Mluvit pravdu, ale veřejně mlčet

Deníkové záznamy mají v literatuře nezastupitelné místo a jejich hodnota, která přetrvává, závisí na řadě faktorů – zejména na výbavě jejich autora a způsobu jeho (sebe)reflexe své epochy.

Jan Hanč, Události. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Hanč, Události. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jan Hanč, Události. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nedávno opět vyšly deníkové Události Jana Hanče (1916–1963), básníka a prozaika spjatého s uměleckou Skupinou 42. Vedle malířů Františka Grosse (1909–1985), Kamila Lhotáka (1912–1990) či Františka Hudečka (1909–1990) se v ní sešli například teoretici, jako by Jindřich Chalupecký (1910–1990), jenž v roce 1940 napsal text Svět, v němž žijeme, či básníci Jiří Kolář (1914–2002), Jiřina Hauková (1919–2005), Josef Kainar (1917–1971) nebo Ivan Blatný (1919–1990) připomenutý v románu Básník Martina Reinera.

K nim patří i Jan Hanč, i když jeho povaha, tvorba i životní cesta jsou méně nápadné a dramatické. Hančův odkaz–literární pozůstalost spíše však pokorně i důstojně čeká, až si ji čtenář všimne a pro sebe objeví či dokonce trvale zamiluje. Jako pozoruhodný literární fenomén ho pro veřejnost objevil až po Hančově smrti kritik Jan Lopatka (1940–1993). Jenomže to bylo v době ještě hluboko „předlistopadové“.

Ve vydávání Hančova díla bránil jeho „špatný“ umělecký rodokmen, zejména souvislost s přáteli exulanty Jiřím Kolářem a Ivanem Blatným. Ale i texty samotné se nehodily do kulturní propagandy – byly vše jen ne optimisticky „budovatelské“. Proto Hančovy kompletnější Sešity – deníky vyšly jen v roce 1983 u „Škvoreckých“ (Toronto: ́68 Publishers).

Tady a teď

Život nejsou jen nádherné
strašlivé události
ale také bezpočet hluchých dnů
kaše
kterou plujeme k smrti
a je bláhové snažit se
obarvit ji jakoukoliv barvou

Úryvek z básně charakterizuje Hančovu „notu“, jež se odvíjí od dvou základů – zkušenosti z městského existencialismu a z celoživotní lásky k lehké atletice, v níž byl aktivní a později i trenérem mládeže. Tento absolvent obchodní akademie působil jako nenápadný úředník coby nákupčí podniku Pragofruct a od roku 1948 plánovač v ČKD.

Jan Hanč svou povahou i světonázorem nehleděl do budoucnosti se zvláštními a dlouhodobými plány. Chápal skutečnost jen jako „tady a teď“.

A to je přinejmenším paradoxní, neboť Hanč svou povahou i světonázorem nehleděl do budoucnosti se zvláštními a dlouhodobými plány. „Kdyby se lidstvo skládalo z takových, jako jsem já, sotva by člověk byl pánem tvorstva,“ zapisuje si do stále připraveného sešitu–deníku se svým typickým realismem, ba ironickým pesimismem, místy sarkasmem. Chápal skutečnost jen jako „tady a teď“.

„Necítil se dobyvatelem, objevitelem, uzákoňovatelem řádů ani jejich pomocníkem. Žil, myslel, zaznamenával, společensky se pohyboval mimo okruh spisovatelů profesionálů. Nikdy nevstoupil do ekonomické závislosti na svém autorství,“ připomínal v roce 1968 překladatel Zdeněk Urbánek (1917–2008) Hančovu skrytou existenci.

Výmluvná zkratka

Fragmenty jeho věčného „díla ve zrodu“ (Události) vyšly v roce 1948 ve spolku Umělecká beseda. To se už ale vehementně hlásila doba plná nepřízně společenské i privátní – po řadě těžkých operací se nemohl Hanč vrátit ke své občanské profesi ekonoma. Po dílčích pokusech od roku 1961 až do smrti v roce 1963 žil stranou jen z invalidního důchodu.

