Moc nevyřešených vražd nemám. Vždy to nějak vyšlo

V kriminalistických kruzích je žijící legendou. Jan Štoček vytahoval sudy s mrtvými těly na Orlíku a podílel se i na dopadení sériového vraha Ivana Roubala. Říká, že při práci vyšetřovatele je důležitý i kontakt s pachatelem. „Ať už je zištný, nebo ne. I člověk z druhé strany se potřebuje svěřit.“

Eliška Nová 27.4.2018
Jan Štoček, který mimo jiné vyšetřoval orlické vraždy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Štoček, který mimo jiné vyšetřoval orlické vraždy. | foto:  František Vlček, MAFRA
Jan Štoček, který mimo jiné vyšetřoval orlické vraždy.

Orlík je samozřejmě zásadní kauza. Když se to rozjelo, byl to svým způsobem jednoduchý případ, protože začali mluvit spoluobvinění. Jakmile máte víc pachatelů, je to vždycky otázka času, říká Jan Štoček.

LIDOVÉ NOVINY: Dva a půl měsíce od začátku roku se v Praze nestala žádná vražda. Co dělá mordparta, když se nevraždí?

ŠTOČEK: I tak zbývá spousta práce, dělá se na starých věcech. Promlčecí doba je dvacet let, za tu dobu se stane spousta vražd, které se nepodaří objasnit. Pokračujete v práci na jiných spisech. Vyplácí se to, protože tehdejší svědci, kteří do toho byli nějakým způsobem zapojeni a pro něž to bylo živé, byli v jiném emočním rozpoložení. S odstupem třeba patnácti let už je to jinak, mají na to jiný pohled, některé věci se jim mohou dovybavit.

LIDOVÉ NOVINY: Je takhle dlouhá doba bez vraždy neobvyklá?

ŠTOČEK: Jsou cykly. Někdy je hluché místo a jindy zase nestíháte. Obecně se dá říct, že dnes je méně vražd než na začátku devadesátých let, kdy se tady mordovaly různé cizojazyčné struktury.

LIDOVÉ NOVINY: Existuje něco jako vražedná sezona? Například Silvestr nebo léto, kdy by mohli být aktivnější třeba sexuální vrazi?

Sexuální vrazi dnes pomalu vymizeli. Marně vzpomínám, kdy se stala nějaká sexuální vražda. Ale nerad bych to zakřikl. Dnes to řeší různé erotické podniky, kde se může člověk vyřádit.

ŠTOČEK: Jeden nejmenovaný kolega se kdysi dávno snažil přijít na nějaký klíč. Vzal si vraždy za deset patnáct let. Zkoušel dny v týdnu, úplněk, denní dobu. Nikdy to nevycházelo, žádnou pravidelnost nenašel. Silvestr je pochopitelně rušný, alkohol dělá svoje. Sexuální vrazi dnes pomalu vymizeli. Marně vzpomínám, kdy se stala nějaká sexuální vražda. Ale nerad bych to zakřikl. Dnes to řeší různé erotické podniky, kde se může člověk vyřádit.

LIDOVÉ NOVINY: Ty ale fungovaly vždycky, ne?

ŠTOČEK: Za totálu ne. Je to fenomén, který začal v devadesátých letech. V Praze 6 byl třeba člověk, který měl zálibu v gumových věcech. Gumové rukavice, gumová zástěra. Jednou před Vánoci se do toho oblékl a na nějakém zastrčeném místě vyrukoval na ženskou. Měla z toho samozřejmě šok. Shodou okolností jsme tady řešili nějaký případ, tak jsme se tu motali. A majitelka jednoho podniku tohoto typu se nám zmínila, že tam chodí jeden a vždycky si přinese gumovou zástěru, klobouk, rukavice až po lokty. Do toho se navlékne a vyžaduje různé praktiky. A to byl on. Místo toho, aby skrytě vyskakoval na ženský a plašil, to realizuje takhle. A je klid.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik máte pomníků – tedy nevyřešených vražd?

