Mystika všedního dne Jakuba Špaňhela

Nejlepší současné umění se soustřeďuje v Evropě v Bruselu, Londýně a Berlíně. Právě sem upnul pozornost malíř Jakub Špaňhel. Loni měl v těchto centrech samostatné výstavy. Nyní je jeho nově uspořádaná kolekce k vidění ve Špálově galerii.

Radan Wagner 12.2.2016
Jakub Špaňhel a jeho mystika všedního dne. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jakub Špaňhel a jeho mystika všedního dne. | foto: Galerie Václava Špály
Jakub Špaňhel a jeho mystika všedního dne. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jakub Špaňhel (1976) je absolventem Akademie výtvarných umění. Studoval v ateliérech profesorů Milana Knížáka a Jiřího Davida. Jedná se o dvě protilehlé osobnosti značně (i vzájemně) kontroverzní, pod jejichž vedením není snadné obhájit vlastní, tradičně malířský přednes. Špaňhel „vydržel“, dokonce absolvoval na přímluvu svých vyučujících cyklem obrazů, které se inspirovaly reprodukcí profánních obrazů z 19. století.

Špaňhel měl štěstí. Potkal správné lidi ve správný čas. Jako karvinský rodák, který měl blízko k ostravskému okruhu, se nejprve sblížil se známým výtvarníkem a dnes i renomovaným pedagogem Jiřím Surůvkou. Později – už v Praze při studiích – jej ovlivnilo setkávání zvláště s Petrem Pastrňákem, ale i s Jiřím Černickým či Vilémem Kabzanem. S některými z nich později založil studentskou skupinu Luxus.

Nejtrvalejší a nejintenzivnější stopu při malířově formování ovšem zanechal světově proslulý „emigrant“ Jiri Georg Dokoupil. S ním sdílel nejen mnohé estetické i formální představy a postupy, ale po několik let také ateliér na Václavském náměstí. Právě známý experimentátor Dokoupil, který maluje i kouřem ze svíčky, postrkoval váhavého Špaňhela k neotřelé tvorbě. Ta vznikala například pomocí malířských válečků, jaké známe z běžné výbavy malířů pokojů. Samozřejmě, že to někdy zavání exhibující artistností, kterou však širší veřejnost zpravidla s povděkem kvituje.

Kostra z reálného světa

Špaňhel již od počátku své umělecké dráhy staví vlastní projev na neuspořádanosti a expresivitě. Pro docílení živné dramatičnosti je důležitý podíl „řízené náhody“ s rozmáchlými gesty, úspornou barevností a tvarovou přibližností. Rozměrná plátna mnohdy umělec pokládá po „pollockovsku“ na podlahu a ze všech stran je nahlíží a dotváří. Špaňhel je emotivním malířem, sám dodává: „Vždycky mě spíš zajímalo vytvořit iluzi z několika fleků, náhodných letmých dotyků štětcem.“ A tak se mnohdy reálné motivy rozpouštějí v míře blízké kompozicím abstraktních expresionistů.

Špaňhel si postmoderně a se samozřejmostí pohrává s náměty současnými i historickými, avšak nestaví se k nim ironicky či odtažitě. Jeho přístup je mnohdy brutální a původní vzory jsou téměř k nepoznání.

Kvalita i atraktivita Špaňhelových obrazů tkví rovněž v napětí mezi reálnou předlohou a rozkladnými chvatnými úhozy, povýšena je pak čímsi jen těžko popsatelným, snad lze říci, že mimořádným talentem a jakýmsi tušeným napojením shůry. Pokud vím, tak se malíř nikdy nepustil do čisté abstrakce, stále potřebuje „kostru“ pocházející z reálného světa. Nejvíce jej zatím proslavily cykly s námětem růží, hřbitovů, slepic, plachetnic, nočních benzínových pump, lustrů atd. Růže – i pro svou „krásně ponurou melancholii“– byly však vždy zárukou úspěchu i následného prodeje.

