Moderna se stala obětí morální katastrofy

Skotský filozof Alasdair MacIntyre kritizuje představu, že se máme mít dobře, a dělat, co nás baví. Jeho nejnovější kniha Etika v konfliktech modernity je smířlivější než jeho přelomové dílo morální filozofie Ztráta ctnosti, ale na modernu, jež si spletla morální život s moralizováním, názor nezměnil.

Moderní společnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Moderní společnost. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Moderní společnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Etická invalidita, by mohla znít diagnóza, kterou vystavil Alasdair MacIntyre modernímu člověku ve své knizeZtráta ctnostiz roku 1981. Není však divu, že utržil takový úder, podle tohoto skotského filozofa totiž prošel hodnotovou apokalypsou jménem osvícenství a v otázkách dobra a zla zůstal zcela negramotný.

Ztráta ctnosti je jednou z přelomových knih morální filozofie druhé poloviny 20. století. Ve své nejnovější knize Ethics in the Conflicts of Modernity: An Essay on Desire, Practical Reasoning, and Narrative (Etika v konfliktech modernity. Esej o touze, praktickém rozvažování a narativu) se MacIntyre, který od roku 1969 žije v USA, ke svému dnes již klasickému dílu vrátil. Přehodnotil svůj tvrdý odsudek moderního člověka, který ztrátu ctnosti nahrazuje urputným moralizováním?

Protestní bojová hesla

Nejslavnější pasáže z díla Ztráta ctnostipopisují dystopii – moderna se stala obětí morální katastrofy. Člověk má sice nadále po ruce slova, jako je „dobro“ a „zlo“, a zná i označení základních ctností, ale zatímco v minulosti byly tyto výrazy součástí živé praxe, nyní se proměnily ve verbální okrasu nebo v protestní bojová hesla.

Člověk má sice nadále po ruce slova, jako je „dobro“ a „zlo“, a zná i označení základních ctností, ale zatímco v minulosti byly tyto výrazy součástí živé praxe, nyní se proměnily ve verbální okrasu nebo v protestní bojová hesla

Fakt, že Západ postihla tato katastrofa, je však jen jednou obtíží, mnohem horší podle MacIntyra je, že si lidé tuto katastrofu neuvědomují. Používají sice původní morální slovník, ale scestně – ctnosti již člověk nedokládá svým životem, ale jsou součástí manipulativní hry, v níž jde o to, kdo častěji vyřkne slovo dobro, čest nebo slušnost. Čím více se někdo dovolává dobra, tím morálnější se jeví.

To je podle MacIntyra ukázka emotivního chování – za dobré považujeme to, co sami jako dobré cítíme, a co nám v dané chvíli přinese největší prospěch. Dobrý život však není vzletným zaříkáváním ani ujišťováním, ale jen to, co můžeme ztělesnit a doložit vlastním životem.

Přeživšími této katastrofy jsme my sami, obyvatelé (post)moderny a onou katastrofou je osvícenecká filozofie, která odmítla dobro tradičně zakotvené v konkrétním společenství, neboť se nyní jeví neslučitelné s osobní svobodou. Chtít po člověku, aby se podrobil tradované hodnotě, považujeme za nepřístojný zásah – každý nechť si sám formuluje zákony svého života a dělá to, co mu nejvíce vyhovuje podle hesla, když budu šťastný já, budou šťastní i ostatní.

Objevování vlastního dobra

Ještě německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) usiloval, aby se osvícenecký étos neproměnil v libovůli. Nad člověkem tím rozevřel mravní radar v podobě kategorického imperativu – má jednat tak, aby se zákon jeho jednání mohl stát obecným. V každé situaci si máme moci říct, co bychom chtěli, aby ostatní činili na našem místě. Tím se podrobujeme obecnému hledisku, které vede ke svobodě. Svobodní tedy jsme, když zcela nepodlehneme vlastním touhám a bezprostředním potřebám.

Žádoucí není, aby moderní společnosti nutily k poslušnosti pod hrozbou přísných trestů, ale aby sám člověk nahlédl, že v četných společenských nárocích, kvůli nimž musí překonávat sebe sama, objevuje i vlastní dobro. Povědomí, že být člověkem je úsilí spočívající v dobrém žití s druhými, se však podle MacIntyra v moderních společnostech zcela vytratilo.