ŠTOČEK: Z klasických vražd si vybavuju dvě. Jedna z nich byla vražda cizojazyčné oběti v Praze 5. Pachatel nám zmizel někde ve světě a na to, abychom po něm vyhlásili mezinárodní zatykač, jsme důkazně neměli. Moc pomníků nemám, vždycky to nějak vyšlo. Když ne hned, tak třeba po pěti letech.

LIDOVÉ NOVINY: A byl nějaký případ, který vám nedal spát?

Moc pomníků nemám, vždycky to nějak vyšlo. Když ne hned, tak třeba po pěti letech.

ŠTOČEK: Případ zmizelých manželů ve Vinoři. Přijeli z práce domů a od té doby nejsou. Žena dělala v nějaké zahraniční firmě, manžel byl recepční v hotelu Josef. Doma zůstalo nádobí, jídlo na stole. A oni prostě nejsou. To je případ, který mi dodnes nedá spát, protože myslím, že jsme udělali dost. Prověřovali jsme, co šlo, tipovali jsme místa, kde by mohli skončit, ale nenašli jsme je. Zmizeli i s autem.

LIDOVÉ NOVINY: Co se pravděpodobně stalo?

ŠTOČEK: To je právě to. Já nevím! Může to být vztahové, vražda, sebevražda. Ale myslím, že by musela být sakra dokonalá a pachatel by musel mít sakra štěstí. Nikdo je ani neviděl odjíždět. Prověřovali jsme letiště, přechody. Letiště bylo udělané hodně dobře, všude kamery, nad záznamy jsme strávili stovky hodin, manželé neodlétli.

LIDOVÉ NOVINY: Vyšetřoval jste orlické vraždy nebo sériového vraha Roubala. Obojí vešlo ve známost. Jsou to ale i případy, které byly zásadní pro vás?

ŠTOČEK: Orlík je samozřejmě zásadní kauza. Když se to rozjelo, byl to svým způsobem jednoduchý případ, protože začali mluvit spoluobvinění. Jakmile máte víc pachatelů, je to vždycky otázka času. Některý z nich využije nabízené výhody a začne mluvit. Ale začátek byl složitý. Měli jsme informaci, že nějaký Černý dělá nájemné vraždy. Než někdo promluví, než seženete aspoň nějaký obyčejný důkaz, že se ta informace zakládá na pravdě, je to hodně složité. Děláte na tom třeba půl roku, než vůbec můžete říct, že se to zakládá na pravdě. Když to děláte roky, berete případ jako případ. Musíte se věnovat všemu, mít práci promyšlenou dopředu a využít potenciálu lidí v týmu. U každé vraždy. Ať je to, kdo je to, lidský život je jedinečný, nenahraditelný, nedá se ocenit. Takže jestli je to Orlík, nebo vražda mezi cizinci, vždycky je to stejné – jde především o lidský život.

LIDOVÉ NOVINY: Orlík ale musel být pro vás výjimečný v tom, že vy jako rybář jste lovil sudy a pletiva. Musel jste být u vody ve svém živlu, nebo ne?

Než někdo promluví, než seženete aspoň nějaký obyčejný důkaz, že se ta informace zakládá na pravdě, je to hodně složité. Děláte na tom třeba půl roku, než vůbec můžete říct, že se to zakládá na pravdě. Když to děláte roky, berete případ jako případ.

ŠTOČEK: To jsem samozřejmě byl. Když všichni potápěči a kolegové odjeli na víkend domů, já si jel do Prahy jen něco vyřídit a hned jsem se vracel. Musel to být pro zvíkovské policisty zážitek. Přijel jsem v půl druhé ráno a hlídku jsem nenašel. Byli v autě, odpočívali, povídám jim: „Pánové, aspoň dvojice, jděte na ten most.“ Doplaval jsem na ponton pod ním, kde jsem spal, ráno jsem vzal pruty a vyrazil na břeh lovit ryby. Seděl jsem asi tři metry za policejní páskou. Jenže mezitím se vystřídala noční hlídka za denní.

LIDOVÉ NOVINY: Přišli vás vyhnat?

