Na nějaký konec světa to zatím není

To, co píšu, není poezie, spíš antipoezie. Milerád budu i za obecního blbýho, někdo to dělat musí. Rozhovor s básníkem J. H. Krchovským.

Básník J. H. Krchovský píše vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Básník J. H. Krchovský píše vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Říkají o něm, že je díky hrůzostrašným rekvizitám a slovnímu aparátu dekadentní či dokonce morbidní a nekrofilní. S jistým sarkasmem a groteskností totiž popisuje nejen otázky života, ale i smrti. Navzdory tomu jsou jeho básně jistým úkazem: v časech internetu, záplavy informací a produkce různého druhu se jeho knihy prodávají po tisících.

„Píšu vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. Odráží se v nich vztahy a rozchody, roční období, deprese, úzkosti, chlast... A to s dobou nijak nesouvisí. Celý život politiku víceméně ignoruju, a mé básně jsou proto, stejně jako já sám, zcela apolitické. Jsem angažovaný tím, že se neangažuji,“ říká o tajemství svého úspěchu básník J. H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek.

ČESKÁ POZICE: Jak jste vlastně k takovému pseudonymu přišel?

J. H. KRCHOVSKÝ: Bydlím těsně pod kopcem, na jehož vrcholu je pohřbena asi stovka padlých vojáků z konce druhé světové války. A protože mě kdysi Egon Bondy vyzval, abych si nějaký konspirační pseudonym zvolil kvůli Státní bezpečnosti, nebylo nic jednoduššího. Bondymu se také hned zalíbil, Krchovský je prý přesně tím autorem, co napsal mé básně.

ČESKÁ POZICE: Jaké to vlastně je být dnes básníkem?

J. H. KRCHOVSKÝ: Já jsem se stal básníkem víceméně omylem, rozhodně to nebyla věc volby. Prostě jsem inklinoval k určitým způsobům vyjadřování. Pro mne to začalo v časech, kdy se člověk musel vyrovnat s přetlakem zmateného pubertálního věku, který je spojený s vlastním vstupem do života. A jedním z ventilů toho přetlaku se pro mne stalo psaní. A to mně šlo časem lépe a lépe, až jsem se stal takzvaně zavedeným básníkem.

Že bych ale na to byl nějak obzvlášť pyšný, tak to tedy nejsem. Nazývat se v 21. století básníkem působí jako velký anachronismus a doslova až komicky. Za ten titul se stydím a stydím se i za jeho výklad, jakým si lidé obecně básníka představují a idealizují. Nijak mě netěší být a priori v rovině lidské i duchovní přiřazován k většině svých kolegů.

ČESKÁ POZICE: Jak byste tedy nazval své psaní?

J. H. KRCHOVSKÝ: Bohužel, pro to, jak já píšu, není žádné diferencující pojmenování, kterým bych se mohl od těch ostatních nějak distancovat. Jediným, čím se můžu bránit, je fakt, že když jsem začal psát básně, prostředků poezie jsem víceméně zneužíval a dělal si z ní legraci. Jenže i to je, jak jsem později zjistil, také kategorie poezie.

Řekl bych to jednoduše: to, co píšu, není poezie, spíš antipoezie. Píšu také víceméně už jen čtyřverší, takže žádné velké rozepisování a veršotepectví. Je to sešlapané do malé krabičky, víc řádků a slov mi přijde prostě zbytečných. Zato ta která použiji, nesou významů víc za ta, která se tam nedostala.

Za smrtí tečka, dvojtečka, či otazník…
vznik, život zánik… Konec, nebo znova vznik?
odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne
– zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne…

ČESKÁ POZICE: Navzdory tomu se té „antipoezie“ prodalo v podobě souborného vydání několika sbírek už na 15 tisíc. O čem to vypovídá?

J. H. KRCHOVSKÝ: Jako autor nejsem asi moc kompetentní to nějak vysvětlovat, nicméně je to pro mne do jisté míry milé. A to proto, že nejsem už druhým rokem poprvé v životě chudý. Vždycky jsem byl v materiálních věcech skromný, a tak jsem se naučil v chudobě žít. Přesto pokud to ještě nějakou dobu vydrží, budu jedině rád. Díky tomu nebudu muset vytáhnout blok a vzít do ruky pero.

