Multikulturalismus je nový pokus o diktaturu

Ve Francii mají právo kritizovat multikulturalismus jen levicoví myslitelé, ostatní jsou umlčováni jako reakcionáři. Tato cenzura vylučuje z diskuse mnoho témat. Multikulturalismus usiluje o člověka bez identity, přičemž jde o novou formu totality.

Matthieu Bock-Côté, Le multiculturalisme comme religion politique. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Matthieu Bock-Côté, Le multiculturalisme comme religion politique. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Matthieu Bock-Côté, Le multiculturalisme comme religion politique. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Francouzský sociolog Matthieu Bock-Côté ve své knize Le multiculturalisme comme religion politique (Multikulturalismus jako politické náboženství) chválí odpor zemí střední Evropy k multikulturalismu. Tato pochvala překvapuje, protože žije v Kanadě, jež je považovaná za vzor multikulturní společnosti a prosperity.

Bock-Côté ukazuje, jak v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století vznikla myšlenka multikulturní společnosti, kterou charakterizuje heslem různorodost je bohatství. Mezník v jejím vývoji představovala revoluce v květnu 1968 ve Francii, kdy multikulturalismus poprvé zvítězil, a od té doby se šíří západním světem.

Jiný utlačovaný

Multikulturalismus a jeho vznik je spjatý s levicí. V padesátých letech 20. století se marxismus na Západě dostával do krize – čím více bylo informací o Sovětském svazu, tím hůře se ve svobodném světě šířil revoluční duch. Hlavní tezí marxismu je, že člověk je utlačován, a proto hledá politická řešení, jak ho vysvobodit, čímž se stává utopií. Usiluje totiž o společnost bez konfliktů a zla.

Dělnická třída na Západě od padesátých let 20. století ztrácela zájem o revoluci, a proto takzvaná nová levice hledala řešení této ztráty a našla ji v novém utlačovaném – namísto dělníka utiskovaného majitelem továrny se jím staly všechny sociální skupiny

To však existuje odjakživa a nikdo nedokáže lidskou přirozenost popřít. Navíc každodenní boj se zlem je bojem za svobodu. Člověk jej musí vést neustále a žádné politické řešení ho tohoto břímě nezbaví. Dělnická třída na Západě od padesátých let 20. století ztrácela zájem o revoluci, a proto takzvaná nová levice hledala řešení této ztráty a našla ji v novém utlačovaném – namísto dělníka utiskovaného majitelem továrny se jím staly všechny sociální skupiny.

Mnohem odvážnějším cílem nové levice byla transformace celé společnosti – většinově normativní společnost by se měla otevřít marginalizovaným skupinám. Toto úsilí nabralo druhý dech po pádu berlínské zdi, jelikož umožnilo „nové levici“ bojovat za práva všech utlačovaných ve světě. Bock-Côté poznamenává: „Pád komunismu znamenal triumf revoluce roku 1968.“

Nová levice

Podle nové levice je k nastolení svobodného světa třeba změnit historické vědomí – lidé se mají naučit chápat svět prostřednictvím sociálních skupin. Paměť národa má být zcela vymazána a nahrazena příběhy minoritních utlačovaných skupin. Jedním z hlavních rysů nové levice je neustálé připomínání chyb Západu a omlouvání se například za kolonizaci či útlak homosexuální menšiny. Tato snaha má vyvolat nenávist k sobě a taková společnost pak může přejít do druhého stadia – vybudování společnosti, v níž jsou si všichni rovní.

Jedním z hlavních rysů nové levice je neustálé připomínání chyb Západu a omlouvání se například za kolonizaci či útlak homosexuální menšiny

Marxismus považuje za nejdůležitější materiální rovnost, zatímco multikulturalismus společenskou, kdy mají zmizet všechny rozdíly – a jde o univerzálnější rovnost. První obětí multikulturalismu je národ, pro který již v novém světě není místo. Bock-Côté dává za příklad Evropskou unii, kterou považuje za vzor multikulturalismu – národní státy se rozplynou v univerzálním velkém celku.

V tomto prostředí s dominantní pokrokovou ideologií se Bock-Côté ptá, co je konzervatismus, a analyzuje volební strategii Nicolase Sarkozyho v roce 2007. Ten si uvědomoval „francouzský problém“ s identitou, a proto navrhoval obrátit list za revolucí 1968, a tím skoncovat s levicovou ideologií multikulturalismu. Díky této strategii sice zvítězil v prezidentských volbách, ale svůj předvolební slib neuskutečnil – jeho vláda byla nevýrazná a utápěla se v problémech, což byl jeden z důvodů jeho porážky v prezidentských volbách 2012.

Sarkozy však ve svých projevech v roce 2007 ukázal podstatu problému – postupný rozpad francouzské identity. A mnoho francouzských konzervativních myslitelů jej později reflektovalo v titulech svých knih – například Le suicide français (Sebevražda Francie) Erika Zemmoura nebo L’identité malheureuse (Nešťastná identita) Alaina Finkielkrauta.