ŠTOČEK: Přišel kluk v uniformě a začali jsme se bavit o rybách. Byl jsem v teplákovce, zarostlý. Povídáme si, kde chytá on, kde já, co je na Orlíku. A on najednou, že bych neměl sedět za tou páskou, tak mu říkám, že jsem tam kvůli krmení. Nechal mě, byl se mnou asi hodinu a začali ho bolet nohy, tak si přisedl na kámen. Vlevo měl samopal Škorpion, vpravo pistoli, přes rameno vysílačku a povídá: Kterej blbec vymyslel, že máme mít tyhle velký vysílačky? Už jsem to nevydržel, tak mu říkám: Já. A jsem taky ten blbec, co tady dělal v noci dusno.

LIDOVÉ NOVINY: V jednom rozhovoru jste zmínil, že Roubal měl svoji vlastní spravedlnost. Má svoji vlastní spravedlnost většina sériových vrahů?

ŠTOČEK: U Roubala to bylo specifické. Byl zvláštní, laboroval i s vírou. I ta byla zvláštní. Na jednu stranu se dovolával Boha, na druhou dělal to, co dělal. Dodnes nevím, co si o tom myslet. Měl pořekadlo: kdo jiného usmrtí, nezhřeší, nýbrž bude blahoslaven. Neboť zkrátil utrpení jeho v životě pozemském, což je dobrou odplatou za skutky jeho. Co je to za víru?

LIDOVÉ NOVINY: Mění se nějak způsob vraždění?

ŠTOČEK: Ani ne. Po revoluci začalo být častější použití střelné zbraně. Dalším fenoménem, který vypukl po roce 1989, jsou drogy. Zfetovaní nevědí, co dělají. Vražda je ale pořád jenom vražda. Jestli to je škrcení, rdoušení, rána do hlavy. Nedá se říct, že by někdo z pachatelů našel nějaký nový způsob. Vezměte si, že už Otýlie Vranská v roce 1933 byla rozřezaná na kusy.

LIDOVÉ NOVINY: Na mordpartě jste od osmdesátých let. Jaký byl ten skok do devadesátek, kdy rapidně přibylo vražd?

ŠTOČEK: Stávalo se, že jsem byl na třech vraždách během 24 hodin. Na druhou stranu se začalo pracovat s genetikou, což byl obrovský pomocník.

LIDOVÉ NOVINY: Vyplatí se někdy vrátit se ke starému způsobu vyšetřování, kdy nebyly technické vymoženosti?

Postup je stejný. Vycházíte z místa činu, zajištěných stop a motivů, což bude platit určitě ještě dalších sto let. Využijete všechno, co jde. Když budete mít genetiku, využijete ji, když nebude, využijete svědky.

ŠTOČEK: Postup je stejný. Vycházíte z místa činu, zajištěných stop a motivů, což bude platit určitě ještě dalších sto let. Využijete všechno, co jde. Když budete mít genetiku, využijete ji, když nebude, využijete svědky. Vezmete si diář a vyrazíte do ulic mluvit s lidmi. Základ je být komunikativní a dokázat z člověka dostat, co viděl a slyšel. Dřív se mohl policista dovolávat nějaké občanské povinnosti, s tím dnes neuspějete. Musíte umět navázat kontakt s lidmi ze všech sfér, s bezdomovcem i top manažerem.

LIDOVÉ NOVINY: Platí, že první, na koho se zaměřujete, jsou osoby blízké?

ŠTOČEK: Vycházíte z toho, co vidíte. Musíte mít nějakou představivost. U většiny vztahových vražd je pachatel znám už při příjezdu na místo činu. Sedí tam někde zhroucený a říká, že to nechtěl udělat. Mimo jeden případ jsem se u vztahových vražd snad nesetkal s tím, že by pachatel říkal, že by to udělal znovu. Hraje v tom většinou roli alkohol nebo drogy.

LIDOVÉ NOVINY: Vyšetřoval jste někdy vraždu, kdy vám motiv přišel naprosto absurdní a neuvěřitelný?