Problémem ale je, že zákon v nás snadno zaměňujeme za náš zákon. Za dobré pak považujeme to, co se nám zrovna líbí. MacIntyre mimo jiné ve svém článku The End of Education: The Fragmentation of the American University (Konec vzdělání. Fragmentace americké univerzity) poznamenává, že na úrovni výchovy a školství má tato okolnost zkázonosné důsledky.

Často totiž teprve pod vnějším tlakem překonáváme lenost, jejíž hlavním projevem je neochota reflektovat svůj názor a přehodnocovat jej s ohledem na názory druhých. Přitom až když překonáme tuto vrozenou lenost, nabýváme schopnost vidět hodnoty. Školský systém, který přestal vychovávat a vzdělávat, je ale jen metaforou pro společnost, jejíž členové nechápou, že člověk naplňuje svůj potenciál v sebepřekonávání, ukázňování ve vztahu k druhým a v sebeomezování s ohledem na ně.

Žádoucí přitom není, aby moderní společnosti nutily k poslušnosti pod hrozbou přísných trestů, ale aby sám člověk nahlédl, že v četných společenských nárocích, kvůli nimž musí překonávat sebe sama, objevuje i vlastní dobro. Povědomí, že být člověkem je úsilí spočívající v dobrém žití s druhými, se však podle MacIntyra v moderních společnostech zcela vytratilo.

Neuvědomění si ztráty zakotvení

MacIntyrovo myslitelské portfolio je široké. Kariéru začal jako marxista se zájmem o psychoanalýzu a přinejmenším jedno marxistické oko si ponechává. Když se v roce 1969 přestěhoval ze Skotska do USA, ve 40 letech se zúčastnil bouřlivých debat o směřování západní společnosti, pojetí sexuality, vztahu muže a ženy, otázkách spravedlivé války a o povaze autority rodinné, akademické i politické.

MacIntyre se zajímá především o odcizení duchovní a hodnotové. A soudí, že nejhlubší problém tkví v tom, že si moderní člověk neuvědomuje ztrátu zakotvení, o něž v moderních postosvícenských společnostech přišel.

V roce 1980 konvertoval ke katolicismu v přesvědčení, že každý člověk se má zavázat ke konkrétní tradici a sžít se s ní. Myšlení je pak zakoušený rozpor a konflikt vlastní tradice, která je oporou myšlení, s nároky dne. Bez tradice dle MacIntyra není originality, jen fráze a svévole. Rok po konverzi zveřejnil svou nejslavnější knihu Ztráta ctnosti, díky níž se stal jedním z nejproslulejších kritiků západních liberálních demokracií – marxismus i psychoanalýza mu nadále slouží jako postoje nabízející kritiku současné společnosti.

Když MacIntyre zmiňuje, že marxismus výrazně ovlivnil jeho myšlení, vzápětí přiznává, že se marxistické společenské zřízení historicky znemožnilo, a to několikrát. Navzdory tomu přežívá v myslích právem – marxismu totiž náleží moc vyslovovat vhledy, které v jiných ideologických rámcích nejsou postihnutelné. Stěžejní pojem odcizení je klíčem k životu moderního člověka a žádný myšlenkový směr jej neformuloval lépe.

MacIntyre se zajímá především o odcizení duchovní a hodnotové. Podobně jako psychoanalýza nebo jeho „domácí“ tradice křesťanství mu slouží marxismus jako kontrastní fólie, díky níž vidí, co současnému člověku chybí. Ale chybí mu vůbec něco? Jako by vklouzl do pozice sociálního psychoanalytika, MacIntyre soudí, že nejhlubší problém tkví v tom, že si moderní člověk neuvědomuje ztrátu zakotvení, o něž v moderních postosvícenských společnostech přišel.

Odloučení normy od bytí

Bylo by chybou si myslet, že MacIntyre nabízí recepty, spíše ve svém díle Ztráta ctnosti načrtává odlišné pojetí etiky, jejímž jádrem je lidská přirozenost. Ihned však zdůrazňuje, že nepíše etiku nadčasové lidské přirozenosti, ale přirozenosti, kterou konstituuje konkrétní doba, společnost a tradice. Již tím, že MacIntyre hovoří o etice lidské přirozenosti, se odklání od myšlenky, že by mohla existovat etika čistě rozumového tvora, čímž se obrací i proti etice Kantově.

