Může se EU stát ve 3. tisíciletí školou demokracie?

Slabost EU jako identitotvorné instituce je nejnebezpečnějším aspektem krize její autority – je spíše vnímaná, že identitu ohrožuje. Přistoupení postkomunistických zemí navíc ukázalo zastaralost učebního programu staré Evropy. Jeho aktualizace se nepodařila, a loajalita občanů k EU začala upadat.

Krize identity Evropské unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Krize identity Evropské unie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Krize identity Evropské unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tři okolnosti vysvětlují současný propad jak mezinárodní autority Evropské unie, tak loajality občanů vůči jejím institucím. První je konec naděje na prosazení multilaterální správy světa, větší demokracie v mezinárodních vztazích, kterou si poválečné generace Evropanů s EU spojovaly.

Po konci bipolarismu trvala krátce možnost ustavit pod vedením Evropy multilaterální governance globalizujícího se světa, která by vyvážila deficit historického vědomí a hermeneutické kompetence – schopnosti porozumět jiným historickým světům –, které charakterizují zahraniční politiku USA. Důsledkem deficitu hermeneutické kompetence jsou katastrofické vojenské intervence USA a následný chaos v postbipolárním světě.

Otázka postkomunistických států

Naději na multipolární éru ale zhatilo rozšíření EU o postkomunistické státy, které byly ve velké většině rozhodnými stoupenci amerického unipolarismu jako jediného legitimního rámce mezinárodních vztahů a jediné efektivní záruky své svrchovanosti. Ukázalo se tak, že rozšíření EU o postkomunistické země se významně lišilo od rozšíření z let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých.

Naději na multipolární éru ale zhatilo rozšíření EU o postkomunistické státy, které byly ve velké většině rozhodnými stoupenci amerického unipolarismu jako jediného legitimního rámce mezinárodních vztahů a jediné efektivní záruky své svrchovanosti

V roce 1973 přistupují k Evropským společenstvím Velká Británie a Dánsko, země s vyšší kvalitou demokracie, než byl evropských průměr; v roce 1981 a 1986 Řecko, Portugalsko a Španělsko, země, které se vypořádávaly s dědictvím diktatur a učily se efektivnímu využívání demokratických institucí; a v roce 1995 se EU rozšířilo o neutrální státy Finsko, Rakousko a Švédsko, jejichž přistoupení zviditelnilo nové bezpečnostní poměry v Evropě a zdůraznilo nezávislost struktur NATO a EU.

Rozšíření o postkomunistické „nesamozřejmé“ státy, zejména ty středoevropské a pobaltské, traumatizované častými ztrátami v minulých stoletích jejich historicky rozporné svrchovanosti, přineslo zlom. Nesamozřejmé státy těchto regionů charakterizuje hledání ochránce před hrozbami „ze všech stran“, včetně evropských sousedů, přijímají proto bez námitek roli „ochotných pomahačů“ amerického úsilí o proměnu unipolar moment v unipolar era – okamžikuunipolarismu po pádu SSSR v éruamerické unipolární moci.

Nedůvěra k sousedům

Polsko například přijalo bez větší kritiky subimperiální roli v okupaci Iráku, kterou jim nabídla Bushova administrativa, a přispělo tak k roztržení EU na pacifickou „old Europe“ a intervencionistickou „new Europe“, jak to vyjádřil americký politik Donald Rumsfeld.

Nedůvěra k evropským sousedům je v neřešitelném rozporu s ideou samostatné role EU v mezinárodní politice

Typickým příkladem politické filozofie „ochotných pomahačů USA“ je tato úvaha jednoho významného českého komentátora: „Správná otázka pro českého prezidenta proto nezní, co udělá pro to, aby se Němci nemohli roztahovat v českém prostoru, ale co udělá pro to, aby se Němci a Francouzi museli o prostor v Evropě dělit s Američany, co uděláte pro to, abychom tu s Němci nezůstali sami. Odpověď je jasná: podepíšete (Dopis osmi) jako Václav Havel, který připomíná Američanům, že mají v Evropě i bezvýhradné spojence“ (Daniel Kaiser v LN).

Takový postoj nedůvěry k evropským sousedům je v neřešitelném rozporu s ideou samostatné role EU v mezinárodní politice.

