Monoteismus – jediný účinný prostředek k utlumení násilnosti

Přínos náboženství k lidské racionalizaci zůstává nedoceněn. V současnosti bývá dáváno do souvislosti s temnými, iracionálními silami, přičemž se zapomíná, že zákon a židovský důraz na slovo otevřely člověku novou duchovní sféru. Náboženství má i ve svém repertoáru mocné duchovní zbraně k potírání politického a náboženského násilí.

Jan Assmann, Exodus: Die Revolution der Alten Welt. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Assmann, Exodus: Die Revolution der Alten Welt. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jan Assmann, Exodus: Die Revolution der Alten Welt.

Americký politický filozof Michael Walzer ve své knize Exodus and Revolution (Exodus a revoluce) napsal: „Ať už žiješ kdekoliv, nejspíše je tvým domovem Egypt.“ Touto poznámkou navazuje na jeden z nejmocnějších příběhů všech dob. Izraelity, kteří byli v Egyptě zotročováni, oslovil Bůh, nabídl jim partnerství a vyvedl je z útisku do země zaslíbené. Napětí bezmoci a naděje, které je osou příběhu, prostupuje lidský rod v každé době.

O tom, že příběh exodu je dodnes živý, třeba svědčí, že je v současné arabštině výraz „faraon“ nadávka a metafora exodu ožila během egyptské revoluce v roce 2011 – na svých transparentech zobrazovali demonstranti někdejšího egyptského prezidenta Husního Mubáraka s faraonskými insigniemi.

Židovský exodus

Židovský exodus lze považovat za archetyp všech převratů, ať už máme na mysli revoluci náboženskou, politickou či morální. Bůh se zjevuje Mojžíšovi a vyvádí Izraelity z Egypta, čímž je stvrzena smlouva, kterou s Bohem uzavřel již Abrahám. Svazek Izraelitů a Boha přitom zakládá nový typ náboženství – člověk již není otrokem bohů, ale svému Bohu je partnerem.

Židovský exodus lze považovat za archetyp všech převratů, ať už máme na mysli revoluci náboženskou, politickou či morální

Z božího oslovení se navíc ustavil nový společenský a kulturní celek – vyvolený národ. Konečně vznikl nový typ mravnosti. Dosud to byly světské mocnosti, které určovaly vztahy k bližním a bohům, nyní je světský prostor prostoupen boží přítomností – Bůh sám od člověka žádá, aby miloval svého bližního jako sebe samého.

Exodem jsou všechny tyto nové vazby člověka s druhým a člověka s Bohem stvrzeny a oživeny. Je ale legitimní přisuzovat natolik velkou moc příběhu, jehož historičnost je z větší části sporná? Právě vyprávění o vyjití z Egypta, které se stalo zdrojem národní i osobní identity Židů, je nejlepší dokladem, že kulturní paměť nerozlišuje mezi fikcí a historickou událostí. Člověk je právě tím, k čemu se upíná jeho paměť, a proto ji lze považovat za nejsilnější formu myšlení – z paměti je utkáno naše bytí.

Působivá symbolika

Jan Assmann, jeden z nejvýznamnějších německých religionistů a egyptologů, se ve své nejnovější knize Exodus: Die Revolution der Alten Welt (Exodus. Revoluce starého světa) věnuje příběhu osvobozených Izraelitů a jeho mocnému působení do dnešních dnů.

Starozákonní vyprávění o zotročení a osvobození působí svou symbolikou i dnes, kdy zástupy lidí opouštějí „svůj Egypt“, aby nalezly naději v západním světě

Starozákonní vyprávění o zotročení a osvobození působí svou symbolikou i dnes, kdy zástupy lidí opouštějí „svůj Egypt“, aby nalezly naději v západním světě. Paradoxně se náboženství dostává do centra úvah i v České republice, jejíž obyvatelé se často chlubí, že pocházejí z nejateističtějšího státu široko daleko.

Soudě podle politických špiček se i takto sekularizovaný stát v obtížných časech dovolává náboženství – přechodné útočiště má být přednostně nabídnuto jen „kulturně blízkým“ křesťanům, jako by „ateističtí Češi“ spatřovali v křesťanství druhých útočiště před svými obavami.