ŠTOČEK: Byli dva dělníci, kteří dělali na soukromé stavbě. Jeden si usmyslel, že chce radši do basy, že mu je tam líp. Vzal kladivo a rozmlátil kolegovi, se kterým si podávali cihly, hlavu. Pak zavolal na policii, že spáchal vraždu, ať si pro něj přijedou. To je motiv, který nepochopíte. Dělal jsem také na případu jedné uspávačky, kterou jsme zavřeli. Později za mnou přišla mladá holka přes dvacet, že dala v Praze 4 někomu pět rohypnolů do pití, vybrala mu auto a byt. Ptám se: Proč mi to říkáš? Vždyť tě zavřu! Ona na to, že jsme zavřeli její přítelkyni, sedí v Pardubicích a že chce za ní. Dostala tuším čtyři roky. Za loupež se zbraní – to ten rohypnol. Věděla, že dostane paletu, ale chtěla za přítelkyní.

LIDOVÉ NOVINY: Byl nějaký případ, kdy jste motiv vůbec nezjistil?

ŠTOČEK: Motiv dřív nebo později vždycky najdete. Když jsem laboroval s motivem nebo způsobem provedení, obracel jsem se na psychology nebo psychiatry. Dodnes vzpomínám na nebožtíka Pavla Zemka, praktika, který dělal psychologii a sexuologii. Sebral jsem se, jel jsem za ním, sedli jsme si u kafe a vždycky něco vymyslel.

LIDOVÉ NOVINY: Před pár lety jste říkal, že když někdy přijdete na místo činu, říkáte si, že byste byl pro zavedení trestu smrti. U kterých případů vás tohle napadalo?

Byl nějaký pan Miko, zastřelil taxikáře. Vycházel jsem s ním dobře. Vařil jsem mu kafe, dával cigarety, mluvili jsme spolu o všem možném. Přiznal se, a když dostal doživotí, podal na mě trestní oznámení, že jsem ho podvedl.

ŠTOČEK: U vražd dětí, v Praze jsme třeba dělali na případu Aničky, viděl jsem vraždu dítěte v Praze 9. V tom bych byl nekompromisní. Pamatuju doby, kdy trest smrti byl. Pro člověka, který něco udělal a bylo to tak padesát na padesát, jestli ho pověsí, byla vazba opravdu trest. Nežil ničím jiným. Nepřeju nikomu žádné trauma, ale byl to prostě trest. Měl by fungovat jako hrozba. Vždycky se toho báli, zažil jsem pár pachatelů, kteří ho dostali a skončila pro ně sranda.

LIDOVÉ NOVINY: Vytvořil jste si s nějakým pachatelem speciální vztah?

ŠTOČEK: Byl nějaký pan Miko, zastřelil taxikáře. Vycházel jsem s ním dobře. Vařil jsem mu kafe, dával cigarety, mluvili jsme spolu o všem možném. Přiznal se, a když dostal doživotí, podal na mě trestní oznámení, že jsem ho podvedl. S těmihle vztahy je to těžké.

LIDOVÉ NOVINY: Je kontakt s pachatelem důležitý?

ŠTOČEK: Je, ať už zištný, nebo ne. I člověk z druhé strany se potřebuje svěřit. Žít s tím, že někoho zabil, vybavovat si průběh... je rád, že to může někomu říct, popsat to, promluvit si. A policajt je pro něj dobré médium. Neřeknete mu: Proboha, jak jste to mohl udělat? Prostě si s ním promluvíte. Pro většinu těch lidí máte po letech pochopení. Neschvalujete to, co udělali, ale nesoudíte ho za to.

Jan Štoček

  • V roce 2012 byl uveden do policejní Síně slávy jako nestor pražského oddělení vražd. Umordparty strávil třicet let.

  • Výrazně přispěl k rozkrytí takzvaných Orlických vražd v devadesátých letech.

  • Zatýkal jednoho z nejhorších sériových vrahů v Česku Ivana Roubala.

  • Mezi mediálně známé případy, které vyšetřoval, patří i vražda Ireny Neffové nebo případ devítileté Aničky, která zmizela v říjnu 2010.

  • Dnes pracuje na „výjezdu“ – u závažných trestných činů ohledává místo činu či vyzpovídává svědky.

  • Je předlohou seriálového Václava Plíška z Případů 1. oddělení, i když to nerad slyší. Nelibě nese, že ho ztvárnil Bolek Polívka.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.