ČESKÁ POZICE: Vy nepíšete z radosti?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kdepak. Už dávno nepíšu z libosti, maximálně jsem tím řešil rozchody s dívkami či svoje nejrůznější psychické stavy. Dobrovolně se k psaní bez nějakého přetlaku neuchyluji. Není to moje nezbytí či nějaká nutnost, neřku-li grafomanská potřeba. Také nenapíšu nic celé roky, to prostě pak najednou přijde samo.

Když se na mne nahrne něco, na co nejsem zvyklý či na to nejsem připraven, verbalizováním svých stavů se jim snažím porozumět. A mám pokoj až do těch příštích, je to takové pozvolné poznávání. Nejsem jako onen slavný český prozaik, který hned zrána napíše své denní čtyři stránky poté, co se vrátil osvěžen z posilovny.

ČESKÁ POZICE: Ta kniha se však zdá velmi komunikativní věcí. Co tedy čtenářům říká?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kniha je, zdá se, spotřební zboží jako jakákoli jiná věc na světě. A i když mě knížky živí a umožňují mi více se nadechnout a nadále si víceméně svobodně žít, přesto mě to do jisté míry paralyzuje.

Je těžké se uchylovat k aktu psaní, když víte, že je to ve svém výsledku jenom zboží či produkt. Přesto na to samozřejmě ve chvíli psaní nijak nemyslím, nepíšu s kalkulačkou v ruce. Fakt, že se v dnešní době takový antipoeta – jako jsem já – se svými knihami uživí, je jistě zajímavé, ale při svém pochopitelném elitářství bych raději tvořil pro pár fajnšmekrů.

To, že to má takovou odezvu, je pro mne v jistém smyslu povážlivé. Možná mému psaní čtenáři rozumějí, možná to ale nebude zase až tak výjimečné, jak jsem si myslel. Když to dokáže pochopit tolik lidí, žádný zvláštní hermetik asi nejsem, byť ty moje texty mají i své vedlejší hermetické plány, o kterých vím jenom já. Čtenáři jsou zřejmě, jako ostatně jakékoli jiné publikum, obecně příchylní k módnosti a popularitě, na druhou stranu žádným sezónním hitem zjevně nejsem. Jak se dozvídám z nakladatelství Host, i když kniha vyšla už před nějakým tím rokem, prodává se dobře pořád.

Je půlnoc, rozhlas hraje státní hymnu
já nejdu spát, až nad ránem si zdřímnu
ach, máme jednu z nejkrásnějších hymen
vzal při ní zasvé nejeden již hymen

ČESKÁ POZICE: Trefil jste nějakou obecnou náladu? Vystihl jste – podobně jako třeba Egon Bondy v padesátých letech – nějaký současný pocit?

J. H. KRCHOVSKÝ: Psát jsem kdysi začal samozřejmě i pod jeho vlivem, vždyť to byl výjimečný básník doslova vybroušených věcí bez zbytečného balastu. Já ale nejsem v popisování světa rozhodně tak důsledně antilyrický jako on. Nějaké to lyrično – původně z jakési perverzní hravosti, teď už ale i z vlastní potřeby – do těch básní občas propašuju, ovšemže po svém. A možná v intencích rčení: odříkaného chleba největší krajíc.

Jestli jsem ale nějakou dobu vystihl, já sám samozřejmě nevím. To se dá říci až s nějakým odstupem. Atmosféra doby je v mém psaní hodně sekundární věcí, tématicky je to zcela nadčasové, alespoň doufám. Je to výsledek komunikace se sebou samým a jednostranné komunikace se světem a nadpřirozenem, se smrtelností a nesmrtelností. Není to dialog, spíš polemika.