Hodnoty a identita

Assmann je přesvědčen, že otázka náboženství působí jako červený hadr na býka, protože se hovoří o nejvlastnějším bytí člověka. Tímto výrokem však nemíní navázat třeba na švýcarského zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga (1875–1961), který považoval lidskou duši ze své podstaty za náboženskou. Assmannovo tvrzení není stejně ambiciózní. Tvrdí jen to, co patrně míní Češi „sázející“ na křesťanské uprchlíky – s náboženstvím jsou spojeny hodnoty, na nichž zakládáme svou identitu.

S náboženstvím jsou spojeny hodnoty, na nichž zakládáme svou identitu

Nakolik bouřlivá diskuse se může strhnout ve věci náboženství, zažívá Assmann již druhé desetiletí. V knize Moses der Ägypter: Die Entzifferung einer Gedächtnisspur (Egypťan Mojžíš. Rozluštění jedné paměťové stopy) tvrdí, že monoteismus objevil náboženské rozlišení na pravdu a nepravdu – teprve židovský Bůh se radikálně povýšil nad všechny ostatní bohy, které prohlásil za bůžky.

Jenže společně s tímto rozlišením šlo i násilí proti těm, kteří od pravé víry odpadli. Zatímco se polyteismus orientuje podle relativně tolerantního principu „jak, tak“, prosazuje monoteismus nemilosrdný a často krví potřísněný princip „buď, anebo“.

Otázka násilí

Assmann tím rozpoutal intelektuální při, která trvá dodnes. Německý teolog Rolf Schieder se proti takzvanému „mojžíšskému rozlišení“ ostře vymezil ve své knize Sind Religionen gefährlich? (Jsou náboženství nebezpečná?). Dle něho svědčí Assmannova teze o tom, že Němci nikdy Židům holocaust neodpustili a možná nikdy neodpustí. Jak jinak než jako ospravedlnění holocaustu lze totiž rozumět tezi, že to byli právě Židé, kteří „vynalezli“ násilí?

Násilí prostupuje lidským rodem od jeho počátku, nehledě na náboženství

Nařčení z antisemitismu nenechalo Assmanna chladným a Schiedera obvinil ze zlovolné dezinterpretace. Považuje za nestoudné, přisuzuje-li mu někdo tezi, že násilí je „židovský vynález“. Násilí totiž prostupuje lidským rodem od jeho počátku, nehledě na náboženství.

Teze o násilnosti „mojžíšského rozlišení“ na pravého Boha a nepravé bůžky tedy nevypovídá o násilí jako takovém, ale jen o jeho určitém typu – o násilí ve jménu Boha. Nikoliv veškeré násilí, ale nazývané svatou válkou totiž vstoupilo do dějin poprvé v souvislosti s judaismem a monoteistická náboženství doprovází dodnes.

Osvobození člověka

Assmann se ve své nejnovější knize vrací k mojžíšskému rozlišení, jehož podobu však reviduje. Uznává Schiederovu námitku – není přesné považovat Mojžíše za tvůrce náboženské pravdy a nepravdy, vždyť Bůh nevyvedl svůj lid z otroctví, protože by byl egyptský národ nepravdivý či žil ve lži, ale protože Židé byli zotročováni.

Formuluje-li Mojžíš z boží iniciativy rozlišení, pak dle Assmanna nikoliv na pravdu a nepravdu, ale na svobodu a otroctví. Ani to však není přesné – Starý zákon totiž nechápe výraz svoboda ve smyslu nezávaznosti jako často my dnes, ale tak, že člověk je vždy svázán buď druhými, anebo sám sebou. Proto se ve Starém zákonu rozlišuje mezi podrobením Bohu a člověku.

Člověk se osvobozuje, svazuje-li svůj osud s Bohem, neboť díky božímu svazku získává odstup od lopotného každodenního plahočení

Člověk se osvobozuje, svazuje-li svůj osud s Bohem, neboť díky božímu svazku získává odstup od lopotného každodenního plahočení – neotročí druhým, věcem, ani obrazu, který si utvořil o Bohu či o sobě samém. Ten, kdo vstoupil do svazku s Bohem, objevil novou perspektivu, z níž se mu svět jeví smysluplnější.

Člověku, který chce ovládat, se svět smrskává na nástroje, předměty a lidi, s nimiž lze manipulovat, naopak tomu, kdo nahlíží svou malost vůči přesahující skutečnosti, se svět rozevírá ve své tajuplnosti. Jednoho zničí touha po velikosti, druhého spasí vědomí vlastní nepatrnosti.