Slabina demokracie

Na začátku tohoto rozpadu byla revoluce v květnu 1968, jež zvítězila především proto, že pravicoví politici, myslitelé a intelektuálové její ideu podcenili. Shodovali se sice, že jde o hippie hnutí řízené několika pokrokovými univerzitními profesory prosazujícími nihilismus, aby zničili tradiční hodnoty, jako je rodina, národ a práce, ale tento negativní program u nich neměl šanci uspět.

Slabinou demokracie je také boj za rovnost, který sám o sobě není špatný, ale nese riziko, že se stane bojem za absolutní rovnost a vede k utopické vizi společnosti

Časem však vystřízlivěli a uviděli, že jde o mnohem větší změnu, než se zpočátku domnívali. Například filozof Raymond Aron (1905–1983) revoluční hnutí označoval za „psychodrama“ nebo „nevypátratelnou revoluce“, ale v roce 1969 začal revoluci z roku 1968 považovat za novou ideologii, která ovlivní celou společnost – nejde jen o nespokojenost mladých, ale o proměnu morálních hodnot a rozpad autority.

Transformaci společnosti lze analyzovat i na základě „znovuobjevení Tocquevillova myšlení“, jak říká filozof Pierre Manent. Francouzský šlechtic Alexis de Tocqueville (1805–1859) se ve třicátých letech 19. století vydal do Ameriky, aby se osobně seznámil s demokracií, a poté napsal dílo Demokracie v Americe, v němž se zaměřil na limity demokracie.

Podle Tocquevilla vyplývá největší nebezpečí z demokracie v tom, že naučí lidi nemilovat svobodu, a nahradí ji infantilním štěstím. Následkem toho muži přestanou být muži a stanou se dětmi, přičemž stejně jako ony nesnášejí autoritu. A právě v tomto odmítnutí spočívá souvislost s revolucí roku 1968. Druhou slabinou demokracie je boj za rovnost, který sám o sobě není špatný, ale nese riziko, že se stane bojem za absolutní rovnost a vede k utopické vizi společnosti.

Chybné spoléhání na dělníky

Následkem revoluce roku 1968 je především „politická psychologie“ – v případě levicově smýšlejících víra v pokrok, u konzervativců pak pachuť porážky, ztracené země a toho, že lépe už bylo. Oba postoje vedou ke skepsi a pocitu konce civilizace, jak napsal například americký politolog Francis Fukuyama. Bock-Côté tento názor nesdílí, protože obsahuje marxisticky předsudek o nevyhnutelném směřování dějin, což vede ke ztrátě politické svobody. Tu je třeba znovu nalézt a lépe uchopit historické změny, mezi něž patřila revoluce roku 1968.

Chybou marxismu bylo, že se spoléhal pouze na jednu společenskou třídu – dělníky. A nová levice se musela vypořádat se skutečností, že už nejsou motorem revoluce, jak si představoval německý filozof Karel Marx.

Při hledání odpovědi, proč nová levice zvítězila, se Bock-Côté vrací na začátek Sovětského svazu. Od třicátých let 20. století sovětské vedení organizovalo zájezdy pro západní intelektuály, aby na vlastní oči viděli, jak skvěle komunismus funguje. Navzdory tomu Stalinovy zločiny nezůstaly utajeny. A levice, zejména francouzská, se v této záležitosti rozdělila na dvě části, což ukazuje kniha Humanisme et terreur (Humanismus a teror) z roku 1947 francouzského filozofa Maurice Merleau-Pontyho (1908–1961).

Podle něho sice marxistická kritika kapitálu nadále platí, ale revoluce se zastavila a zavrhla svobodu proletariátu, a proto Merleau-Ponty nemůže být ani proti komunismu, ani komunistou. Chybou marxismu bylo, že se spoléhal pouze na jednu společenskou třídu – dělníky. A nová levice se musela vypořádat se skutečností, že už nejsou motorem revoluce, jak si představoval německý filozof Karel Marx (1818–1883).

Kulturní revoluce

Novým motorem revoluce je emancipace všech společenských tříd, jejíž základ tvoří idea, že společnost má být rájem na zemi. Z toho vyplývá, že současná společnost není akceptovatelná, a proto je třeba ji zničit, aby se ráj na zemi mohl uskutečnit. Daniel Cohn-Bendit, bývalý europoslanec za Stranu zelených a jeden z mluvčích revoluce roku 1968, prohlásil: „Cílem je socialistická, neautoritativní společnost bez hierarchie.“

Kulturní revoluce má odstranit veškerý útlak, což se projevuje například v koncepci škol, jež již primárně nemají předávat vědomosti nebo tradici, ale vytvořit nové prostředí, které zabrání všem formám diskriminace

Má být vytvořen nový člověka pro novou společnost, o čemž Bock-Côté píše: „Tato revoluce především odmítá dospělý svět, který představuje konečnost člověka.“ Tento její rys ukazují události roku 1968, kdy revoluční shromáždění často byla velkými párty. Nový postoj k marxistické revoluci pak vyžaduje nové skupiny, za které je třeba revolučně bojovat – nová třída, jež má převzít pochodeň revoluce, je předefinována na obecného cizince, který „vidí společenský řád zvenku skrze dominanci, jež ho utlačuje“.