Píšu vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. Odráží se v nich vztahy a rozchody, roční období, deprese, úzkosti, chlast... A to s dobou nijak nesouvisí. Celý život politiku víceméně ignoruju a mé básně jsou proto stejně jako já sám zcela apolitické. Jsem angažovaný tím, že se neangažuji, a tím spíš ne v této době.

ČESKÁ POZICE: Chodíte k volbám?

J. H. KRCHOVSKÝ: Pravidelně volit nechodím, jenom někdy. Mám důvodný pocit, že je to marné, a ti, které občas volím, jen slibují hory doly, a potom nic. Když jsem například žil ještě v Praze a děti byly malé, politici třeba slibovali, že udělají lávku ze Štvanice na Letnou, že se nebudeme muset potácet rušnou Revoluční ulicí s kočárkem a se psy. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Do určité míry ale dění ve státě stále sleduji, v poledne si pustím v rádiu zprávy, abych měl alespoň nějaký přehled. Spíš se tím ale bavím jako cirkusem, místy je to úsměvné, místy k zblití. Nakonec znám politiky už jen podle hlasů a až na ty staré kozáky je podle tváří ani nepoznám.

ČESKÁ POZICE: To zní hodně pesimisticky. Jak vidíte český svět 20 let po revoluci?

J. H. KRCHOVSKÝ: Já vždycky zbystřím, jen když mě může něco ohrozit. Třeba když zákonodárci uvažují o zákazu kouření v hospodách, nebo když chtějí radnice něco bourat či přesouvat nějaké nádraží, jako třeba to brněnské. Já všechny ty prosazované změny k lepšímu vidím spíš jen k horšímu.

Mám dojem, jako by Česko dostali do rukou jen samí bezohlední developeři s plány všechno pěkné, třeba v podobě starých zahrad a domů, jenom pro svou hamižnost a nenasytnost zničit a zbourat. Staré a krásné je takřka bez výjimky nahrazováno novým a hnusným. Mučí mě a zahanbuje bezmoc, že s tím nemůžu osobně nic dělat, nemám pro to potřebné kverulantské dispozice a takový „boj“ by beztak otrávil a strávil akorát mě, nikoliv „je“. Jinak mi všechno okolní dění většinou bez nějaké hlubší stopy proběhne jen tak hlavou a jsem rád, pokud se nedozvím něco vyloženě zdrcujícího.

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

ČESKÁ POZICE: Takhle vidí politiku většina lidí. Co to však znamená?

J. H. KRCHOVSKÝ: To, že lidé nadávají na vládu jako na bandu zlodějů, je jen obrazem jich samých. Vždyť si je vybrali sami o své vůli. Český národ ve své většině je, jak známo, národem zbabělců, přisírků, kolaborantů a zlodějů. Pokud platí rčení, že má země takové vládce, jaké si zaslouží, tak by lidé měli být přece spokojeni, vždyť mají navýsost reprezentativní představitele oněch atributů malosti. Naštěstí svět a život na něm má své sebezáchovné pojistky, třeba v přírodě, ovšemže jen do určité míry.

Teď právě všechno kvete a voní, před tím všechno ostatní jenom bledne. Na nějaký konec světa to zkrátka ještě zralé není. Jen mi přijde poněkud bolestné, že z pohledu stárnutí to krásné jaro – pokaždé mladé a nové – bude v dalších letech – a to i co se životního prostoru obecně týče – patřit už jenom těm mladším. Přesto, i když je to marný boj, jen tak se nedám.

Už jako mladý dekadent jsem byl, rád a i naschvál, každé jaro první opálený. A po letech teď opět, ovšem znovu s nechutí, po ránu, tedy v poledne, lehce cvičím, aspoň pár kliků. Donedávna mi to přišlo ponižující, válet se v potu po podlaze, ovšem vidět sebe po padesátce na fotkách nebo v zrcadle mi onehdy začalo připadat ponižující mnohem víc.

ČESKÁ POZICE: Jak se dá v dnešní době obstát? Vedete ideální život?

J. H. KRCHOVSKÝ: Obecnou radu vskutku nemám, ale sám se snažím přežít tak, že ze sebezáchovného pudu se celý život distancuju od obecného a uchyluju se do samoty, vnější i vnitřní – většinou jediného pro mne snesitelného stavu. Asi tedy vedu ideální život, protože tak, jak ho vedu, je pro mě jedině možný.