Maastrichtská dohoda

Druhou okolností, která vysvětluje rostoucí nepopularitu EU v očích Evropanů, je fakt, že Maastrichtskou dohodou začalo přebudovávání EU podle marxistické formule, podle níž kulturní nadstavba se musí přizpůsobit materiální základně, společenské vědomí ekonomickým podmínkám.

Maastrichtskou dohodou začalo přebudovávání EU podle marxistické formule, podle níž kulturní nadstavba se musí přizpůsobit materiální základně, společenské vědomí ekonomickým podmínkám

Evropská komise (EK) jako osvícený „předvoj evropských národů“ mění materiální základnu – například zavádí společnou měnu bez referend a proti názoru ekonomů – a předpokládá, že této materiální základně se vědomí většiny musí přizpůsobit. Je to zcela mylná vize, nadstavba není poslušný a jednotný příjemce „změn základny“, naopak má mnoho forem a vlastní rytmy, a pokud změny základny nezískají legitimnost v argumentující komunikaci ve veřejném prostoru, často a úspěšně se proti nim nadstavba bouří.

Političtí sociologové Gabriel Almond a Sidney Verba popsali v knize Civic Culture (Občanská kultura) z roku 1960 klíčovou roli politické kultury v demokracii. Od té doby se v různých podobách neustále vrací otázka, jaké společenské vědomí vyžadují demokratické instituce, za jakých kulturních podmínek efektivně fungují.

Fungování demokratických institucí

Mnoho empirických výzkumů ukázalo, že demokratické instituce fungují efektivně jen ve společnostech, v nichž je dost sociálního kapitálu, jako je důvěra k druhým, angažovanost v obraně veřejných statků a obecně sdílená „kooperativní kultura“. Znamená to, že efektivní fungování institucí závisí na legitimnosti, kterou jim připisuje společenské vědomí, ta přehlížená „pouhá nadstavba“.

Demokratické instituce fungují efektivně jen ve společnostech, v nichž je dost sociálního kapitálu, jako je důvěra k druhým, angažovanost v obraně veřejných statků a obecně sdílená „kooperativní kultura“

Socialismus zkrachoval, protože diktatura jedné strany převrátila poměr mezi společenským vědomím a politickými institucemi – demokratická legitimnost socialistických institucí přijde sama sebou, „potom až“ bude pod diktaturou proletariátu dobudována „materiální základna“ socialismu, věřili koryfejové marxismu.

Rozhodující poučení z neúspěšného pokusu o řešení „krize socialismu“ v šedesátých letech a pak z jeho demontáže krátkou cestou v letech devadesátých bychom mohli shrnout v tezi, že „demokratická legitimnost institucí je hlavní dlouhodobou podmínkou jejich efektivity“. Bojím se, že pokusy o řešení krize „evropského projektu“ technokratickou diktaturou EK zkrachují z podobných důvodů jako socialismus – na deficit legitimnosti evropských institucí.

Evropské občanství

Třetí okolností je fakt, že evropské občanství nezačalo být vnímáno jako jediné odpovídající řešení identitární paniky, kterou globalizace vyvolala; naopak, EU sama je vnímána spíše jako identitu ohrožující instituce než odpověď na identitární krizi. V konfrontaci s masovou imigrací kulturních cizinců se evropská identita zdá příliš abstraktní, proto obrat k „evropským kořenům“, ke křesťanství jako „naší“ tradici, k etnické identitě, dokonce k neorasismu. Má to své hluboké důvody.

Evropské občanství nezačalo být vnímáno jako jediné odpovídající řešení identitární paniky, kterou globalizace vyvolala

V roce 1976 formuloval německý právní filozof Ernst-Wolfgang Böckenförde tezi, kterou jsme si zvykli nazývat Böckenförde-diktum: „Liberální, sekularizovaný stát může fungovat jen díky podmínkám, které sám neumí nastolit. Svoboda, kterou chce svým občanům zaručit, musí být totiž zevnitř regulována morálním kódem jednotlivců a homogenností společnosti, kdyby se ale stát sám pokusil tyto regulující síly nastolit prostředky státní moci a autoritativních morálních příkazů, stal by se státem totalitním.“

Prudký nárůst heterogennosti společnosti ve věku ekonomické globalizace, rychlá fragmentace všech společenských celků do potenciálních ghett a relativizace etických kódů jednotlivců – zejména elit – vyvolává strach, že podmínky liberálního státu, které stát sám nastolit neumí, budou zničeny.

