Na dně každé lidské duše se skrývá noc

Francouzský spisovatel Pascal Quignard používá příběh rytce Meauma, který žije v 17. století v Bruggách, k pojednání o lidských bolestech.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Nově založené nakladatelství Rubato si dalo nelehký úkol: oslovit náročnějšími knihami širokou veřejnost, a tím dosvědčit, že je může a má číst nejen úzký okruh literárních vědců. Mezi spisovatele, kteří takové knihy píší, patří i Pascal Quignard.

Již z letmého přehledu Quignardových knih vyplývá, že nejde o špatnou volbu. Čte je totiž i široká francouzská veřejnost. Dokládá to šestimístný počet prodaných výtisků jeho knihy Všechna jitra světa, která vyšla také česky. U Quignarda si však přijdou na své i zmínění literární vědci. Před jeho knihou Petits Traités (Malá pojednání) však kapitulovali. Za deset let se jí prodalo 68 výtisků a byla označena za naprosto nesrozumitelnou.

Quignardova kniha Terasa v Římě, kterou vydalo nakladatelství Rubato, se pohybuje mezi oběma extrémy. Literární vědci mu za ni udělili cenu Francouzské akademie, přičemž běžní čtenáři ji považovali za srozumitelnou. Obě skupiny se pak shodly, že ji napsal velký spisovatel. Ten se pozná podle toho, že si za téma zvolí běžný či nadčasový motiv, který ničím nepřekvapuje a ztvární jej neobvyklým způsobem. A jeho kreativita se ukazuje jakoby mimochodem a nezáměrně, nespočívá v zápletce ani v překvapivém ději. Nejvděčnější z těchto nadčasových témat bezpochyby představuje nenaplněná láska. A tohoto tématu se chopil i Quignard.

Věčný tulák

Quignard vypráví příběh rytce Meauma, který žije v 17. století v Bruggách. A vyučí se zde řemeslu, v němž v dospělosti dosáhne mistrovství. Osudově ho však zasáhne láska a v jejím důsledku znetvoření obličeje, čímž se z mladého učně stane duševně i tělesně postižený člověk. Živí se rytinami, na nichž zobrazuje to, co dle něho většina lidí považuje za nejsprostší a nejubožejší – „žebráky, spoře oděné ženy, zralé plody, nebo ty, které začínají hnít, pitky, mrtvoly či kocoura olizujícího svou cínovou misku“. Během svého neklidného života procestuje většinu evropských velkoměst, neustále se však vrací na terasu v Římě, která mu skýtá útočiště před světem.

Téměř lze nabýt dojmu, že Quignardův poněkud úsečný styl má zabránit přístupu do jeho nitra

Místo ani čas nehrají v Meaumově příběhu rozhodující roli. Rytec, jehož osud promění ve věčného tuláka, chápe toto bloudění jako součást svého umění. Podobně jako bloudí světem znetvořený Meaume, i Quignardův příběh se do značné míry týká bloudění: mohl se odehrát kdekoli jinde i kdykoli jindy. A právě v této nadčasovosti lze vysledovat vliv slavného antropologa Clauda Lévi-Strausse, jenž prolíná celým Quignardovým dílem. Quignarda zajímají mýty, konstelace či struktury, které do lidského života vnáší věčnost.

Meaumův příběh nemá žádný významný historický ani sociální rozměr. Do popředí se dostává souboj emocí, vztahy a věčné, nezodpověditelné otázky. V knize se nejsou žádné rozbory srdceryvných emocí a na své si nepřijdou ani psychologové-amatéři. Téměř lze nabýt dojmu, že Quignardův poněkud úsečný styl má zabránit přístupu do jeho nitra. Je-li totiž něco možné nazvat nitrem, pak to lze v knize hledat všude, jen ne uvnitř. Emoce rytce Meauma žijí v jeho rytinách, ve způsobu, jímž se jeho znetvoření vrývá do vnějšího předmětného světa.

Znetvořená tvář

Život rytce Meauma shrnuje jedna z prvních vět knihy: „V Bruggách jsem miloval ženu a popálili mi celou tvář.“ Zohyzděná tvář je totiž vnější stranou jeho neštěstí. Meaume se v 21 letech zamiloval do mladé, ale již zasnoubené Nanni. Ta jeho lásku opětovala a mladí lidé se tajně stýkali. O schůzkách se však dozvěděl Nannin snoubenec a chrstl mladému rytci do obličeje kyselinu. Meaume tím byl navždy zohaven před sebou i svou milenkou.