Špaňhel ve Špálově galerii představuje různorodou kolekci, kterou opět spojuje malířův rozvolněný rukopis, tlumené šedobílé valéry jen s akcenty jiných barev a zvnějšku přejatá témata. Nalezneme tu portréty berlínského Reichstagu, České národní banky, ale například i Jana Nerudy. Hojná jsou rovněž přírodní témata (malíř se před časem přestěhoval z Prahy na inspirující venkov), ale i obyčejné výjevy (lesní zákoutí, koně, motýli, postavy, běžné činnosti). Jsou tu rovněž patrné, byť přímo nepřiznané, volné citace grafických listů Bohuslava Reynka – svérázné variace původně komorních rytin z Vysočiny, transformované do velkých formátů vzdušné malby. Špaňhel umí přetavit snad každý okolní výjev, aniž by potřeboval být na zpodobovaném místě.

Už od studií (vzpomínaných kostelů) mu stačí fotografie (reprodukce), zbytek je na něm a tichu ateliéru. Tento postup „vcítění“ do malého snímku připomíná dálkové transpersonální přenosy nadaných léčitelů a citlivých médií. Nastíněný zdánlivě zázračný postup samozřejmě nebývá ve Špaňhelově případě rychlým a povrchním činěním. Sám říká: „Většinou pracuji určitou dobu na jednom tématu. První obrazy bývají více realistické, je na nich víc manuální práce. Postupně se snažím samotnou věc více uvolnit, již se tak nedržet předlohy, docílit určité zkratky, dobrat se jen jakéhosi náznaku podstaty. K věcem se občas vracím, řadu obrazů udělám v podstatě velmi rychle, některé zas nechávám „uzrát“ někdy týden, jindy měsíc i celé roky.“ Ještě dodejme, že malíř si nikdy nedělá přípravné skici, ale vše řeší v nastalém dialogu – v akci přímo za pochodu. Před sebou má prázdné plátno, vzpomínku na předmět a úctu k tradici, zvláště pak k dílům Rembrandta, Tiziana nebo Turnera.

Postmoderní pohrávání

Z obecnějšího pohledu je Špaňhel řazen k aktuálním projevům středoevropské malby, v níž se prolínají trendy světových center s prožitky v nenápadných perifériích. Tato kombinace je pro mezinárodní scénu přínosem, jak ostatně dosvědčují obrovské úspěchy malířů z bývalé NDR – dnes až zbožňovaných osobností, jakými jsou Neo Rauch, Georg Baselitz či Gerhart Richter. Periferní zkušenost či pohled (dnes tak hojně skloňovaný fenomén) byla proslavena zvláště německými umělci a přinesla malířství obnovený respekt.

Špaňhel se poněkud vymyká i z výše načrtnuté linie. Postmoderně a samozřejmě si pohrává s náměty současnými i historickými, avšak nestaví se k nim ironicky či odtažitě. Jeho přístup je mnohdy brutální a původní vzory jsou téměř k nepoznání. Jakési vnitřní vyzařování (někdy doslova světlo) vycházející z obrazů je však činí magickými, možná spirituálními a dokonce archetypickými. Stojíme tedy před až gnostickým vzhlížením do jednotně obestřené reality i nad její duchovní rovinu, které si malíř ani nemusí být plně vědom. Taková „mystika všedního dne“ by však mohla být ještě intenzivnější (plnější), tedy smysluplnější, kdyby s sebou nesla zjevnější podíl osobního konceptu a pádnějšího obsahu. Ale to je asi práce zas pro jinak vybavené a zaměřené autory. Těžko můžeme chtít po Jakubovi Špaňhelovi – malíři srdce a ruky –, aby překročil svůj stín.

Jakub Špaňhel: Obrazy 1648 - 2016

Kde: Galerie Václava Špály

Kdy: 29. 1. - 13. 3. 2016

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.