A strach vyvolává poptávku po silné identitární leadership a neliberální demokracii různých druhů, které všechny označujeme bezobsažnou formulkou „populismus“. Řekl bych, že slabost EU jako identitotvorné instituce je nejnebezpečnějším aspektem současné krize autority unie.

Čtyři úkoly

V románu Muž bez vlastností Roberta Musila říká hrabě Leinsdorf, že Kakánie, mnohonárodní střední Evropu sjednocující rakousko-uherská říše, existuje, i když pro ni ještě není žádné správné pojmenování a kakánský lid je třeba teprve vynalézt a vytvořit. Jeho heslem bylo, že „kdo nechodí do školy, je záškolákem, ale škola že zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí“. Paralelní akce, velkolepá oslava 70 let panování Františka Josefa, měla být oslavou pedagogického poslání Rakouska-Uherska.

Moderní národní stát byl školou, která dělala z etnicky různorodých obyvatel určitých území jeden politický národ, občany jednoho státu. V této škole se řešily čtyři úkoly.

Musil tu postihl rozhodující rys moderních států – jejich pedagogickou funkci. Každý úspěšný moderní stát je školou, v níž si stát vychovává svůj národ, nikoli naopak. Americký federální stát vychoval americký národ, francouzský centralismus národ francouzský, britský konstitucionalismus Brity, italská republika, zrozená z boje proti fašismu, nakonec udělala z mas svých komunistů a postfašistů demokraty, i když nepříliš vzorné.

Moderní národní stát byl školou, která dělala z etnicky různorodých obyvatel určitých území jeden politický národ, občany jednoho státu. V této škole se řešily čtyři úkoly. Za prvé, budování kulturních a infrastrukturálních podmínek národní jednoty, jednotného jazyka a sjednocujícího vyprávění o (vymyšlené) minulosti, jednotného veřejného prostoru, jednotného vzdělávacího systému a sítě komunikací, propojující centrum s perifériemi.

Za druhé, participace mas na výkonu moci; za třetí,integrace národní ekonomiky do mezinárodní dělby práce a národního státu do systému mezinárodních mocenských aliancí; a za čtvrté, „sociální otázka“, jejímž efektivním řešením byl vývoj práv občanů – od práv občanských (omezujících moc) přes práva politická (účast na moci) až k právům sociálním (účast všech na materiálním bohatství společnosti).

Stará Evropa

Masarykův stát například byla narychlo postavená škola, v níž se překotně učil demokracii národ poznamenaný „rakušáctvím“, nedůvěrou ke státu a výchovou k „nepolitické politice“. Většina nejlepších žáků toho státu zahynula v rukou gestapa, Státní bezpečnosti nebo skončila v exilu. Pražské jaro bylo možná posledním pokusem pilných žáků první Československé republiky o návrat k jejímu historickému raison d’état – demokratickému socialismu.

Je EU školou ve stejně silném smyslu, jako byly národní státy? V bipolárním světě „stará Evropa“ školou k výchově evropských občanů byla.

Je EU školou ve stejně silném smyslu, jako byly národní státy? Myslím, že v bipolárním světě „stará Evropa“, o níž se tak pohrdavě vyjádřil Rumsfeld, školou k výchově evropských občanů byla. Připomeňme si její učební předměty.

Ve staré Evropě se Němci učili nahradit nacionalismus evropanstvím, tedy mít identitu, která by neděsila jejich sousedy. Francie se učila vidět v evropské integraci jediný reálný způsob, jak naplnit své „velmocenské ambice“ a konkurovat americké světové hegemonii s nadějí na úspěch. Italové se učili, jak se modernizovat bez nebezpečných konfliktů, jak se nebát své 30procentní antisystémové komunistické strany ani postfašistických hnutí a jak překonávat demokratickými prostředky propast mezi svým severem a jihem.

