Motorem ekonomiky jsou inovace. Bez státu se nedějí.

Nové nápady, koncepty a produkty hrají významnou roli při tvorbě bohatství. Ekonomice prospívá, drží-li krok s dobou v mnoha odvětvích a inovuje.

Za prakticky každým technologickým průlomem stojí stát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Za prakticky každým technologickým průlomem stojí stát. | foto: Shutterstock
Za prakticky každým technologickým průlomem stojí stát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na japonském ostrově Košima zkoumali vědci v padesátých letech makaky. Krmili je sladkými bramborami, které makakům velmi chutnaly. Časem jedna mladá samice začala své sladké brambory umývat v potoce, aby je očistila od písku. Vědci pak už jen fascinovaně sledovali, jak tento postup začali opakovat nejprve mladí přátelé zmíněné opice, ale postupně také starší členové skupiny. Během několika měsíců již inovaci přijala za svou celá skupina. Bez inovací by neexistoval hospodářský růst, jsou základním stavebním kamenem ekonomického vývoje.

Zajímavým doplňkem k současnému ekonomickému mainstreamu je koncept takzvaných inovačních systémů. Standardní učebnicová ekonomie se snaží vysvětlit především pohyby cen nezávisle na produktu a nutno podotknout, že je v této snaze úspěšná. Ekonomie inovací však zdůrazňuje roli produktu a cena se stává pouze jedním z jeho parametrů. V inovačním systému se produkt v každém okamžiku mění – vytváří se inovace, z nichž některé zaujmou a uspějí na trhu. Inovace v jejich pohledu jsou výsledkem mnoha interakcí, a to nejen v rámci firmy, která produkt vytváří, ale také se zbytkem dodavatelského řetězce, či dokonce prostředí, ze kterého produkt vychází a do kterého vstupuje.

Inovace mohou nabývat nejrůznějších forem. Některé míří na produkt jako takový a nazývají se produktové – například uvedení nového, výkonnějšího mobilního telefonu. Procesní inovace zase zefektivňují výrobní proces či organizaci výroby. Možná nemění produkt přímo, ale to neznamená, že by hrály druhé housle.

Příkladem takové inovace, která změnila svět, může být nápad jedné malé kalifornské restaurace v 50. letech, že může nechat za určitý poplatek jiné podnikatele participovat na jejím úspěchu. Díky tomu vznikl koncept franšízingu a také se začala psát historie jedné z nejslavnějších amerických korporací 20. století, a to i přesto, že jejich hamburger zůstával pořád stejný.

Nestát na místě

Centrální roli inovací v tvorbě bohatství přesvědčivě ukázal César Hidalgo. Úspěch zemí ve světové ekonomice je do značné míry spojen s množstvím různých druhů produktů, které se z dané ekonomiky vyváží. Dlouhodobě není tolik důležité, kolik se vyveze ropy, ale jestli je ekonomika schopná vedle ropy vyvážet také něco jiného. Hidalgo spočítal takzvaný index ekonomické komplexity, který na datech o zahraničním obchodě se zbožím ukazuje, kolik různých komodit se z dané ekonomiky vyváží a pro kolik jiných produktů se dají využít. Hidalgo to nazývá „informační kapacitou“ ekonomiky – snaží se alespoň přibližně odpovědět na otázku, kolik různých produktů v ekonomice umí vyrobit.

Ekonomika, kde se vyrábí hodně produktů, je ekonomikou, kde se hodně inovuje, protože musí jít s dobou ve větším množství oborů. Pokud se jednomu odvětví nedaří, ekonomika se snadno přeorientuje.

Zarážející je, že velké portfolio není nutně spojené s velkou ekonomikou, v roce 2013 se na druhém místě umístilo Švýcarsko. Ekonomika, kde se vyrábí hodně produktů, je také ekonomikou, kde se hodně inovuje, protože musí jít s dobou ve větším množství oborů. Pokud se později přestane jednomu odvětví dařit, ekonomika se může díky široké výrobní základně snadno přeorientovat na jiný druh zboží a vyhnout se tak hlubokému propadu. To se v ekonomikách, které se úzce specializují na jedinou komoditu, provádí výrazně hůře. Dobrou zprávou pro Českou republiku je, že v posledním indexu ekonomické komplexity se umístila na skvělém šestém místě ze 190 zemí. Výrobní základna české ekonomiky je velmi široká.