Odloučíme-li normu od bytí, od přírody, od lidské přirozenosti, začínáme hovořit na prázdno anebo vypouštíme morálně přehřátý vzduch. Příkladem takového morálního přehřátí je třeba pojem lidských práv, která jsou bezmocná, protože přesahují každou společnost, a proto jsou nevymahatelná, a hodí se akorát k moralizování.

Člověk je vždy tělesný a žije s konkrétními druhými v konkrétní společnosti. Znakem této společenskosti je jazyk i společné a dobově podmíněné hodnoty, které jsou etickým jazykem svého druhu. Člověk, který nemá jazyk, nerozvine své myšlení a nestane se tím, kým by se mohl stát. Analogicky k tomu přijdeme o životní orientaci, vzdáme-li se etického jazyka, který pro MacIntyra není vzletným řečněním, ale životem samým.

MacIntyre útočí ještě na jeden stěžejní aspekt osvíceneckého myšlení. Moderní filozofové odmítli předpoklad, že je možné usuzovat z bytí normu – z toho, že něco nějak je, třeba z toho, že člověk po něčem touží, přece nevyplývá, že by po tom i toužit měl. Odmítnutí souvislosti mezi faktem a normou se stalo moderním etickým dogmatem.

MacIntyre namítá, že odloučíme-li normu od bytí, od přírody, od lidské přirozenosti, začínáme hovořit na prázdno anebo vypouštíme morálně přehřátý vzduch. Příkladem takového morálního přehřátí je třeba pojem lidských práv, která jsou bezmocná, protože přesahují každou společnost, a proto jsou nevymahatelná, a hodí se akorát k moralizování.

Etický rámec

MacIntyre v první řadě zdůrazňuje, že ve skutečnosti z faktů odvozujeme normu často, a dobře děláme. Z faktu, že je někdo učitel, usuzujeme, že dotyčný má mít zájem o vzdělání dětí a podporovat jejich rozvoj. Z toho, že je někdo pilot, zase, že by měl převzít odpovědnost za své pasažéry a že by dokonce měl při nehodě poslední opustit palubu. V těchto případech zcela bez problémů přecházíme od bytí k normě. Proč to tak dobře funguje u konkrétních zaměstnání, nikoliv však u člověka obecně?

V tradičních společnostech měli jedinci vymezené povinnosti vytvářející etický rámec, který z definice vždy přesahuje blaho konkrétního jedince. Společenské role jsou totiž povinností vůči druhým. Dobro je dobrem jako to, co nás spojuje, a co tudíž není naším výmyslem, ale vyplývá z konkrétního společenského rámce.

Podle MacIntyra příčina tkví v tom, že jsme dosud neprodělali žádnou profesní katastrofu, a rozumíme tomu, že by nedávalo smysl, kdybychom si řekli: dobře, někdo je učitel, ale proč by si to nemohl dělat po svém a proč by si s dětmi, spíše než aby je vzdělával, raději nemohl hrát, když je to všem zúčastněným příjemnější? A proč by měl pilot zůstat poslední na palubě, když to zjevně odporuje jeho zájmům a doma má tři děti? Obyčejně chápeme, že ve službě máme upozadit své touhy a potřeby v zájmu povolání i profesní cti.

Na obdobném půdorysu můžeme rozumět společenským rolím v tradičních společnostech, v nichž měli jedinci vymezené povinnosti vytvářející etický rámec, který z definice vždy přesahuje blaho konkrétního jedince. Společenské role jsou totiž povinností vůči druhým. Dobro je dobrem jako to, co nás spojuje, a co tudíž není naším výmyslem, ale vyplývá z konkrétního společenského rámce.

Kultivace ctností

Z tohoto hlediska člení MacIntyre život člověka coby společenského tvora podle praktické filozofie německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831), kterou od mládí obdivoval jako pokus oživit aristotelskou etiku v moderně. Člověk je obyvatelem tělesného biologického světa, jehož výrazem je především rodina. Zde pečuje o druhé a hledá s nimi soulad a společnou řeč. Ve světě práce se pokouší obstát ve sféře bytostně pluralitní, v níž naráží na konkurenci, a tudíž nikdy zcela neprosadí vlastní názor.