Ta se smíří s budoucností sňatkem s nemilovaným, ale nezohaveným mužem a Meaumovi vyjde naposledy vstříc: včas ho upozorní na jeho plánovanou vraždu. Ten proto utíká z Brugg, cestuje od města k městu a nese si vzpomínku na lásku k Nanni, kterou nesčetněkrát zobrazuje na měděných rytinách. A v uších mu znějí její slova: „Jste tak šeredný.“

Rytcova zjizvená tvář vytváří víc stinných zákoutí než světlých míst, z nichž by bylo možné vyčíst lidský charakter

Na jedné z cest Evropou přepadne Meauma mladík, který se mylně domnívá, že mu ukradl zavazadlo, v němž uchovával cennou rytinu. A právě ta mu měla umožnit najít svého pravého otce. V mladíkovi, který bodl do Meaumova krku nůž, poznává rytec svého syna, kterého před útěkem zplodil s Nanni.

Vážně zraněný Meaume však svou identitu neodhalí a svého syna posílá dál hledat. Od tohoto osudového incidentu však umírá, protože rána v krku se mu zanítí. Meaume, který postupně odmítá jakoukoli stravu, umírá hlady.

Světlo a temnota

Quignard na úzké ploše vymezené příběhu používá postavy rytce k pojednání o lidských bolestech. Ty lze podle Meauma vyjádřit jen dvěma odstíny – světlem a temnotou. Proto se nestal malířem, který plýtvá barvami. Na dně každé lidské duše se totiž skrývá noc.

Rytcova zjizvená tvář vytváří víc stinných zákoutí než světlých míst, z nichž by bylo možné vyčíst lidský charakter. Rýt lze proto pouze temnotu. Světlo pochází od slunce a přichází k člověku zvenku. Slunce pak Meaume vytváří na svých rytinách pomocí kyseliny, která zohyzdila jeho tvář. Ví však lépe než kdokoli jiný, že světlo spaluje a jeho plodem je jen další temnota.

Kyselina však dokáže na chvíli určitá zákoutí prosvítit. Proto s ní pracuje i Meaume. Díky ní může dle něho „i rytec přikládat své drobné polínko na hranici, která osvětluje svět. Ani rytec nemůže sám sobě tajit, že svou kyselinou nepatrně přilévá k tomu, co hoří.“

Sepětí nízkého a vznešeného výstižně pojmenovala mladá jeptiška: „Bůh vás vyslyš! Tolik bych si přála, abychom nebyli v téhle zasrané zemi.“

Temnota Meaumových dnů se na sklonku jeho života stupňuje do stále pochmurnějších děl. Neprosvěcuje-li totiž temnotu ani jediný paprsek, začíná se nezvratně požírat. Stejně jako Meaumovo tělo, které odmítá stravu. Rytec proto na konci života nejen není nadále ochotný dodávat svému tělu potravu, ale odmítá i s kýmkoli hovořit. A když zjistí, že v něm již nežijí žádné obrazy, které ho dosud živily, nechá se temnotou zcela pozřít.

Nejednoznačnost a obtížnost života

Quignardův příběh vyniká strohou poetičností. Rytcova jemnost a citlivost totiž dávají vzniknout dílům, která jsou na konci jeho života coby obscénní v Římě pálena. Tím přichází Meaume o útočiště před světem. V Římě, kde na terase tvořil svá díla, jeho rytiny – jeho kroniku života – žár proměnil v troud.

Rytcovy projevy sexuality – ať už v jeho mládí nebo ztvárněné v jeho dílech – vždy osudově potrestá spálení. V důsledku napětí otevřené sexuality a jemnosti projevu se Meaume stává obrazem nejednoznačnosti a obtížnosti života. V životě nelze být zcela pravdivý, protože, jak říká Meaume: „Člověk tím víc lže, čím urputněji se snaží říkat pravdu. Pravda je totiž taková, že při lhaní nikdo úplně nelže.“

Ani Meaume není obrazem, který bychom dokázali jednoznačně nebo pravdivě charakterizovat. V rytcových intencích lze říct, že na dně sebevznešenějšího obrazu se nachází propastná temnota. Toto sepětí nízkého a vznešeného, kterého je rytec Meaume obrazem, výstižně pojmenovala mladá jeptiška, jež představuje jen jednu z postav, které nepřipraveného čtenáře svým projevem trochu vylekají: „Bůh vás vyslyš! Tolik bych si přála, abychom nebyli v téhle zasrané zemi.“

Terasa v Římě
(Terrasse a Rome, Gallimard, Paříž 2000)
AUTOR: Pascal Quignard
VYDAL: Rubato, Praha 2011
ROZSAH: 108 stran