Inovační schopnost ekonomik se také dá měřit přímo, pomocí výstupů, které se v ekonomice vytváří. Mzdy jsou úzce provázány s inovační konkurenceschopností jednotlivých ekonomik v Evropské unii. V takzvaném inovačním barometru se na špičku žebříčku dostaly skandinávské země a severovýchod EU – v těchto zemích se největší prostředky vydávají na výzkum a vývoj, který také vede k nejvyššímu množství zaregistrovaných patentů. Tyto země také dávají největší část svého HDP na vzdělávání.

Na otázku, kdo je nositelem inovací, se pokusil odpovědět Josef Alois Schumpeter, jeden z nejvlivnějších ekonomů 20. století. Jako první přišel s konceptem inovací a jejich rolí v ekonomickém vývoji. Začátek své kariéry strávil v předválečném Rakousku-Uhersku, kde obdivoval malé podnikatele, kteří se starají o svůj pouliční krámek a v něm se snaží vyrobit lepší výrobek než jejich konkurent ve druhé ulici. Byl jimi natolik fascinován, že jim ve své knize Teorie ekonomického vývoje přiřkl roli hybatele ekonomického vývoje. Podnikatel se totiž snaží svou inovací získat monopolní postavení na svém trhu, v této snaze mu ale brání ostatní konkurenti.

O několik desítek let později přesídlil Schumpeter na Harvard, a tak sledoval rozvoj v první polovině 20. století v USA – masivní nasazení pásové výroby a rostoucí roli velkých korporací. Viděl velkovýrobny automobilů, které díky své tržní síle převálcovaly prakticky všechny konkurenty, a výrobce rádií, kteří byli každou minutu schopni sestrojit několik kusů. Díky tomu svůj názor přehodnotil a roli hybatele inovací přiřkl spíše velkým firmám a jejich manažerům.

Pravda bude někde uprostřed. Například ve farmaceutickém či jaderném průmyslu je inovace bez přítomnosti velkých hráčů téměř nepředstavitelná, pole mobilních aplikací celkem jednoznačně opanovaly malé vývojové týmy, které jsou mnohem blíže původnímu podnikateli z vídeňských ulic.

Stát v roli vynálezce

Vedle firem a podnikatelů je důležitým hráčem v inovačních systémech samozřejmě také stát. Jeho primární rolí je nastavení pravidel, za kterých interakce mohou probíhat, ale stát do transakcí vstupuje i přímo. Ekonomka Mariana Mazzucato z University of Sussex ve své knize Podnikající stát (The Entrepreneurial State) detailně analyzovala aktivní roli státu v inovačních systémech. Přesvědčivě ukázala, že prakticky za každým technologickým průlomem v posledních dekádách stojí státem prováděný či alespoň dotovaný výzkum.

Mariana Mazzucato přesvědčivě ukázala, že prakticky za každým technologickým průlomem v posledních dekádách stojí státem prováděný či alespoň dotovaný výzkum.

Málokoho dnes překvapí, že je internet dítkem armádních výzkumníků, ale státní agentury se významnou měrou podílely také na vývoji mikroprocesorů, LCD displejů, baterií, laserů či dotykových obrazovek. Společně se soukromým sektorem tak mají svou neoddělitelnou stopu v prakticky všech moderních technologiích. Role státu v některých hi-tech odvětvích je obrovská, typickým zástupcem těchto odvětví jsou jaderné technologie či výzkum vesmíru, kde lze jen sotva tvrdit, že nedochází k pokroku. Tvrzení, že technologický rozvoj se děje pouze díky aktivitám soukromých firem, díky tomu dostává povážlivou trhlinu – žádoucí naopak je vytvořit takové prostředí, kde spolu státní a soukromé instituce spolupracují a společně se snaží prosadit se svými inovacemi.

Praxe ukazuje, že jakákoli inovace se zpočátku rozšiřuje pomalu, protože o ní ví málo lidí a ještě je drahá. Mnoho inovací navíc získává atraktivitu až v okamžiku, kdy ji využívá více lidí, což se týká typicky sociálních sítí. Časem se ale inovace může dostat do povědomí lidí a stát se tím atraktivnější. Tento proces díky globalizaci akceleruje. Zatímco po vynálezu elektřiny či automobilu trvalo minimálně 50 let, než se podařilo inovaci rozšířit mezi významnou část populace, internetu či mobilnímu telefonu to nezabralo ani 20 let a sociální sítě jsou dnes všudypřítomné méně než 10 let od jejich vynálezu. Tempo inovací se zrychluje a my nemáme jinou možnost než se snažit zrychlovat s nimi.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.