Člověk má kultivovat své ctnosti na úrovni rodiny, práce i účasti ve sféře umění, politiky, náboženství a vědy, či přinejmenším zájmem o ni. Na všech těchto úrovních je ctnost spjatá se starostí o sebe a o druhé. Společným rysem těchto ctností je odpovědnost vůči druhým, díky které vytváříme soudržný příběh vlastního života.

Třetí stěžejní sférou každého společenství je věda, umění, náboženství a politika. Zde člověk v nové podobě vyjadřuje své bytostné určení tkvící v tom, že přesahuje vlastní zájmy. Umělecké dílo neoslovuje druhé tím, že je vyjádřením konkrétního jednotlivce, jeho osobních problémů a tužeb, ale je hodnotné tím, že se v něm druzí najdou, a uznají je za vyjádření i svých implicitních vhledů či citů.

Podobně je politika spjatá se schopností formulovat představu, v níž se ostatní najdou a kterou mohou chápat jako vyjádření vlastních hodnot. Na rozdíl od sféry práce spadají politika, umění nebo věda do oblasti inkluzivní, což znamená, že její výsledky nejsou výlučným vlastnictvím autorů, ale vždy společným dílem, respektive vždy i pro druhé.

Člověk má kultivovat své ctnosti na úrovni rodiny, práce i účasti ve sféře umění, politiky, náboženství a vědy, či přinejmenším zájmem o ni. Na všech těchto úrovních je ctnost spjatá se starostí o sebe a o druhé. Společným rysem těchto ctností je odpovědnost vůči druhým, díky které vytváříme soudržný příběh vlastního života.

Klíčový motiv

Odpovědnost vůči druhým se projevuje jako starostlivost na úrovni rodiny, poctivost v práci a pravdivost na úrovni vědy, umění a politiky, a neproměňuje jen druhé, kteří žijí ve světě našich ctností (či nectností) a jejich produktů, ale i nás samé. Důraz na odpovědnost je klíčový motiv, který MacIntyre staví proti moderně a její touze po stále nových začátcích.

Důraz na odpovědnost je klíčový motiv, který MacIntyre staví proti moderně a její touze po stále nových začátcích. Právě tento rys je symptomatický i pro osobní život člověka, který touto touhou maří svou schopnost vytvořit koherentní příběh vlastního života, jenž se tím rozpadá do nesouvisejících epizod.

Právě tento rys je symptomatický i pro osobní život člověka, který touto touhou maří svou schopnost vytvořit koherentní příběh vlastního života, jenž se tím rozpadá do nesouvisejících epizod. Podle MacIntyra bychom se měli ptát, jak dané jednání zasáhne a promění příběh našeho života, a zda konkrétní rozhodnutí nerozbije kontinuitu, která je sama o sobě cenná.

V této souvislosti zdůrazňuje, že teologie vybudovala nad člověkem perspektivu věčnosti jako ideál pro nedokonalého tvora, perspektivu vzdorující relativitě jako měřítko, které máme napříč časem do něj vtělovat, a tím zachovávat kontinuitu života našeho i společnosti. Důraz na teologický rozměr MacIntyrova myšlení je sám o sobě nečasový a v mnoha ohledech zcizující.

Ale právě toto zcizení vládnoucího hlediska na život vlastní, druhých i na společnost vede k náhledu do hluboké proměny společnosti, která je pro MacIntyra spíše zkázou než pokrokem. Jeho frontální útok na osvícenství se v mnoho ohledech zdá nepatřičný. V kontextu svých úvah o ctnostech především nezohlednil, že samy osvícenecké ideje mohou být základem demokratických ctností, jako je důraz na rovnost, a že individualismus nemusí být egoismem, ale i obranou práva jednotlivce na základní sebeurčení, které by MacIntyre nechtěl občanům upírat.

Boj o časné dílo

MacIntyre ve své nejnovější knize Etika v konfliktech modernity mnohé závěry přehodnocuje. Především tolik nezdůrazňuje, co bylo jeho reklamní značkou: již pro něho není stěžejní, že dobro může být jen dobro konkrétní společnosti. To by totiž poukazovalo k sociálnímu relativismu, což MacIntyrovi mnozí kritici vyčítali. Tradiční alternativa Kantovy etiky však pro MacIntyra rovněž nepřichází v úvahu. Vyráží proto po jiné cestě. Chce formulovat ctnosti, které by svou hodnotou přesahovaly konkrétní společenské rámce.

