Mrzí mě, že se bojíme více o smrti mluvit i v církvi

Nedávno uplynulé Dušičky jsou podle církve momentem, kdy mohou živí vzpomínat na zemřelé a přijmout vlastní smrtelnost. „Netvrdím lidem, že vím přesně, co bude po smrti – nevím, nikdo se odtamtud nevrátil, s výjimkou Ježíše. Bible nám ale něco říká a tušíme,“ vysvětluje Jiří Korda, římskokatolický kněz z pražské Lhotky.

kněž Jiří Korda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy kněž Jiří Korda | foto: www.ods.cz, Richard Cortés,  Lidové noviny
kněž Jiří Korda

O rozloučení někdy stojí i lidé, kteří do kostela nechodí a s farností nežijí, ale vnímají důstojnost toho prostoru. Je zajímavé, že jim nevadí, když jim na rovinu řeknu, že k pohřbu v kostele patří modlitby za zemřelého, říká v rozhovoru Jiří Korda.

LIDOVÉ NOVINY: Proč si křesťané připomínají Dušičky, když jde prakticky o pohanský zvyk?

KORDA: Připomínka zemřelých je zvyk všech kultur i náboženství. Člověku je vlastní vzpomínka a prosba, aby se zemřelým po smrti dařilo. Až vlastně pár posledních desítek let se objevují lidé, kteří v posmrtný život nevěří – po staletí lidé věřili, že po smrti existence člověka pokračuje.

LIDOVÉ NOVINY: Kde se svátek vůbec vzal?

KORDA: Souvisí se slavností Všech svatých, což je 1. listopadu. Vzniklo to postupně, na různých místech. Víme s určitostí, že v katolické církvi tento svátek oficiálně ustanovil benediktinský opat Odilo v roce 998, posléze se přidávali další. Pro celou církev závazně Památka všech věrných zemřelých, jak jí říkáme, byla až v roce 1915, ale ve skutečnosti už se slavila po staletí předtím. Bylo to o různých datech a nakonec to skončilo tak, že katolíci si 1. listopadu připomínají všechny, kdo už jsou v nebi, ať už je známe, nebo ne. Druhý den si pak připomínáme všechny zemřelé. Nevíme, zda jsou v nebi, modlíme se za to, aby tam přišli. Jsou ve stavu, kterému říkáme očistec. To je slovo, které mnozí považují za vyprchalé a srandovní, ale mně se líbí. Bývalý papež Benedikt XVI. řekl, že očistec je stav duše po smrti, která se tam stává bohaschopnější a láskyschopnější. Když opouštíme tento svět, neodcházíme mnohdy dokonalí, vlečeme si nesrovnalosti a ty se pak ještě mohou nějaký čas uzdravovat. Proto se také za zemřelé modlíme.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jsou Dušičky propojeny se Všemi svatými?

Když opouštíme tento svět, neodcházíme mnohdy dokonalí, vlečeme si nesrovnalosti a ty se pak ještě mohou nějaký čas uzdravovat. Proto se také za zemřelé modlíme.

KORDA: Vidíme v tom logiku. Kdybych to řekl trochu odlehčeně, modlíme se a přejeme si, aby všichni ti, kdo mají svátek 2. listopadu, doputovali do věčného klidu, nebe, přítomnosti u Boha. Všichni bychom měli jednou mít svátek 1. listopadu, na Všechny svaté.

LIDOVÉ NOVINY: Mění se nějak postoj Čechů ke smrti?

KORDA: Smrt je tu pořád veliké tabu. Lidé o tom nechtějí mluvit, bojí se umírání a smrti. Pořád je hodně případů, kdy lidé nemají ani pohřeb, protože příbuzným nedochází, že je to i důležitý psychologický zlom, událost rozloučení. Někdy přicházejí do kostela posléze, že by chtěli alespoň rozloučení s urnou, chybí jim to. Zároveň mi teď někdo říkal, že pohřbů, podobně jako svateb, poněkud přibývá. Ovšem nevím, jestli to tak je. Možná že v přístupu ke smrti v naší zemi nakonec bude hrát velikou a pozitivní roli hospicové hnutí a paliativní péče. V nemocnicích se objevují speciální oddělení pro lidi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a směřují ke smrti, lidem tam pomáháme, aby neměli bolesti, mohli se rozloučit s příbuznými, pobýt s nimi, pak v pokoji zemřít. Nebo rovnou hospice, ať už ve formě zařízení, nebo domácí – to obojí je cesta, aby se lidé přestali tolik bát smrti, mluvili o ní a přemýšleli. Pak mohou zažít, že ačkoli je rozloučení bolestné, má to smysl a mohu z toho mít dobrý pocit, jakkoli to zní nezvykle. Dobrý pocit z toho, že odchod byl důstojný a jak má být.

