Muslimské bratrstvo hnací silou radikálů? Zavádějící představa

Představa, že Muslimské bratrstvo je motorem blízkovýchodního radikalismu a že je za migrační vlnou do Evropy, je hodně nepřesná.

Demonstrace stoupenců hnutí Muslimské bratrstvo (ilustrační fotografie). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Demonstrace stoupenců hnutí Muslimské bratrstvo (ilustrační fotografie). | foto: Reuters
Demonstrace stoupenců hnutí Muslimské bratrstvo (ilustrační fotografie). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Mají se veřejně angažovaní muslimové zapojovat do politiky, nebo mají naopak stát mimo ni? Je přípustné prosazovat náboženské prvky ve společnosti z poslaneckých lavic, nebo by se už samotná kandidatura rovnala zpronevěření se takovému pojetí islámu, které něco jako demokracii zcela odmítá? Nezasluhují dokonce islamisté, kteří přinejmenším formálně zavrhli násilí a místo toho řeční v parlamentu nebo ve vládě, smrt za odpadlictví?

Stará garda v defenzivě

I na tomto poli se dnes svádí na Blízkém východě a v Jižní Asii boj mezi různými islamistickými proudy. Právě Muslimské bratrstvo je přitom možné vnímat za mainstream a sjednocující platformu těch skupin, které se rozhodly bojovat za islám – minimálně z taktických důvodů – politickými prostředky, a to i za tu cenu, že spolu s represemi ze strany prozápadních režimů se dostávají také do hledáčku náboženských extremistů. Muslimské bratrstvo se začalo rozvíjet koncem 20. let minulého století v Egyptě do značné míry jako protikoloniální hnutí. Téměř o sto let později pak Bratři zaznamenali právě v Egyptě největší triumf a zanedlouho i největší debakl v historii hnutí.

Muslimské bratrstvo se začalo rozvíjet koncem 20. let minulého století v Egyptě do značné míry jako protikoloniální hnutí. Téměř o sto let později pak Bratři zaznamenali právě v Egyptě největší triumf a zanedlouho i největší debakl v historii hnutí.

Po pádu Mubárakova režimu během arabského jara postupně demokraticky zvítězili v prezidentských a parlamentních volbách, kvůli bojkotu ze strany konkurentů také egyptští islamisté prakticky sami sepsali porevoluční ústavu. Jenže prezident vzešlý z Muslimského bratrstva Muhammad Mursí vydržel v křesle jen rok – už v létě 2013 ho svrhla armáda. V celách nového režimu od té doby skončily tisíce politických vězňů – a to zdaleka ne jen islamistů, ale i liberálních, levicových a studentských aktivistů, justice vynesla hromadné tresty smrti pro stovky lidí a samo Muslimské bratrstvo má dnes v Egyptě status teroristické organizace.

Méně dramatický vzestup a pád zaznamenali i Bratrstvem inspirovaní islamisté v Tunisku, prakticky v troskách se hnutí nachází v další někdejší baště, Jordánsku. Tam bylo Muslimské bratrstvo tradičně největší opoziční silou vůči proamerickému establishmentu. Po arabském jaru se však začalo drobit, masově odcházejí jednou mladí, jindy staří, zasloužilí členové, kteří volají po reformách organizace a jejím větším zapojením do politiky. „Dosavadní zkostnatělé vedení nezachytilo zásadní geopolitické změny v regionu po roce 2011,“ shrnul to jordánský komentátor Usáma Šaríf. „Nezvládlo analýzu vývoje např. v Maroku nebo v Tunisku, kde náboženské struktury Bratrstva byly odděleny od politického křídla, a to se tak mohlo bez ohledu na ideologická omezení zapojit do politiky.“

Salafisté nastupují

Tím však peripetie Muslimského bratrstva nekončí, protože úbytek sil veteránů blízkovýchodního politického islámu velmi hbitě využila jiná síla, která by přitom měla Západ znepokojovat daleko více. Jde o salafistické skupiny, které obvykle odmítají koncept demokracie a často i nynější světské státní uspořádání, a ty nejextrémnější z nich – jako jsou al-Káida a Islámský stát – ve svém tažení ke kořenům islámu a očištění od pozdějších „zhoubných nánosů“ často neváhají zabíjet ani muslimské souvěrce.

Zdánlivě podružný ideologický spor dvou křídel politického islámu tak má zásadní dopady a prolíná se celou řadou dnešních blízkovýchodních konfliktů a krizí. V syrském případě Západ dlouho sázel na uměle vytvořené orgány, jako je Syrská národní rada a Syrská národní koalice, kde má poměrně silné zastoupení Bratrstvo. Na syrských válčištích však dominují milice, které Radu i Koalici ignorují, a můžeme jen spekulovat, jakou roli v tom hraje fakt, že tito džihádisté se hlásí k salafistickému učení.

Uplynulé tři roky ukazují, že nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu, a dokonce i v samotném Izraeli čile bují zcela nová síla – místní odnož globálního salafistického hnutí.

Palestinské hnutí Hamás, inspirované Muslimským bratrstvem, bylo dlouho i díky svým teroristickým aktivitám považováno za největší možné zlo, bránící uklidnění izraelsko-palestinského konfliktu. Uplynulé tři roky však ukazují, že nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu, a dokonce i v samotném Izraeli mezitím čile bují zcela nová síla – místní odnož globálního salafistického hnutí, pro které je Palestina příliš malým bojištěm i problémem a Hamás kolaborantskou organizací, neboť čas od času jedná přes prostředníky s Izraelem, a navíc už deset let figuruje v oficiálním palestinském politickém životě – vždyť stále platí, že Hamás je vítězem posledních parlamentních voleb. Na tomto půdorysu si vybraly své klienty i ty státy regionu, které se snaží uplatňovat vliv za svými hranicemi. A tak zatímco Turecko a Katar v uplynulých letech podporovaly Muslimské bratrstvo a Muhammada Mursího v Egyptě a palestinský Hamás, Saúdská Arábie využívá k prosazování své agendy salafisty.

Ztrácí také Taliban

Ti se přitom ve svém momentálně úspěšném tažení nesoustředí pouze na arabský svět. Druhý rok se pod vlajkou Islámského státu usazují také v chaotických oblastech Pákistánu a Afghánistánu, a to na úkor místních skupin Talibanu. Ten ztrácí půdu pod nohama z podobných důvodů, jako Muslimští bratři v arabském prostoru. „Afghánský Taliban se hodně rozklížil po smrti letitého vůdce mully Umara, ten pákistánský zase utrpěl těžké ztráty v důsledku vládní vojenské ofenzivy. V obou Talibanech se rozhořel boj o moc, což jen přispělo k přebíhání bojovníků a aktivistů k nově vznikajícímu IS,“ řekl Lidovým novinám pákistánský analytik Daúd Chattak. „Tato změna vlajky je přitom spojená i se změnou islamistické ideologie, protože zatímco IS je salafistická organizace, Taliban se hlásí k jihoasijské škole islámu známé jako deobandíja. Velkou roli ale hrají i peníze od arabských sponzorů.“

Washingtonský analytik Ásim Júsufzaj v této souvislosti nadhodil otázku, „nakolik se svět dokáže vypořádat s Islámským státem v Pákistánu disponujícím nukleárními zbraněmi“. I kdyby však situace nebyla tak vyhrocená, považovat za největší riziko islámského světa relativně čitelné skupiny, jako je Muslimské bratrstvo, je nejen zavádějící, ale možná i nebezpečné.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.