Kulturní revoluce má odstranit veškerý útlak, což se projevuje například v koncepci škol, jež již primárně nemají předávat vědomosti nebo tradici, ale vytvořit nové prostředí, které zabrání všem formám diskriminace. V důsledku této koncepce je pojem cizinec mnohem širší – spadají do něj například imigranti, ženy, homosexuálové, vězni, duševně nemocní či vyloučení z trhu práce a další nezařaditelní.

Diverzita

Rozšíření dělnické třídy umožňuje permanentní revoluci, neboť cizinci budou neustále součástí společnosti, přičemž hlavním požadavkem této revoluce se stává diverzita, základ nového politického náboženství multikulturalismu. Vztah k němu mění tradiční politické rozdělení na pravici a levici – levice je považovaná za pokrokovou, zatímco pravice se uzavírá do identit.

Diverzita není jen historickým tématem, ale součástí všech politických programů, například boje proti diskriminaci, jenž pak vytváří prostor pro inkluzívní společnost

Multikulturalismus změnil především levici, jež už neusiluje o stát sociální, ale založený na diverzitě. Ideologie multikulturalismu se netýká pouze různosti, ale jedním z jejích hlavních cílů je změnit dějiny, přesněji řečeno, jejich vnímání, což se projevuje ve změně výkladu historie – nejdůležitější je pokání. Stará civilizace si musí neustále připomínat své chyby a omyly, aby vyvolala špatné svědomí, protože pak lze člověkem lépe manipulovat.

Podle Bocka-Côtého dějiny nejsou neutrální, ale neustálým politickým bojem. A za příklad historické manipulace uvádí, že je mnohem menší zájem o ty, kteří zemřeli za Francii, než o ty, kteří za ni obětovali své životy – znakem této nové historie je oběť. Diverzita není jen historickým tématem, ale součástí všech politických programů, například boje proti diskriminaci, jenž pak vytváří prostor pro inkluzívní společnost.

Jedním z hlavních cílů multikulturalismu je inkluzní společnost, která integruje všechny diskriminované, což však naráží na národní identitu. Demokracie sice velebí lid, který však vždy existuje v kulturním a historickém kontextu. Multikulturní společnosti nechce zničit národ, ale vzít mu politickou legitimitu – přestává být vrcholem a stává se pouze jedním z mnoha postojů. Národnost pak určuje jen cestovní pas – ze státu se stává komunita komunit.

Konzervatismus

Multikulturalismu posunuje národnost do práva, což mu v důsledku globalizaci umožňuje definovat novou právní identitu takzvaného světoobčana. Bock-Côté se věnuje intelektuální opoře světoobčana v mezinárodním právu – nadnárodním institucím a firmám, jež bývají nositelkami diverzity – a ptá se, jak se nové levici podařilo změnit konzervatismus, který je dnes často považovaný za patologii.

Nová levice se domnívá, že konzervatismus vyžaduje uzavřenou společnost, která je v protikladu k otevřené multikulturní, v důsledku čehož jej odmítají i tradiční pravicové strany

Rysem konzervatismu je nostalgie po starém světě, což je podle nové levice nepřípustné – jde o sisyfovské úsilí proti nezvratnému pokroku k nové globální společnosti. Konzervatismus je založen na strachu z nového, což lze pochopit, neboť všechny změny nevedou k lepšímu, přičemž vychází z lidu, a proto se nutně mění v populismus. Nová levice se domnívá, že konzervatismus vyžaduje uzavřenou společnost, která je v protikladu k otevřené multikulturní, v důsledku čehož jej odmítají i tradiční pravicové strany.

Nová levice změnila nejen levicovou, ale i pravicovou politiku, jež konzervatismus odmítá, a proto se její tradiční strany stávají pokrokovými, čímž neúmyslně přijímají multikulturalismus. V důsledku této změny pravicového myšlení se občané přestávají s těmito politiky ztotožňovat, v čemž spočívá současné velké nebezpečí, jež může přerůst v krizi demokracie. Tento problém se týká i konzervatismu, neboť představitelé politických stran, kteří se k němu hlásí, jsou často nedůvěryhodní a udržují styky s extrémní pravicí.

Bock-Côté považuje multikulturalismus za nový, zejména intelektuální pokus o diktaturu, přičemž ve francouzských mediích mají právo jej kritizovat pouze levicoví myslitelé, ostatní jsou okamžitě umlčeni jako reakcionáři. Tato cenzura vylučuje z veřejné diskuse mnoho témat, což však problémy nevyřeší. Tuto situaci může napravit nové promyšlení konzervatismu a jeho možností pro politiku. Slabinou multikulturalismu je snaha o člověka bez identity, což je nová forma totality. Proto by intelektuálové měli opět objevit antitotalitní myšlení.

Le multiculturalisme comme religion politique

Multikulturalismus jako politické náboženství

AUTOR: Matthieu Bock-Côté

VYDAL: CERF 2016

ROZSAH: 368 stran



Počet příspěvků: 2, poslední 21.4.2017 01:05 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.