Vždycky jsem byl samotář, i když jsem zhruba deset let žil šťastný rodinný život. Časem jsem se ale stáhl opět do soukromí a samoty a z té už víceméně nemůžu vystoupit. Čím víc a déle ale bývám sám, tím víc jsou pak vstupy mezi lidi pro mne obtížné.  Když jednou za měsíc přijedu do Prahy, třeba kvůli zkoušce nebo hraní s kapelou, trvá mi nějakou tu hodinu, než se vpravím do tempa, akustiky a nálady Prahy. A chvíli mi i trvá, než se rozkoukám a rozmluvím.

ČESKÁ POZICE: Kde svou samotu trávíte?

J. H. KRCHOVSKÝ: Mým fatálním a milovaným městem je Praha, ale mým nejmilejším prostorem, rovněž fatálním, je dvě stovky kilometrů od ní vzdálený domek v Brně, můj domeček po prarodičích, s dvorečkem, terasou, zahrádkou, kočkami... V bývalém lomu, na magickém kopci Hausperku, s výhledem na gotický kostel. I nejbližší okolí – kopce, řeku a lesy – mám moc rád, město ale ne, anebo tak nějak útrpně.

V Praze mám všechny příbuzné a blízké, v Brně skoro nikoho. Občas se probouzím steskem po Praze, ale svůj domeček bych nevyměnil ani za vilu na Hanspaulce. Jezdil jsem sem celé dětství na prázdniny, nemůžu ho opustit. Je to zkrátka schizofrenie, někdy dost nesnesitelná.

Ač dávno nejsem tramp a ani sebevrah
čtu si rád před spaním Jízdní řád Českejch drah
hrozivá jména snad fiktivních divnejch měst
děsivé údaje – třeba 6:36!

Přepravní podmínky, pokyny k čemusi...
šťasten, kdo může jet, a přitom nemusí!
kroutím se, jako by sklála mě obrna
– ještě že nemusím, například do Brna.

ČESKÁ POZICE: Netísní vás někdy samota?

J. H. KRCHOVSKÝ: Někdy ano, obzvlášť v zimě koncem února a pak v úmorném létě. To je až děsuplná nuda, skoro na zbláznění. Ještěže občas jezdím na zkoušky s kapelou nebo za rodiči do Prahy, tam se vídávám i se svými dvěma dcerami.

ČESKÁ POZICE: Jak jste se coby básník dostal k rockové kapele KRCH-OFF band?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kdysi dávno v osmdesátých letech jsem hrál na saxofon s undergroundovou kapelou O.P.N. A i potom jsem si jen tak skládal písničky do šuplíku a nahrával si je s kytarou sám pro sebe na magnetofon. Před několika lety o ně projevil zájem jeden vydavatel, později ten nápad převzalo nakladatelství Guerilla Records.

Zavolal jsem několika dávným kámošům, ovšem jejich podmínkou k účasti bylo, že kromě secvičení písní a nahrání CD chtějí hrát i veřejně, že jsou muzikanti. Kroutil jsem se, ale nebylo zbytí a tak jsem se vlastně teprve začal učit hrát na kytaru, dal dohromady repertoár a holt tu a tam s tím i vylezl před obecenstvo.

Byla to ode mě, obzvlášť zkraje, drzost, ale časem jsem se trošku oklepal a teď už pátým rokem je to hraní nemalým zpestřením mého života. Někdy ovšem i utrpením, když jsem nervózní moc nebo když ne zcela dobře odhadnu počet piv a fernetů před akcí. Ale když mi to jde, produkcí se dokonce i bavím, a pokud se koncert podaří, je to radost až opojná. Hrajeme ovšem jen asi tak desetkrát do roka, nemáme totiž a ani mít nechci manažera. Je mi principiálně proti srsti něco tvořit a pak to, byť skrze prostředníka, nabízet k prodeji. Ostatně je to kolikrát zboží bez záruky…

ČESKÁ POZICE: Jak vypadá takový život básníka, respektive antibásníka?