Malé evropské země byly nadreprezentovány, učily se tak mít důvěru ke svým velkým sousedům, s nimiž neměly dobré zkušenosti a překonávat tak společně „provincialismus velkých národů“, jak to nazval publicista A. J. Liehm.

Rozšíření

Rozšířením sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let se učební program „staré Evropy“ prohloubil, ale nemusel se měnit v žádném zásadním ohledu. Vstup Velké Británie a Dánska obohatil evropskou politickou kulturu o zkušenosti národů se starou parlamentní demokracií; přistoupení postdiktátorských států v osmdesátých letech vedlo k prohloubení otázek spjatých se sociálně-politickými předpoklady nenásilného přechodu od autoritativních režimů k demokracii.

Rozšířením sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let se učební program „staré Evropy“ prohloubil, ale nemusel se měnit v žádném zásadním ohledu

A přistoupení zemí neutrálních bylo symbolickým stvrzením konce studené války a vzájemné nezávislosti EU a NATO, jak jsme už řekli. Přistoupení zemí postkomunistických do EU v desátých letech tohoto století ale prudce nasvítilo zastaralost učebního programu staré Evropy.

Školní osnovy staré Evropy se aktualizovat nepodařilo, loajalita občanů k EU začala rychle upadat, v Itálii například klesla z 57 procent v roce 2000 na 27 procent v roce 2014, ve Francii na 32,7, v Británii na 26,5 a ve Španělsku na 37,8 procenta. Více než polovina občanů – 55 procent – důvěřuje EU už jen v Německu, což svědčí o tom, že Němci vnímají (právem) EU jako svou „cosa nostra“.

Národní průmyslové státy byly více či (velmi často) méně efektivními školami pro občany evropských demokracií více než 200 let. Za jakých podmínek by současná EU mohla přebrat jejich funkci a být školou demokracie v novém tisíciletí?

„Nesamozřejmá“ svrchovanost

Krizi evropských institucí v postbipolární epoše předznamenaly dva chybné kroky. Prvním bylo rozšíření namísto prohloubení EU. Prohloubení evropské jednoty bylo odsunuto na dobu po rozšíření, ale ukázalo se, ževětšina postkomunistických zemí vnímá prohloubení integrace jako ohrožení své „nesamozřejmé“ svrchovanosti, jako vývoj směrem k federalizaci, kterou odmítají. V EU navíc neproběhla žádná vážná debata o federalizaci jako „posledním cíli“ evropského sjednocování.

Většina postkomunistických zemí vnímá prohloubení integrace jako ohrožení své „nesamozřejmé“ svrchovanosti, jako vývoj směrem k federalizaci, kterou odmítají. V EU navíc neproběhla žádná vážná debata o federalizaci jako „posledním cíli“ evropského sjednocování.

Za druhé, zavedení eura většinou bez referend, v rozporu s většinovým veřejným míněním v Německu a také v rozporu s ekonomickými zákonitostmi. Euro je politická měna, její fungování je zcela závislé na politické vůli ji podporovat, dlouhodobě ale jednotná měna bez (federálního) státu možná není. Motivem zavedení eura byl strach ze sjednoceného Německa, mělo být pojistkou proti tendenci k hegemonizaci EU ekonomicky nejmocnějším evropským státem. Jako všechno, co se dělá ze strachu, se ale zavedení eura obrátilo ve svůj opak – nástroj německé hegemonie v Evropě.

Bolestivá nerovnováha mezi severem a jihem se zatím řeší na úkor jihu, nenáviděné slovo austerity maskuje utrpení celých generací v Řecku, Itálii, Španělsku nebo Portugalsku. Takové jednostranné řešení nerovnováhy v eurozóně je dlouhodobě neudržitelné nejen z ekonomických, ale i morálních důvodů.

Humanitární katastrofy

Má-li být EU v postbipolárním světě školou ve smyslu hraběte Leinsdorfa, je třeba zavést do jejího školního programu alespoň těchto pět nových učebních předmětů. Prvním by měla být historická zodpovědnost Evropy za třetí svět. Humanitární katastrofy třetího světa a následné vlny uprchlíků jsou dědictvím evropského kolonialismu a studené války, která se vedla právě tam a jež proměnila proces dekolonizace v sérii krvavých frašek.