LIDOVÉ NOVINY: A co počet lidí, kteří se na vás obracejí s prosbou o poslední rozloučení? Je tam trend?

KORDA: O rozloučení někdy stojí i lidé, kteří do kostela nechodí a s farností nežijí, ale vnímají důstojnost toho prostoru. Je zajímavé, že jim nevadí, když jim na rovinu řeknu, že k pohřbu v kostele patří modlitby za zemřelého. Neuráží je to, naopak, často si to i přejí. V některých kostelech jsou prostory, kam lidé mohou pokládat zapálené svíčky, toho se hodně využívá.

LIDOVÉ NOVINY: Proč se vlastně zapalují?

Jsme společnost přehlcená světlem. Jednou jsem zažil, že tady na sídlišti úplně vypadlo – najednou jsem si říkal: „Jééé, tma.“ My už tmu neznáme, ale pro lidi ve starověku platilo, že tam, kde je světlo, je život. Temnota je symbolem zlého a světlem, kterým je pro nás Ježíš, ji rozháníme.

KORDA: Jde o světlo. Jsme společnost přehlcená světlem. Jednou jsem zažil, že tady na sídlišti úplně vypadlo – najednou jsem si říkal: „Jééé, tma.“ My už tmu neznáme, ale pro lidi ve starověku platilo, že tam, kde je světlo, je život. Temnota je symbolem zlého a světlem, kterým je pro nás Ježíš, ji rozháníme. Lidé se často ptají také na to, proč tyto svátky připadají na 1. a 2. listopadu – říkají, že křesťané chtěli něco zamaskovat. Skutečně to bylo záměrně. Jedna z teorií říká, že Keltové slavili na přelomu října a listopadu konec roku, začátek zimy, slavili svátek Samhain. Období, kdy věřili, že se stírá hranice mezi říší mrtvých a živých. Zemřelí mohou vstupovat do našeho světa a naopak. Vyřezané dýně se světlem nejsou něco amerického, sloužily k zaplašování duchů, byly k tomu různé obřady a rituály související se smrtí a uctíváním bohů, někdy samozřejmě velmi drsné. Po příchodu svatého Patrika se Keltové stali křesťany a schválně si na stejnou dobu dali svátek Všech svatých jako protiklad temnoty.

LIDOVÉ NOVINY: Ať to odlehčíme, máte nějaký vtipný zážitek spojený s tímto obdobím?

KORDA: Vtipná historka se mi vybavuje, ale nevím, jestli ji říkat – jednou při spouštění rakve pohřebákovi praskly kšandy a spadly mu kalhoty... Pozoruhodné bývají reakce dětí. Je špatně, když se dětem lže o smrti, třeba i blízkých lidí, nebo se jim neumožní být na pohřbu – děti to přečkají, to se bát nemusíme. Je to pro ně obřad se symbolikou, kterou potřebují. My kněží si uvědomujeme, že svatby, pohřby a křtiny jsou události, kdy můžeme lidem, kteří běžně do kostela nechodí, hodně předat, ale i hodně zkazit. Nesmíme podlehnout pokušení, že teď do těch lidí něco nalejeme, nebo začít nadávat, že nechodí na mše. V tu chvíli má člověk spíš vnímat, že i oni takové chvíle prožívají a náš pohled pro ně může být obohacující. Já netvrdím lidem, že vím přesně, co bude po smrti – nevím, nikdo se odtamtud nevrátil, s výjimkou Ježíše –, ale Bible nám něco říká a tušíme. Můžeme lidi povzbudit, protože pro nás je odloučení biologickou smrtí bolestné, ale věříme, že není definitivní.

LIDOVÉ NOVINY: Je perspektiva posmrtného života to hlavní, co lidi přivádí k víře?

KORDA: Nejsem si jist, ale je to důležitý motiv, nebo by minimálně mohl být. A mě mrzí, což říkám sebekriticky, že se v církvi také bojíme více o smrti mluvit. Ve středověku to bylo populární téma, kladl se velký důraz na myšlenku: „Neznáš dne ani hodiny.“ Nešlo o strašení, vždyť to známe, kolik je nečekaných úmrtí, nehod a havárií.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.