Bůh a Mojžíš

V tomto smyslu musíme dle Assmanna číst i dnes příběh o vyjití z Egypta. Nejde jen o vyjití z otroctví, které na nás uvaluje druhý, ale i o otroctví, k němuž se odsuzujeme tím, že chceme pít pouze z „pramene zisku“. Jak píše židovský myslitel a rabín Abraham J. Heschel (1907–1972): „Zaprodávaje se do otroctví věcí, stává se člověk nádobou rozbitou u samého zřídla.“

Bůh iniciuje exodus tím, že osloví Mojžíše hořícím keřem a nabídne mu partnerství, slibuje mu, že bude stát při něm i při jeho lidu, pokud mu lid zachová věrnost

Proto je s exodem tak silně spojeno i přikázání šabatu – zákaz práce sedmého dne. Člověk se již nikdy nesmí nechat vykořisťovat ani druhým, ani sebou samým. Bůh mu proto přikazuje odpočinek, což je v Páté knize Mojžíšově zdůvodněno vysvobozením z egyptského otroctví.

Bůh iniciuje exodus tím, že osloví Mojžíše hořícím keřem a nabídne mu partnerství, slibuje mu, že bude stát při něm i při jeho lidu, pokud mu lid zachová věrnost. Bůh své osobní nasazení dokládá tím, že na Egypt sesílá deset krutých ran, čímž si vynucuje propuštění izraelského lidu.

Přesah veškeré světskosti

Izraelité však nemají vyhráno ani po odchodu z Egypta. Sami sobě se stanou největšími nepřáteli, neboť se v nich probudí touha po minulém – vzhledem k poušti se v Egyptě nakonec až tak špatně neměli. A není otroctví v Egyptě lepší než svoboda na poušti?

Ukáže se, že tyto pochyby ohrožují duchovní celistvost podstatněji než egyptské vykořisťování. Zatímco Egypťan je vnějším nepřítelem, na poušti proniká nepřátelství ke svobodě do nitra osvobozených. Assmann v této souvislosti upozorňuje, že po každé revoluci musí lid projít pouští a že oněch 40 let, kdy Židé putovali, je pozoruhodně přesně zvolený časový úsek, který je třeba překlenout, než poušť obroste zelení.

Ostatní národy než Izraelité se svými bohy prostřednictvím kultických obrazů a soch manipulují, jenže Bůh veškerou světskost přesahuje, a proto s ním nikdo nemůže nakládat, jak se mu zlíbí

Pochyby osvobozených vyústí v hrůzné krveprolití. Když se Mojžíš odebere na horu Sinaj, aby od Boha převzal kamenné desky s Desaterem, opuštění Izraelité si odlijí zlaté tele. Tím se proviní proti druhému přikázání: „Nezobrazíš si Boha...“ Toto často opomíjené přikázání považuje Assmann za ztělesnění nového náboženství.

Ostatní národy se svými bohy prostřednictvím kultických obrazů a soch manipulují, jenže Bůh veškerou světskost přesahuje, a proto s ním nikdo nemůže nakládat, jak se mu zlíbí. To však neznamená, že by Bůh byl ve světě nepřítomen – na člověka se obrací slovem, jemuž člověk naslouchá a jemuž má být poslušen. Obrazy stojí na slovu, které se stává základním kamenem nové duchovnosti na cestě.

Porušení smlouvy

O tom, nakolik ústřední je zákaz zobrazování, svědčí i Mojžíšova reakce na počínání svého lidu. Nejprve rozbije kamenné desky, do nichž Bůh prstem vepsal Desatero, a následně vyzve muže z kmene Léviovců, aby každý zabil svého bratra, přítele, nejbližšího. Toho dne je zabito na tři tisíce mužů. Hranice mezi zradou a věrností je vymezena krví nejbližších. Dle Assmanna se právě zde rodí nová forma násilí, k němuž vyzývá „Bůh žárlivě milující“.

Rozlišení na věrnost jednomu Bohu a klanění bůžkům je Židům vštípeno i násilím. Zlost se však vybíjí na těch, kdo porušili smlouvu s Bohem.

Starý zákon dosud zmiňoval mnoho typů násilí – Mojžíš zabil egyptského vojáka, který brutálně bil jeho soukmenovce, faraon hubil prvorozené Izraelce, Bůh udeřil na Egypťany deseti hroznými ranami. Všechny tyto projevy však lze považovat za politické násilí. Až s popravou tří tisíce mužů vstupuje do příběhu a do kulturních dějin monoteismu násilí náboženské.