Hančovy texty nejsou systematické, programově koncipované, zdlouhavě promýšlené – mají třpyt autenticity, svižného úderu a výmluvné zkratky. I když se nebránil zveřejnění (ovšem za podstatně jiné politické konstelace), byly nejvíce určeny pro osobní potřebu.

V Hančových textech čteme jasně i mezi řádky stále se nabízející otázku – zda nekompromisní básník vůbec může být jiným než prokletým... Ve svých zlomkovitých i delších záznamech nebývá zbytečně expresivní či prvoplánově ohlušující, ale spíše tiše morální a především upřímný sám k sobě. Při hledání „vlastního rytmu“ si bez falše zapisuje detaily všedního dne, někdy i obecnější reflexe, ale vždy z pozice pochybujícího člověka „na okraji“. Zdá se, že neměl, ani nechtěl mít jinou volbu.

Psal rukou a vlepoval si do sešitů „ilustrace“, tedy fotografie a různé výstřižky, pohyboval se mezi kulturní umělostí a životní bezprostředností se samozřejmostí sobě vlastní. Hančovy texty nejsou systematické, programově koncipované, zdlouhavě promýšlené – mají třpyt autenticity, svižného úderu a výmluvné zkratky. I když se nebránil zveřejnění (ovšem za podstatně jiné politické konstelace), byly nejvíce určeny pro osobní potřebu: „Celý život jsem psal milostný dopis, který jsem nikdy neodeslal.“

Plutí bez tradičních vazeb

Vedle nezatajované citovosti uměl být Hanč řádně ironický, vybraně „primitivní“ a nezávisle přímý – zdá se, že plul a se svým odkazem stále pluje bez tradičních vazeb snad na čemkoliv. Hanč byl v zápiscích nemilosrdný k sobě i okolí. Po letech společenské devastace a osobního strádání k sobě (a v sobě) mluvil pravdu, ale veřejně mlčel.

Vedle nezatajované citovosti uměl být Hanč řádně ironický, vybraně „primitivní“ a nezávisle přímý – zdá se, že plul a se svým odkazem stále pluje bez tradičních vazeb snad na čemkoliv

„Můj život, to znamená mé myšlení, cítění, konání, liší se natolik od běžné normy, že jsem většinou odsouzen k samotě všude, kde se lidé navzájem zahřívají vlastním teplem,“ zapisuje si trpce i s nadhledem Hanč. I když je zřejmé, že pobyt v domácích „katakombách“ mu prospěl, nedá se mu jinak závidět. Jistě, uvědomoval si svou situací, ztišeně se vším srozuměn, ale každý tvůrčí čin do jisté míry čeká na zpětnou vazbu.

Jan Lopatka, největší znalec Jana Hanče to charakterizuje takto: „Touha po intimitě a hledání adresáta prostupuje celé Hančovy deníky, zvláště v posledním stadiu se motiv dopisů opakuje s bezútěšnou horečnatostí jako volání naděje definitivně zahnané do kouta.“ Vždyť morálka sama o sobě je kvalitou, ale nesdílená ztrácí jeden ze svých základních rozměrů – směrů.

„Vedle vší nahé upřímnosti... místy zdánlivě křečovitého bolestinství celým textem prolíná zvláštní naléhavá zodpovědnost, jejímž jedním pólem je vědomí aktu tvorby a pochyby o ní... a druhým hyperbolicky maximalistická autoprojekce,“ charakterizuje Lopatka Hančův přístup a postup. Hančovy deníky, respektive Události jsou dodnes mimořádně svěží, čtivé, tklivé i naléhavé, o čemž svědčí i to, že vyšly již ve druhém – doplněném a rozšířeném – polistopadovém vydání – první je z roku 1995.

Události

AUTOR: Jan Hanč

VYDAL: Torst 2016

ROZSAH: 448 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.