Aby se člověk k těmto konečným dobrům náležitě vztáhl, mu může pomoci hledisko věčnosti, k němuž poukazuje skutečnost, že žádnými konečnými dobry nejsme naplněni. Bojujeme za časné dílo, ale s vědomím, že jde jen o časné dílo, které zároveň musíme nechat být a neupínat se na ně.

Nadále sice trvá na tom, že dobro je sdílení pohledu s druhým, a proto si člověk nikdy nemůže sám definovat standardy dobra, ale podle MacIntyra existují ctnosti, které z člověka dělají dobrého, ať žije v jakékoliv společnosti, a rovněž dobra, o něž nezávisle na situaci společnosti usiluje. Nejzazším dobrem nemůže být úspěch, peníze ani vztah, usuzuje MacIntyre na základě empirické zkušenosti, že neklidného tvora, jímž je člověk, uspokojí jen přechodně.

Spíše se zdá, že posledním dobrem je způsob, jímž se k těmto úspěchům vztahujeme, a tato dobra uspořádáváme ve svém životě, aby společně daly, co lze nazvat dobrým životním příběhem. A aby se člověk k těmto konečným dobrům náležitě vztáhl, mu může pomoci hledisko věčnosti, k němuž poukazuje skutečnost, že žádnými konečnými dobry nejsme naplněni. Bojujeme za časné dílo, ale s vědomím, že jde jen o časné dílo, které zároveň musíme nechat být a neupínat se na ně.

V tomto smyslu je perspektiva věčnosti zlomem v životě či trhlinou ve vztahu k druhým, úspěchům i k nezdarům, díky níž můžeme pozitivní lépe vychutnat a negativní lépe přestát. Z perspektivy věčnosti si člověk od pozitivních i negativních jevů zachovává odstup, neboť je poznává jako předběžné, co čeká na svůj kontext. Tento konečný kontext je předpokládané poslední dobro a okamžik, kdy končí filozofie a začíná teologie.

Odvaha, pravdivost, představivost

Pozoruhodné na MacIntyrově knize Etika v konfliktech modernity je, že její velkou část tvoří příběhy zdařilých životů. Z nich lze podle MacIntyra nejlépe vyčíst, co je dobrý život. Do svého výběru přitom zařadil lidi z různých kulturních prostředí a výchozích situací – ruského spisovatele židovského původu Vasilije Grossmana (1905–1964), první americkou soudkyni Sandru Day O’Connorovou, novináře z Trinidadu Cyrila Lionela Roberta Jamese (1901–1989) nebo irského katolického duchovního Denise Faula (1932–2006).

Nejčastěji život zkazí nedostatečná praktická soudnost. Soudní lidé s dobrými příběhy se vyznačují třemi základními ctnostmi – odvahou, pravdivostí a představivostí, díky níž dokážou přehodnocovat svá stanoviska.

U těchto osobností se zaměřuje na to, proč se jim život vydařil, ačkoliv se mohlo stát mnoho věcí, aby se nevydařil, třeba vinou osobních neštěstí. Když se ale život nevyvede, upozorňuje MacIntyre, je to zřídka proto, že se staneme obětí pohromy, ale protože předřadíme to, co podstatné není, tomu, co podstatné je.

Nejčastěji život zkazí nedostatečná praktická soudnost. Soudní lidé s dobrými příběhy se vyznačují třemi základními ctnostmi – odvahou, pravdivostí a představivostí, díky níž dokážou přehodnocovat svá stanoviska. I tento výměr je pro MacIntyra příliš obecný. Přiblížím proto příběh Vasilije Grossmana, jemuž věnuje nejvíce prostoru.

Podklad pro Norimberský proces

Grossman byl sekulární Žid, který žil se svou matkou v Berdyčevu, městě s největší židovskou menšinou v bývalém sovětském impériu. Poté, co vystudoval chemii a nějaký čas jako chemik pracoval, se rozhodl pro kariéru spisovatele. Když hrozila německá invaze, chtěl svou matku přesunout do Moskvy, kde mezitím zakotvil se svou manželkou. Ta ji však odmítla ubytovat, protože mají malý byt. Podmínky byly v té době skutečně stísněné a nikdo nevěděl, nakolik vážná situace je.