Humanitární katastrofy třetího světa a následné vlny uprchlíků jsou dědictvím evropského kolonialismu a studené války, která se vedla právě tam a jež proměnila proces dekolonizace v sérii krvavých frašek

Odklizení toxických skládek studené války se nestalo po konci bipolárního světa prioritou Západu, Evropané se nenaučili vnímat například holocaust židů jako epizodu v dějinách evropské imperiální modernosti, jak chtěla Hannah Arendtová nebo Zygmunt Baumann. Má EU povinnost být vstřícná k uprchlíkům z třetího světa v rámci odčinění své historické viny za kolonialismus a za lžidekolonizaci? A jakou míru integrace imigrantů do národních států může EU po nich legitimně vyžadovat na historickém pozadí krutě vynucené asimilace domorodců v evropských koloniálních říších?

Druhým učebním předmětem by měl být multilateralismusv mezinárodní politice, pojímanýjako jediné legitimní řešení konce bipolarismu. Multipolarismus, mnohostranná governancesvěta, jíž by EU měla být hlavním promotorem, není pro nás Evropany jen technickým aspektem mezinárodní politiky, ale základním předpokladem racionality v (mezinárodní) politice – každý unipolarismus je třeba pojednat jako příznak iracionální a démonické vůle k moci.

Ekonomický růst

Třetím učebním předmětem v nové škole evropského sjednocování by měla být teorie a historie „otevřených společností“. Pojem „otevřená společnost“ má pro nás Evropany hlubší smysl než třeba pro Američany, neznamená pro nás jen volný trh, dělbu moci a svobodný veřejný prostor, ale také přístup k vlastní historicitě, ke způsobu, kterým společnost „sama sebe produkuje v procesu symbolické interakce“, jak se říká v sociologickém žargonu.

Ekonomický růst je hrozbou pro lidské společnosti na planetě Zemi, pokud není podřízen nějakému kulturnímu modelu, v němž příroda není nepřítel, kterého je třeba si podmanit a zapojit do růstu HDP, ale veřejným statkem v nejradikálnějším smyslu

V evropském pojetí patří k otevřenosti i to, co jsme nazvali „hermeneutická kompetence“ – umění interpretovat lidské jednání jako odpovědi na otázky, které nejsou jednajícímu člověku zřejmé, musí je objevit interpretací svých předsudků, které se ale interpretaci brání, chtějí zůstat skryté. Rozumět sobě i druhým se Evropané učíme v setkání s uměleckým dílem, které v evropském veřejném prostoru hraje výjimečně velkou roli – v něm se ustavuje kritický vztah k historickému kontextu vlastního jednání, ta slavná „evropská subjektivita“.

Čtvrtým učebním předmětem v evropské škole musí být sociální práva pojatá jako předpoklad plného občanství demokratického státu – na rozdíl od americké společnosti, kde privatizované zdravotnictví pohlcuje 14 procent HDP, ale navzdory tomu jsou desítky milionů lidí bez lékařského pojištění. Sociální práva patří neoddělitelně k evropskému pojetí demokracie, boj o globální konkurenceschopnost nutí evropské státy je silně omezovat. Lze smířit evropské pojetí sociálních práv s globalizací?

Pátým učebním předmětem by měla být „biofilní kultura“, jak to nazývá filozof Josef Šmajs. Ekonomický růst je hrozbou pro lidské společnosti na planetě Zemi, pokud není podřízen nějakému kulturnímu modelu, v němž příroda není nepřítel, kterého je třeba si podmanit a zapojit do růstu HDP, ale veřejným statkem v nejradikálnějším smyslu. Jsme ještě schopní vytěžit z dialogu, který my Evropané vedeme s historickými tradicemi lidstva, kulturní model, v jehož rámci by ekonomický růst měl lidský smysl?

Panské pohrdání

Středoevropská kultura byla v osmdesátých letech velkou euroamerickou intelektuální módou, ale na jejím módním vyobrazení byla zamalována odvrácená strana staré monarchie – její archaická sociální struktura, klerikalismus a panský paternalismus místo demokracie.