J. H. KRCHOVSKÝ: Chodím spát kolem čtvrté ráno a vstávám kolem poledne. Po nezbytné hygieně si pak dojdu nakoupit, hlavně denní, respektive noční dávku svých šesti lahváčů. V zimě dvouhodinovou procházkou, obloukem mimo auta a lidi, od jara do zimy pak výhradně na bicyklu. Jinak mám práce až nad hlavu.

Na jaře a na podzim se motám kolem květin na zahrádce a spousty všelijakých zvířat v okolí a ten den mi skoro nestačí. Starám se nejen o své dvě kočky a další tuláky z okolí, ale také už druhým rokem o ježky, kteří mi žijí doslova pod okny. A už celoročně poskytuju potravu desítkám ptáků – sýkorkám, pěnkavám, stehlíkům, zvonkům, strakapoudům, dlaskům a brhlíkům –, kteří tady žijí či se sem slétávají.

Kupuju před každou zimou – ať mám peníze, nebo nemám – víc než metrák slunečnicových semínek, ty pak postupně cestou na nákup v zimě roznáším na dvě tři místa na okolních kopcích. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost lidí, pod rouškou tmy krmím i havrany, tedy sypu jim v jejich nepřítomnosti na druhý den poblíž zastávky tramvaje.. Když mi už nezbývá nasušené pečivo, kupuju a suším holt čerstvé, nebo knedlíky ze slevy.

Jenže letos ani to všechno nestačilo. Zima byla hodně krutá, ještě nikdy se nestalo, aby tolik mých strávníků viditelně ubylo. Takže vidíte, práce mám pořád dost. A to o mně říkají nebo píšou, že jsem dekadent a nekrofil.

Živý a krutý sen vzbudil mne nad ránem
jen jsme se míjeli… Sen o mém bolu
– tys byla vlaštovkou, já starým havranem
nad jedním světem, a nikdy ne spolu

ČESKÁ POZICE: Věnujete se i rostlinám?

J. H. KRCHOVSKÝ: Mám bezmeznou úctu k životu a ke všemu, co se k němu vzpíná. Už se ale učím být trochu nemilosrdný, jinak bych se zbláznil. Donedávna jsem všechno, co zjara vypučelo ze zalétlých semen pod spadaným listím na mé zahrádce, třeba z javorových nosů nebo z lusků akátů, desítky potenciálních stromů, přesazoval do kelímků od jogurtů a rozvážel pak na kole do okolí a vysazoval, jezdil zalívat… Vesměs to bylo marné a nezvladatelné.

Ale třeba podél Svratky, tam zalévat netřeba. Mám už pěkné stromořadí patnáctiletých klenutých vrb, které byly původně pouhými pruty v pomlázce mých tehdy malých dětí. Na spoustě míst v této zemi rostou moje stromy – u Písku mandloň, v Úvalech platan, vrb bezpočet porůznu…

Bytostně nesnáším zničit už v zárodku něco, co chce žít. Můry, mouchy, moly, komáry, vše vynáším před dům a nechám letět. Je to možná divná hyperzodpovědnost hraničící s obsesí, ale nemohu jinak. Minulý rok jsem si při jedné roznášce havranům zlomil na náledí ruku, to holt ale patří k věci. Možná by všichni, nebo leckteří beze mne v klidu všechno přežili, ale jak to můžu vědět?

Tak mi aspoň nezbývá čas na vylomeniny nebo nadměrné babrání se v sobě. Jinak nikam už moc nechodím, ani do hospody. Někdy s nikým nemluvím a nikoho nevidím i celý týden. Jenom občas s jedním kamarádem, co bydlí za kopcem, zajdu na pivo nebo vyjedeme na kole do vzdálenějšího okolí, třeba k Moravskému krasu nebo až do Boskovic.

ČESKÁ POZICE: Co se pro vás tak zajímavého odehrává v noci?

