spolupráci v rámci NATO, případně dvoustrannou s Francií a brzdila rozhodovací procesy v EU.

Na brexitu mohou vydělat i evropští občané, protože se uvolní témata, která jsou pro Evropu přínosná, ale Británie je dlouhodobě blokovala – například bezpečnost

S odchodem Británie sice EU přijde o jednu z největších a nejlépe financovaných armád, na druhou stranu se bez ní bude lépe vyjednávat o vnitroevropské spolupráci. Kvůli komplikované situaci na východě a jihu Evropy a možnému novému americkému izolacionalismu lze očekávat posílení bezpečnostní spolupráce v EU, což však bude vyžadovat vůli ostatních členských států.

V ideálním případě by se také mohla konečně rozvíjet společná zahraniční politika, které Británie vždy oponovala a spíše se soustřeďovala na vlastní geopolitické zájmy. Zatímco Británie je díky své imperiální minulosti zvyklá udržovat intenzivní kontakty po celém světě, u zbytku Evropy to natolik neplatí. Z tohoto důvodu byla Británie k jakýmkoliv pokusům o koordinaci zahraničních politik značně zdrženlivá.

Roztříštěnost vnějších vztahů EU se ukazuje jako velká nevýhoda a jednotnější vystupování navenek by mohlo být schůdným řešením. Mohla by se více přiblížit snu bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera o „telefonním čísle na Evropu“.

Nizozemsko, Švédsko či Dánsko

Británie chtěla vystoupit z EU i proto, aby vydělala – plánovala ušetřit na platbách do rozpočtu EU a využívat ušetřené finanční prostředky hospodárněji. Z analýzy London School of Economics o hlasování v Radě EU pak vyplývá, že rozpočet EU byl pro Británii palčivým tématem – nejčastěji ze všech členských zemí hlasovala proti většině. To však nepřekvapuje, protože rozpočet EU patří k nejsložitějším oblastem pro vyjednávání – každý členský stát se snaží získat z koláče co nejvíce.

Pozici Británie možná zaujmou členské státy, které svůj tichý souhlas s ostrovním sousedem dosud nevyjadřovaly nahlas a nechávaly za sebe mluvit větší stát. Nizozemsko, Švédsko či Dánsko měly podobné hlasovací sklony, ale spoléhaly se dosud na svého ostrovního souseda.

Ostrovní království se nebude chtít vzdát výhod velkého trhu, a zároveň není důvod předpokládat, že ostatní členské státy pustí Británii na svůj trh zdarma. Státy mimo EU (řádově menší) za účast na společném trhu platí výrazně více než členské země a navíc mají malý vliv na jeho fungování.

Jak vyjednávání dopadne, dnes nikdo netuší, ale „rozpočtové vítězství“ Británie nad Evropou je nejisté. Byl to sice protihlas Británie, který v mnoha oblastech – rozpočtu EU, bezpečnosti či mezinárodní rozvojové spolupráce – zazníval nejhlasitěji, ale je otázkou, zda po odchodu „vzpurného“ člena nastane doba klidných, harmonických jednání.

Pozici Británie možná zaujmou členské státy, které svůj tichý souhlas s ostrovním sousedem dosud nevyjadřovaly nahlas a nechávaly za sebe mluvit větší stát. Názory Británie mohou po jejím odchodu začít hlasitěji vyjadřovat státy, jako je Nizozemsko, Švédsko či Dánsko, které měly podobné hlasovací sklony, ale spoléhaly se dosud na svého ostrovního souseda.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.