Sovětský spisovatel Vasilij Grosman patřil mezi první novináře, kteří vstoupili do koncentračního tábora Treblinka, a jeho reportáže se staly podkladem pro Norimberský proces

Grossman tehdy získal první vážnou životní lekci: když Němci vstoupili na ruskou půdu, obsadili Berdyčev a Grossmanovu matku zastřelili. Grossman se poté zúčastnil druhé světové války jako novinář a zdokumentoval německé i sovětské zločiny. Patřil mezi první novináře, kteří vstoupili do koncentračního tábora Treblinka, a jeho reportáže se staly podkladem pro Norimberský proces.

Po válce napřel síly do eposu Život a osud, jenž líčí její surovost. Když knihu, dnes považovanou za jeden z největších ruských románů 20. století, nabízel v roce 1960 nakladateli, dostal odpověď, že bude moci vyjít až za dvě stě let. Vyšel však již za 20 let, a nikoliv v Rusku, ale ve Švýcarsku, a 16 let poté, co Grossman zemřel na rakovinu žaludku – nemocný, unavený, zklamaný a s pocitem, že světu nepředal, co chtěl.

Hledání možností

Proč dává MacIntyre tohoto zklamaného muže za příklad dobrého života? Grossmanův příběh je pozoruhodný mimo jiné nejednoznačností. Často dělá chyby, některé fatální, několikrát přistoupil na kompromis se sovětským režimem, ať už kvůli své rodině, ambicím nebo přesvědčení, že uměním může říct něco podstatného, jen když ho režim nechá v klidu. A za vypětí, obětí i odvahy a setrvalé práce něco podstatného skutečně řekl.

Vasilij Grosman byl spravedlivý vůči sobě i druhým, vůči sovětům i Němcům, vůči vítězům i poraženým. Jeho pravdivost navíc nekárá a hledá možnosti, jak na epizody v životě druhých, společnosti i ve vlastním navázat, aniž by podléhal chvilkovému štěstí nebo zoufalství.

MacIntyre si všímá pravdivosti, s níž přistupoval ke svému životu i k životu druhých. Tato pravdivost činí jeho knihy velkými – byl spravedlivý vůči sobě i druhým, vůči sovětům i Němcům, vůči vítězům i poraženým. Jeho pravdivost navíc nekárá a hledá možnosti, jak na epizody v životě druhých, společnosti i ve vlastním navázat, aniž by podléhal chvilkovému štěstí nebo zoufalství.

Díky této schopnosti navazovat vytvořil Grossman ze svého života velký příběh. Kdyby nebyl oddán pravdivosti, nikdy by se mu to nepodařilo – svůj život by přepisoval, zmenšoval by své chyby a přeceňoval zásluhy v závislosti na tom, co se zrovna hodí, a rozháranosti by podlehlo i jeho jednání, v němž by usiloval, aby na druhé i na sebe učinil co největší dojem.

Otázka štěstí

MacIntyrova nejnovější kniha je smířlivější než Ztráta ctnosti, ale na modernu, která si spletla morální život s moralizováním, názor nezměnil. Zatímco morální život spojuje a dává, moralizování rozděluje. A není podstatné, že ctnostný život není často, nebo dokonce nikdy nebyl podle moderních měřítek šťastný.

Vezmeme-li štěstí za úběžník života, nejenže se ho nedočkáme, ale propásneme všechny hodnotné věci, které vždy vznikají navzdory pohodlí

MacIntyre v celém svém díle kritizuje představu, že se máme mít dobře, dělat, co nás baví, a že život má být emocionálně příjemný. Vezmeme-li takové štěstí za úběžník života, nejenže se ho nedočkáme, ale propásneme všechny hodnotné věci, které vždy vznikají navzdory pohodlí.

Vtipně shrnul tuto nepatřičnost, jíž toužíme po osobním bezprostředním štěstí, Charles de Gaulle. Poté, co jednu novinářku nenapadlo nic lepšího než se ho zeptat: „Pane prezidente, jste šťastný?“ odpověděl: „Jsem snad idiot?“



Počet příspěvků: 1, poslední 9.4.2018 11:19 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Z antihrdiny hrdina

14.3.2018 - 18.09