J. H. KRCHOVSKÝ: Je to jiný a zcela výjimečný stav dne, noc je taková prémie ke dni. Při mírné a uvědomělé konzumaci alkoholu je to taková korunovace a úběžník dne, kdy přijde zklidnění. Všechny úkony mám z krku, už není možné provádět kvůli sousedům nic hlučného. Nakonec dělat nějakou práci v noci by byl hřích.

Jednoduše sedím, kouřím jednu za druhou, popíjím jednoho braníka za druhým a dumám si o svých nesmyslech. Přemílám si v hlavě a obrušuju hrany tomu, co mě přes den straší, tedy obavy o bližní, úzkosti z existence i z jejího opaku, nebo z vesmíru, z prázdnoty. Třeba že se právě v té klidné chvilce řítím společně se Zemí nekonečným prostorem…

To považuju za zúročený čas, a i když z toho nevznikne nic v podobě nějakých zápisků, tak na rozdíl od nedejbože třeba sledování televize, nemám z takových nočních sezení žádnou kocovinu. Je to asi to, co mě baví ze všeho nejvíc, uvědomělé nicnedělání. Ostatně je to podobně jako s prostorem poezie.

Svých úzkostí se zbavuju tím, že jim dávám estetizovanou podobu, nebo je tak činím alespoň snesitelnými. A pak je slovně vybroušené v podobě básně uložím k ledu, abych se jim nebo své blbosti mohl ve výsledku úlevně zasmát. A když navíc dospěju k něčemu novému, vždycky si pak říkám: to by bylo blbé, umřít už třeba před rokem a k takovému poznání nedojít.

ČESKÁ POZICE: Když nic nepíšete, čtete nějakou zajímavou literaturu? Můžete něco doporučit?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kdysi jsem něco přečetl, myslím to zásadní, asi tak jako všichni z mého okruhu. Teď už ale nečtu skoro nic, ta největší dobrodružství duše zakouším v sobě. Ostatně člověk přece dělá to, co má nutkání dělat. Když nečtu, tak holt asi proto, že mě to neláká, nenutí. Zatímco když třeba najdu po nějaké noční rvačce kočičí chlupy, tak je intuitivně dám do sáčku a procházkou pak odnesu sýkorkám, ať je použijí ke stavbě hnízda.

To udělám bez přemýšlení a na rozdíl od četby knih je to pro mě samozřejmost, ba neodkladná povinnost, jakkoliv se i mně může jevit jako tragikomická. Dosud jsem, doufám, schopen jakéhosi odstupu a sebereflexe a své „manévry“ konám beze svědků. Ale milerád budu i za obecního blbýho, někdo to dělat musí.

Ve jménu lásky vše je pravda
(pravda si se lží ráda zavdá…)
jak ale lhát ve chvilkách slabých?
jak říkat pravdu, aniž lhal bych...

Jiří Hásek alias J. H. Krchovský

je jedním z nejvýraznějších a snad i nejprodávanějším současným českým básníkem z takzvaného undergroundu. Narodil se v roce 1960, je vyučen zedníkem. Své verše začal publikovat koncem sedmdesátých let v samizdatu, publikoval například v časopise Revolver Revue, Vokno či Fragment. Jeho první oficiální sbírka básní vyšla v roce 1991 pod titulem Noci, po nichž nepřichází ráno v nakladatelství Host. Od té doby vyšla celá řada sbírek či publikací ve sbornících. Už jejich tituly, například Procházka urnovým hájem, Bestiální něha či Mé lebky stín, prozrazují Krchovského jedinečný pohled na svět a je přirovnáván k Františku Gellnerovi, Karlu Hlaváčkovi či Egonu Bondymu. Jeho básně byly přeloženy do francouzštiny. V roce 2009 vyšlo pod titulem Naposled v nakladatelství Guerilla Records také první CD Krchovského skupiny příznačně pojmenované Krchoff Band.


gonga Nádherný rozhovor 9:10 20.7.2012
jan.schneider Mám radost. 10:24 6.5.2012

Počet příspěvků: 2, poslední 20.7.2012 09:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Jan Brabec

Jan Brabec. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články