Právě zde se dle Assmanna ukazuje, že rozlišení na věrnost jednomu Bohu a klanění bůžkům je Židům vštípeno i násilím. Je však třeba upozornit, že se zlost vybíjí na těch, kdo porušili smlouvu s Bohem – násilí je páchané na vlastních lidech anebo na kanaánských národech, tedy na těch, kteří obývají Svatou zemi, ale ještě nekonvertovali k judaismu. Svaté násilí se tím obrací dovnitř věřících.

Důraz na slovo

Krveprolití je jednou stranou mince, druhou pak ohromující síla, která vyplývá z věrnosti Bohu a z vlády zákonů Desatera. Zákon přináší do světa kategorii hříchu a s ní i hrozbu svaté války, ale zároveň člověku slibuje svobodu. Obojí – osvobození i hřích – je dílem zákona.

Assmann zdůrazňuje, že přínos náboženství k lidské racionalizaci zůstává dosud nedoceněn. V současnosti bývá náboženství dáváno do souvislosti s temnými, iracionálními silami, přičemž se zapomíná, že zákon a židovský důraz na slovo otevřely člověku novou duchovní sféru.

Důraz na slovo a na vzpomínku odpoutává od bezprostřední přítomnosti a umožňuje přesáhnout vlastní postoj. Slovo – pronesené, slyšené i napsané a přečtené – uchovává v přítomnosti nepřítomné.

Člověk nesmí nadále otročit ani druhému, ani sám sobě – je příliš důstojný, aby mu za měřítko jednání sloužila jen smyslovost, jednotlivost a bezprostřední přítomnost. Právě z tohoto znevolnění vysvobozoval židovský důraz na slovo a na vzdělání. V Talmudu se proto třeba dočteme, že člověk nesmí žít ve městě, v němž není škola.

Důraz na slovo a na vzpomínku odpoutává od bezprostřední přítomnosti a umožňuje přesáhnout vlastní postoj. Slovo – pronesené, slyšené i napsané a přečtené – uchovává v přítomnosti nepřítomné. Tím je v něm uchovávána i vzpomínka na exodus – vyjití z otroctví je událostí v dějinách, ale zároveň přerodem, který se uskutečňuje každý rok znovu při svátku pesach.

Žid je tím neustále vyzýván, aby si připomínal, že byl otrokem a cizincem. Je-li však vzpomínka tím, co nám dává bytí, anebo dokonce tím, čím jsme, znamená to, že Žid nikdy nepřestal být cizincem – přizpůsobit se, ukončit exodus, by znamenalo zapomenout.

Vliv zákona

Nejen v judaismu, ale i v monoteistických náboženstvích se vyjevuje bytostné napětí, které je člověku vlastní – v zákonu jsme povýšeni na duchovní bytosti, ale současně nás ponižuje na hříšníky. Dějiny mnohokrát ukázaly, jak nebezpečné je toto povýšení a ponížení. Člověk totiž příliš snadno propadá přesvědčení, že byl povýšen, zatímco druhý propadl hříchu. Nejsme pak vinni jen pýchou, ale i ohroženi tím, že podlehneme násilnosti.

Nejen v judaismu, ale i v monoteistických náboženstvích se vyjevuje bytostné napětí, které je člověku vlastní – v zákonu jsme povýšeni na duchovní bytosti, ale současně nás ponižuje na hříšníky

Assmann však zdůrazňuje, že náboženství má ve svém repertoáru mocné duchovní zbraně k potírání politického i náboženského násilí. Proto vyzývá, aby byl vědomě posilován typicky biblický důraz na milosrdenství a soucit. Vždyť právě biblí se nese napomenutí před pýchou těch, kdo jsou lhostejní k utrpení druhých: „Ale pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě a že Hospodin tvůj Bůh, tě odtud vykoupil...“

Assmann dokonce jde tak daleko, že považuje monoteismus – v jeho pojetí vynálezce svaté války – za jediný účinný prostředek k utlumení násilnosti vůči druhému i sobě samému. Proto dnes náleží nejen monoteismu, ale i náboženství jako takovému natolik důležitá, možná nezastupitelná role.

Exodus: Die Revolution der Alten Welt

Exodus. Revoluce starého světa

AUTOR: Jan Assmann

VYDAL: C. H. Beck 2015

ROZSAH: 493 stran