Rakousko-Uhersko byl stát postavený na hegemonii šlechty, církve, byrokracie, armády a úzkých finančních elit. Tyto klečící, stojící, sedící a počítající armády (kněží, vojáků, úředníků a bankéřů) byly „nadnárodní“, pohrdaly demokracií, ale vyznávaly „právní a morální řád“ jako svého druhu náboženství – deficit demokratické legitimnosti chtěly překonat kompetentností státních úředníků, vznešenou uměřeností elit a obecnou úctou k legalitě a dobrým mravům.

Nechutí k demokracii jako „politické politice“ pragmatických kompromisů mezi nositeli různých zájmů se nakazili i středoevropští intelektuálové a umělci, kteří přejali panské pohrdání svobodným tiskem a masovou demokracií.

Nechutí k demokracii jako „politické politice“ pragmatických kompromisů mezi nositeli různých zájmů se nakazili i středoevropští intelektuálové a umělci, kteří přejali panské pohrdání svobodným tiskem a masovou demokracií. („Parlamentarismus je kasernování politické prostituce“ a „žurnalismus... hubí duchovní vnímavost potomstva,“ napsal například Ferdinandem Peroutkou obdivovaný Karl Kraus.) I v současném Česku jsou intelektuálové ve své většině zdravými nositeli bacilu pohrdání „politickou politikou“.

Franz Werfel napsal, že Rakousko-Uhersko nebylo melting pot, tavicí pánví, v níž by se národy v překotném rytmu průmyslového věku přetavovaly v novou jednotnou hmotu – bylo spíše humusem, do nějž národy měly padat pomalu jako tlející podzimní listí. Místo dlouhého podzimu středoevropských národů přišla v roce 1914 krutá zima a pak krátké hlučné „jaro malých národů“.

Stará monarchie se rozpadla do heterogenních nehistorických útvarů, v nichž se menšiny cítily smrtelně ohroženy přítomností „pokrevně“ cizích elementů a pro které byly hrozbou i sousední státy. Prudce v nich rostla poptávka po vůdcích bojujících za ustavení „antipolitické“, cizími elementy neznečištěné, pospolitosti pravdy a krve. A s poptávkou roste nabídka, antipolitičtí vůdci přispěchali.

Prostupnost vyšší a nižší kultury

Demokracii v nesamozřejmých státech střední Evropy ohrožují tři staré bludy převlečené do nových kostýmů. Za prvé, stále se vracející bludná víra, že spása přijde z nějakého neznečištěného vnějšku politiky, že politikou nezkažený hrdina ve službách „vyšších než politických“ hodnot nastolí „pravdu a lásku“.

Vzájemná prostupnost vyšší a nižší kultury ve veřejném prostoru je nejdůležitější podmínkou rozvoje demokratické politické kultury

Za druhé, etnická, nikoli politická definice národa. Národ jako uzavřená pokrevní pospolitost sobě si navzájem (jazykově, kulturně, rasově) podobných, kterou je třeba bránit před „příliš“ otevřenou a „příliš“ rozpornou občanskou společností „sobě si nepodobných“ – imigranti a přistěhovalci ohrožují národní identitu, i když respektují ústavu a umějí česky!

Třetím bludem je pohrdání intelektuálních elit masovou kulturou, v níž jejich elitářské cítění nedokáže vidět než „ohrožení vyšších kulturních hodnot“. Tato kontrapozice elitní „kultury na stupínku“ a zpotvořené masové „kultury pod stupínkem“, o níž elity na stupínku mluví s pohrdáním, vede k oslabení demokratické politické kultury.

Oba póly tohoto napětí si totiž snadno zdůvodní neliberální demokracii – jedni proto, že těm na stupínku nerozumějí, mají je za parazity veřejných rozpočtů, dotované žvanily, a druzí proto, že těmi prvními pohrdají jako manipulovanými hlupáky, kteří si vždy zvolí špatně své vůdce. Vzájemná prostupnost vyšší a nižší kultury ve veřejném prostoru je nejdůležitější podmínkou rozvoje demokratické politické kultury.

Autorem upravený projev 11. května na semináři k oslavám Dne Evropy pod záštitou starosty Prahy 5 Radka Klímy a předsedkyně správní rady Schumanova institutu – Renaissance Jany Šimkové.



Počet příspěvků: 53, poslední 15.8.2016 07:44 Zobrazuji posledních 53 příspěvků.